Záhuba pohanův na Litvě/IX.

Záhuba pohanův na Litvě Józef Ignacy Kraszewski
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Józef Ignacy Kraszewski
Zdroj:	Soubor:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jakub Malý
Licence překlad:	PD old 70

Ještě rozléhala se dolinou ranní píseň, když na jejím kraji pod lesem zástup zvědavých žen ustavičně vzrůstal okolo stanu Jargaly, matky Baniutiny. Všecky matky chtěly viděti ten zázrak, dívku vyrvanou z rukou německých… osvobozenou! Včera sirotka, dnes jedinou dceru bajorasové, která již od mnoha let ji oplakávala.

Vypravovaly sobě potichu, kterak Jargala usnula nic nevědouc o dítěti, a kterak ve snách přišla k ní Lajma-Paní s obličejem slunečním a pošeptala jí do ucha: „Vstaň a jdi, slzám tvým jest konec, štěstí tvé se počíná — hle, tam na holé zemi spí dítě tvoje, Baniuta!“ I šla stará matka, a našla své ptačátko.

Jargale zdálo se, že vyrvali jí z rukou dcerušku malinkou, aniž jí dokolébati mohla: a této noci vzala ji dorostlou na klín, objala ji a zpívajíc ukolébavku houpala i uspávala přes celou noc… A nyní?… Nyní ji nechtěla i nemohla ukázati lidem zbědovanou, otrhanou, cestou utrmácenou. Uvedla ji do stanu, zachránila před očima, i chtěla ji přistrojiti, nežli ji pustí na veřejnosť. Položila si hlavinku její na klín, rozpletla zlaté vrkoče, a tiše zpívajíc počala ji česati… líbala jí čelo i kadeře… a slzy kanuly se starých očí na mladou, usmívající se tvář dítěte. Okolo stanu davem tlačily se ženy.

Bylo jí potřebí všeho, i nové košilky, i fěrtoušku lemovaného s rolničkami, i pasu červeného, i jantaru na krk, i sponek na kytlici i pentlí do vlasů, i věnce na čelo. Ihned ženy jak starostlivé matky běžely, nesouce co která měla, tlačíce se s dárky a volajíce do stanu k Jargale: „Tu máš spodničku pro dítě! tu šňůrku na krk… zde košilka jak sníh bílá, pásek jako krev červený…“ Házely dary otvorem do stanu, každá chtěla něco dáti, každá dívku spatřiti.

Děvčata přišla si pro ni, aby ji provodila k ohni, k vejdalotkám, poděkovat Perkunasovi a Lajmě. V šerém stanu pak závistivá matka vždy česala dceru, pletla jí vrkoče, zpívajíc a plačíc, i nechtíc se děliti s lidmi o dítě… Bála se, aby ji očima nepohltili, neodvedli. Baniuta smála se, ruce vzhůru pozdvihujíc hladila matinku po tváři. „Neboj se, již mi tě nevezmou!“

Ženy hnaly útokem na stan, volajíce: „Dej nám dceru!… ukaž ji slunci… ukaž ji světu!“

Musilať stará matka přijmouti bílou košili, spodničku, i šňůry i věneček na čelo… Kladouc to na ni vzdychla… neboť hle, již bylo potřebí vyvésti ji a okázati. Otálela a mazlila se… Jak sličná stála před ní Baniuta! Zachovaloť se při ní cosi dětinského, a všecko ještě lépe se vykrášlilo… Matka ruce jí celovala, oči ústy zamykala… volajíc: „Ty moje kráso!“

Za stanem neznámé sestřičky zpívaly, volajíce: „Pojď již honem ven!“ Potřásáno plátnem i vyhrožováno. „Ukaž nám dívku!“ pokřikováno. Stará naposledy políbila dceru v čelo, a ruka její odhrnula plátno. Baniuta objevila se uzardělá, vítána jsouc radostným pokřikem jako královna.

Nebylo na ní znáti ani mdloby ani únavy po cestě; matčiny polibky byly ji přes noc dokonale uzdravily… Bylať krásná, a tak štastná! Děvčata přiběhše pojala ji za ruce a v hlučném průvodu vedla ji dolinou k dubu. Na cestě vítaly ji davy, jinoši zdvihali ruce, staří mlaskali.

Vejdaloti a vejdalotky již na ni čekali u vrat. Stál tu i sličny Konis, maje kolem těla bílý opasek, v ruce světlou berlici a na hlavě dubový věnec. Díval se z pozdálečí, patřiv pak ji tak překrásnou zbledl, ano zachvěl se. Z vejdalotek na ni čekajících žádná k ní rovnati se nemohla.

Vykrmil ji tak německý chléb aneb tesklivosť po litevském domově? Nikdo nevěděl, že matčiny slzy ji tak umyly a zruměnily. Vypadala jako kvítek, jenž teprv ráno se otevřev usmívá se na slunce. Všecka děvčata tlačila se za ní k ohni. Vejdalotky ji vedly. za nimi šli vejdaloti a kněží, též věštcové, ano sám starý, šedý, otylý krevule, podpíraje se o berlu. Konis mu cosi šeptal do ucha, stařec potakoval hlavou.

Od ohně vedly ji dívky kolem oltáře a kolem dubu… a kejklíři pokropovali ji vodou z posvátného potoka, obsypávali zrním a žehnali. Baniuta jak v opojení dávala se vésti, posazovati a zdvihati… Jargala zvolna ubírala se za dcerou.

Ve vratech čekal na ni sličný Konis a zastavil ji.

„Musím k dceři!“ zvolala.

„Dříve jdi k starému krevulovi, on s tebou chce mluviti… a on jest zde pánem a rozkazuje.“

Jargala se poněkud zakabonila, zabroukala a šla. Stranou stál krevule, opřený o berlu a čekal.

„Matko Jargalo,“ pravil, „bohové vám po tolika letech vrátili dítě.“

„Buďtež jim za to díky,“ řekla matka.

„A myslíš, stará, že to učinili pro tebe?“ doložil kmet.

Jargala pohledla naň s podivením. „A pro koho jiného?“

„To víme my, kterým povědomy jsou tajnosti bohů,“ mluvil krevule zvolna. „Proto jsem ustanovil, aby zde zůstala. Kdyby Lajma byla ji chtěla dáti tobě, byla by ti ji přivedla do domu. Ale nikoliv! ona jí kázala přijíti k oltáři jejímu.“

Jargala vykřikla leknutím.

Krevule poklepával berlou a hladil si šedou bradu. Malinká očka jeho pozorně upřena byla na zoufající sobě matku. „Takový jest výrok bohův,“ pravil. „Ona musí se státi vejdalotkou u ohně našeho. Proto ji vysvobodili bohové.“

Jargala vrhla se na kolena. Baniuta stojíc opodál s děvčaty křikla, ale selhal jí hlas. Vztahovalať třesoucí se ruce k matce, kterou sotva nalezši měla znova ztratiti. Vejdalotky jí kázaly mlčeti.

Starý krevule, kterému bylo těžko státi, neboť měl choré nohy, onucemi obalené, usedl na lavici pod stříškou.

Postaviv berlu vedle sebe pohledl starý krevule stranou, kde stál roh s medovinou, trochu se napil a jal se mluviti velmi vážně: „Pláčeš, ale spíše měla bysi děkovati! Či bude jí zle choditi kolem svatého ohně vždy v nových rouškách a věncích? A jakou lepší budoucnost jí ty připraviti můžeš? Vdáti ji?… ustavičná práce, slzy a lopota… a zde klid, spokojenost a dostatek… vážnosť od lidí, požehnání od bohů. Život svůj jak to ptáče přezpívá…“

To slyšíc Baniuta bledla, až byla tak bílá jako ta rouška, kterou ji přioděli… a chvěla se jako list, a nad sličnýma očima zavřela se víčka, z nichž vynořila se stříbrná slza. Matce zatajil se v prsou dech, nohy jí poklesly, ona padla na kolena i vzlykala.

Trochu opodál stál kunigas Jiří dívaje se a poslouchaje; brvy se mu zachvěly, shrnuly, zamračily, čelo svraštilo — on bledl, krev se v něm bouřila. Přistoupiv blíže ku krevulovi pravil řečí lámavou a těžkou: „Otče, co jste řekl, to se nižádným způsobem státi nemůže.“

Vejdalotky odvádějí Baniutu do své ohrady.

Krevule naň upřel hrozivě zrak.

„Tak jest, to se nemůže státi!“ vece Jiří. „Já Baniutu provodil, já ji vysvobodil z otroctví a takměř na rukou sem přinesl. Ona právem náleží mně, ona mně též jako nevěsta dala slovo a já jí. Bohové nedělí se s lidmi, já jí nepostoupím!“

Krevule vzchopil se se sedadla svého. „Ticho, ty zvrhlý, poněmčilý chlapče!… Dosavad jste neslavili svatbu. Perkunas má právo vzíti pannu i mužovi přivedenou… Mlč, zbloudilče!… mlč, ani muk více!“

To pověděv klesl zpět na sedadlo. Jiří chtěl cosi odpověděti, ale věštcové ujavše ho pod paždí táhli jej nazpět. Baniuta otevřevši oči spatřila kunigasa, a jakkoliv je měla zarosené slzami, hleděla zmužile. Jiří, po marném usilování vyrvati se z rukou jej držících, přestal sebou zmítati.

Vystoupil mladý Konis. „Nikdy,“ pravil, „bůh vůli svou nevyjevil zřetelněji. Patrnoť — to slepec vidí — že z nevolnictví osvobozena právě tam se ocitla, kam jí souzeno bylo… Tu jest jí určeno zůstati a žíti… my nemůžeme vydati, co jest božího… Když padne s nebe list na oltář, my ho smésti nesmíme… ona též jako list přímo sem přiletěla…“

„Ale já první poznala ji a přijala, já!“ zvolala Jargala plačíc. Pohledla za dcerou, kterou již na dané znamení vejdalotky dívkám z rukou vzaly a zpírající se, polekanou odváděly, napolo ji nesouce, do své ohrady, jejíž vrata ihned za nimi se zavřela.

Slyšeti bylo pouze lehký, slabý výkřik, načež nastalo ticho.

Krevule napil se z rohu, utřel si ústa a pohřížil se v myšlénky.

Konis rozhledl se kolem pošeptal cosi vuršajtům, vyhledal očima kunigasa, jehož nepouštěli od hradby, a přistoupil k němu. Neprotivujte se vůli bohů,“ pravil zticha. „Zle byste pochodil… děvčat najdete dosti; a kdo se dotkne vejdalotky, byť i stokráte byl kunigasem, toho smrť očekává.“

„Ale ona není a nebude vejdalotkou, neboť jest mou zaslíbenou nevěstou,“ odvece Jiří hrdě. „Když jsem se s ní zasnoubil na cestě v lese před svědky, kteří meškají zde, poceloval jsem ji v ústa, a tím políbením slíbili jsme sobě…“

„Nikoliv,“ namítal Konis určitě. „Nebylo svatby… ona zůstane vejdalotkou.“

Oba změřili se vyzývavými pohledy, načež Konis odešel, nechtěje prodloužiti rozmluvu.

Plačící Jargalu starší ženy zdvihly se země a mocí odvedly dovnitř ohrady. Tam ji usadily na zemi. Stará Marge naklonila se k ní a jala se jí šeptati do ucha:

„Proč pláčeš? zšílela jsi? Ji potkalo štěstí… Pravda, že nebude míti muže, ale také žádných starostí! Jaký to osud manželství! Koudel, hrnky, vědra, prádlo, na poli práce, doma mrzutosť… Tchyně zlá, muž nevěrný… Zde bude míti všeho dostatek, v zlato budou ji odívati… Ticho, stará, ticho…“

Jiné též ji těšily, domlouvajíce jí, ale marně, — stará plakala.

Kunigas všecek bouřil se i oděv na sobě trhal… hledal očima Šventase, ale toho nebylo na blízku… Tu připomenul si chytrosť, které se byl v dřívějším svém životě naučil. Znamenal, že jest potřebí stavěti se klidným a hněv hluboko v prsou tajiti. Jak u křižovníků se naučil klamati a mlčeti, tak nyní přijal na sebe lhostejný vzhled. Usednuv na zemi poslal Rymosa, aby mu přinesl chléb a medovinu. Tvářil se úplně tak, jakoby se mu již toliko jísti chtělo, jakoby nic nevida a nic neslyše na nic jiného více nepomýšlel.

Zvnitř ohrady díval se naň Konis dosti dlouho bedlivě skrze skulinu; přesvědčiv se pak že jinoch pustiv hněv mimo sebe upokojil se, zvolna přistoupil k němu: „Su Dievu negali bartis“ (s pánem bohem nejsou žádné žerty), pravil k němu zticha; „dobře jste zmoudřel. Nevím, jak je tam u Němcův, ale u nás ještě kreve a krevule jsou poslancové bohův a tlumočníci jejich vůle na zemi. Protiviti se jim nelze.“

Jiří vzhledl na něho nic neodpovídaje… přineseno mu jídlo a pití, a on, jakkoliv necítil hladu, měl se k tomu na pohled pilně, aby se zbavil Konise. Také vejdalota pověděv ještě několik slov doložil: „Dievi vislab izlaiko“ (bůh vše ku konci přivádí), a odešel.

Rymos hledal Šventasa, který po tak dlouhém odloučení ve vlasti nemohl se toho rodákům svým dosti napovídati. Brali jej ode tlupy do tlupy, a on jim vypravoval divy o křižovnících. Hoch sotva ho mohl nalézti, a přivedl jej ke kunigasovi. Starý chlapík byl trochu napilý, ale vesel i velmi dobré mysli.

Jiří odvedl jej opodál stranou. „Víš, co se stalo?“ tázal se ho.

„Jak pak ne!“ rozesmál se Šventas. „Lidé povídají, že Baniutu potkalo velké štěstí.“

Jiří zakabonil čelo.

„A proč byste tesknil za jednou dívkou!“ domlouval mu pacholek. „Matka vybéře vám hezčí… Dejte si pokoj; s krevulem a s vejdaloty nemůžeme se pustiti do boje… Když se jim zalíbila…“

Dále nebylo možná mluviti o tom se Šventasem, který patrně nehodil se za spojence. Jiří změnil svůj úmysl.

„Poslouchej,“ pravil zticha. „Vidím, že mně zde nedůvěřují a mne střehou; ani nevím, zdali by mne odtud pustili, kdybych chtěl odejíti.“ (Vskutku nepomýšlel na to, aby opustil Baniutu.) „Já si tu odpočinu po cestě, a ty jdi k mé matce oznámit jí můj příchod. Řekni jí, aby pro mne poslala…“

Šventas pohleděl naň tázavě. „Chcete, abych šel sám?“

„Já sobě odpočinu.“ opakoval kunigas. „Počkám zde na lidi, kteří přijdou pro mne. Jdi.“

Pacholek se poněkud zamyslil, potřel si čelo, ale neodmlouval. Zvolna odstoupil od něho nic nemluvě, a ubíral se k táboru. Jiří vrátil se do vnitř obory, šel do své kolny a ulehl na odpočinek. Věrný Rymos posadil se u jeho nohou. O Baniutě nebylo více ani vidu ani slechu.

Děvčata střídala se při ohni, vše šlo starým obyčejem.

Zatím plačící Jargalu obstupovali kromě bab i vuršajtové a svalgoni, poslaní od vejdalotův, činíce jí veliké sliby a domlouvajíce jí, aby se neprotivila vůli Lajmy. „Uhlídáte, jak se vám nyní šťastně povede v domě… Ničeho nebude se, vám nedostávati, a lidé budou vás míti v úctě, když vaše dcera bude při ohni. Také domácí váš krb lépe bude hřáti.“

Stará jich neposlouchala.

„Ještě včera jste neměla dcery,“ mluvily báby, „a nebyla jste jí ani zvyklá.“

„Ach! volati ji budou oči moje nevidouce jí, a srdce moje nemohouc se těšiti s ní. Ó že jsem ji tak náhle musila ztratiti! Jako sen bylo moje štěstí!“ bědovala Jargala.

Den schýlil se k večeru, slunce zašlo, dolina usnula. Rymos k rozkazu pánovu vyšel z kolny hledat Šventasa, ale nemohl ho nalézti. Starý byl zmizel.

Druhého dne kunigas chodil a pátral, zdali by nespatřil Baniutu, aneb aspoň hlasu jejího nezaslechl. Zmizela, jakoby se do země propadla; nebylo jí nikde. Snad ji odtud potají někam jinam odvedli? Nikoliv: bylť pouze jeden posvátný oheň a dub v Romove.

Co se dálo v duši Jiřího, jak trpěl, jak toho litoval, že poslechnuv rady Šventasovy nejdříve sem přišel, nikdo nevěděl. Klamal tváří na pohled veselou, i s Konisem mluvil klidně a nejevil ani hněvu ani tesknoty.

Tak uplynulo několik dní, a Jiří očekával každou chvíli návrat Šventasův. Ale těžko bylo to vypočísti, vzdálenosti dobře neznal, cesta byla nejedna, člověk utrmácen, překážek mnoho. Když v lese zaduněly kroky a noví lidé přicházeli na Romove, srdce mu tlouklo, díval se a vyzvídal, nejsou-li tu poslové od matky. Ale očekávaných nebylo.

Vyšed za ohradu posadil se pod ní, díval se dolinou a zamyslil se. Pojala ho tesknota. Život zdejší, stravu i všechno co viděl, nebylo mu podle chuti a protivilo se mu… Na hradě byl život volnější, chléb chutnější, obyčej méně drsný… Za to měl zde svobodu a cítil se u svých. Ale ti svoji byli mu odporni, a někdy přicházeli mu jako cizí. Vypravujícím o svých bozích, pověrách a zájmech nemohl jim porozuměti; někdy se mu to až hnusilo. Chtěl vřele milovati, a srdce mu stydlo. Bylo mu trudno. I s tím, co byl opustil, nemohl se úplně rozloučiti; co měl, to jej odráželo. Lid s palicemi a oštěpy, bez řádné zbroje, bez odění, polonahý, jenž přiodíval se kožemi, zdál se mu někdy zvířecím. Křižovníci s lesknoucí se zbrojí byli onačejší. Leč celou Litvu nelze bylo posuzovati dle jediné tlupy v dolině. Na dvoře Gedyminově musilo býti jinak.

Již uplynulo sedm dní od Šventasovn odchodu, a od Pillen žádných zpráv nedocházelo… Snad byl na cestě zabit? snad roztrhala ho divoká šelma? snad utopil se někde v řece?

Osmého dne okolo poledne rozléhal se v lese veliký hluk. Kunigas byl ihned na nohou, jist jsa, že jedou pro něho. Popošed blíže k lesu pátral, a prsa dmula se mu živěji. Z lesa vyjížděl zástup zbrojného lidu na malých konících, počtem okolo šedesáti. V jich čele byl jezdec, mající na hlavě lesklou přílbici a po boku meč. Kunigasovi zdálo se, že v zástupu poznává Šventasa, an přikrčen jako otep sena drží se na koni. Ale nebyl sobě jist.

Jezdci ssedajíce s koní počali se rozkládati v dolině. Vůdce s přílbicí stál ještě chvíli rozhlížeje se, jakoby něco očekával, potom i on koně odevzdal, a s tím, ve kterém Jiří zdaleka poznával Šventasa, počal zvolna blížiti se k ohradě okolo dubu. Jinochovi srdce mohutně tlouklo… byli to svoji — byli to jeho lidé. Ten vůdce jejich měl se mu brzy jako pánu pokloniti a padnouti před ním na tvář. Šventasa teď již poznával najisto. Bylť on to, a zdaleka ukazoval rukou na kunigasa.

Jiří stál zpřímen, zamyšlen, hledě vstříc přibližujícím se. Již mohl rozeznati tvář toho, který v lesknoucí se přilbě kráčel naproti němu. Byl to podivný obličej, bezbradý, holý, přísný, smutný, hrdý, s očima palčivýma. Jakési rozčilení zračilo se v něm výrazem očekávání a děsné úzkosti. Zastavuje se v chůzi pohlížel na Jiřího, svraštiv čelo měřil ho očima. Zmírnil kroky, jednou rukou se dotknul prsou, jakoby chtěl staviti dech. Byla to tvář ne mužská, ale také ne ženská, mající do sebe cosi rytířského, ale strojeného, zároveň pak i cosi náruživého i hluboce dojímavého. Tajil city své s nemalým namáháním, zatínal rty, stahoval obočí, odměřoval kroky, jakoby se obával dojíti tam, kam ho srdce vedlo. Jiří zahleděv se v příchozího náhle domyslil se, že tento přestrojený rytíř jest — jeho matka. Myšlénka ta kmitla se mu v hlavě jako blesk, i sám se za ni zastyděl.

Příchozí stanuv na chvíli vzmužil se z rozpaků svých, zrychleným krokem přiblíživ se mlčky k Jiřímu upřel na něho oči, vykřiknul a objal ho. Reda dle veliké podobnosti k muži svému poznala syna. V návalu citů jakoby ještě pevněji ubezpečiti se chtěla, že jí nemámí žádný přelud, obnažila mu šíji odhrnouc límec jeho kabátce, i spatřila znamení hrachového zrna.

„Margere!“ zvolala tisknouc ho v objetí.

Jiří nepamatoval objímání matčina… vášnivé toto přitulení naplnilo ho nevýslovným pocitem. Vidouce to setkání počali se lidé kupiti kolem nich, zdálí přicházeli vejdaloti, celou dolinou šířil se hlučný život.

Reda posléze zlehka Jiřího od sebe odšoupla a znova na něho se dívala s radostí a s pohnutím nepochopitelným, jakoby zároveň cítila odpor proti němu. Jiří, jakkoliv již oděn v litevský kroj, měl do sebe něco, co nebylo zde domácím. Byly to jiné pohyby, postava naučená, strojená, ne taková, jakou vytváří příroda sobě pozůstavená. Jevilo se v něm přestrojené dítě křižovnické.

Na první otázku matčinu zazněla jí v uších odpověď nenáviděným jazykem německým. Její dítě neznalo vlastního jazyka! Obočí znova nevlídně se jí stahovalo a ruka natahovala se jako k odpuzení. Avšak ihned opět mateřská láska táhla ji k němu, i objala ho po šíji a začala celovati. Trvaloť chvíli toto podivné ohledávání nalezeného dítěte. Nebylo nižádné pochybnosti, že on to jest, ale takovým ho sobě Reda nepředstavovala.

Vrátíc se ke svým lidem udělila jim rozkazy, pak probravši se z mocného dojmu poopravila si přilbu, načež s obvyklou hrdostí ubírala se ke stojícím tu vejdalotům.

Nejenom Konis a několik jiných, i starý krevule opíraje se o rámě mladíka byl vyšel v ústrety slavné kunigasové, dceři Valgutisově. Ji znala i v úctě měla celá Litva, neboť té doby žádný muž odvahou, rozumem, ostražitostí a nenávití Němců se jí nevyrovnal.

Pilleny, starodávné sídlo její rodiny, ležely při samých hranicích; o dobytí jich ustavičně se pokoušeli křižovníci, ona jediná uměla i mohla se tam udržeti. Na její rozkaz hrad byl mohutně opevněn, ona jediná ve dne i v noci stojíc na stráži nedala se překvapiti, zaskočiti a polekati převahou moci.

Celá Litva byla již toho času sjednocena v jedněch rukou i pod vládou jediného panovníka; jediná Reda nepoddávala se, udržujíc se v údělu svém nechtěla poslouchati nikoho, i trpěno jí to z té příčiny, že v obraně hranic nikdo jí nemohl nahraditi. Daleko v zemi pověstna byla pro svou nesmířitelnosť, příkrosť, odvahu, a všichni báli se jí. Němci, kteří jí uloupili dítě, oddávali se naději, že jeho pomocí budou moci nabyti Pillen vrátíce jí v záměnu syna; ta čáka jim selhala útěkem Jiřího. Reda triumfovala.

Vejdaloti a krevové měli mužnou tuto ženu, která kraj svůj proti Němcům bránila, v úctě snad ještě větší než ostatní lidé. Bylať i k nim štědra a laskava, neboť cizí víry nenáviděla. Její příští naplnilo Konisa jakousi obavou. Nepomýšlelť na to, když násilně odváděl kunigasovi jeho nevěstu, že matka jeho snad nazpět ji požádá.

Proč to učinil, to nyní sám dobře nevěděl. Sličné děvče učinilo na něho tak mocný dojem, že zachtělo se mu míti ji ve sboru vejdalotek, aby mohl pohlížeti na ni a nikdo druhý aby jí neměl… Později vykonav kvapně nerozvážný krok pomocí povolného krevula sám uznával, že lehkomyslně jednal, ale couvnouti nazpět bylo mu hanba… Děvče bylo tak krásné, příběh její tak neobyčejný… Sama pověst o ní mohla vábiti k oltáři shon lidí.

Nyní však příchod Redin, které syn její mohl si stěžovati, způsoboval mu nové obtíže. Starý krevule jak Konisovi rovněž tak snadno podléhal každé jiné silnější vůli. Konis byl ducha bázlivého, ale když bázeň opanuje člověka postaveného jak on v důstojenství, které nepřipouští žádné slabosti, rodí se z ní urputnosť tím větší, zoufalá. Nešlo již o Baniutu, nýbrž o to, aby vejdalota nemusil ustoupiti přemoci kunigasův.

Kunigasová Reda uvítána s velikou okázalostí, a starý krevule sám kráčeje napřed uvedl ji k posvátnému ohni. Tu byl obyčej, že knížecího rodu ženy přijímajíce z rukou vejdalotek určené k tomu dřevo měly právo samy vrhati je v oheň. Byla to veliká výsada i milosť, o níž pokládáno, že přináší štěstí a blaženosť. Při takových příležitostech kunigasové měly zvyk k suchým třískám, které jim podávány, přikládati nějakou ofěru ohni: drahý kus jantaru, stříbro nebo zlato. Slitina z popela vyňatá uložena pak do pokladu Perkunasova.

Za Redou, která pyšně a zamyšleně následovala krevula, kráčel s hlavou sklopenou Jiří. Kunigasová přiblíživši se k oltáři vyňala ze sáčku u pasu jí visícího hrstku stříbrných drobných peněz, a když starší vejdalotka podala jí třísky, aby je hodila na oheň, vysypala zároveň s nimi na oheň peníze padající s cinkotem na rozpálené kamení.

Oko Redino, která již na cestě od Šventasa byla slyšela o Baniutě, žádostivě vyhledávalo mezi vejdalotkami, jichž tu stála tlupa, tu, o které pacholek jí byl vypravoval. Hádala na tu i onu, ale Baniuty zde nebylo. Jiří také marně ji hledal.

Šventas byl vypravoval Redě s velikým nadšením o sličné dívce, o zmužilosti, jaké důkazy byla podala na cestě, o nesmírném žalu Jiřího pro tu, kterou miloval a za nevěstu svou považoval. Ale kunigasové celá ta věc se nelíbila. Srdce matčino bývá žárlivé na syna; ta láska Jiřího k cizí dívce, která již pobytem v křižovnickém otroctví byla jí protivná, byla jí nemilá. Pro syna přála si choť rodem jemu rovnou… a tato byla chudým dítětem prostého bajorasa. Proto byla tomu ráda, že vejdaloti si ji přivlastnili jako kořisť jim náležející. Přilnutí jinochovo k Baniutě bylo v jejích očích děstskou křehkostí, které mu nechtěla prominouti.

Dle toho, co Šventas byl jí vypravoval o jejím pobytu u Gmundy, představovala si dívku jako ničemnou záletnici. Takové choti si nepřála pro syna.

Obešedši třikráte oheň Reda uklonila se krevulovi, zůstuvila ještě hrsť peněz pro vejdaloty, a pokynouc synovi, aby ji následoval, vyšla v dolinu provázena až ke vratům ohrady.

Tam již byl pro ně postaven šerý stan a rozdělán oheň, při kterém peklo se maso k večeři. Jiří kráčel po boku matčině zvědavě a bázlivě, neboť byl poznal při ženě té sílu a vůli mocnější než měl sám.

Ona patříc na něho shledávala při něm znaky vychování křižovnického. Krásný byl v očích jejích, mateřské srdce táhlo ji k němu; ale při tom všem tušila v něm cosi jako nepřátelského.

Kolem stanu, ve kterém nakvap upraveno dvojí místo k sedění, stáli v jisté vzdálenosti lidé Redini… dobře ozbrojení, silní, zdraví, ale hrubých tváří a divokých pohybů. Zdaleka usmívali se svému pánu šeptajíce mezi sebou a ukazujíce na něho prsty.

Reda, nežli se dala do rozmluvy se synem, dlouho na něho se dívala a ještě jednou rozhrnouc mu kabátec ohledala znamení na šíjí.

Jinoch vida její pochybování jal se jí nesměle vypravovati, nač jako ve snách z minulosti se pamatoval; to vše potvrzovalo jeho původ, a Reda několikráte přetrhla mu řeč objetím. Ta řeč drmolená, po cizinsku znějící, zarážela ji z úst dítěte jejího. Mluvil z něho Němec a pocit lásky vřel spolu s nenávistí vrahů. Nemohla jim odpustiti, že její dítě tak šeredně přetvořili.

Setkání Margera s matkou.

Jiřímu často nedostávalo se výrazu… on se zajíkal… Reda všecka uzarděna hněvem a netrpělivostí rychle mu jej nadhazovala. To mu dodávalo smělosti. Radost z nalezeného syna otrávena byla v srdci matčině.

Marger — toho dávného jména kázala mu užívati — osmělil se konečné při vypravování o svém útěku zmíniti se o dívce. Reda při první zmínce o ní hodila hlavou a ústa její pohrdlivě se usmála.

„Dobře, že si ji vzali vejdaloti,“ řekla; „to nebyla žena pro nebe, a souložnici já nechci. Tolik let ji měli Němci, a ty bysi mně chtěl z ní učiniti snachu? Ne, ne!“

Marger prosebně pohlížel na matku. Počal vychvalovati děvče, její vnady, smělosť, dobré srdce jak jen uměl; avšak čím více ji chválil, tím více Reda se rozhodovala. Konečně zavřela mu rukama ústa.

„Tolik dní žili jste na cestě pospolu,“ pravila; „to děvče musilo beze studu blízko stýkati se s tolika lidmi… to není žena pro kunigasa, syna Redina… Buď rád, že ji vzali k ohni… já ji nechci znáti.“

Slova ta vyřknutá příkře a určitě, pobouřila Jiřího, který byl všecku naději skládal na matku. Najednou se zamlčel, avšak pohled Redin přesvědčil ho, že je neuprosna.

„Zapomeň,“ pravila krátce.

Nechtíc pak dále šířiti řeč o té věci Reda s nadšením jala se vypravovati synovi o svých Pillenách.

„Nám nelze pomýšleti na hody,“ zvolala, „na svatbu a veselí… ne pro zábavu se vracíš na hrad Valgutisův… My tam dnem i nocí musíme se bíti a na pozoru míti. To není křižovnický zámek, ale strážnice na hranicích, kde nedovoleno ani spáti ani odkládati zbroje. Křižovníci ode dávna číhají na nás, a já, ubohá žena, musím tam zastupovati otce tvého. Teď je řada na tobě, na mně pak vrátiti se ku přeslici, jakkoliv už ji nedovedu ani do rukou vzíti. Neníť pro tebe doba k ženění, Margere… Ty znáš křižovníky i Němce, jich způsob i umění, ty budeš naším učitelem. Proto nam tě dali bohové, proto jsi držán byl v nevoli, abysi se tam přiučil tomu, čeho nám třeba věděti a co nám bylo tajno. Oni tam před tebou s ničím se neukrývali.“

Marger mlčel sedě zamyšlen. Večer uplynul v rozmluvě, která nehrubě se dařila. Reda ho skoro ani nepřipouštěla ke slovu, tak urážely ji cizí hlas i výřečnosť; on sám též ostýchaje se zajíkal se a koktal.

Návrat do Pillen kunigasová určila na druhý den ráno. Lože jí ustláno bylo z listí pod stanem, Margerovi připravili druhé lože v budce vedle stanu z větví upletené. Tam jinoch usednuv pohřížil se v myšlénky; sen se ho vzdaloval. Na mysli měl přísnou, strašnou, jakkoliv milující matku, jejíchž rozkazů musil býti poslušen, pak Baniutu, jejížto poslední křik ještě v uších mu zněl. Kázáno mu odříci se jí… měl uposlechnouti? Nevěda, co ho očekává v Pillenách, neuměl sobě poraditi. Od Baniuty nechtěl upustiti přes všechen odpor matčin. Vždyť byl muž a musil míti svou vůli. Vášnivá touha po ztracené dívce, ku které na cestě tak vroucně byl přilnul, nedovolovala mu ani pomýšleti na odpočinek. Podíval se ven; vše vůkol spalo, ohně pohasly. Noc byla temná ale hvězdnatá: měsíc vycházel pozdě.

Marger vyšel ze své budky a posadil se na chladnější povětří, aby si v něm oddechl, neboť se dusil v uzamčené chatě. V dolině převládalo hluboké ticho, jenom neunavní slavící v lese zpívali. Posvátný oheň za dubem, taktéž jaksi přihaslý, ospalý, zjevoval se jako slabá, červenající se záře… Tam někde musila býti Baniuta střežena od vejdalotek. Ona tam tesknila po něm jako on po ní; snad očekávala, že ji vysvobodí.

Žádný Litvín nebyl by připadl na opovážlivou myšlenku odníti oltáři tu oběť. Mužům naprosto nebylo dovoleno ani přiblížiti se k ohradě dívek, strážkyň ohně. Takové smělce Perkunas trestal smrtí. Ale čím byl ten dřevěný špalek, čím ta barbarská svatyně vychovanci křižovníkův?

Každá náruživosť oslepuje; rozčilený Marger vzchopil se zticha, vstal, propletl se opatrně mezi spícími a bez jasné myšlenky ubíral Se na slepo k ohradě. Tam musila býti zamčena Baniuta! To jediné tkvělo mu na mysli. Tam ona jest!

V levo křovím se prodíraje Marger pomalu přiblížil se k potoku, jejž bylo mu snadno přeskočiti, potom k ohradě. Zdálo se mu snadné přiblížiti se též k živému plotu, jenž útulek strážkyň obtáčel, poslouchati… Sám nevěděl, proč tam jde, co tam chce.

Kolem dokola vše spalo. Parkán, jímž obehnán byl dvorek, hladký, vysoký, nebylo lze přelézti. Marger nicméně hotov byl odvážiti se na to, ačkoliv neměl žádné jistoty, že tam najde tu, kterou hledá. Obešel jej dokola. Uvnitř, když přilozil ucho. slyšeti bylo pouze jako dýchání spících prsou. Jakési tušení povídalo mu: tam jest Baniuta!

Dvakráte obešel ohradu rukama plot rozdíraje, jakoby jej chtěl vytrhati. V tom ohlednuv se spatřil několik krokův za sebou jakousi postavu pohybující se, jakoby byla jeho stínem. V prvním vzplanutí hněvu chtěl se vrhnouti na svého pronásledovatele. Obrátiv se k němu popadl ho za rameno, i poznal Rymosa. Hoch boje se o pána, jehož viděl vycházeti, následoval ho v patách. Nebyl to již nepřítel, nýbrž snad pomocník.

Jako blesky probíhaly myšlénky hlavou Margerovou. Postavil Rymosa k parkánu a vyskočil mu na ramena. Odtud mohl viděti do vnitř dvorku. V kolnách odevšad otevřených ležely na seně a rozprostřených kožích vejdalotky. Tři z nich seděly čekajíce. až jim přijde vystřídat ty při ohni. Šeptaly spolu potichu ospale zpívajíce.

V jedné kolně Marger bystrým zrakem pátraje teprve nyní spatřil seděti na lůžku dívku, kteráž jediná schvalně nespala. Tlukoucí srdce jeho poznalo Baniutu. S očima na ni upřenýma stál na plecech Rymosových, i oddychoval nepokojně sám nevěda, jaké šílenství vyvede, když tři sedící strážkyně vstaly a otevřevše vrata odešly vystřídat ty, které živily oheň.

Jen okamžení zbývalo Margerovi ozvati se a oznámiti přítomnost svou Baniutě, než se vrátí vystřídané dívky. Ostatní dívky všechny spaly. Zasyčel i znšeptal jméno její. Baniuta ihned byla na nohou; vzhlednuvši vzhůru spíše domyslila se nežli poznala ženicha svého, i povznesla k němu hlavu a ruce.

„Baniuto,“ zvolal rychle, „neboj se! Nechci žíti, jestliže tě neosvobodím; ale k ohni nedej se dohnati, neboť kdybysi jen jedinou smolnici“

Neměl kdy dokončiti; vešlyť vystřídané tři dívky unavené dozorem při oltáři zívajíce a pozpěvujíce. Snadno bylo se domysliti, že pro posilu napily se trochu ze soudečků v oběť přinesených.

Jedna z nich spatřila stojící Baniutu, ale Margera již neviděla.

„Což ty, potřeštilá kozo!“ zvolala na ni. „Na seno spat! Co ty v noci se plahočíš jako můra? Myslíš snad, že můžeš přeskočiti parkán za milouškem?“ A dala se do smíchu. „Již jsi Perkunasova a nikdo se tě ani dotknouti nesmí… nezarmucuj si marně srdce, na kunigasa nesmíš si ani pomysliti… Bůh je přece lepší než on. Spi, moje děťátko!“

Polekaná Baniuta ulehla na seno, zakryla si tvář fěrtochem a plakala. Ale do jejího srdce vstoupil paprsek naděje, neboť on přislíbil osvoboditi ji.