Záhuba pohanův na Litvě/XII.

Záhuba pohanův na Litvě Józef Ignacy Kraszewski
XI.	XII.

Téže noci svatební vzchopil se Marger z lože, poceloval spící Baniutu a zamyslil se. Vyšel z komnaty, u které starý Vižunas na prahu seděl, hlavu drže v dlani. Oba vyšli na dvůr.

„Ty psy třeba přestrašiti,“ pravil Marger. „Pátral jsi s hůry, kde stojí stan vůdcův?“

Vižunas ukázal rukou v jistou stranu.

„Je-li pravda, tam jest ústí naší podzemní chodby, kamenem zavalené?“

Stařec přisvědčil kyvnutím hlavou.

„A co s tím?“ tázal se.

„Když usnou,“ řekl Marger, „oni i stráže jejich, pak snadno se v noci dostati do tábora.“ Chopiv meč visící u pasu doložil: „Potřebí jejich vůdce usmrtit.“

Vižunas nedůvěřivě pohleděl naň. Oči starcovy tázaly se: „Kdo to dovede?“

Po chvili zašeptal Marger: „Já znám jejich obyčeje, mluvím jejich jazykem; půjdu.“

„Vy?“

„Já!“ potvrdil jinoch vztyčiv se. „Kdo ví, zdali poplach je nezalekne? možná, že odstoupí.“

Stařec hlavu sklopiv zamyslil se. „Škoda vás,“ pravil pak; „zahynete-li vy, kdož obrání hrad?“

„Ty!“ řekl krátce Marger, položiv mu ruku nu rameno… „Nikomu ani slova o tom! mlč…“

Rozhledl se kolem: byla tmavá noc; poslouchal: celý tábor křižovnický spal, nic ani se v něm nehýbalo. Vzal do ruky meč a na prstech zkoušel jeho ostří, pak pozdvihl oči ke svatební komnatě. Chtěl tam zajíti na rozloučení, ale zdaliž by měl dosti síly zase odejíti?

„Pojďme, Vižunase,“ řekl.

Poslušný stařec doprovodil ho k jámě dveřmi zavřené. Zde vrhl se mu k nohám a zaúpěl.

Marger zmizel ve tmách, Vižunas zůstal na stráži. Kdyby mu léta nebyla vysušila slzy, byl by plakal — nemohl. Dlouhé ticho, které nastalo, zdálo se starci věkem; nebylo mu konce.

Najednou uslyšel strašný křik, i padl na zem u vchodu. V táboře rozléhalo se dokola tisíce hlasův, z hlubokého mlčení strhla se hrozná. bouře, jakoby se země rozvírala pod nohami Němcův. Koně řehtali, zbraň břinkala, čety běhaly, všude dusot a hluk.

Vižunas ležel na zemi, ucho maje k ní přiloženo. V jámě s počátku nebylo slyšeti ničeho, potom v ní něco zašustlo, jakoby had k němu se plazil. Stařec ulekl se Němců, i chopil do ruky nůž. V tom objevil se Marger s tváří zemí osypanou, oddechl si, oprášil se a zemdlen klesl vedle Vižunasa.

Když stařec jej zase k sobě přivedl a se ho vyptával, nevěděl co odpověděti. Ukázal pouze na svůj meč, který byl suchý — a vzdychl si.

Nebyltě nikoho zabil. Téhož dne zasypána tajná chodba.

Ráno přivaleny na nádvoří soudky. Posádce upraveny hody, ale hlučné písně zpívati nebylo dovoleno. Jedni stáli za hradbami na stráži, druzí seděli kolem věder a konví, nabírali a pili.

„Jen jednou člověk umírá,“ zpívali tiše.

Marger hned ubíral se k ženě a posadil se vedle ní, hned na hradby vylézal a hleděl do tábora. Znal je tam všecky, mohl každého rytíře zváti jeho jménem; poznával je po zbroji a chůzi, po čeledi a koních. Někteří z nich nosívali jej na rukou. Otec Antonín mluvíval mu o Bohu. Bernard učil jej seděti na koni a oháněti se kopím po dvoře.

Byli mezi nimi lidé dobří, on teď musil všem býti nepřítelem. Vyčítal si, že nezabil Bernarda; ale kdyby podruhé nalézal se s ním tak v oči mu hledě, s mečem v rukou, opět by ruka jeho se chvěla. Sedě u ženy všecky je v duchu zabíjel, hledě do dálky slábnul.

Křižovníci jako úmyslně otáleli s útokem, leželi několik dní ničeho nepodnikajíce. Jedni zpívali písně pobožné, jiní veselé. Lid na hradbách nemohl se dočkati boje. Kdo má smrt před sebou, rád rychle se loučí se životem.

„Chtějí nás dobyti hladem,“ pravil Vižunas; „musíme spořiti s potravou, dokud nepřijde nám na pomoc veliký kunigas o neudeří na ně od zadu.“

Němci sváželi souš a oblévali střely smolou.

Jednoho dne shromáždili se kolem kříže v poli postaveného. Uprostřed bylo viděti oltář, otec Antonín sloužil mši. Marger stoje na věži bezděčným jakýmsi ruchem chopil se za čapku, chtěje ji podle dávného zvyku smeknouti, ale vzpamatovav se zlostně si ji přitlačil na hlavu.

Rozléhala se píseň, on dobře ji znal; neboť nejednou ji zpíval v kostele. Od úpatí věže slyšeti bylo píseň Baniutinu. Obě písně pletly se mu v srdci, v hlavě, on zandav si uši sběhl dolů.

„Lidé, na hradby!“ zvolal.

Nemýlil se, křižovníci podnikali útok.

Obstoupivše dokola hrad šli zpívajíce do boje. Knechti nesli na hlavách souš, jiní rozžaté pochodně v rukou, ješte jiní blyštící se sekery.

Před nimi všecko ustoupilo dovnitř ohrady. Ženy nosily vodu ve vědrech, muži zdvihali kamení, slabší natahovali luky. Vižunas nařídil mlčení. Boj neměl počínati nikdo, až sami Němci by jej zahájili.

V tom pod parkánem slyšeti bylo padati klády, dým od pochodní valil se ke hradbám, Němců pro chrastí nebylo viděti. S hůry sypal se na ně déšť střel a krupobití kamenů, na zapálenou souš lita voda. Nějakou chvíli vydrželi to Němci, pak váhali, několik jich padlo s křikem a válelo se dolů. Od zadu voláno k útoku, a hustý zástup znova se tlačil ku parkánu.

Byl to první den boje, do něhož obě strany zuřivě se hnaly.

Maršálek, stoje na pahorku a dívaje se, hodil hlavou u pravil k Braniborskému po svém boku:

„Bude s nimi nesnadná práce.“

Střelci stanuli s jedné strany, kde dřevěné stěny a střechy nejbližšími se jim zdály, s kušemi a šípy. Každý z nich zapaloval na pochodni šíp a pouštěl jej do hradu. Hořící šípy letěly, syčíce v povětří a kapajíce rozpálenou smůlu, a buď na půl cestě shasínaly anebo zanášely plamen na střechy.

Oblehatelé marně očekávali požár. Déšť ohnivých střel smekal se po tvrdých stěnách, hasl na nich anebo tonul někde v nádvoří. Avšak i litevské střely měly neveliký účinek. Němci byli oděni v železo a chráněni železem pobitými štíty, kamení odskakovalo od zbroje, šípy ohýbaly se na oceli anebo bezmocně uvázly v drátěných košilích. Málokterá střela, trefíc do slabizny anebo mezi platy, roztrhla kaftan a okusila německé krve.

Oheň nechytal se ani parkánův hlinou oblepených a polévaných vodou. Chrastí marně plápolalo, samým útočníkům v postupu překážejíc. Takto trval boj do poledne, slunce pražilo, lidé běhali do řeky lokat vodu, staršina vrátila se do stanů, knechti též ustoupili z dostřelu a rozkládali se na zemi. Nedosaženo ničeho.

V stanu maršálkově zasedli vzácní hosté; jedněm bylo do smíchu, jiným do hněvu.

„Není pochyby,“ ozval se komtur z Balgy, „že konečně tu chalupu vezmeme a v popel obrátíme; ale jak dlouho to potrvá, za to nechci ručiti. Možná že si tu poležíme tak dlouho, až naše práce ani nebude za to státi.“

„Kterak to?“ odporoval mu maršálek; „což nevíte, že to jest klíč k této zemi, že oni odtud na nás vybíhají, a že opanování jeho porazí je strachem a hrůzou?“

„Raďte, co počíti, aby se přispíšilo,“ ozval se starý Siegfried… „Přijde deštivé počasí a dobytí hradu ohněm bude tíže; v útoku pak zahyne mnoho lidu.“

Hrabě Namurský připomínal, že postrádají dobré zbraně a ještě více uzbrojení, pročež netřeba se jich tuze báti. Také počtu jich že netřeba se lekati, poněvadž hrádek jest malý a nemůže jich mnoho pojmouti.

Bernard sedě stranou mlčel.

„Bratře Bernarde,“ oslovil jej maršálek. „nešťastný váš vychovanec jestliže nevelí na hradě, tož zajisté se tam nalézá. Ten by měl býti rozumnější nežli jiní. Což abychom ho vyzvali na rozmluvu? Darujeme jim životy, poddají-li se.“

Siegfried se usmál.

„Toho bych prvního dal oběsiti,“ pravil. „Ale neškodí jim slíbiti život, neboť slovo pohanům dané… Poněvadž jest pokřtěn, otec Antonín jej vyzpovídá, a potom na nejbližší větev… Duši zachráníme, to jest nejdůležitější věc.“

Bernard vzchopil se s pařezu, na kterém byl seděl, ale nic neodpovídal.

„Bratře Bernarde,“ opakoval maršálek, „pokuste se s ním o rozmluvu. Můžeme snad ušetřiti krve naší.“

„Zkusiti to mohu,“ odpověděl Bernard, „ale pochybuji, že by k tomu svolili, a ještě více, že by to k něčemu vedlo.“

Bernard vyšel s bílou korouhví a zelenou ratolestí, hlasatel maršálkův přiblížil se ke hradu troubě a volaje po litevsku:

„Na mírnou rozmluvu!“

Křižovník hleděl do dálky a čekal. S hradu dlouho nikdo neodpovídal. Hlasatel marně objížděl dokola volným krokem, a Bernard zvolna ubíral se za ním. Na lešení za parkánem objevil se konečně Marger s mečem v ruce.

Stanuli naproti němu. On i Bernard změřili se očima. Marger mlčel.

„Znáte naši sílu,“ oslovil ho křižovník hlavu povznesa, „vidíte, že obklopený hrad váš nemůže se udrželi. Líto mi vás; můžete zachrániti svůj i rodiny své život. Obrana je marná, vzdejte se!“

Marger odpověděl pohrdlivým posuňkem

„Já přišel sem zahynout se svými,“ pravil hrdě, „a nikoliv zachránit se bez nich.“

„Křesťan válčící proti křestanům,“ doložil Bernard.

„Nejsem již křesťanem,“ zvolal Marger.

Slova ta křižovníkovi na chvíli zamkla ústa.

„Tebe i vás všech očekává smrť,“ zahrozil pak; „ani jeden z vás nevyjde odtud živ.“

„Jsme na to připraveni,“ Marger zvolal zasmušile; ale nezhyneme rukou vaší. Co nás po boji zbude, těm hrad poslouží za hranici.“

„Maršálek vám daruje život!“ ješte jednou opakoval Bernard.

Marger se usmíval.

„Buďte zdráv, Bernarde!“ zvolal. „Zle byste mne byl vychoval, kdybych dnes hledě smrti v oči neměl zmužilosti a prodal bratry za bídný život. Buďte zdráv, bratře Bernarde!“

Za Margerem již lidé jeho netrpělivě reptali popuzeni rozmluvou německou; i bylo slyšeti hlasy:

„Nač poslouchati jejich štěkání? Bíti se a umříti!“

Sám Vižunas křiknul na mladého kunigasa:

„Nemluvte s nimi!“

Jiní volali, aby se na křižovníka střelilo.

„Nechceme nic od nich! Bíti se a zhynouti!“

Marger sestoupil klidně s lešení. Kynutím ruky dal znamení, aby lidé běželi k parkánům. Počátek boje rozjařil mysli všech k šílené vzteklosti. Čím menší byla naděje spásy, tím divočejší stávalo se zoufalství, podněcované nad to z otevřených soudků lidem obstoupených. „Bíti se a zahynouti!“ bylo heslo. Vztek zmocnil se dětí, žen, starcův. Každý popadl, co mohl uzdvihnouti, a hnal se proti nepříteli. Hrad, až dosud tichý, naplnil se hlukem a lomozem, jejž zdaleka bylo slyšeti.

Když Bernard vrátil se do stanu, vojenská rada, která již věděla, že nepochodil, byla mezi tím rozhodla nad osudem obleženého hradu. Poněvadž křižovníci měli větší sílu než bylo potřebí proti nevelikému hrádku, veliký komtur navrhl, aby obléhající vystřídávali se takovým způsobem, by obležení ani na chvíli neměli oddechu. Dnem i nocí mělo bez ustání úprkem býti hnáno, oheň do hradu metán, parkány prosekávány, a neupouštěno od útoku, nýbrž se všech stran doráženo. Tím způsobem byla naděje, že uspíšeno bude vzdání se anebo mocné opanování hradu, který jinak dlouho ještě by mohl odporovati.

Hned vydány rozkazy, a voje německé, rozdělené na dvoje oddělení, v tu chvíli znova hnaly útokem na parkány. Ti, kteří zůstávali v záloze, měli chystati kobyly a berany k povalení ohrady, již těžko bylo podpáliti. S obou stran zápal do boje zdál se býti stejný. Němci chtěli ukázati, že ta divoká sběř nemůže se jim dlouho protiviti. Když nový sbor začal postupovati proti hradbám, Litvíni zdaleka je uvítali kamením a střelami. Leč křižovníci, hnáni též davem je tisknoucím, ana staršina poblízku stojící na to patřila, nedali se odraziti. Padali sice někteří, ale nikdo neustupoval; jedni druhým drápali se na ramena, aby na Litvíny, dřevěnou stěnou chráněné, mohli pouštěti střelbu s hůry. Nastal boj zuřivý, zvířecí, zarputilý.

Němcům zdálo se, že posádka hradská nevystačí k obraně na všech stranách; i obehnali hrad dokola, ale všude nalezli husté zástupy naproti sobě. Nebyli to samí vojínové, ne všude bylo se jim potýkati s muži. Zde onde stály příšery s rozpuštěnými vlasy a vyzáblýma rukama metajíce na útočníky, co jim do rukou přišlo: písek, kamení, hrnce a hořící polena. Děti drápaly se na parkány a do očí skákaly utočníkům, a třeba raněné a zkrvavené, nepřestávaly bojovati, přemítati se, kousati.

Strašný ten boj na všech stranách, počatý o polednách, trval nepřetržitě až do noci. S obou stran padali mrtví, po nichž nohama šlapáno. Zdálo se, jakoby na Pillenách množil se lid jakýmsi zázrakem. Nenedostávalo se ho nikde.

Odporem unaveni konečně křižovníci ustoupili druhému oddělení, které s novou zuřivostí vystřídalo první. Ranění šli se dát obvázati, mrtví jsou odnášeni; nastala noc. V dolině zapalovány hranice. Boj trval neustále.

Na jedné straně velel Vižunas, na druhé Marger. Stařec měl dva šípy v prsou, které jedním rázem vytrhl i s masem a krev hlinou zastavil. Marger střelen byl do ramena a do hlavy. U něho stála Baniuta se šatem k obvázání rány, bleda, sebe vědoma, se zaťatýma rtoma; chvílemi jako šílená popadajíc pod nohama kamení a bez síly je vrhajíc na nepřátele.

Reda ve dvoře lid napájela a na hradby honila. Šla by tam sama, kdyby se mohla protlačiti. Ale okolo parkánů shromážděný lid stál tak hustě, že ani mrtvoly nemohly padati k zemi. I tyto byly činny v boji jsouce záštitou živých. Nebylo slyšeti kuropění, nikdo neměl kdy dívati se na hvězdy, až jitřenka zasvitla na východě. Boj trval napořád.

Zatroubeno na nové vystřídání, první oddělení křižovníkův a hostí znova se vracelo. Ti, kteří včera v táboře chladně a obojetně zdaleka dívali se tomu krvavému potírání se dvou sebe nenávidících plemen, nyní zahaleni, omámeni a zaraženi krvavými výpary z bojiště, nemohouce déle zůstati nečinnými, běželi též. Staršina, včera ještě opodál se drževší, dnes bez rozkazu chvátala též za jinými účastnit se boje.

Až dosud byl zápas nerozhodnut. Nastal den, nic nezměnilo se; toliko zápal rostl a na obou stranách jevila se šílená bojechtivost.

Vižunas, stojící na povýšeném místě, rozhlížel se starostlivým okem vůkol, bledl a počal místo dávati obavě. Živá zed držela se dosud, ale parkány a ploty praskaly hrozíce povoliti. Na více místech podťaly je sekery knechtův, někde sražena obmítka a oheň chytal se suchého dřeva, celými řadami se klátily koly v plotech. Stařec již předvídal okamžení, ve kterém křižovníci do hradu vtrhnou. Ale za prvním ohražením stálo druhé, ještě hmotnější, vyšší a pevnější. Prvního nebylo lze déle obrániti.

Podvečer, když opět vystřídávaly se sbory, náhle pod nátiskem lidí s praskotem řítily se koly, a ti, co stáli u nich v první řadě, padali obrancům pod nohy. Ti vrhli se na ně sekerami jim hlavy rubajíce. Ale nedlouho trval divoký jich vítězný jásot. Vižunas dal v čas umluvené heslo a všichni spěchali ukrýt se za druhou stěnu hradební.

Ta byla poslední, ale dobytí její bylo mnohem nesnadnější. Křižovníci, kteří se toho nenadáli, že by parkány tak rychle a náhle se sřítily, padajíce s nimi k zemi nemohli se tak brzy vzpamatovati a povstati, značná část jich porubána přišla o život, ještě větší odnesla taková poranění, že se stali neschopnými k boji. Staršina s ostatním lidem pozdě jim přispěla na pomoc. Litvínům všem podařilo se ustoupiti bezpečně za druhé hradby. Boj musil býti na čas přetržen.

Maršálek, patřící na tu porážku, která byla zároveň vítězstvím, sám běžel k ohradě kořistit z okamžitého zmatku, z otevřených bran i ústupu obležených. Ale dostati se přes mrtvoly a hořící trámy nebylo snadno, a než dostavily se nové síly křižovníků, již zavřela se vrata a uvnitř zatarasila hromadami kamení.

Ztráta Němců byla dosti značná, na všechen způsob větší, než kdy se nadáli. Tím jenom zvýšila se rozjitřenost jejich proti nepříteli, který se bránil s urputností tak neunavnou. Maršálek bezohledně volal a naléhal, aby v tu chvíli znova bylo hnáno útokem a nedopřáno pohanům zotavení. Zatím nastala noc.

Vnitřek hradu poskytoval obraz hrůzyplný a spolu tragický. Lidé nacházeli se v duševním stavu, v jakém člověka jen málokdy vídáme. Jedni zpívali plačíce, jiní smáli se, všecky ovládala zmámenost. Tváře měli proměněné, síly zdvojené, hlasy nelidské. Ranění rušili se mocí do boje, krví zbroceni zdáli se nevěděti, že jim uchází život. Ti, kdož nikdy nezapěli nějaké písně, nacházeli ji na jazyku; přiletěla odněkud — s nebes, vylíhla se v krvavých těch zápasech. Mužové, ženy, děti — všichni stali se bojovníky. Jakási radosť i zároveň krev hýbaly jimi. Otcové patřili lhostejně na mrtvoly synů, matky zapomínaly na děti.

Uprostřed všecek pod krví, s hlavou povznešenou a s obnaženým mečem stál Marger. Za ním matka jako druhdy v mužském obleku, ozbrojena, s přílbicí na hlavě; po boku Baniuta ve skvělém svatebním rouše, v bílé košili, na níž černaly se krvavé skvrny, s potrhanými šňůrami jantaru na šíji, těžce oddychujíc podobala se mladé vlčici ve hnízdě od lovců napadené. Vižunas jednou rukou stavil si krev, druhou k parkánům ukazoval. Lid hrnul se k nim, jedni druhým nadbíhajíce, s křikem a vřavou.

Marger pokynul, aby stanuli.

„Ještě den anebo dva,“ jal se volati, „a dobudou i této hradby.“

Odpovídáno mu křikem.

„Ale živého nedostanou nikoho a kořisti jim též nenecháme!“ volal hlasem vždy silnějším. Ukazoval rukou na dvůr: „Tam buď narovnána hranice, na té spálíme vše do poslední košile, a kdo živ zůstane, toho dobijeme sami; necháme jim mrtvoly a žaroviště!“

Křikem, jakoby z jedněch prsou se vynořoval, odpověděno vůdci.

Vižunasovi se vyjasnila tvář; stařík vztyčiv se povznesl ruku vzhůru.

„Na Němce!“ zařval. „Baby a hoši, dejte se do hranice!“

Baniuta s pýchou pohleděla na Margera, chopila zkrvavenou ruku jeho a políbila ji. Pak chtěla běžeti za jinými, ale Reda ji zadržela.

„Naše místo jest zde!“ pravila. „Nositi vodu a obvazovati rány. Podej mu číši! Dosud nic neměl v ústech.“

Ale již ani hlasu jejího ani žádného jiného nebylo lze rozeznati v tom lomozu. Před hradbou slyšeti bylo zpěv křižovníkův, uvnitř píseň litevskou a jakési divoké vytí. Němci dotírali již na samé parkány padajíce poráženi střelami, kládami a kamením. Boj, na krátko přervaný, trval opět po celou noc.

Zatím na dvoře čarodějnou takořka silou stavěna povznášela se vzhůru obrovská hranice. Ženy a hoši trhali stropy a střechy, bourali stěny, vlekli břevna i kladli na pohřební lože. Do slabých vstupovala síla nadlidská. Ženské ruce zdvihaly mohutné trámy, hubená ramena neklesala pod ohromnými břemeny, drobné dlaně chytaly hrubé klády. Samo dřevo zdálo se nabývati života a hýbati se, jakoby poslušno rozkazů lidských vědomě je vykonávalo.

Jako divem čněla vysoko vzhůru knížecí pohřební hranice, až i vrcholkem svým dosahovala k věži. Nyní všichni počali svlékati, co kdo měl; odění, zbraň, potraviny, kovy, jantar, kožichy, vše házeno na hromadu. Smáli se patříce na to bohatství, jež stráviti měl oheň, aby se nedostalo vrahům. Děti skákaly okolo toho. Starší ženy trhaly na sobě záhy co měly skvostnějšího, aby to nezůstalo celé.

Baniuta zmizela; běželať na rychlo do domu, kterého zbýval již jen uhel. Tam již nebylo kde se skrýti. Jenom vchod do sklepa, od něhož odtrženy dveře, byl otevřen. Usedla na schodech a podeprouc si hlavu zamyslila se.

„Přisáhal mně na slunce a na měsíc; on dostojí slovu. Nedá mi upadnouti do rukou těch zbojcův na hrozná muka studu. Meč má však otupený, nůž vylámaný, snad se mu nedostane železa?“

Hrůza ji pojala. Vzchopivši se vyběhla ze sklepa a pospíšila do komnat, kde rozbírali stěny na podpálení hranice. Spatřila v koutě stojící meč Valgutisův. Staré železo smeklo se a leželo na podlaze mezi smetím. Ona zdvihla je s radostí a k ústům přitiskla zpívajíc — neboť veliký zármutek jako radosť zpívá.

„Je-li pravda, milovaný meči, ty mi dáš lehkou smrt jeho rukou? Rozřízneš srdce vejpůl a dušička z něho uletí.“

Pohledla znova na meč, jenž pokryt byl rezem nebo zaschlou krví a zavrtěla nad ním hlavinkou. Vzala jej do obou rukou, jakoby chovala dítě, a vyzdvihla. Majíc za ňadry ocilku usedla na práh.

„Ty můj starý,“ jala se mluviti k meči skloníc se nad něj, „“na tebe lidé zapomněli, nikdo tě neotřel, nikdo tě neumýval, ostří tvé ztupělo! Počkej!“

Začala jej brousiti ocílkou. Starý meč nabýval lesku, svítil jako druhdy. Skloněna nad ním spatřila Baniuta odrážející se vlastní tvář, z meče hledělo na ni dvé blankytných očí.

„Patříš na mne, starý! Tak, dobře, pomiluj mne u dej mně lehkou smrť jeho rukou!“ Políbila železo a bezděky opět ocitla se jí píseň na rtech:

„Ach umírám v mladém věku! Avšak co mně scházelo? Života jsem užila, lásku jsem poznala, milého jsem stiskala; i on půjde spolu se mnou, krev naše se pomísí.“

S očí slza jí ukápla na meč, Baniuta honem ji utřela, postavila meč a vyběhla. Opodál spatřila Margera v čele zástupu; i nabrala v jednu číši vody, v druhou medu a pospíšila za ním.

Rozjaření křižovníci zpívajíce jakousi pohřební píseň vší silou doráželi na druhý parkán. S křikem a vytím odráželi je Litvíni; a kdykoliv padl bojovník v železo oděný, zdvihl se křik ješte hlučnější. Znovu pouštěli Němci ohnivé střely, ty padaly doprostřed hradu. ale nikdo jich nedbal. Několik lépe namířených uvazlo ve stěnách věže.

Vižunas ani Marger neměli kdy rozhlížeti se, stěny začaly chytati. Plamen po nich nesměle se rozlézal, chvílemi zdál se hasnouti, zalézal do skulin, ale potom jasněji vyšlehl. Dva malé splývaly v jeden, plížily se po věži jako hadi, poletovaly jako ptáci. Noc bledla, znova se rozednívalo, již bylo viděli jen dým. Věž stála jako včera, celá, nedotknuta, ale uvnitř jí šumělo to, syčelo a praskalo.

Křižovníci hnali útokem.

Druhý parkán byl vyšší a silnější, ale i ten již začínali podsekávati a zapalovati. Litvíni lili vodu, kde zaslechli praskot ohně, metali na oblehatele poslední kamení ze dvora, dobývané zezpod zdí. Konečně, když nebylo nic jiného, shazovali mrtvoly.

Hluk boje na místě slabnutí rostl vždy pronikavěji; některou chvíli maršálek slyše jej chvěl se hrůzou, byloť v něm cosi prodírajícího se smrtelnou hrůzou až do kostí. Lidé, kteří zpívali takovou píseň, ani vzdáti se ani za živa lapeni býti nemohli. Němcům na hradby se drápajícím chvílemi srdce v těle bíti přestávalo. Opanovalať je hrůza z této zoufalosti. Ale hanba bylo ustoupiti; hnáno jich a vždy noví běželi. Celý den neustával boj.

Plameny objaly věž až do štítu halíce ji takořka v roucho purpurové: dlouho stála tak nepřemožena, jasna, strašna, pak náhle s velikým třeskotem sesula se a nad ní povznesly se kotouče dýmu a rozprysknuté jiskry. Na hradě odpověděno křikem.

Vižunas ohledl se.

„Nebude scházeti podpalků na hranici,“ pravil nevěda, že tato již od jisker na ni padajících pomalu hořeti počínala.

Marger bil se. Pot i krev zároveň tekly mu s čela, proudy jejich splývaly mu po bílých prsou. Stoje na vysoké kládě ohledl se, zdali není již čas zanechati boje a počíti seč.

S nebeské oblohy zvědavě pohlížely hvězdy. I tam zdál se panovati jakýsi nepokoj, bohové litevští vysýlali na zemi posly své nebo metali ohnivé střely, neboť na černém klenutí poletovaly hvězdy kreslíce jasné dráhy. Vižunas pravil zticha: „Duchové otcův přicházejí pro nás na zemi! Pilno nám s nimi se spojiti.“

Počalo svítati. Za chvíli již měla povalena býti též druhá hradba. Lidé ztráceli síly, mrtvol ležely ohromné kupy.

Ženy stojící kolem a očekávající smrť zasedly k hranici a počaly zpívati randy. Hranice jako na rozkaz bohův počala zvolna hořeti. Dennice jako diamant na nebi se třpytila.

Vižunas a Marger pohledli na sebe. Ti, kteří ještě bojovali, na dané znamení odstoupivše od hradeb ubírali se klidně k hranici. V jich čele kráčel Vižunas, poslední šel Marger. Ženy zpívaly píseň.

Počalo, čeho svět nikdy před tím neviděl a nikdy snad více nespatří. Bratří objímali se a líbali, jeden obnažoval prsa, druhý jej probodal mečem. Otcové plačíce vraždili děti a mrtvoly házeli na hranici. Mužové dávali smrt ženám, které s celováním věšely se jim na šíji. A nikdo nevydal ani nářku, nikde nebylo slyšeti bědování, ani pláč nikde se neozýval. Daleko široko země pokrývána mrtvolami.

Marger s mečem v ruce stál a rozhlížel se; hledal očima Baniutu. Ta seděla u sklepa na prahu, slzy kanuly jí z očí; líbajíc meč čekala.

„Přisáhal mně na slunce a na měsíc, on dostojí slovu.“

Vižunas naslouchal u hradeb.

„Pospěšte,“ volal, „pospěšte, kdo nechcete zhynouti jejich mečem! Parkány praskají, oni brzy vtrhnou; nechť vás nezastihnou živých.“

Kdo ještě žil, vrhal v plamen svůj stateček, mrtvoly drahé, i nastavoval prsa nebo krk. Poslední živé opanovala šílenosť. Okrvaveni vráželi sobě meče do prsou a padali.

Reda políbila syna v čelo; nebylo, kdo by ji usmrtil. Vižunasovi třásla se ruka.

„Nemohu,“ pravil.

Hodíc na čelo bílý závoj smělým krokem ubírala se k hranici. Usedla na řeřavé uhlí, zakryla si oči, plameny objaly ji a dříví sesypalo se pod ní.

Od zadu vždy hlasitěji bylo slyšeti zpěv křižovníků.

Vižunas a Marger zůstali samojediní. Okolo hranice stála ohromná kaluž krve ponenáhla do písku se vsákajíc. Stařec sklonil kolena před pánem, přišlať řada na něho. Pán, kunigas, musil zůstati poslední a sám sobě učiniti smrť.

Margerovi třásla se ruka, sivé hlavy dotknouti se nemohl. Vižunas opřel meč o zemi, konec vrazil si do prsou a vrhl se do něho.

Kde byla Baniuta? Právě vstala a bílá košile její svítila v temném otvoru sklepa. Vztahovala ruce k Margerovi.

„My dva jen zbyli,“ zapěla, „pojď ke mně.“

On hleděl za sebe ke hradbě, jakoby mu líto bylo života, jejž by chtěl zachovati třeba jenom na krátko. Přes krev a mrtvoly ubíral se k ní brodě so po kotníky a šlapaje na prsa padlých.

„Baniuto, ještě zde nejsou!“ volal chvějícím se hlasem.

Přistoupil k ní, ona objala ho položivši hlavu na jeho ramena.

„Hle,“ pravila, „nabrousila jsem meč. Ty jsi přisáhal.“

Marger poslouchal. Hranice hořela praskajíc a syčíc, za parkánem pak hulákali Němci drápajíce se naň, rubajíce a přistavujíce řebříky. Na jedno přilnutí bylo ještě času, nikoli však na slovo. Oči Margerovy upjaty byly v tu stranu, odkud nejspíše mohli vraziti křižovníci. S praskotem padla ohromná vrata a na dvoře objevily se bílé pláště.

První, jenž vešel, byl bratr Bernard — možná že snad chtěl zachovati svého vychovance.

Baniuta zavěšena na ramenou Margerových odhalila bílá prsa.

„Drahý můj, již čas!“

Klesla na prahu krví zbrocena.

Marger vztekle vyskočil a vida blížiti se Bernarda vrhl se na meč z prsou Baniutiných dobytý; padl nevydav ani vzdechu.

Vítězové tiskli se dovnitř. Nad výjevem, jejž spatřili před sebou, i dlouhým bojem rozpálení, zpití, šílení strnuli. Všichni stanuli vkročivše na dvůr, jakoby nevídaná nějaká síla je zdržovala.

Bernard viděl, jak Marger ženu k sobě tiskna meč v prsa jí vrazil a pak sám do něho se vrhl. Byl to poslední živý člověk v Pillenách.

Jako jedna ohromná hranice plálo vše: tvrz, domy, chaty, vše. Moře plamenův pohlcovalo mrtvé i umírající.

Maršálek vjíždějící koňmo jako vítěz, za ním Braniborák, hrabě Namurský a celá družina vznešených hostí oněměli a stanuli. Pohlížejíce na sebe nechtěli uvěřiti vlastním očím. I nejzuřivějším, již se chystali na rozkoš vraždění, stydlo srdce v prsou.

Ze žádných úst nevyšlo slovo podivení nebo hrůzy. Všichni stanuli jak omráčení patříce na hranici, na spáleniště, na mrtvoly, na sebe.

Jen bratr Bernard postoupiv o několik krokův sklonil se nad tělem Margerovým. Přiložil dlaň k okrvaveným prsům, z nichž tekla ještě krev — byla ztuhlá. Rty jeho zdály se šeptati modlitbu.

„Věru,“ ozval se slabým hlasem Braniborák, „stálo to za tu dlouhou cestu a válečnou výpravu, abychom patřili na výjev, jakého člověk do smrti nezapomene.“

„Divoši! Divoši!“ zabručel ne bez úštipku hrabě Namurský. „Ale přece dovedli umříti jako nějací staří Římané. Hrdinství to, jaké nemá příkladu v dějinách: hodno, aby zvěčnila je píseň básníka.“

Maršálek byl zamyšlen.

„Viděti, milostivý kníže,“ pravil, „s kým tu řádu jest bojovati. Ti, kteří vlastního života nelitují, volíce raději smrť než otroctví, jsou nám strašnými. Proto vy všichni povinni jste nám pomáhati; neboť jakkoliv mocný jest řád, proti zoufalcům nevystačí.“

Starý Siegfried byl první, jenž opět nalezl klidnosť mysli a obvyklý svůj humor.

„Uspořili nám práce,“ prohodil pohrdlivě, „sami na sobě vykonavše spravedlnosť.“

Po těch slovech ssedl s koně stařec daje příklad jiným, kterého však nikdo nenásledoval, a směle vkročil mezi mrtvoly, rozhlížeje a usmívaje se.

U vchodu do sklepa ležela mrtvá Baniuta s ústy otevřenými jako k úsměvu. Ruka její spočívala na prsou krví zalitých, otevřené skleněné oči hleděly již do jiných světů.

Siegfried zastavil se u ní. „Také zde služka paní Gmundy!“ zvolal. „Pro Boha, i ta se zde nalezla! Vychovanec Bernardův ji vzal s sebou na cestu, aby na útěku se mu nestýskalo.“

Pošklebek ten nenalezl ohlasu, čímž starý křižovník ani dost málo nezdál se dotknutým. Prohlížel si nedohořelé mrtvoly, jakoby je počítal.

„Rovněž,“ pravil, „nedostane se nám žádné kořisti. Ne dosti na tom, že se pozabíjeli, oni ještě majetek svůj s sebou na hranici vzali. Viděti tu zbytky nedopálené. Ó to jsou zmije a ne lidé!“

Všecka tlupa, která se vedrala do hradu, stanula opodál dívajíc se a dále jíti si netroufajíc; ukrutná dobrovolná ta seč učinila na ně dojem zdrcující. Byli to lidé? Jaký to pocit naplňoval jich prsa, jenž mohl zroditi takovou lhostejnosť k životu?

Uprostřed všeobecného mlčení starý Siegfried pohleděl k táboru. „A co, milí pánové!“ pravil. „Myslím, že tam pro nás již přichystali stoly. Takový pohled na pečené maso pohanské přiostřuje chuť. Pojďme se občerstvit!“

Vsednuv na kůň vracel se ke vratům. Maršálek, veliký komtur a hosté mlčky jeli za ním.

Pilleny dosud hořely.

Když všichni opustili hrad, v němž pouze již oheň hospodařil, vystoupila z jámy lidská hlava a dvé krvavých očí počalo se rozhlížeti kolem.

Jediný Šventas neměl odvahy umříti.