Záhuba pohanův na Litvě/XI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Ráno po té noci, ve které Marger byl se vkradl do zahrady vejdalotek, matka jeho kázala družině své připraviti se k odjezdu. Sotva nepovšimnut vrátil se s Rymosem do své chaty, již probouzeli se lidé, vodili koně k vodě, rozdělávali ohně, a Reda sama ustrojivši se vyšla ze stanu, aby je pobídla ku pospěchu. Marger jakoby neslyšel a nerozuměl. Sedě s hlavou o ruku podepřenou a s tváří zasmušilou ani se nehýbal.

Šventas, jenž k němu směleji se choval než jiní, zatahal ho za sukni.

„Kunigasiku,“ pravil vesele, „jest čas oblékati se. Matka na vás čeká, ohlíží se. Hej!“

Marger ani se neobrátil.

Reda dívajíc se na to ze stanu svého nemohla rozuměti nehyblivosti synově, i ubírala se k němu. Upřela na něho oči, on ani nepohlédl na ni: tvář jeho měla jakýsi divoký výraz.

„Jest čas na cestu!“ zavolala na něho.

Marger mlčel ani oči k ní neobrátiv. Zvyklá potkávati se s poslušností Reda zarděla se, hlas její stal se rozkazujícím, výhrůžným.

„Vstávej! Koně za chvíli budou pohotově; pojedeme.“

Teprve nyní Marger zvolna povznesl k ní hlavu a hlasem, ve kterém bylo tolik síly a vůle jako v matčině, odpověděl:

„Já se odtud nehnu.“

Reda pozbyla na chvíli řeči; v nitru jejím vřel hněv, jakkoliv ten, co se jí protivil, byl jediné její dítě.

„Co je to?“ zvolala. „Ty?“

Marger nehýbaje se s místa mlčel a díval se v jinou stranu. Lidé kolem nich shromáždění, kteří toho svědky byli, začali polekáni ustupovati. Reda kvapně pokročila k sedícímu a stanouc před ním chopila ho za rameno.

„Slyšíš-li? Poroučím ti, abysi vstával.“

„Nevstanu!“

Ženě vstoupila krev do tváře, bezděčně udeřila rukou na meč; opovážlivá ta řeč, znějící jí německy a cize, téměř dávala jí zapomínati, že to vlastní její syn.

„Mluv!“ křičela. „Čím jsi se spiknul proti matce?“

Po krátkém rozmyslu Marger nevrle a zlostně vyrazil ze sebe slova:

„Chci nevěstu svou, bez ní odtud ani kroku neučiním. Učinili ji vejdalotkou, musí mne učiniti vejdalotem.“ A úšklebně se rozesmáv dodal: „Nepůjdu odtud, leda spolu s ní do Pillen, anebo… třeba nazpět ke křižovníkům.“

Reda byla hněvem téměř bez sebe. Kdyby nebyl jejím dítětem, již by se byla pomstila. Přišlo jí na mysl, aby ho dala svázati u násilně odvésti; ale Marger, jakoby její myšlénky byl uhodl, popadl meč za ním ležící u vytrhnuv jej z pochvy stiskl jej v ruce. I jemu tvář krví naběhla.

„Mocí tě dám odvésti!“ zvolala Reda.

„Leda mrtvého!“ křičel jinoch. „Živého mne nedostanete. Ty nejsi moje matka! Nikoliv. Kdybys jí byla, nebyla bysi dítěti svému odepřela toho, zač tě ponejprv ve svém živobytí prosilo.“

„Ta bezectná děvka ho očarovala!“ zvolala Reda. „Kéž ji spálí ten oheň, jejž má opatrovati!“

Marger neposlouchaje popravil se na sedadle, opatřil meč a opřev se zády o stěnu hotovil se k obraně.

Redě hněv i bolest mateřská vyloudily slzy zpod víček.

„Kdybysi neměl znamení na šíjí,“ zvolala, „neuznala bych tě za syna. Ti psi němečtí proměnili v tobě srdce. Oni vlili do tebe svou krev, smrdíš jimi!“

„Tedy mne nech zde,“ pravil Jiří; „já s tebou nechci jíti, zůstanu zde raději a zahynu, ale nepůjdu. Žena, byť i matka byla, nebude mně rozkazovati.“

„A ty se na ni sápeš k vůli veřejné nevěstce?“ vyhrkla Reda vášnivě meč v ruce tisknouc.

„Ona mi není cizí! Nikoliv. Já pro ni hynul hladem, já se jí zaslíbil a nevydám jí ani vašemu Perkunasovi.“

Při té rouhavé zmínce o bohu, jehož dub i oltář stály na blízku, zděšení lidé padali na, zemi; Reda ucouvla.

Obličej Margerův jevil výraz posměšného úšklebku; vše, co kdy slýchával o modlách a falešných bozích, přišlo mu na mysl. Obrátiv oči k balvanu, jejž odtud viděti bylo, vyplivnul. Matka již nevěděla, co si počíti. Na štěstí nebylo na blízku žádného kněze.

Mezi nastalým pomlčením Šventas, který taktéž jenom už napolo věřil v Perkunasa odvyknuv mu, přitočil se k sedícímu a za rukáv ho zatahav počal mu živě šeptati:

„Co činíte, kunigasiku? Vydáváte se v marnou záhubu; a proč? Pro hloupou dívčinu. Co počínáte?“

Marger odstrčil ho s hrozným pohledem.

„Pryč!“ zvolal. „Já matky neposlouchám, a ty bysi mne chtěl poučovati, hloupý medvěde!“

Pacholek skrčil se, obrátil a ustoupil.

Kunigasová v mocném pohnutí čile přecházela po malém prostoru před ní volném. Znovu asi pomýšlela na to, aby dala syna uchvátiti mocí, ale v očích lidí svých četla, že by se jí mohli státi neposlušnými. Byli sice zvyklí plniti slepě rozkazy její, pokud neměli pána, ale ten nyní představoval se jim jako právní jejich velitel. Žena neměla práv mužových, který byl hlavou i pánem. Reda rozkazovala na hradě více jako dcera Valgutisova, jako zástupkyně jeho.

Vrátila se volným krokem k synovi schlazena i zlomena v mysli; hlas její se chvěl. Zlahodněla.

„Margere, ty moje dítě,“ počala, „což nemáš srdce pro matku? Neslituješ se nade mnou?“

„Dříve slitujte se vy,“ příkře odpověděl syn.

„Neníť v moci mé dáti tobě tu dívku,“ vece ona. „Ty nevíš, co znamenají u nás vejdaloti. My nemůžeme s nimi bojovati, aniž jich se dotknouti; nač oni položí ruku svou, to již patří jim a bohům.“

„O tom já ničeho nevím,“ zvolal Marger, „neznámť vašich obyčejův; ale bez Baniuty odtud se nehnu. Vezměte ji mocí, vyprosťte, vykupte, vyměňte ji, zaplatím za ni její váhu zlata; míti ji musím. Bez ní ani živ býti nechci!“

Mluvil tak určitě, tak mužně, se silou tak mohutnou, že Reda musila umlknouti. Vědělať již, že ho nepřekoná. Stála s očima sklopenýma; vůdkyně a paní, jakou byla před chvílí, proměnila se v slabou nešťastnou ženu.

Marger povznesl hlavu pravě:

„Baniuta dosud ohně neošetřovala, ještě ani třísky na něj nepřiložila; ona k nim ještě nenáleží.“

Reda slova ta vyslechnuvši pohledla k ohradě a ubírala se k ní synovi ani neodpovídajíc. Ve vratech stál zástup vejdalotů bíle oděných, kteří zdálí patřili na ten spor matky se synem nevědouce, oč beží. V jejich čele stál sličný Konis, jakoby něco tušil. Reda kvapným krokem přiblížila se k němu, jala se mluviti s ním, a oba zmizeli spolu za ohradou.

Jinoch zatím zůstal jako přimrazen seděti na svém místě. Pillenští lidé, kteří ještě včera lehce sobě vážili holobrádka, nyní na něho s úctou hleděli. Nepomýšleli na to, co bylo příčinou jeho sporu s matkou; ale viděli, že má sílu a že umí rozkazovati. To mu naklonilo srdce těch, kteří odkázáni k poslušenství alespoň tolik si přáli, aby mohli si vážiti toho, kdo rozkazoval. Šeptajíce mezi sebou ukazovali sobě na kunigasa.

Ten prohlížeje svůj meč pokynul Rymosovi, aby mu nabral vody; důmylný hoch pak na místě vody natočil mu ze soudku medoviny. V tom ze dveří ohrady vystoupila Reda živě syna kynutím ruky k sobě zvouc. Marger se rozpakoval. Snad se cítil venku bezpečnějším, avšak nechtěl také ukázati bázeň. Vzav do ruky meč svůj ubíral se zvolna k volající ho matce.

Zdaleka již volala na něho matka hlasem povýšeným:

„Není jí zde, odeslali ji jinam.“

„Jest zde,“ zahřměl Marger stana, „jest, neboť jsem ji viděl před slunce východem. Klamou!“

Vejdaloti slyšíce, že jsou viněni z klamu, ztropili pekelný povyk. Kolem ohrady povstala hrozná vřava, jakoby se vrhnouti chtěli na opovážlivce. Sluhové krevulovi sáhali již ke kopím a palcátům. Přestrašený tím staroušek, jenž nevěděl o ničem, kázal se dovésti ke vratům.

V té chvíli uvažoval Konis, že bouře tato i roztržka s kunigasem k vůli pouhému děvčeti může se státi nebezpečnou. Vychovanec křižovníkův mohl nešetřením svatosti způsobiti mnoho zlého. Ostatně i výkup nebyl k zahození. Přitočiv se tedy k Redě počal jí něco šeptati.

Marger stál zadumán očekávaje konce. Zůstal tu před ohradou sám jediný, neboť matka, krevule, vejdaloti, všichni na dané znamení byli vstoupili dovnitř a také vrata za nimi s bouchnutím zavřena. V dolině všichni bližší i vzdálenější, kteří věděli, co se děje, nebo se toho jen domýšleli, čekali na skončení věci. Od ohňů bylo vidět běžeti starou Jargalu, která očima hledala Margera. Bylať o tom zpravena, že se ujímá její dcery. Od dubu slyšeti bylo dlouho jen temné hučení. Reda se nevracela.

V tom na vysoké hranici, se které krevule míval obyčej mluviti k lidu, spatřen z boku vlající bílý prapor. Nahoru se ubírali vejdaloti vedouce mezi sebou starého, všichni v obleku svátečním, s velikými věnci na hlavách a s hůlkami v rukou. Zemdlený krevule objevil se na vrcholu hranice a podepřev se o zábradlí oddychoval sobě. Lid z celé doliny hrnul a valil se jako veliká vlna k dubu a hranici. Všichni spěchali vyslechnout slova, která hlásána jsouce odtud pokládána za výrok božský. Nastalo všeobecné utišení.

Krevule povznesl hlasu svého, ale dlouho, dlouho nemohl mu nikdo rozuměti, neboť starci váznul v prsou dech. Povznášel toliko ruce, jednu neb obě, zdvihal hůlku, patřil vzhůru k nebi.

Zvláštní náhodou právě v tom okamžení jeden z těch nenadálých jarních mraků, které takořka před našima očima se sbírávají, obestřel dolinu, zaslonil slunce, a temný vzdálený rachot rozléhal se po lese. Někteří lidé s křikem padali na kolena. Vejdaloti se odmlčeli, strážkyně ohně podnítily znova plamen, sloup dýmu povznesl se nad vrcholky stromův, a v tom vyniklo slunce z mraku a vyjasnilo se opět jako nějakým zázrakem.

Konis opakoval slovu krevulova, který propouštěl dívčinu do služby Perkunasovy přijatou, poněvadž byla již zaslíbena jinému, a bůh může míti za služku jenom dívku panenského srdce. To slyše Marger obě ruce i čapku vzhůru povznesl.

Vrata ohrady dokořán se otevřela a v nich objevila se Reda vedouc za sebou jak oběť Baniutu, oblečenou již v bílou sukni vejdalotek, majíc na zlatých kadeřích věnec routový na místě dubového. Kráčejíc usmívala se na svého ženicha, který div že k ní neběžel. Staloť se s ním něco, čeho sám nepochopoval; vzpamatovav se pak pospíšil přede vším k matce, před níž sklonil se na kolena. Ona ho pojala za hlavu. Bylo to první objetí mateřské, při kterém tlouklo i srdce synovo. Od té chvíle ucítili se — ona matkou, on dítětem. Baniuta, též na kolena sklesnuvši, políbila kraj šatu jejího, a již i stará Jargala padla k zemi jdouc v patách za kunigasem. Všichni plakali radostí.

V tom Reda nabyvši opět vlády nad sebou jala se volati:

„Na koně! Do Pillen! Každou chvíli mohou přitáhnouti Němci a zavříti nás tam; možná, že jsou již na cestě. Do Pillen!“

Lid všechen opakoval volání její sedaje na koně. Za krátko dolina dopola zpustla a celá družina kunigasové těsně sražena, ve střed svůj pojavši paní, syna jejího s nevěstou a starou matkou této, v dobrém pořádku kvapně uháněla známými cestami na hrad.

Každodenně ráno vysýláni lidé na špehy a vyslýcháni ti, kteří se navrátili; dle výpovědi všech křižovníci s celou silou se chystali na Pilleny. Ona obrovská loď, kterou zamýšleli od strany řeky dobývati hradu, byla prý již hotova a jenom ji vysmolovali a potraviny na ni nakládali. Všecky, ani zmužilou Redu nevyjímaje, pojal jakýsi strach před budovou tou, která měla býti tvrzí naproti tvrzi. Neobávali se ani té síly shromážděných vojsk křižovnických, jako baječného toho korábu, o kterém vypravovány hrozné věci. Reda viděla v něm záhubu svou, jeho jediného nejvíce se bála. Vracející se vyzvědači popisovali veliké jeho rozměry, tvrdé dřevo, z kterého byl pevně vystavěn, přihotovené na ném klády, kobyly, praky k metání kamene a ohně.

Jednou večer, když opět přišlí špehové vypravovali o něm v táboře Redině, Marger náhle se vzchopil se sedadla, jakoby byl pojal nějakou velikou myšlenku.

„Oni se mní bezpečnými,“ zvolal, „ničeho se nenadějíce; svoláme něco lidí, vezmeme loďky, opatříme se smolou a ohněm a spálíme toho netvora.“

Šventas nabídl se za vůdce do přístavu. Avšak druhého dne došla zpráva, že loď již jest v řece.

Než Marger neupustil od svého předsevzetí.

„Musíme ji spáliti,“ zvolal. „to jim odejme chuť, a než vystavějí druhou, my získáme čas a jejich hosté se rozejdou.“

Reda schválila zapálení lodi, když však syn její prohlásil se, že sám postaví se v čelo té výpravy, nechtěla ho pustiti. Ale jinoch stál na svém.

„To jest můj první pokus,“ pravil, „tuším, že se mně zdaří. Musím jíti; se Šventasem nebojím se ničeho. Ten, který dovedl přivésti mne sem, bude vědět, jak si počínati, abychom se ochránili.“

Šventas pln radosti bil se v prsa přisáhaje, že dovede zapáliti loď a bez úrazu všecky přivésti nazpět do Pillen. Reda musila povoliti naléhavým prosbám synovým pyšna jsouc na to, že jevil takovou srdnatosť i naproti zuřivým Němcům. Bylať dosud se obávala, aby veliká moc jejich nezastrašila ho a nezbavila odvahy.

S horujícím nadšením vydal se druhého dne Marger se Šventasem a sebraným lidem stranou lesem k místu, kde loď se nacházela. Dříve však přivedl nevěstu svou k matce a odevzdav ji do jejích rukou pravil: „To poklad můj; chovejte jej pro mne, neboť bez něho nemá život pro mne žádné ceny a pro něj hotov jsem jej nasaditi.“

Reda přitiskla k prsům děvče, s kterým již na cestě byla se seznámila a je sobě zalíbila. Srdce jí změklo. Od té doby, co syn sobě počínal jako vůdce a hlava rodiny, ona chtěla býti už toliko matkou. Vrátilať se na stanovisko, pro které byla zrozena a z kterého se byla vytrhla z pomsty za muže a syna.

Jeden oddíl zamířil s ní přímo k Pillenám, druhý ubíral se hustými lesy přes nedostupná jiným bahna a močály k Němenu, neustále na cestě rosta a se množe. Marger na výpravě této dospíval z chlapce a výrostka na muže a vůdce. Srdce mu tlouklo, hlava mu hořela, mladický zápal vyjasňoval mu zrak, lidé nemohli se mu dosti vynadiviti, a Šventas radoval se z kunigasa ruce mu líbaje.

Dlouho musili čekati na příhodnou chvíli. Jedna tlupa se čluny skryta byla v rákosí a v sítinách Němcům po boku nepozorována od nich: tu Šventas přiběhnuv jednoho dne oznamoval, že čas jest zapáliti lod, při níž zůstaveno jen málo lidí a jejížto dno ještě se vysmoluje. Náhlé přepadení šťastně se zdařilo, a než křižovníci se vzpamatovali ke stíhání útočníkův, kteří na ně takořka s nebe spadli, už jich tu nebylo. Na malých člunech, pěšky a plavmo dovedli uniknouti pronásledovníkům při měsíčku, který jim svítil na cestu.

Marger pospíšil přímo do Pillen, kdež bylo potřebí jeho přítomnosti. Matka již v ničem jemu neodporujíc byla veselé mysli. Tam bylo místo jeho, tam stávala jeho kolébka, tam on hodlal panovati. V hlavě se mu jen rojily myšlénky. Chtěl uzavříti mocný spolek s velikým kunigasem ve Vilně a státi při něm, aby v něm také měl ochránce. A co byl viděl a čemu se byl naučil u křižovníků, snažil se zavésti a míti také u sebe: železnou zbroj, ocelové meče, kuše daleko donášející, kované štíty…

Setkání Valgutisa s vnukem.

V Pillenách Baniuta každodenně vystupovala na věž a pohlížela v dolinu, k řece, na lesy, zdali nespatří nikoho se přiblizovati. Jedné noci přiběhly stráže oznamujíce, že zdaleka viděli záři ohně. Reda uhodla, že německá ona nestvůra, která Pillenám měla přinésti záhubu, hoří. Na hradě byla veliká radosť. Baniuta vydrápala se na věž, aby pásla oči své na požáru. Očekávala jej na zejtřek, a téhož dne od rána do večera stála na věži a pátrala, srdce jí tlouklo, a ona každého mimo letícího ptáčka tázala se: „Viděl jsi mého milého? Neseš mi od něho vzkázání? Vryl je do zeleného listu anebo naučil tě je odzpívati?“

Ale ptáčkové přeletovali nepromluvíce ani slova k tesknící dívce. A dlouho nebylo nic viděti, až do večera.

Večer celá řeka svítila se od slunce jako ohnivý potok a na zlatém proudu jejím znáti bylo černé plazy — snad čluny, aneb rybky, anebo snad vodní ptáky? Baniuta zatleskala v ruce. — Toť oni! — I běžela dolů k matce, a hnedle střechy byly plny zvědavých lidí, kteří se dívali a smáli pravíce, že nikdo nejde. Baniuta stála u vrat, neboť tušila, že Marger přichází. Srdce jí zvěstovalo, že se blíží, slyšela, kterak čluny přirazily ke břehu u lidé na něj vystupovali. Též troubení na roh ozvalo se, i vyběhli strážníci, by uvedli pána svého na hrad.

Jediný Valgutis zůstal na loži svém; vsickni ho opustili zapomenuvše na starce, který již dávno nedával žádné známky života. Nyní v něm cosi zahrálo. Krev?… Ovanulo ho to jarem a mladostí, jako vlastní. Vykřikl zoufale. Byl samoten, nikoho nebylo při něm! Teprve tímto výkřikem vzrušení přiběhli někteří. Stařec, nemluva, jenž po dlouhou dobu spal jako sysel, chtěl vstávati. Smáli se mu. Vztahoval vyzáblé ruce, obnažil hubené nohy, tloukl kamennou pěstí a rozkazoval, aby šli s ním.

Musili poslechnouti. Na nahá ramena mu přehodili medvědí kůži. Kmet kolísal se na nohou, ale šel. Šel těžce dýchaje, zamířil ke vratům, kázal se nésti, chápal se vzhůru. Vybledlá, mrtvá tvář jeho, podobná ke tváři nebožtíka, znova obživla, jen úst napořád otevřených nemohl zavříti. Jako zjev z jiného světa stanul za Redou na prahu, právě když Marger s otevřenou náručí spěchal k ní a k nevěstě své. Z prsou starcových vyrval se nesrozumitelný mohutný ryk volající ho k sobě. Vztáhnuv k němu vychřadlé ruce pojal jinocha v objetí, položil sivou hlavu na jeho ramena a — skonal.

Poslední oddech starcův, který po celý život svůj válčil s vrahy a po tolik let pěstoval nenávist k nim, vstoupil do prsou vnuka jeho. Když Reda pohleděla na děsný ten výjev, lidé již odnášeli Valgutise na rukou — ztuhlou, chladnou mrtvolu.

Majíce se vraceti do hradu s písní radostnou vsichni zapěli randu, plnou bolesti a slz, starou randu, s kterou ode dávna provázeny na Litvě mrtvoly na hranici. Všichni kráčeli za mrtvým tělem domů a veliká radost proměnila se v slzy a smutek. Z celého hradu sbíhali se lidé vyptávajíce se na starce, který po tolik let již umíral, kterého však přece vždy znáti bylo a z něhož časem ještě vyšlehoval život jako jasný plamen.

Ihned počal dle starožitného zvyku obřad pohřební. Mrtvola vložena, jak obyčej velel, na smrtelnou postel (patalas), přivalen soudek alusu a otevřeny dvéře, aby všichni mohli nebožtíka ještě naposled pozdraviti. Staré ženy počaly umývati tělo, jež oblekly v dlouhou košili dávno přichystanou, na nohy daly mu líčené střevíce (vižos), načež posadily mrtvolu na lavici v koutě jizby a obstavily ji palicemi, jichž někdy užíval v boji a které ho nyní podpíraly. Tlupa lidu stála kolem starce, nabírali si ze soudku a připíjeli nebožtíku zpívajíce: „Připíjíme tobě, pane milý; proč jsi zemřel? Proč jsi nás osirotil?“ Každý pozdravil ho po svém způsobu, zapěl a opakoval na konci: „Proč jsi zemřel? Proč jsi nás osirotil? Neměl jsi dosti pití a jídla? Neměl ti kdo sloužiti? Proč jsi zemřel? Proč jsi nás osirotil? Neměl jsi oděvu, nábytku, plných skříní a všeho dostatek? Co ti scházelo v domácnosti? Proč jsi zemřel, proč jsi nás osirotil? Neměl jsi v domě dítek milených? Neměl jsi ženy, sluhů, soudruhův a bratří, kteří tě milovali? Proč jsi zemřel? Proč jsi nás osirotil?“

Marger, který ponejprv byl svědkem litevského pohřbu, stál zamyšlen a pohnut. Vzpomínal sobě na černé rakve a žalozpěvy křesťanské. Zde všecko vypadalo a znělo jinak. Tam při loučení se s umrlými odevzdáváni jsou tito Bohu na jeho soud; zde loučili se s nimi jako s odcházejícími k praotcům do vlasti.

Jizba celý ten den, celou noc a ještě nějakou dobu zůstala otevřena, pili tam a zpívali, přicházeli a odcházeli lidé dívající se na nebožtíka a plačíce nad jeho mrtvolou. Bledé tělo s ústy otevřenými, kterých ani smrť zavříti nemohla, sedělo jakoby spalo, nehrubě se lišíc od živého.

Zatím všechno chystáno k pohřbu. A poněvadž každou chvíli očekáván útok křižovníkův, tedy musili vyrovnati hranici na pahorku vedle hradu. Ráno přišly znova ženy a ještě jednou umyly tělo a oblekly v bílé roucho, připásaly mu meč a za pás mu zastrčily sekeru, pak ovinuly mu šíji plachetkou, v jejíž uzel vložily groš na cestu, a znova začala s pláčem pitka na rozloučenou.

U vrat stanul pohřební vůz, na nějž posadili mrtvolu, a dav lidu kolem stojícího jal se odehnávati zlé duchy křikem a metáním oštěpův. Pak nastal všeobecný pláč, při čemž lidé rvali si rozpuštěné vlasy. Nebylo daleko na pohřebiště, kde již narovnána byla smrtelná hranice, ale scházel tu sbor kněží a toliko dva chudobně odění tilusoni z blízké osady musili vykonávati obřady za jiné a odzpívati randy ke cti Valgutisovi.

Marger, který měl povinnosť čeliti pohřebnímu průvodu dědovu, neuměl mu prokázati poslední službu. Všecko bylo mu zde nové, cizí, divné, nesrozumitelné. Když Valgutise pozdvihli a usadili na stolec, jejž v krátce objati měly plameny, Marger musil jíti s políbením se s ním rozžehnat, načež teprve tilusoni zapálili hranici na čtyřech koncích.

Reda, jejíž zoufalosť i žal po otci přecházely až k šílenosti, naplňovala povětří nářkem, rvala si vlasy, zmítala sebou, zpívala, padala na zemi a pláčem všecky ostatní překonávala.

Když plamen vzhůru vyšlehoval, sluhové počali snášeti vše, co mělo na hranici spolu s nebožtíkem shořeti: plné koše zbraní. šatstva, nábytku, drahých nádob, válečné kořisti. Všichni metali a házeli do ohnivého žáru drahé ty poklady, aby duch Valgutisův je vzal s sebou na cestu k vysokému Anatielu.

Čtvrtého dne, když ještě nevystydlo žároviště, z něhož kosti byly vybrány a pochovány v kamenné mohyle na hradě, přišly zprávy, že výprava křižovníkův již táhne na Pilleny. Reda, pohřbem utrmácena, ulehla ztrápena u churava. Marger nyní byl hlavou rodiny a vůdcem. Ona první z lože se vzchopíc poklonila se mu až do kolenou.

„Včera byla jsem matkou a paní, dnes jsem služkou. Rozkazuj ty!“ A zavolavši staršinu řekla ukazujíc na syna: „To pán váš!“ Potom vrátila se na lože své plakat. U nohou jejích zasedla Baniuta sdílejíc její zármutek.

Marger najednou viděl se vůdcem, pánem, i zachvěl se v duchu. Lidé hleděli na něho a čekali; on nevěděl, co má nařizovati. Lásku k dívčině, s kterou se chtěl zasnoubiti, zármutek, postrach, to vše musil střásti se sebe; neměl k tomu času, musil se brániti.

S hlavou jak opojením zpitomělou vystoupil na nejvyšší místo věže, aby se rozhledl kolem a poznal svoje Pilleny. Stály jako vrostlé v pahorek, pevné, vzdorné, obranné; a lidé, kteří se hemžili u jeho úpatí, jak do počtu tak i do síly a odvahy stačili k osazení hradu.

Kunigas připomínal sobě Malborg, jeho rozlehlé zdi, kamenné stěny, mohutné věže, bašty, v jichžto zdech bylo dosti místa pro jizby. Naproti tomu dřevěné Pilleny zdály se mu jako velikou chatou na rozboření. Připomínal si zástupy křižácké, počet knechtův, jich zbraň a zbroj, kuše, stroje, válečnou vycvičenosť a sílu, a zachvěl se. Před očima jeho se objevila nejbližší budoucnosť, vražedná válka a hrdinská smrť — nevyhnutelná. Mohl buď ustoupiti zachovaje tak sebe i lidi své někam do lesův a zůstaviti hranice otevřené, anebo padnouti v jich obraně. Marger přemýšlel. V duchu svém viděl Baniutu, štěstí, mír, dvorec kdesi v pustině a domácí krb.

An takto stál v myšlenky pohřížen, Reda, kterou byl opustil na posteli plačící, s tváří rozpálenou a s vlasy ještě rozpuštěnými, v sukni rozedrané vydrápala se na věž. Chvíli stála od něho nepozorována patříc z pozdálečí na syna a čtouc v jeho zachmuřené tváři, pak trhla jím za rameno.

„Ty jsi tu nyní vůdcem.“ pravila; „co zamýšlíš činiti?“ upjala na něho zrak svůj.

„Němci jsou silni,“ řekl Marger, „my zde uhoříme tak jako Valgutis na hranici.“

Reda mlčela.

„Neubráníme se,“ doložil kunigas.

„Mlč!“ zvolala matka. „Neubráníme-li se, tedy zahyneme! Ale brániti se musíme do poslední krůpěje krve. Duch dědův i otcův by vstali z mohyly, aby tě prokleli, a já též bych tě proklela, kdybysi ze strachu opustil hnízdo. Ležící na posteli sevřela mne úzkosť. V matce i v synu jest jedna duše; nač ty jsi myslil, to i já pocítila. Miluješ dívku, žádostiv štěstí s ní pojal bysi ji a ušel odtud vydav nepřátelům bez prolití jediné kapky krve mohylu dědovu? Jest-li tomu tak?!“

Marger zachvěl se a zbledl, v prsa mu vstoupila rytířská hrdost, duch dědův.

„Nikoliv,“ zvolal, „ubrániti se nedovedeme, ale umříti dovedu.“ To pověděv rozesmál se smíchem ne vychovance křižovnického, ale divocha.

Reda podívala se mu do očí.

„Tys můj syn!“ Šeptala. Neobrátivši se více k němu sestupovala kvapně dolů s věže, zůstavíc jej samotna.

Marger byl v duchu již rozhodl nad svým osudem.

„Den štěstí, a potom — smrť!“

Uprostřed schodů seděl sklíčený Šventas jemu v cestě.

„Kunigasku,“ promluvil k němu, „tvůj hrad jest ničím, pouze hromada chrastí; křižovníci nás tady upekou. Škoda lidí i nás. Co myslíš, kunigasku?“

„Jdi mi s cesty!“ osopil se naň Marger.

Šel přímo na dvůr. Tam stáli jeho bojarové a přední bojovníci, zasmušilí, čekajíce naň. Spatřivše pána obnažili hlavy.

„Křižovníci táhnou,“ pravil jinoch, bera na se povahu muže. „Pilleny budou se jim brániti. Mluvte, jste odhodláni? Kdo není, nechť odebéře se pryč odtud; kdo zůstane se mnou, musí býti připraven na smrť.“

Před Valgutisovým pohřbem.

Starý Vižunas přehlednuv okem lidi své pravil hlasem pokojným:

„Člověk umírá jen jednou.“

Nikdo se nehnul, aby mu dovoleno bylo odejíti, nikdo se nezachvěl. Marger s nimi obešel dokola hradby. Všechen lid vítal jej radostně, a každý opakoval: „Člověk umírá jen jednou.“ Všichni vesele připravovali se na smrť, jakkoli věděli, že nebudou míti ani pohřbu, ani smutečního kvasu, ani písně.

Posláno do osady pro ty, kteří se uchrániti chtěli na hrad, ostatním dána rada, aby odešli do lesů. Marger sám ohledal všecky fortny, brány, tajné východy a lešení při zdech. Vše bylo připraveno, jakoby dnes měl nastati boj. Tak uplynul celý večer prohlídkami, poradami, rozestavováním stráži a vyslýcháním lidí. Vižunas ujal pod Margerem velitelství v osadě. Byl to stařec železný, málomluvný, nespící, v přísnosti až ukrutný. V noci ostřeny a nasazovány sekery. Všichni bděli.

Když Marger pozdě vracel se do veliké síně, zdaleka již k němu zaznívaly zpěvy. Slaveno v ní svatební veselí. Když otevřel dvéře, spatřily oči jeho výjev neočekávaný: Redu v oděvu svátečním, Baniutu pod věncem v obleku nevěsty. a kolem nich dívky zpívající svatební písně.

Matka vyšla mu vstříc na práh.

„Přistroj se na veselku,“ pravila. „Včera pohřeb, dnes svatba, zítra snad smrť! Měl jsi napilno, budeš ji míti.“

Marger pohledl na Baniutu. Seděla jako na trůně na převrácené díži s rozpuštěnými kšticemi pod věncem, a děvčata s pláčem a smíchem upravovala jí vlasy. Ona sama, proti obyčeji svému, nebyla smutna, ale vesela, radostí jen záříc, a vítězný úsměv pokrýval ji kolem úst. Oči své obrátila k němu.

Jinoch pozdravil ji pouze pohledem: nechtěje v ošumělém obleku vejíti do jizby zmizel.

Žalozpěvy dle obyčeje zněly dále, oheň vesele plápolal. Reda měla v očích slzy a na rtech úsměv. Dosavad měla v prsou žalosť, a na svatbu byl svrchovaný čas, dokud křižáci ještě nepřicházeli. Zpívalo se celou noc, a kdo nepřišel poslouchat písně a popíjet na zdraví snoubencův, ten seděl a brousil sekery.

Druhého dne nebylo svalgona, jenž by jim blahoslavil; starý Vižunas obvázal se bílým pasem a posadil si věnec na sivé vlasy. Baniuta opět seděla na díži, v klíně majíc koflík s pivem a bílý chléb; družky prostrčily čtyři rulíky její čtyřmi zlatými prsteny a ostřihly je plačíce. Baniuta vstala, přiložila k ústům koflík a ostatek vylila na práh. Marger na ni čekal u stolu. Třikráte vedli mladou paní okolo něho, nežli ho posadili vedle ní. Ona vesele pohledla k němu, on seděl smuten.

„Pane můj,“ šeptala mu, „rozvesel čelo, vždyť to svatba naše. Mně by náleželo plakati a tobě radovati se. Stydím se, že nemohu býti smutna.“

„A já stydím se, že nemohu býti veselým.“

„Proč?“ tázala se Baniuta.

„Slyš,“ vzdychl Marger. „Kdyby nebylo hluku písně, možná, že by k sluchu našemu docházel dusot koní křižáckých.“

„Provázel by naši píseň.“ Pohledla mu do očí. „Pane můj, proč jsi tak smuten? Ach, vím to, vím! Válka přichází na naši svatbu.“

Vzdychnuv tiše odvětil Marger: „Válka to není…“ Poslední slovo umlklo mu na jazyku.

Baniuta usmívala se naň.

„Pane můj,“ pravila, „jest ohyčej, že mladý manžel dá za věneček dar. I já na tobě žádám jeden dar, veliký dar; ale musíš mně přisáhat, že jej obdržím.“

„Dám ti co chceš!“ zvolal Marger živě.

„Přisáhej mně,“ opakovala Baniuta.

„Na koho se mám odvolávati?“ smutně odvece jinoch. „Na cizího boha nechci, a naši bohové mne neznají.“

„Dokládej se sluncem a měsícem,“ pravila Baniuta, „čím chceš; ale chci, abysi přisáhal.“

Marger položil ruku na prsa.

„Čeho žádáš ode mne?“ tázal se. „Všecko budeš míti.“

Baniutě zajiskřily oči, vzňaly se plamenem. Opět bylo to ono děvče, ve kterém trýznění německé bylo probudilo ducha. Viděl ji takovou, jakou byla zpívajíc litevské písně ve dvorci Gmundině.

„Zpomeň si,“ šeptalo, „Já vím, já předvídám vše. Křižovníci dobudou vašeho hradu. Vy šťastní, padnete v obraně jeho; ale já? já nedovedu zbaviti se života. Až přijde poslední chvíle, pane můj, dříve nežli dáš jim svůj život, vezmi můj!“

Marger zbledl.

„Přisáhal jsi mně na slunce a na měsíc,“ doložila stisknouc jeho ruku; — „půjdeme pospolu na druhý jasný svět a tam, tam musí býti věčné veselí, neboť zde byla věčná muka. A bohové, jsou-li jací, musí býti spravedlivými.“

Rozléhající se píseň přervala jejich rozmluvu.

Starý Šventas, přestrojen za šaška, vešel do slavnostní síně.

„Hej! hej!“ volal, „toť veselá svatba! Přišlo na ni hostů bez počtu. Pojďte a podívejte se, zdali máte pro né dosti piva na přivítanou. Hostů kolem dokola skvostně ustrojených, železné šaty blyští se na nich, zlaté čapky jejich svítí, koně jejich řehotají ve svém odění.“

Hřímavý pokřik za hradbami zvěstoval příchod křižovníků.