Základy filosofie státu a společnosti (O občanu)/Zákon přirozený jest zákon boží

Základy filosofie státu a společnosti (O občanu) Thomas Hobbes
O ostatních zákonech přirozených	Zákon přirozený jest zákon boží	Příčiny a první počátek státu

Údaje o textu
Titulek:	Zákon přirozený jest zákon boží
Autor:	Thomas Hobbes
Zdroj:	Soubor:HOBBES, Thomas - Základy filosofie státu a společnosti (o občanu).djvu Akademie věd České republiky
Vydáno:	Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Král
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

1. Zákon přirozený a mravní bývá obyčejně také zván božským, ne neprávem, jednak proto, že rozum, kterýž jest zákon přirozený, jest dán od Boha každému k tomu, aby řídil jeho činy, jednak i proto, že předpisy životní odvozené odtud jsou totožny s oněmi, jež byly od božské Velebnosti skrze našeho Pána Ježíše Krista a jeho svaté proroky a apoštoly vyhlášeny za zákony jeho nebeského království. Jakého poznání o zákonu přirozeném došli jsme nahoře cestou rozumu, totéž budeme hleděti potvrditi v této hlavě ze svatého Písma.^[1]

2. Především ukážeme na ta místa, kde jest prohlášeno, že zákon božský spočívá v pravém rozumu. Žalm XXXVI. 30, 31: „Ústa Spravedlivého mluví přemyšlenou moudrost a jazyk jeho vynáší soud. Zákon Boha jeho (jest) v srdci jeho.“ Jeremiáš XXXI. 33: „Dám zákon svůj v útrobách jejich a v srdci jejich napíši jej.“ Žalm XVIII. 8: „Zákon (pak) Hospodinův (jest) neposkvrněný, jenž obracuje duše“, v. 9.: „přikázání Hospndinovo (jest) světlé a osvěcuje oči“. Deuteron. XXX. 11: „Přikázání toto, kteréž já přikazuji tobě dnes, není nad tebou, ani vzdáleno od tebe,“ atd. v. 14.: „ale velmi blízko tebe jest slovo to, (jest) v ústech tvých, a v srdci tvém, abys činil je.“ Žalm CXVIII. 34: „Dejž mi rozum, ať zkoumám zákon tvůj“. V. 105.: „Svíce nohám mým jest slovo tvé, a světlo stezkám mým.“ Přísl. IX. 10: „umění svatých (jest) opatrnost.“ Kristus zákonodárce sám jest nazýván (Jan I. 1): „slovo“. Týž Kristus jest nazýván (v. 9.): „světlo pravé, kteréž osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět.“ To vše jsou popisy pravého rozumu, jehož přikázání, jak jsme ukázali dříve, jsou zákony přirozené.

3. Než že to, co jsme položili za základní zákon přirozený, že totiž míru jest vyhledávati, jest též souhrn božského zákona, bude zřejmo z těchto míst. Řím. III. 17: „Spravedlnost, která jest souhrn zákona, jest zvána „cestou pokoje“. Žalm LXXXIV. 10: „spravedlnost a pokoj líbají se.“ Mat. V. 9: „Blahoslavení pokojní, neb oni synové Boží slouti budou“. A když sv. Pavel ve své šesté kapitole k Židům v posledním verši nazval Krista, (zákonodárce toho zákona, o kterém jednáme), „veleknězem na věky podle řádu Melchisedechova“, dodává v následující kapitole ve verši prvním: „Nebo ten Melchisedech, král Sálemský, kněz Boha nejvyššího, atd. (verš 2.): „jenž zajisté nejprve vykládá se král spravedlnosti, potom pak i král Sálemský, jenž jest král pokoje.“ Z toho jest jasno, že Kristus, král, ve svém království umísťuje pospolu spravedlnost i mír. Žalm XXXIII. 15: „Uchyl se od zlého a čiň dobré; hledej pokoje, a stíhej jej“. Isaiáš IX. 6: „Nebo Maličký narodil se nám, a Syn dán jest nám, a vloženo jest knížectví na rameno jeho: a nazváno bude jméno jeho Podivný, Rádce, Bůh, Silný, Otec budoucího věku, Kníže pokoje“. Isaiáš LII. 7: „Jak krásné na horách nohy zvěstujicího a kážícího pokoj; zvěstujícího dobré, kážícího spasení, řkoucího Sionu: „Kralovati bude Bůh tvůj!“ Lukáš II. 14: Při narození Kristově hlas těch, kdo velebili Boha řkouce: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!“ A Isaiáš LIII. 5: Evangelium jest zváno „kázeň pokoje našeho.“ Isaiáš LIX. 8: „Spravedlnost jest zvána cestou pokoje“. „Cesty pokoje neznají a není soudu v kročejích jejich.“ Micheáš V. 4, 5, mluvě o Messiášovi praví takto: „I stane a pásti je bude v síle Hospodinově, u výsosti jména Hospodina Boha svého: i obrátí se, nebo nyní zveleben bude až do končin země. I bude tento pokojem“ atd. Přísl. III. 1, 2: „Synu můj, nezapomínej na zákon můj, a přikázání mých nechť ostříhá srdce tvé. Dlouhosti zajisté dnů, i léta života, i pokoj přinesou tobě.“

4. Co se týká prvního zákona o zrušení společenství všech věcí neb o uvedení rozdílu mezi mým a tvým, vidíme předně, jak velmi příčí se právě toto společenství míru ze slov Abrahamových Lotovi (Gen. XIII. 8, 9): „Nechť, prosím, není sváru mezi mnou a tebou, a mezi pastýři mými a pastýři tvými: nebo bratří jsme. Hle, všecka země před tebou jest: odděl se, prosím, ode mne!“ A všechna mista Písma, jimiž se nám zakazuje proviniti se proti bližním našim, jako: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš“ atd., potvrzují zákon o rozlišení mého a tvého, neboť předpokládají, že právo všech lidí na všechny věci jest odstraněno.

5. Tytéž předpisy ustanovují druhý zákon přirozený o zachovávání slova. Neb co znamená: „Nesáhneš na právo druhého!“ než toto: „Nebudeš míti v držení toho, co smlouvou přestává býti tvým“; avšak jest to výslovně zaznamenáno? Žalm XIV. 1: tomu, jenž se tázal: „Hospodine, kdo bude přebývati v stánku tvém?“ jest odpověděno (v. 4.): „Kdo přísahá bližnímu svému a neklame.“ A Přísl. VI. 1, 2: „Synu můj, slíbil-lis za přítele svého, dal-lis cizímu ruku svou, zavázán jsi slovy úst svých.“

6. Třetí zákon o vděčnosti lze dokázati z těchto míst. Deut. XXV. 4: „Nezavížeš úst vola vymínajícího na humně obilí tvé,“ jež sv. Pavel (1. Kor. IX. 9) vykládá nejen o volech, nýbrž i o lidech. Přísl. XVII. 13: „Kdo odplacuje zlým za dobré, neodejdeť zlé z domu jeho.“ A Deut. XX. 10, 11. „Jestliže kdy přistoupíš k dobývání města, podáš jemu nejprve pokoje. Jestliže přijme a otevře tobě brány, všechen lid, který jest v něm, zachován bude a sloužiti bude tobě, pod daň jsa uveden.“ Přísl. III, 29: „Neukládej proto příteli svému zlého, když on má důvěru v tebe.“

7. Se čtvrtým zákonem, že máme se osvědčovati užitečnými, tyto předpisy jsou ve shodě: Exod. XXIII. 4, 5: „Trefil-li bys na vola nepřítele svého aneb na osla jeho, an bloudí, doveď ho k němu. Uzřel-li bys, an osel toho, jenž tě má v nenávisti, leží pod břemenem, nepomineš, ale pozdvihneš ho s ním“. Též (verš 9.). „Příchozímu obtížným nebudeš“. Přísl. III. 30: „Nevaď se s člověkem bez příčiny, když tobě nic zlého neučinil.“ Přísl. XV. 18: „Muž hněvivý vzbuzuje sváry: kdo trpělivý jest, krotí vzbuzené.“ Přísl. XVIII. 24: „Muž líbezný v společenstvu bývá lepším přítelem, než bratr.“ Totéž se potvrzuje, Lukáš X, podobenstvím o Samaritánu. který slitoval se nad Židem, jenž byl poraněn lotry, a přikázáním Kristovým (Mat. V. 39): „Jáť pak pravím vám, abyste neodpírali zlému: ale udeří-li tě kdo v pravé líce tvé, nasaď mu i druhého.“

8. Z nesčíslných jiných míst, jež dokazují pátý zákon, jsou tato některá: Mat. VI. 14, 15: „Nebo jestliže odpustíte lidem hříchy jejich, odpustíť i vám Otec váš nebeský hříchy vaše. Pakli neodpustíte lidem, aniž Otec váš odpustí vám hříchů vašich.“ Mat. XVIII. 21, 22: „Pane, kolikrát zhřeší proti mně bratr můj a odpustím jemu? zdali do sedmikrát?“ Dí jemu Ježíš: „Pravím tobě, ne do sedmikrát, ale až do sedmdesátikrátsedmkrát“, to jest toties quoties (tolikrát kolikrát), vždy.

9. Co se týká potvrzení šestého zákona, vztahují se sem všechna místa, která nařizují nám osvědčovati milosrdenství. tak na př. Mat. V. 7: „Blahoslavení milosrdní, neb oni milosrdenství dojdou.“ Levit. XIX. 18: „Nehledej pomsty, aniž pamatuj na křivdu spoluobčanů svých.“ Než někteří myslí, že tento zákon nejen nedá se dokázati z Písma, nýbrž že jest zcela vyvrácen tím, že jest věčný trest uložen bezbožníkům po smrti, kde není již místa ani pro polepšení ani pro výstrahu. Někteří odbývaji tuto námitku odpovědí, že Bůh, jehož žádný zákon nezavazuje, všechno upravuje ke své slávě, člověk však že nesmi tak činiti, jako kdyby Bůh vyhledával své slávy, t. j. liboval si ve smrti hříšníkově. Správněji jest na to odpovědčno tím, že ustanovení věčného trestu bylo před hříchem a směřovalo toliko k tomu, aby lidé báli se hřešiti v budoucnu.

10. Slova Kristova dokazují sedmý (Mat. V. 22): „Ale jáť pravím vám, že každý, kdož se hněvá na bratra svého, hoden bude soudu. Kdož by pak řekl bratru svému: „Rácha!“ hoden bude rady. A kdož by řekl: „Blázne!“ hoden bude pekelného ohně.“ Přísl. X. 18: „Kdo pronáší pohanění, nemoudrý jest.“ Přísl. XIV. 21: „Kdo pohrdá bližním svým, hřeší.“ Přísl. XV. I: „Řeč tvrdá vzbuzuje zuřivost.“ Přísl. XXII. 10: „Vyvrz posměvače, a odejde s ním svár a přestanou rozepře i hanění.“

11. Osmý zákon o uznání přirozené rovnosti, t. j. o pokoře, jest zaveden těmito místy: Mat. V. III: „Blahoslaveni chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské.“ Přísl. VI. 16—19: „Šest věcí jest, kterýchž nenávidí Hospodin, a sedmou v ohavnosti má duše jeho: Oči vysoké. atd. Přísl. XVI. 5: „Ohavností jest Hospodinu každý hrdý: byť ruka k ruce byla, není nevinný.“ Přísl. XI. 2: „Kdež bude pýcha, tu bude pohanění, ale kde jest pokora, tuť moudrost.“ Takto Isaiáš XL. 3, 4 (kde jest poukázáno na příchod Messiášův jako na přípravu k jeho království): „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Hospodinovu, přímé čiňte na pustině stezky Boha našeho. Všeliké údolí budiž vyvýšeno a všeliká hora i pahrbek budiž ponížen“, což bezpochyby mluví se o lidech, a ne o horách.

12. Než právě ta nestrannost, devátý zákon přirozený, jak jsme dokázali, který nařizuje každému propůjčiti táž práva jiným, jež by chtěli míti propůjčena sami, a který obsahuje v sobě mimo to všechny ostatní zákony, jest totožný s tím, jejž Mojžíš zaznamenává (Levit. XIX. 18): „Milovati budeš přítele svého jako sebe samého.“ A náš Spasitel nazývá jej „souhrnem mravního zákona.“ Mat. XXII. 36—40: „Mistře, které jest přikázání veliké v zákoně?“ Řekl mu Ježíš: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své a ze vší mysli své. Toť jest největší a první přikázání. Druhé pak jest podobné tomu: „Milovati budeš bližního svého, jako sebe samého. Na těch přikázáních všechen zákon záleží i proroci.“ Avšak milovati bližního svého jako sebe sama znamená toliko přiznati mu vše, čeho si žádáme, aby nám bylo přiznáno.

13. Desátým zákonem se zakazuje přijímání osob, jako na př. na těchto místech: Mat. V. 45: „Abyste byli synové Otce svého, který jest v nebesích; jenž slunci svému velí vzcházeti na dobré, na zlé“ atd. Koloss. III. 11: „Kdežto není pohan a Žid, obřízka a neobřízka, cizozemec a Scytha, služebník a svobodný: ale všechno a ve všem Kristus.“ Skutkové X. 34: „V pravdě jsem shledal, že Bůh není přijímač osob.“ 2. Kn. Paral. XIX. 7: „Neboť není u Hospodina Boha našeho nespravedlnosti, ani přijímání osob, ani žádosti darů.“ Ekklesiastikus XXXV. 15: „Pán soudce jest, a není u něho sláva osoby.“ Řím. II. 11: „Neboť u Boha není přijímání osob.“

14. Nevím, zda některé místo Písma výslovně se dotýká jedenáctého zákona, který nařizuje společenství věcí nedělitelných, čili nic, ale plnění jeho jeví se všude ve společném užívání studni, cest, řek, posvátných věci atd., neboť jinak lidé by nemohli žíti.

15. Řekli jsme za dvanácté, že dle zákona přirozeného věci, jichž nelze dělit ani míti společně, mají býti přiděleny losem. A to potvrzuje se jak příkladem Mojžíše, který na rozkaz boží (Num. XXVI. 55) rozdělil jednotlivé části země zaslíbené losem mezi kmeny, tak (Skutk. I. 24), příkladem apoštolů, kteří přijali místo Josefa, příjmím Spravedlivého, Matěje mezi sebe metajíce los a řkouce: „Ty Pane, jenž znáš srdce všech, ukaž, kterého jsi vyvolil, jednoho z těchto dvou“ atd. Přísl. XVI. 33: „Losové metají se do klínu; ale od Hospodina bývají řízeni.“ Dle třináctého pak zákona následnictví patřilo Esauovi, jakožto prvorozenému Isákovu, kdyby jeho nebyl prodal (Gen. XXV. 33), nebo kdyby otec nebyl jinak ustanovil.

16. Sv. Pavel píše Korintským (1. List V 1.) kárá je, že se soudí mezi sebou před soudci nevěreckými, svými nepřáteli, nazývaje to proviněním, že nechtí raději utrpěti křivdy a snésti, aby sami byli podvedeni, neboť ono jednání jejich jest proti zákonu, jímž se nám nařizuje napomáhati si vespolek. Než nastane-li spor o věci nezbytné, co jest pak činiti? Mluví tedy apoštol takto (verš 5.): „K vašemu zahanbení pravím: Takliž není mezi vámi žádného moudrého, kterýž by mohl souditi mezi bratřími svými?“ Potvrzuje tudíž oněmi slovy zákon od nás počítaný za patnáctý, kde totiž sporům nelze se vyhnouti, aby strany souhlasně ustanovily někoho za rozhodčího, a to někoho třetího, tak aby, (což jest šestnáctý zákon), žádná ze stran nebyla soudcem ve své vlastní věci.

17. Že soudce neb rozhodčí nesmí přijmouti žádné odměny za svůj výrok, což jest sedmnáctý zákon, jest zjevno, Exod. XXIII. 8: „Aniž bráti budeš darů, kteříž také oslepují opatrné a převracují slova spravedlivých.“ Ekklesiastikus XX. 31: „Pocty a darové oslepují oči soudců.“ Z toho vyplývá, že nesmí býti více zavázán jedné straně než druhé, což jest devatenáctý zákon, a jest také dotvrzen, Deut. I. 17: „Nebude (u vás) žádného rozdílu osob, vyslyšíte malého rovněž jako velikého“, a na všech místech, jež jsou uvedena proti přijímání osob.

18. Že při souzení o činu svědky jest přibrati, což jest osmnáctý zákon, Písmo nejen potvrzuje, nýbrž vyžaduje jich více než jednoho. Deut. XVII. 6: „V ústech dvou aneb tří svědků zahyne, kdož zabit bude.“ Totéž se opakuje v Deut. XIX. 15.

19. Opilství, jež jsme uvedli na posledním místě mezi porušeními přirozeného zákona, protože zabraňuje užívati pravého rozumu, jest též zakázáno v Písmě svatém z téhož důvodu. Přísl. XX. I: „Bujná věc (jest) víno, a svárlivé jest opilství: kdožkoli v těch věcech kochá se, nebude moudrým.“ A Přísl. XXXI. 4. 5: „nedávej králům vína, aby snad pijíce, nezapomněli na soudy, a nezměnili při lidí chudých.“ Abychom však mohli seznati, že špatnost této neřesti záleží netoliko v množství pití, nýbrž v tom, že ničí úsudek a rozum, následuje v nejbližším verši: „Dejte nápoj opojný zarmouceným, a víno těm, kteříž jsou truchlivé mysli: ať pijí a zapomenou na nouzi svou a na trápení své ať nevzpomínají více.“ Kristus užívá téhož důvodu, zakazuje opilství (Luk. XXI. 34): „Hleďte se pak, aby snad nebyla obtížena srdce vaše obžerstvím a opilstvím.“

20. To, co jsme řekli v předchozí hlavě, že zákon přirozený jest věčný, lze dokázati též z Matouše V. 18: „V pravdě zajisté pravím vám, dokuž nepomine nebe i země, jediné písmě, anebo jediný puntík nepomine z zákona“; a žalm CXVIII. 160: „na věky (trvají) všickni soudové spravedlivosti tvé.“

21. Řekli jsme také, že zákony přirozené hledí především ke svědomí, t. j. že ten jest spravedlivý, kdo ze všech sil svých namáhá se plniti je. A byť člověk zařizoval všechny své činy co do vnější poslušnosti právě dle toho, jak zákon nařizuje, ne však pro zákon, nýbrž pro trest nějaký připiatý k němu, neb z nicotné slávychtivosti, přece jest nespravedlivý. Obojí toto lze dokázati ze svatého Písma. První (Isaiáš LV. 7): „Opusť bezbožný cestu svou a muž nepravý myšlení svá a navrať se k Hospodinu; a slituje se nad ním, a k Bohu našemu: neboť hojný jest k odpuštění.“ Ezech. XVIII. 31: „Odvrzte od sebe všecka přestoupení svá, jichž jste se dopustili, a učiňte si srdce nové, a ducha nového; i proč byste měli umříti, dome israelský?“ Z těchto a jiných míst můžeme dostatečně vyrozuměti, že Bůh nebude trestati skutků těch, jichž srdce jest pravé. Druhé z Isaiáse XXIX. 13, 14: „I praví Pán: „Protože lid tento přibližuje se ke mně ústy svými a rty svými oslavuje mne, srdce pak jeho daleko jest ode mne, proto také i já“ atd. Mat. V. 20: „Nebude-li hojnějši spravedlnost vaše nežli zákoníků a fariseův, nevejdetc do království nebeského.“ A v následujících řádcích náš Spasitel vykládá jim, že příkazy boží nejsou porušovány toliko skutky, nýbrž i vůlí. Neboť zákoníci a fariseové zachovávali ve vnějším jednání zákon co nejpřesněji, avšak toliko pro svou slávu; jinak by jej byli porušili ochotně. Na nesčetných místech Písma jest prohlášeno co nejzřejměji, že Bůh přijímá vůli za skutek, a to jak při dobrých, tak při špatných činech.

22. Že zákon přirozený možno snadno zachovávati, Kristus sám prohlašuje (Mat. XI. 28, 29, 30): „Pojďtež ke mně,“ atd. „Vezměte jho mé na se a učte se ode mne;“ atd. „Jho mé zajisté jestiť sladké, a břímě mé lehké.“

23. Posléze pravidlo, ze kterého, jak jsem řekl, každý může seznati, zda to, co hodlá činiti, příčí se zákonu čili nic, totiž, co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim, jest bez mála týmiž slovy vysloveno od našeho Spasitele. (Mat. VII. 12): „Všecko tedy, cožkoli chcete, aby vám lidé činili, i vy čiňte jim.“

24. Jako zákon přirozený všechen jest božský, tak opět zákon Kristův, (který jest úplně vyložen v V. VI. a VII. hlavě evangelia sv. Matouše), jest celý také učení přirozené (vyjímaje jediné přikázání, nebrati si za manželku té, která jest propuštěna pro cizoložstvi, jež Kristus uvedl na vysvětlenou božského zákona daného proti Židům, kteří nesprávně vykládali zákon Mojžíšův). Pravím, celý zákon Kristův jest vyložen v hlavách shora jmenovaných, ne celé učení Kristovo; jestiť víra části učení křesťanského, jež není zahrnuta pode jménem zákona. Neb zákony jsou tvořeny a dávány vzhledem k takým činům, jež řídí se naší vůlí, nikoli pro naše mínění a víru. kteréžto jsouce mimo naši moc neřídí se vůlí.

---

1. Kde Hobbesovo citování míst neshoduje se s českým překladem bible, tam uvádíme místa dle českého znění, aby srovnávající čtenář ihned mohl najíti dotyčný text. Pozn. překl.