Záhuba pohanův na Litvě/X.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

V síni se žulovým sloupem na zámku Malborském shromáždili se za večerního soumraku staršina řádu i hosté. Z výboru přítomných viděti bylo, že nepřišli pro kratochvíli, nýbrž na poradu.

Přednější hosté z Němec, Anglie a Francie zasedli na lavice při stěnách více poslouchajíce nežli se účastníce válečné porady. Veliký mistr stál i pilně nastavoval ucho, chvílemi pokynutím hlavy svůj souhlas na jevo dávaje; někdy také sám prohodil slovo. Ale tentokráte ne on, nýbrž maršálek, vůdce zbrojné moci, řídil poradu.

„Válka, kterou my tu vedeme s pohany,“ pravil obrácen k hraběti Namurskému, „dokonce není podobna těm, jaké vy tam na západě provozujete, ani těm, jaké někdy řád náš vedl se Saraceny na východě. Ani sám nevím, zdali to možno nazvati válkou. Davy ty, s kterými se potýkáme, zřídka mohou se udržeti proti nám; oni to dobře vědí. Není-li jich deset na jednoho z nás, utekou. Jest to válka zvláštní, v níž předstihujeme a překvapujeme nepřítele. Vypátravše, kde se nás nejméně naděje, vyčkáme, až usne, pak jako příval a hrom napadáme kraj, pálíme vesnice, zajímáme dobytek, ubíjíme lidi, hubíme ohněm a mečem a zmizíme dříve, nežli seberou se nás pronásledovat. Často nás obtížených lupem dostihují na zpáteční cestě někde uprostřed močálův a bahen — pak teprv potřebí odrážeti davy. Vrazíce na zástup menší bijeme je jako komáry; jestliže však velikou mocí nás přemohou, páchají neslýchaná ukrutenství. Nikdo neujde živ.“

„Někdy také se přihodí.“ dodal starý Siegfried, „že oni sami vtrhnou do naší země drancujíce též bez lítosti.“

„Hlavní věc jest,“ mluvil dále matšálek, „tam vtrhnouti, kde se toho nenadějí, udeřiti tam, kde není obrany.“

„Pravá honba,“ ozval se Braniborec.

Někteří se usmívali.

„Nynější výprava“ ujal slovo velmistr, „jest poněkud jiného druhu. Musíme v jednom místě na hranicích zlomiti odpor, jaký tam se nám činí. Jest tam od těch pohanů vystavěn velmi pevný hrad, jejž konečně třeba pobořiti.“

„Tak jest,“ doložil maršálek; „musíme se ho zmocniti a jej zbořiti. Jinak nelze postoupiti hloub do země, kdybychom jej nechali sobě v zádech; neboť v díře té jest vždy silná posádka zuřivých divochů, střehoucích bedlivě hranice.“

„Dosud,“ pravil jeden z přítomných komturů, „těžko bylo dobyti Pillen, neboť se tří stran je chrání řeka. Nelze ani přistoupiti k nim.“

„K tomu právě nalezl se způsob,“ dodal maršálek s úsměvem, „a doufám, že se osvědčí.“

„Jaký?“ otázal se kníže Brunšvický.

„Dali jsme schvalně vystavěti ohromnou loď,“ dí komtur usmívaje se s hrdou důvěrou. „Ale což loď, spíše možno to nazvati tvrzí. Pustíme ji řekou až pod samý hrad a učiníme z ní útok na něj. Lidu vejde se na ni dosti a stavěna je tak pevně, že na ní státi možná tak bezpečně jako na zemi.“

Hrabě Namurský se usmíval.

„Velmi dobrá to myšlénka,“ pravil, „unese-li voda takovou budovu.“

„Řeka jest hluboká a mělčiny lidé naši znají,“ odvece maršálek. „Všecko jest vypočítáno. Tím způsobem zmocníme se hradu.“

„Dej, Bože!“ vzdychl si velmistr. „Byl by to veliký krok k dalším výbojům. Pilleny zdržují nás jako skála řeku.“

„A všecko divně k tomu se schyluje,“ řekl Siegfried, „jakoby se z nich učiniti mělo hnízdo nanejvýše nebezpečné.“

Obrátiv se pak k mlčícímu a stranou stojícímu Bernardovi pravil: „Pilleny jsou otčinou vašeho uprchlého vychovance? Kdo ví, zdali se mu nepodařilo dostati se tam.“

„Pochybuji,“ odpověděl Bemard. „Jenom tak ztřeštěná mládež mohla se odvážiti na podobný útěk. Buď někde hladem zahynuli, anebo je divoká zvířata roztrhala.“

„Váš vychovanec,“ pravil s důrazem komtur z Balgy, „měl s sebou člověka již staršího, spolehlivého.“

„Dobytek to, poloviční blázen!“ zvolal Bernard rozčilen a vzdychl.

Toho vzdychnutí povšimnul si jeden z nepřátel jeho.

„Vy byste si asi přál, aby zrádce ten vyvázl zdráv,“ ozval se; „neboť prý jste si zvláště zamiloval to dílo svých rukou.“

Napadený Bernard s přísnou tváří obrátil se k mluvícímu.

„Nechci toho zapírati.“ odpověděl. „Snad jsem chybil, ale v dobré víře. Bylo to dítě, které mnoho slibovalo. Kdyby nebylo bývalo jakéhosi tajemného vlivu, jejž možná snad přičítati vychovance sestry Gmundy, z jinocha toho mohl se státi užitečný přívrženec řádu.“

„Ó!“ rozesmál se Siegfried. „Již tedy jste se vyléčil z obracení na víru těch pohanův a předělávání jich na křesťany, bratře Bernarde? Bíti je a rubati, jiné pomoci není!“

„Krev ta ozývá se i v desátém pokolení.“ potvrzoval jiný.

„Jestliže se dostal tam do Pillen k své matce,“ zamručel maršálek, „ač není to veliká síla, on přece nás lépe zná nežli jiní — zlá to věc.“

„Já soudím naopak,“ odvece Bernard. „On zná nás i naši sílu, a myslím, že jim ten hloupý a daremný odpor vypudí z hlavy. Ano, jsem tím jist. Vzdory pohanův a zarputilosť jejich zakládají se na tom, ze vlastně neznají sil, s kterými válčí.“

„Umíte se brániti!“ komtur prohodíl se smíchem. „Já je dobře znám, ale tu zoufalou jejich urputnosť nikdo nezlomí; oni budou se brániti tak dobře jako dříve. To jest zoufalosť…“

Hovor na chvíli ustoupil šeptu několika tlup. Cizinci rozmlouvali mezi sebou, komturové mluvili o Pillenách, veliký mistr vyptával se na velikou loď.

„Naše loď jest skoro již hotova,“ odpověděl komtur mající dohled nad její stavbou. „Potřebí jenom ještě vysmoliti dno a naložiti na ni zásoby; neboť potravin těžko bude dostati v okolí a obložení bude snad trvati déle.“

„Myslíte?“ řekl maršálek. „Já mám za to, že pohled na ten stroj naplní je postrachem.“

„Nemýlím-li se,“ pravil komtur, „nebude pro ně žádným překvapením. Jakkoliv jsme stavěli loď v přístavě odlehlém, oni mají vyzvědače, kteří jim musili donésti o ní zprávu, a oni domyslili se snadno, k jakému účelu má sloužiti.“

Znova nastalo mlčení.

„Zároveň s lodí,“ ozval se veliký mistr, „bude potřebí dorážeti také od sucha. Musíme hrad obklíčiti dokola. Konečně, byť i s největšími oběťmi, Pilleny musíme míti.“

„Bez odmluvy,“ potvrzoval maršálek; „dokud ony stojí, nemůžeme ani o krok dále do země postoupiti.“

„Oni to dobře vědí,“ pravil Siegfried, „a bude nám potkati se se zoufalým odporem.“

„Na ten jsme připraveni,“ doložil hlas z temného kouta.

Rozmluva se skončila, když dveřmi veliké síně vešel křižovník celý ve zbroji, jak s koně ssedl, zaprášen, zmořen, v pomačkaném plášti. Jeden z komturů poznal ho, spatřiv neočekávaného příchozího živě sebou pohnul a znepokojen blížil se k němu.

Příchozí, Hans von Hechten, měl tvář svraštělou hněvem, jejž sotva v sobě potlačoval. Pohled na shromážděné, jichž tak velikého počtu se tu snad nenadál a před nimiž přede všemi nepřál si zvěstovati zprávu, kterou přinášel, pomátl ho. Cizinců tu bylo mnoho. Rozhlednuv se rád by byl ustoupil, ale již bylo pozdě — oči všech byly na něho upjaty. Velký mistr domýšleje se, že zajisté v pilné záležitosti ho vyhledává a zde nalézti doufal, obrátil se k němu a zjevně otázal se ho:

„S čím přicházíte?“

„Proč jste opustil své stanovisko?“ doložil komtur. „Já vám svěřil dozor; komu jste jej odevzal?…“

Nedokončil, an Hans pohleděv na něho zpod zachmuřeného obočí zoufanlivě máchnul rukou.

„Co se stalo? Co se stalo?“ ptal se jeden přes druhého tlačíce se k němu.

Hans na chvíli se odmlčel. Netrpělivý komtur očima i mručením pobízel ho k mluvení.

„Neměl jsem tam více co dělati,“ pravil Hans; „loď, která stála tolik práce, času a peněz…“

Komtur i jiní rytíři vpadli mu do řeči výkřikem.

„Lodi té již není!“ doložil Hans s výrazem zlosti zaťatou pěsť vzhůru pozdvihnuv. „Již jí není!“

Velmistr vida, kterak zevšad otázkami zahrnují příchozího, na kteréž na všecky nemohl najednou odpovídati, zvolal hlasem rozkazujícím:

„Mluvte, co a kterak se stalo, povězte vše, nezatajujte ničeho. Musíme věděti, kdo vinen.“

Hans utíral si pot s čela.

„Nikdo není vinen,“ ozval se tonem svědčícím o mocném rozčilení jeho mysli; „ani já, ani ti, kdož byli se mnou. Podrobuji se soudu i trestu. Loď byla dostavěna, nakládali jeme na ni, vytáhli ji z přístavu do samého řečiště… plula dobře a byla by se dostala pod Pilleny; ale dostali jsme rozkaz vzíti s sebou potravní zásoby… na ty musili jsme čekati… Mezitím odbojníci dověděli se o nebezpečenství, které jim hrozilo. Stáli jsme v noci uprostřed řeky, když potají dostalo se několik lidí do lodi. Nikdo se nenadál, aniž kdo na to pomyslil, že by nás napadnouti se odvážili. Na otázku stráže odpověděl z lodi mladík po německu. Poznal jsem ho potom, byl to ten zrádce, mladý Jiří, kterého vy,“ obrátiv se k Bernardovi. „jste vychoval. V okamžení, dříve nežli jsme se opatřiti mohli, hodili nám ukrytý oheň, jejž měli s sebou, do vnitřku, kde ležela koudel a smůla, kterými zacpávaly se štěrbiny. V tu chvíli vyšlehl požár. My všichni, co nás tu bylo, vzchopili jsme se k zachránění lodi, ale bylo nám chrániti své vlastní životy. Na loďkách i plavmo nás obkličovalo několik set Litvínův. Loď hořela, na její zachování nebylo již ani pomyšlení; musili jsme sami hledět vyváznouti z plamenů.“ Křižovník zhluboka si vzdychl. „Z ohně musili jsme skákati do vody, tam na nás pásla ta divoká sběř s palcáty a noži. Zachránilo se nás málo, loď shořela do posledního dřeva.“

Všichni zamlčeli se pod dojmem zprávy, která ničila naději ve výpravu kladenou. Bernard stál s rukama na prsou založenýma, s hlavou skloněnou, jako provinilec.

„Celé to přepadení,“ doložil Hans, „ani by na mysl nebylo přišlo Litvínům, kdyby nebylo toho sběha a zrádce. A kdyby v první chvíli nebyl odpověděl německy, byli bychom se měli na pozoru, i nebyli by mohli hoditi nám oheň do lodi. Leč netoliko vychovanec toho Bernarda, ještě dva jiní takoví zrádcové jako on odpovídali ‚Gut frajnd‘! Opovážlivosť to bezpříkladná!“

Všichni pohlíželi na Bernarda tím obviněním dotknutého — ten mlčel. Cizozemci nerozumějíce dobře vypravování Hansovu dali je sobě přetlumočiti. Nastal živý rozhovor, ozývaly se hrozby a proklínání. Veliký mistr zdál se chladnoknevně o tom přemýšleti, co má nyní činiti. On nejméně ze všech připouštěl si k srdci ztrátu a sklamání.

„Jest to porážka,“ ozval se konečně k maršálkovi, „ale nikoliv nenapravitelná. Loď by nám velice byla prospěla, avšak i bez ní dovedeme se obejíti. Nesmíme promeškati ani hodinu. Jestliže ta divoká sběř by znamenala, že nás zastrašila, od výpravy odvrátila, stala by se ještě drzejší. Musíme s celou silou jíti na Pilleny a zničiti ten hadí pelech… Mnoho z vás s lodí zahynulo?“ tázal se.

Hans odpovídal polohlasitě. Ztráta lidí k řádu náležejících nebyla značná a robotníků mnoho neceněno.

Braniborec, jenž vypravování s netrpělivým rozčilením byl poslouchal, vybuchl nyní.

„Pro Boha milostivého!“ zvolal. „Jaká to může býti tak silná pevnosť, abychom jí nedovedli dobyti? Dřevěné klece, snad zde onde hlinou polepené! Brání-li s jedné strany řeka, jest s druhé strany suchá země, na kterou vstoupíme. Jak oni naši lod, tak my jim tu chatrč spálíme. Neníť nic těžkého oštěpy koudelí a smolou obaliti a zapálené hoditi na střechy. Dobudeme a zničíme!“

„Musíme to dokonati, a to rychle,“ velmistr potvrzoval, „nedadouce jim sesíliti se.“

„Pojďme v tu chvíli!“ ozývali se všichni komturové.

To slyše maršálek pohledl na ně.

„Tedy nepotřebuji dávati dalších rozkazův; zejtřejší den stačí ku přípravám.“

Všichni se vzchopili s začali jeden po druhém vycházeti ze síně; veliký mistr vracel se do svých komnat, ostatní hlasitě hovoříce ubírali se velikou síní. Jediný Bernard zůstal na svém místě jako přikován.

Hans von Hechten, jehož ostatní nepřestávali se vyptávati, chtel také odejíti s jinými, když Bernard vystoupiv ze zákoutí svého zadržel ho. Znali se spolu, ale mezi mlčícím, tajemným Bernardem a Hechtenem, který takořka ani s koně nessedal, panoval poměr chladný. Nebyliť přátelé. Nicméně Hans dal se zadržeti Bernardem a stanul.

S upřímností, ku které patrně se nutil, Bernard pojav ho za ruku oslovil ho hlasem smiřujícím:

„Dovolte mně promluviti s vámi několik slov. Jest to pravdu? Poznal jste skutečně toho nezdárného… toho vychovance mého?“

Hechten odpověděl s nechutí a přímo nezdvořile:

„Není o tom žádné pochybnosti. Já snad bych ho nebyl poznal, neboť vídal jsem ho málo kdy. Ale jiní, kteří ho dobře znají, tvrdí s plnou jistotou: všichni jednohlasně ho jmenují. On vedl ty útočníky, on tam rozkazoval. On první potom vrhl se na loď.“

Bernard tiskl mu ruku.

„Tedy se zachránil, jest tam v Pillenách!“ ozval se polohlasem. „Nepochopitelná to věc, jakým způsobem prošel tak rozlehlým krajem, jak dovedl uniknouti stihatelům…“

„Což jest v tom nepochopitelného?“ odvece s úšklebkem Hans. „Na cestě mi vypravovali, že uprchlík vzal s sebou druhého vašeho sluhu, starého pacholka, který vám dlouhý čas dělal vyzvědače, ale spíše svým rodákům sloužil nežli vám. Ten zná všecky stezky.“ To dopověděv Hans pozdvihl ruku ještě v železné rukavici vězící. „Jest to neštěstí,“ zvolal, „když řád maje důvěřovati železu vydává se na chytré obmysly a záskoky. Takové šalby a klamy, ať s Poláky, ať s Pomořany, at proti Litvě, nikdy se nevydařily. Naší věcí jest vzíti do rukou zbraň a bíti se!“

Bernard nic neodpovídal stoje jako překonaný a usvědčený provinilec. Po Hansově odchodu zůstal tu ještě s myšlenkami svými. Konečně chystaje se opustiti poradnou síň spatřil vracejícího se k němu velmistra. Ten změřiv ho očima pravil k němu s vroucím soucitem:

„Zle se stalo, poučeni jsme škodou; ale vy jste nic zlého ani nechtěl, aniž předvídati mohl. Jděte a obětujte to Bohu.“

Tato slova útěchy s hlubokou pokorou i vděčností Bernard přijav odešel.

Dané rozkazy byly již všem na hradě známy. Kdykoliv chystala se nějaká výprava na pohany, ačkoliv ne všecky šťastně se dařívaly, nicméně každá z nich uvítána byla od rytířů s velikou radostí, zvláště taková, které se účastnili hosté. Známo jest, že zavraždění velmistra Orselena bylo pomstou za to, že jednomu z křižovníkův nedovolil jíti na výpravu. Nastal čilý ruch, hlásili se všichni, radosť panovala všeobecná. Jak pánové, tak knechti a služebná chasa všemožně o to pečovali, aby nezůstali na stráži v opuštěném hradě. Válka dávala více svobody, měla příjemnosti a výhody všeho druhu. Nájezdy do země nepřátelské, jak víme z dějepisu, vyznačovaly se největším prostopášnictvím.

Což divu tedy, že druhého dne, jenž určen byl k přípravám, panovalo veselé nadšení, vřava, ruch, smíchy, jakoby již dosaženo bylo vítězství. Časně ráno již rozeslány komturům rozkazy, aby se silami, jaké maji pohotově, dostavili se na ustanovená shromaždiště. Někteří z nich vytáhli osobně, aby s lidmi svými přirazili k hlavnímu voji.

Nakládáno na vozy, prohlíženi koně, staršina vybírala svou družina a pacholky. Ze zbrojnice vydávány zbraně, šatník rozdával sukně, pláště i odění, jež roznášeny. Po chodbách i síních viděti bylo jenom běhající a smějící se lidi.

Bernard neobdržev dosud žádného rozkazu, aby s jinými se dostavil, seděl zamčen v jizbě své přesvědčen jsa, že za trest odsouzen bude k nečinnosti. K samotáři v myšlénky pohříženému vešel nenadále špitálník Silvester. Jediný pohled na bratra Bernarda stačil mu, aby poznal, že je zarmoucen. Jsa duše lítostivá přiblížil se k němu s dobromyslným úsměvem.

„Přicházím se vás zeptat,“ pravil, „zdali byste nechtěl vzíti s sebou nějaký dryák, přílep anebo lék?“

„Já asi, otče můj,“ pravil Bernard, „i s vámi a vašimi dryáky zůstanu zde. Mne neustanovili k výpravě, a doprošovati se nemohu. Vidím, kterak všichni bratři na mne se hněvají vytýkajíce mně, že jsem vychoval zrádce.“

Pohleděl na starouška Silvestra, který se živostí nikdy ho neopouštějící se vrtěl a rukama házel.

„Mají snad pravdu,“ doložil pak, „pravíce, že děti pohanův měly by se spíše ubíjeti než odchovávati. Ale já,“ pravil ostýchavě a na Silvestra pohlížeje, „stav se křižovníkem nepřestal jsem proto býti člověkem.“

Silvester patřil na něho se soucitem.

„Vytýkají mně, že jsem si zalíbil toho vychovance,“ řekl Bernard. „K té vině se přiznávám, ale byl to chlapec…“

Nedokončil řeči své.

„Já sám si ho zamiloval, a bylo mně ho líto, když se rozstonal,“ odvece špitálník. „My oba, bratře Bernarde, nehodíme se do společnosti těchto železných lidí… Štěstí, že dohlížím na špitál.“

„Žel mi ubohého obalamuceného mladíka.“ dokončil Bernard, „neboť nepochybně zahyne. Zajisté, že jest u své matky v těch Pillenách, na které jdeme s celou silou. Nelze mu zachrániti života.“

Dvéře se otevřely a do jizby vešel kompan maršálkův.

„Vy taktéž naznačen jste k pochodu,“ pravil pohlížeje na tabulku, kterou držel v ruce.

„Já?“ Bernard tázal se nedůvěřivě s jistým pohnutím. „Já?“

„Tak jest,“ opakoval rytíř s klidem člověka plnícího rozkazy. „Veliký mistr a maršálek spoléhají se na to, kdyby dobývání zámku bylo nesnadné, že dovedete obránce jeho jakožto posel přemluviti… Mají za to, ze se tam nalézá ten holobrádek.“

Kompan maršálkův odešel.

Bernard vzchopiv se rozhlížel se po jizbě. Dávno již nebyl vyzván do války. Bylo potřebí vybrati si lidi, koně i služebnictvo. Mnoho času k tomu nezbývalo. Zejtra ráno po službách božích křižovníci s hostmi měli hnouti se do pole. Vozy s potravinami vypraveny byly již napřed. Velmistr zůstal v Malborku: Velitelem výpravy byl veliký maršálek a pak veliký komtur. Staršina šla všecka.

Ode dávna nepamatována taková výprava řádu. Nešlo o bitvu, které nikdo se nenadál, nýbrž o daleko těžší obležení, které při zarytém odporu pohanů mohlo býti dlouhé a trudné.

S velikou slavností dálo se první tažení ze stoličného hradu pod rozvinutou korouhví řádu při zpěvu a radostném pokřikování. Veškeré obyvatelstvo městské stálo u bran patříc na vyzbrojené bojovníky, kteří s velikou rytířskou ochotou táhli do pole. Za každým rytířem ubírala se družina jeho: kompanové, štítonoši, panošové, pacholci s pavezami a kopími. Na čtyři křižovníky připadal jeden společný stan, jenž vezen za nimi. Několik kněží v zapjatých dlouhých kabátech, v pláštích bez rukávů křížem poznačených, též provázelo výpravu. Rytířské družiny hostí německých, anglických a francouzských, skvělé a leskem se vyznačující, obracely na sebe pozornosť.

Všechen ten zástup maje v čele jízdné průvodčí, kteří ukazovali cestu, s vážností vybral se do pole těše se jarnímu počasí, slunci, příjemné povětrnosti, svobodě. Za jinými rytíři poněkud osamotnělý, jakoby druzí se ho stranili, jel Bernard, jehož tvář zakryta byla spuštěným hledím přílbice. V rukou jeho jediného viděti bylo růženec z hrubých zrn, na jakýž ostatní rytířové rádi zapomínali. Za to kompanové i čeleď vedli za nimi psy a drželi na rukou sokoly.

Pochod krajem, který byl držebností řádu, podobal se veselé projíždce, a ze hradův, okolo nichž jeli, napořád přidružovali se k výpravě noví rytíři. Jakkoli právo válečné předpisovalo přísnou kázeň, ani maršálek ani veliký komtur příliš nad ní nebděli. Všecky odpočinky byly od velitelů naznačeny, a na každé z těch stanic nacházeli hosté přichystáno vše, cokoliv mohli jen požadovati.

Pohoda byla nejkrásnější, obavy nebylo nejmenší, postupováno tak jednotvárně, že kdyby nebylo bývalo malých výběžků loveckých a večerních společenských návštěv, rytířům bylo by se zastesklo, že se nepotkávali s ničím, co by je roztrhnouti mohlo.

Netrpělivosť rostla tou měrou, jak blížili se k pomezí. Vyslaní špehové vraceli se se zprávou, že není ani slechu o nějakých přípravách k obraně a okolo Pillen vše že jest ticho a pokojno.

Posledního dne ustanoveno pospíšiti si s pochodem a hned po přepravě přes Němen obehnati hrad, aby posádka neměla času přibrati posilu a konati přípravy k obraně. Všecko bylo tak vypočteno, že vojsko za ranního svitu mělo se přepraviti přes řeku v největším tichu a pořádku. Jakmile první oddělení stanulo u břehu ještě za soumraku, touže dobou spuštěné shora loďky a prámy počaly převážeti ozbrojené tlupy. Všecko zdálo se dařiti dle nejlepšího přání. Zámek na pahorku stál jako mrtev, ani v něm ani v okolí jeho nebylo možno postihnouti nějakého ruchu. Nikdo neobjevoval se na náspech ani na dřevěné věži, nevydáno nižádného hesla. Dřevěné stěny ohromné budovy vrhaly černé obrysy na vyjasňující se nebe. Toliko sivý obláček dýmu klidně vznášel se nad nimi.

Od špehův se vědělo, že se strany suché země nachází se pod hradem osada, jejíž obyvatelstvo náleží k služebné čeládce hradské. Bez odkladu tlupa rytířův a knechtův na břeh vystouplých vrhla se na bídné chatrče chtíc odvléci nějaké zajaté a jich se vyptávati. Ale všecky byly prázdné a dokořán otevřené; nebylo v nich živé duše.

Velice divili se tomu prohledávali všecky kouty, že nenalezli ani žádných zásob aniž jakého nábytku. Všichni obyvatelé měli dosti času nejen sami odtud se vykliditi, nýbrž i všechno s sebou odnésti, cokoli nepříteli jen by se hoditi mohlo. Ukázalo se, že vpád, který měl býti nenadálý, byl očekáván a to v čas.

Knechtové ihned počali se rozhosťovati po chatách z lepenice. Křižovníci mezitím v plném počtu objížděli hrad prohlížejíce jej a hledajíce místo, které by nejpříhodnější bylo k nastávajícímu útoku. Ti, již na cestě posmívali se vyhlášené oně pevnosti, počali nyní poněkud uznávati, že není tak slabá, jak z počátku myslili. Zdem byly ochranou příkopy, přes které přístup byl velmi nesnadný. Veliký maršálek dokola ohledav Pilleny shledal, že přece, ne-li útokem a ohněm, tedy aspoň hladem bylo možno jich se zmocniti.

Mezitím na hradě panovalo ono zlověstné ticho, dle kterého lidu toho i obyčejův jeho nepovědomí mohli se domýšleti, že tak, jako ty lepencové chatrče, také sám hrad musí býti opuštěn. Nebylo v něm ani nejmenšího znamení života.

Odvážnější knechtové osměleni tím, co se jim zdálo slabostí, nečekajíce na to, až by ostatek vojska přepravil se přes řeku, počali houfně se drápati s jedné strany na náspy. Křik, jejž tropili, nikoho nevylákal z hradu. Nepřekáženo jim vůbec vylézti až k parkánu. Tu stanouce zamýšleli vrhnouti se na koliště, jež někteří smělejší chystali se zapáliti, v tom zasypal je déšť šipův a kamení vrhaného z praků tak hustý a záhubný, že přední řady padati počaly. Nepřítel, skrytý za parkánem, byl neviditelný. Tiše beze všeho křiku, ustavičně sypal krupobití. Padlo několik mrtvých, svalilo se několik raněných, a maršálek, jenž zdaleka na to se díval, rozhněván kázal dáti znamení k ústupu. První tento nešťastný pokus ukázal, že mlčící ona hranice dříví nesmí býti lehce vážena. Však i bez rozkazu prchaly záškodní tlupy rychleji, nežli byly až sem postoupily.

Široko dolinou rozkládal se tábor tak do kruhu, aby přístup ke hradu od suché země docela byl zamezen. Uprostřed starých vrb rozbíjeny jsou stany, rozestavovány vozy, naznačována stanoviska jednotlivým oddělením. Korouhev řádu, zatknutá před chýží maršálkovou, na rychle služebnou čeledí slepenou, oznamovala s výhrůžkou Pillenám, že řád síly své předně proti nim obrátil. Toho dne ničeho nepodniknuto.

Na vysokých zdech hradních brzy počaly se jako stíny přesouvati mlčící postavy lidské. Na věži bylo jich rozeznati několik dlouho tam stojících a se rozhlížejících. V jednom jejím rohu jako na posměch bílé korouhvi mistrově s orlem a křížem rozvinuta bílá plachta vzhůru ke klenutí nebeskému. Rytíři pozdravili ji s úšklebným smíchem.

„Viděti, že na hradě velí baba,“ zvolal Siegfried, „neboť vyvěsili za znak spodnici.“

S poledne maršálek pozval k sobě staršinu na radu, co by počíti měli. Jakkoliv hrad se všech stran co nejbedlivěji byl ohledán, přece nikde nebylo lze domysliti se ani východu, ani brány, ani přesmyku, jímž by možno bylo poněkud bezpečně do něho se vkrásti. Byl uzavřen, jakoby do něho jen ptáku vlétati, z něho jenom krtku ven se dobyti možno bylo.

„Hlad nám je vydá do rukou,“ pravil maršálek.

„Ale jestliže nás očekávali,“ namítal proti tomu veliký komtur. „jak viděti je z opuštěné osady, tedy opatřili se zásobami; a jakož víme, že ten lid uvykl na mále přestávati a hlad snášeti, toť budou nás tu tak dlouho zdržovati, že obležení ani nebude státi za to, čeho dobudeme.“

Kníže Brunšvický a hrabě Namurský, kteří chtěli válku rychle počíti a skončiti, ani slyšeti nechtěli o vyhladovění. Dle jich mínění slézti se měly náspy, porážeti a páliti parkány. Veliký maršálek příštího dne chtěl zkoušeti zápalné střely a metati oheň na střechy.

Záškodní chasa podrážděna nezdarem pokusu prvního chystala se na druhý den k útoku se dvou stran, aby tak rozdělily se síly posádky, o níž se pokládalo, že nevystačí proti dvěma oddělením.

Při vyměřování tábora vykázáno Bernardovi místo, kde měl rozbiti stan svůj pouze s dvěma tovaryši, pod samým sklonkem pahorku v jakémsi dolíku, jenž podobal se opuštěné podzemní chatě, neboť několik kamenů v něm zdálo se naznačovati někdejší ohnisko. Mezi křemeny rostlo tu něco hloží, vedle něhož postaveny vozy a rozbit stan.

Když přišla noc, po dlouhé besedě, u maršálka na počest hostí odbývané, všichni rozcházeli se do svých stanovisk. Jakkoliv dosavad nehrubě dbáno na hrad i posádku jeho, přece postaveny jsou na noc stráže. Neobáváno se přepadení, ale míti se za bezpečna nebylo radno.

Noc byla tichá i pokojná, lidé pochodem a večeří zmalátnělí. Nějakou hodinu stráže obcházely zívajíce, konečně kde kdo mohl usedl a bezpečně usnul. Bernard nemohl ani oka zamhouřiti, ačkoliv oba dva tovaryši jeho ve stanu dávno již chrápali. Smutně o něčem přemýšlel. Z celého táboru snad on jediný bděl, hrobové mlčení ho obklopovalo. Slyšeti bylo toliko hluché hrčení řeky, která u paty výšiny rozrážela se o ležící v ní ohromné skalní balvany.

V tom dosti blízko u stanu zaslechl křižovník opatrné kroky a šepot. Musila to býti stráž, neboť kdož jiný opovážil by se choditi po táboře? Hned na to zlehka odhrnuta u vchodu do stanu záslona, a Bernard spatřil temnou stojící postavu dovnitř stanu pohlížející. Vzrušil se na loži svém. V noční tmě nebylo mu lze poznati člověka takto do stanu se vkrádajícího, viděl toliko, že v jedné ruce má krátký meč. V hlavě se mu kmitla myšlenka na nepřátele řádu a mstyžádosť jejich. Uchopiv ležící při něm meč s odvahou, která ho nikdy neopouštěla, vrhl se rázem na vetřelce, který v tom kvapu ani neměl kdy ucouvnouti. V pološeru jarní noci dovedl zblízka rozeznati rysy tváře — před ním stál Jiří.

Pozdvižená již na něho ruka Bernardova zachvěla se, stanul. Jinoch měl čas ustoupiti. On taktéž byl poznal svého vychovatele a meč na prsa jeho namířený zastavil se v povětří. Oba dva ani nehlesli. Bernard poněkud se vzpanmtovav snažil se druhou rukou zachytiti mladíka, který se mu však obratně vykroutil. Mohl zavolati na stráž, aby polapila odvážlivce, který směl vetříti se do tábora; ale jakési hnutí lítosti zadrželo hlas jeho na rtech. Jiří stál hotov uprchnouti.

Bernard rychle se rozhodl.

„Šílenče!“ zvolal hlasem přidušeným. „Ty lehce vážíš své živobytí!“

Kunigas ustoupil na krok.

„Já vám daroval vaše…“ odpověděl zticha, „nestůjte o mé.“

To pověděv učinil několik krokův do tmy a vrhl sebou na zemi, křižovník pak ženoucí se za ním, když přišel v to místo, kde doufal ho polapiti, nenalezl již nikoho. Na zemi leželo několik velikých kamenův. Opodál slyšeti bylo šelesť, jakoby opatrně blížili se lidé nějací.

Bernard chvíli ještě byl na rozpacích, co počíti, poddávaje se útrpnosti, ale konečné přece zavolal na stráž. Silný jeho hlas v nočním tichu se rozléhající pobouřil celý tábor. Na černých zdech hradu přebíhalo několik světélek. Ze stanů vybíhali napolo oblečení, rozespalí, vyděšení bratří, knechti chápali se zbraně, usnulé stráže v táboře probravše se ze spaní běhaly sem a tam. Nikdo nemohl hned uhodnouti příčinu toho poplachu, jedněch zmocnila se bázeň, jiných hněv, neboť nemohli pochopiti, že by jim hrozilo nějaké nebezpečenství od Litvínů.

Poněvadž poplach byl vznikl v té straně, kde se nalézal stan bratra Bernarda i tovaryšů jeho, tedy v krátce přiběhli tam lidé od maršálka vyslaní, aby se vyptali na jeho příčinu. Objevení se a zmizení jinochovo bylo tak podivné, že Bernard po krátkém přemýšlení sám odebral se k maršálkovi, jehož zastihl na loži napolo oblečeného, omámeného ještě večerním popíjením a rozzlobeného na lidi, kteří ho vyrušili ze spánku.

„Ten hlupák musí býti potrestán, který způsobil ten pokřik!“ zvolal maršálek.

„Ten pokřik způsobil jsem já,“ pravil Bernard.

„Vy? Není možná! A z jaké příčiny?“

„Cizí člověk s mečem v ruce usiloval se vedrati do mého stanu,“ vypravoval Bernard.

„Zdálo se vám něco?“

„Držel jsem ho v rukou.“

Maršálek požehnal se křížem.

„Byl to snad nějaký opilý knecht,“ zvolal.

„Nikoliv; byl to Litvín. Když se přiblížil, mohl jsem ho poznati po šatu a pak též po tváři.“ — Zde Bernard poněkud váhal. — „Byl to můj bývalý vychovanec.“

Maršálek se vzchopil se svého lože.

Marger ve stanu bratra Bernarda.

„Jakým způsobem mohl se dostati do tábora?“ zvolal.

„Ještě podivnější věc jest, jakým způsobem dovedl uprchnouti a s očí mně zmizeti, jakoby se propadl do země,“ odpověděl Bernard. „Běžíť tu o záležitosť řádu,“ doložil; „věc jest záhadná a nebezpečná. Majíť oni prostředky k nenadálým výpadům na nás. Potřebí lépe prozkoumati celou místnosť.“

Maršálek se zamyslil.

„Odkud má ta divá sběř tak mistrných prostředků? Co bylo příčinou toho vedrání se do vašeho stanu?“ tázal se.

„Domnívám se, že můj stan považován za váš a že šlo o život vůdcův. Poznav mne rozpakoval se chvíli mladík, ale než jsem se ho mohl uchopiti, zmizel způsobem nepochopitelným.“

Zatím krátká noc jarní chýlila se již ku konci a začalo se rozednívati. Maršálek nechtěl více se vrátiti na lože; on, veliký komtur a několik rytířův šli bez průtahu ohledat místo, kolem stanu Bernardova. Ten jim ukazoval místo, kde Jiří zmizel, a jak se mu zdálo, na zemi se uvrhl. Tam leželo několik mechem obrostlých kamenů, ale nenalezli ani nejmenší známky podzemní chodby nebo přehrabané země. Většina hádala, že obratný jinoch musil odtud nepozorován plaziti se po zemi až k ohradě a tak dostati se zase do hradu. K rozkazu maršálkovu odhrabována země dokola lopatami, komtur dal odvaliti kameny a pod jedním z nich nalezen těsný otvor vedoucí do hlubiny země. Poněvadž půda byla písčitá. byl průchod ten trámy a prkny chráněn před zasypáním.

Křižovníci podivili se opovážlivosti obležených, ale zároveň se zaradovali odkryté chodbě podzemní. Dovnitř však nikdo nechtěl se odvážiti. S hradu snadno bylo viděti, co se tu dálo, a maršálek nepochyboval, že podzemní chodba ihned bude zasypána. Na obléhající učinilo to veliký dojem, neboť nenadáli se, že by hrad mohl tak uměle býti bráněn. Ihned začalo kolem dokola kopání i pátrání, ale nenalezeno žádné jiné stopy.

Celé ráno uplynulo rozmanitými přípravami. Poněvadž nezdálo se, že by možno bylo zmocniti se Pillen jiným způsobem, leč pomocí ohně, tedy sbírána souš z okolních lesů, hotoveny šípy otočené koudelí a smolou, tesány kobyly a vázány řebříky potřebné k vylézání na hradby.

Na hradě ani nyní nebylo znamenati žádného ruchu ani žádných příprav. Jen chvílemi se tam kmitaly němé postavy s klacky nad hlavy jim čouhajícími v ušatých čepicích, které samy jedině přes hradby vyčnívaly. Tato klidnosť obležených naproti přemoci křižovníků činila na tyto nemalý dojem, neboť viděli v ní statečnosť a hotovosť ke všemu. Z láje ani z knechtův nikdo už se neodvážil toho dne na útok, přestáváno na ohledávání zdaleka, na pátrání po vchodu do hradu, jehož nikde nebylo viděti, a na výhrůžkách. Staršina celý den holdovala. Šeré pláště, panošové a urození dobrovolníci učinili malý zájezd do země a navrátili se k večeru s nevelikou kořistí, neboť pouze jedinou rodinu v lese na ostrově podařilo se jim překvapiti. Starou bábu a dvě mladých děvčat na místě zabili a jen mužského, aby z něho vyzvídali, přihnali svázaného za koněm.

Byl to první zajatec na té výpravě, a což divu, že celý tábor se sběhl na něho se podívat. Mužík malého vzrostu a složitý, v prostředních letech, zkrvavený, prachem a blátem pokrytý, jakkoliv strašlivě byl zbit, nevydával žádného hlasu bolesti, aniž dával na sobě znáti, že trpí. Oči maje přimhouřené, na ústech stydlou krev, prsa rozedraná, dával se tahati, bíti, strkati, aniž by, podoben bezcitnému špalku, jen hlasu vypustil. Chtěli ho přinutiti k mluvení, přivolali tlumočníky, šmejkali jím, kopali ho, vyhrožovali mu — nic naplat. Mohlo se zdáti, že v něm již není života, ale krev řinoucí se z ran, teplé čelo, někdy bezděčné mrknutí očí prozrazovaly, že nevypustil ještě ducha. Křižovníci doufali, že budou moci od něho dověděti se něčeho o počtu posádky, o opevnění hradu, i slibovali mu darovati živobytí, ale on ničím nedal se pohnouti k otevření úst.

Tak svázaného povalili na zemi, aby dodělal. Sotva ještě dýšícího nalezl ubohého zajatce maršálkův kaplan, otec Antonín. Byl to jeden z těch duchovních, kteréž jakási divná ironie osudu zavedla do služby křižovníků, muz pobožný, útrpný a rmoutící se z toho co viděl. Neduživý, vychudlý asketa byl by dávno vybavil se z řádu a jiné místo si obral, přiměřenější rozjímavému životu, kdyby ho tu nebyl zdržoval cit povinnosti. Měl za to, že právě tu, kde nebylo křesťanského milosrdenství, on jest povinen je vykonávati.

Spatřiv člověka umírajícího přistoupil k němu jak onen pobožný Samaritan, usedl k němu na zemi, a nesměje úvazky jeho uvolniti přiložil k horoucím jeho rtům kotlík s vodou a jal se umývati rány jeho na tváři i na prsou. Dokonávající člověk otevřel oči, prohledl a trhnul sebou, jakoby odstrčiti chtěl ruku, která se ho dotýkala.

Otec Antonín pobyv jako missionář mezi Prusy byl se vyučil jazyku jejich, jemuž rozuměno po celé Litvě. Zticha nachýliv se k němu počal mu šeptati slova útěchy. Zvuky toho jazyka znova otevřely ústa člověku umírajícímu. Vzdychl uslyšev je a chraplavý, sotva slyšitelný hlas dobyl se z jeho rozedraných prsou:

„Proč mi prodlužuješ zivot? Raději učiň, abych dříve skonal, a cítíš-li útrpnosť se mnou, tedy mne dobij. Udeř mne palicí do srdce, nenech mne trpěti.“

„Snad zachovám ti život, a nedám-li ti života vezdejšího, tedy otevru ti věčný, vzývati-li budeš Boha jediného,“ řekl kněz. „Neštěstí, které tě potkalo, může se státi tvým štěstím, dovedu-li tě obrátiti.“

Litvín ušklíbl se a všecek vysílen odvrátil hlavu; mlčel.

Otec Antonín vlil mu do úst něco vína, které měl při sobě; podnícený život vracel se. Tu kaplan jal se mu povídati o Bohu křesťanském, o jeho synu, o nebi, po kterém potřebí jenom zatoužiti, aby je člověk získal.

Zajatec dlouho mlčel, konečně neunavná řeč ustavičně v uších mu znějící vynutila z něho nové zamručení.

„Vašeho nebe nechci,“ pravil, „tam svých nenajdu; není tam nikoho krom vrahů. Nech mne skonati.“

Otec Antonín nedaje se mýliti zůstal seděti u svázaného. Tak ho nalezl maršálek, jenž po žoldnéřsku ležícího kopnuv káral kaplana, že nadarmo k vůli tomu zvířeti maří čas i síly své.

Kněz počal se přimlouvati za nešťastníka, aby mu darován byl život.

„Aby odešel do lesa a mstil se,“ chladně odvece maršálek; „známeť to nevděčné hadí plémě. Snad bych ho byl kázal ušetřiti, kdyby chtěl mluviti; ale on dal se trýzniti ani úst neotevřev.“

Litvín, jakoby řeči té rozuměl, otevřel oči. Sršela z nich nenávisť.

„Zkus ty se ho vyptávati, otče,“ pravil maršálek; „možná, že budeš šťastnější. Ty znáš ten ďábelský jejich jazyk, k žádnému jinému nepodobný.“

Otec Antonín naklonil se k těžce oddychujícímu.

„Vykup svůj život,“ řekl, „pověz, na co se tě ptají.“

„A nač mně třeba života?“ odvece zajatec zachroptěv děsně bolestným smíchem.

Kněz, jakoby toho neslyšel, opakoval řeč svou:

„Mluv, zachraň svůj život! Mnoho-li jest na hradě posádky? Na jak dlouho zásobeni jsou potravou? Dovedou se nám brániti?“

To slyše Litvín svraštil čelo, rty se mu sevřely.

„Mnoho jich tam jest,“ zvolal zlostně, „nikdo jich nepočítal, ani oni samých sebe; potravin mají více než potřebí. Tím pak buďte jisti, že nikoho tam živého nedostanete, nikoho! I hrad, dobudete-li ho, bude jenom kus uhlu. Všichni zemrou, i vás proklatých padne dosti… kéž byste zahynuli všichni do jednoho!… Kéž vás peruny pobijí, psi němečtí!“

Zachroptěl, vypjal oči v sloup, ústy vyvalila se mu krev… skonal.