Základy harmonie a zpěvu/O důležitosti cvičení v hudbě, zvláště ve zpěvu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Nejvyšší krása jest ctnost, souhlas či harmonie veškera myšlení, cítění a chtění lidského se vzorem smyslu a vůle božské.

Hledíce k vrchu krasoumné dokonalosti nemůžeme viděti úlohu krásných umění buď v seslabování citů mravných aneb v nahražování jich city neslušnými, lidské důstojnosti nenáležitými: protož ani umění hudebné nemá ctnosti škoditi, anobrž šetříc nejvíce ladnosti a souhlasnosti tónů, má spolu navoditi k ladnosti mravů, obrazem býti souhlasnosti myšlení a snažení, cítění a chtění umělcova. Vnitřní spořádanost člověka jest také harmonie, a staří Řekové najmě Pytagorejci jmenovali jen toho v pravdě vzdělaného, který vzdělán byl harmonicky t. hudebnicky; pročež také u nich „učiti se hudbě“ tolik znamenalo jako „vzdělávati se.“ Že i národ náš hudebný a zpěvný jest, velice svědčí o schopnosti jeho ku vzdělanosti obecné. Jisto jest, že slovanské dítko i zpěvnost dědí po svých rodičích.

Daří-li se tedy zpěvné cvičení ve školách německých, tím lépe dařiti se musí v našich slovanských.

Ale k čemu má hudba jmenovitě zpěv člověku vůbec a mládeži zvláště sloužiti? — K tomu budiž obecná i zvláštní odpověď tato:

A) Hudbou i zpěvem má se buditi a šlechtiti cit krásy čili krasocit neboli vkus, a že krasoumného citu nemá se při žádném člověku zanedbávati, toho žádá základní pravidlo vychovatelské, kteréž zní: „vzdělávej mnohostranný smysl a mravnou povahu člověka“!

A zdaliž sluch a s týmž smyslem úzce spojená mluva nemají svého zastoupení v hudbě a zpěvu? Zdaliž se nepocvičí smysl i mysl učňova tolika a tak rozmanitými tóny a hlasy? Zdaliž neušlechtí se srdce, povaha jeho?

Hudba i zpěv vyluzují, vynášejí z hloubi mysli city krásy mocí tónů a slov, jsou výjevy citu — a ten patří k podstatě duševné, k duchovnímu bytu lidskému: protož vším právem hlásí se hudba, najmě zpěv ze náležitý předmět učebný též do škol obecných, a přislibuje mimo tento obecný prospěch jiné ještě podrobné, a sice:

B. a) Že zpěv spojuje tón se slovem a cvičí sluch a mluv cvičence, vede jej též k slušnému citů pronášení, tudíž i

b) k správnému, přirozenému a příjemnému čtení jej navodí.

c) Zpěv, maje co činiti se slovy, jest z části mluvné cvičení, a proto nejen pamět a rozum vzdělává, nýbrž poskytujíc básnickým slovem svým mysli učňově mnoho obrazů, obrazotvornost jeho k činnosti budí a obohacuje.

d) Zpěvem docílí se též pozornost, pořádnost a určitost v jednání žákově, k čemuž jediné slovo, pokynutí i pohlednutí postačí. Zamyšlivý i roztržitý jím léčen bývá.

e) Mysl učňova uznamenavši krásu na tónech, na nápěvích a na básnické řeči, uznamená snadněji lepost jiných předmětů: neboť v mysli vše krasoumné se jednotí, jedno druhé podporuje; každý ucit krásy libou ozvěnu po sobě v mysli nechává, a k jiným libým citům ji schopnou, tudíž i k mravným a zbožným citům způsobnou činí.

f) Zpěv maje moc mysl rozjařiti a citem hnouti, jako mocnou páskou pojí k sobě veškero žáctvo, a proto při něm ducha pospolitého, vzájemného pěstuje. Sborné zpěvy veškeren sbor zajímají, a zvláštní kouzlo v sobě chovají.

Dobrý duch školský nejlépe písněmi může se vzbuzovatí, udržovati a zvýšovati.

Ze všeho toho vysvítá, že hudební cvičení, jmenovitě zpěv názorně i mravně, formálně i materiálně vzdělává, a za těmito příčinami vidí se býti netoliko důležitým nýbrž i potřebným předmětem vyučovacím ve školách obecných. Jestiť zpěv velmi příjemným a nejlacinějším prostředkem vzdělávacím.

V národních školách ozývejtež se i nápěvy národní: veselé i smutné, světské i nábožné!