Vzkazy vlastenecké/Divná krev

Vzkazy vlastenecké Karel Václav Rais
V cizině	Divná krev	Řeči mateřské

Údaje o textu
Titulek:	Divná krev
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Vzkazy vlastenecké. Praha: Alois Hynek, 1885. s. 22–34. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nedávno stál jsem na návrší, které vypíná se na pravém vltavském břehu, a díval se po krajině. Věřte mi, mladí čtenářové, že bylo mi do pláče i do výsknutí, že oči měl jsem plny slz a kolem retů úsměv. A jak nemělo mi býti do pláče i do vesela, když před sebou viděl jsem Levý Hradec a Žalov, na levo špici věže svatovítské a tam v dáli na pravo náš Řip, ten drahý, modrý Řip… Tolik upomínek hrnulo se mi k mysli… Ne vypíši, co tenkráte proběhlo mi duší; byly to myšlénky smutné i veselejší, bylo to upřímné rozjímání o tom našem českém kraji a jeho lidu milém! Takové rozjímání přivádí myšlénky smutné i veselé — kéž by se u nás v Čechách hojně takto rozjímalo! Jest nám toho tak potřebí!!

Když pak vrátil jsem se opět do svého horského zákoutí, znovu v pokojíku svém zpomínal jsem na vše, co jsem spatřil… A viděl jsem ještě mnoho jiného. Viděl jsem naše česká města a vísky útulné, viděl jsem všechen ten drahý lid na jediném obraze plném kouzla, žel Bohu, že na obraze tom byly také skvrny, praošklivé skvrny. Dej, dobrý Bože, aby jich brzy nebylo — a my, Čechové drazí, máme v moci, aby jich brzy nebylo, ale musíme chtíti, musíme chtíti všickni do jednoho!

Podávám ti tuto, milý čtenáři, malý obrázek ze života venkovského, podávám ho tak, jak jsem ho spatřil, doufaje, že porozumíš, proč ho před oči tvoje předvádím!

Jest to obrázek z mého rodného městečka, — jak jinak, rodné městečko nejbližší hnízdečko — a jsou ta naše městečka skorem stejna! Již poslouchej!

* * *

Dědeček Sytářů chodíval k nám denně a my vídali jsme ho z celé duše rádi.

Dědeček Sytářů byl matičce mé kdysi kmotrem a nás děti měl z celé duše rád; ale my měli jsme ho také rádi a to velmi rádi, protože měl srdce plné lásky, oči plné upřímnosti a dlaně samou dobrotu. Uměl pohýčkati a polaskati jako málo kdo. Dědeček Sytářů byl starý vysloužilý student; nebyl sice nikdy na opravdovských studiích, ale vozíval každý pondělek studentům do města uzlíky s prádlem a nějakým bochníčkem božího daru. Ze mnoha „jeho“ studentů byli již doktoři, profesoři, kněži, učitelé, měřiči, ale všickni ti pánové hlásili se k dědečkovi upřímně, proto počítal se jaksi mezi ně a říkal si „starý student“. „Vysloužilý“ říkal si proto, poněvadž již nějaký rok nejezdil, přepustiv celé hospodářství jedinému synu. Přepustil mu všecko i starého věrného koníka, o jehož přítulnosti a upřímnosti vypovídával toho mnoho; ale o tom povím vám zase jindy.

Teď dědeček odpočíval: těšil se se dvěma vnuky a malou vnučku nosíval po domcích na táče. K nám chodíval nejčastěji a my shrnuli jsme se kolem něho jako kuřata a poslouchali a poslouchali. Což vypravování jeho stálo za poslechnutí; znalť dědeček světa kus a zkusil ledacos, poznalť několik potentátův a jakých potentátův! Od velikého císaře francouzského Napoleona stál několik kroků, prohlédl si na něm každý knoflík a oči jeho ještě dnes mu svítí v hlavě! V roce osmačtyřicátém táhl s naší městskou gardou na pomoc Praze, ale nedošli až do ní, ačkoliv dědeček měl tisíc chutí — ale kamarádi se vrátili!

Nebožtíka Josefa Kajetána Tyla s celou jeho společností divadelní stěhoval do Jičína; páni herci téměř celou cestu zpívali, nejveselejší byl šelma Čížek — pan Tyl jen se usmíval. Vedloť se jim u nás as po tři dny velmi dobře; zahráli „Žižku“ a „Husa“ i „Jiříkovo vidění“ a obecenstva bylo pokaždé jak by nabil — prosím Vás, kdo pak by se nešel podívat na Žižku a na Husa.

Tyl chtěl v Jičíně dědečkovi za cestu zaplatiť, ale dědeček se naň tím svým modrým, čistým okem podíval a pravil: „Jářku, pane Tyle, já od vás si dát zaplatiť? Nikdy, nikdy a do nejdelší smrti o vás dětem svým budu vyprávěti. Jářku, pane Tyle, až na hřbitůvku budu spáti, budou si u nás vyprávěti, že nebožtík dědek Sytář vezl pana Tyla, toho, který psal ty překrásné knihy. Jářku, dědek Sytář!“ A pan Tyl měl prý oči plné slz…

Když se Karel Havlíček vrátil z Brixenu do Německého Brodu, řekl dědeček Sytářů svému synu Václavu: „V pondělí povezeš uzlíky studentům sám, musím do Brodu, musím ho vidět!“

Při této vzpomínce si dědeček pokaždé zaplakal… Uviděl Havlíčka, zlíbal mu ruku a při pohledu na chorou tvář zaplakal bolestně. Však brzy potom Karla Havlíčka ukládali v Praze na Volšanech k mrtvé choti jeho Julii! — Nebožtík pan farář miletínský Arnold — ten, který české knížky v uzlíčkách roznášel po českých chalupách, i bělohradský pan farář František Petera, jenž sbíral starožitnosti, měli dědečka rádi — protože byl čtenář a vlastenec!

Vidíte, takovýhle byl Sytářů dědeček.

Když dědeček babičku svoji uložil na hřbitově u kostela našeho „Všech svatých“, odevzdal celé hospodářství synovi a žil na výminku v malé světničce, chodě s dětmi synovými na táče k dobrým známým — jak jsem již dříve vypravoval.

Tak šlo to pořád dobře, dědeček žil pěkně spokojeně až do nešťastného roku šedesátého šestého. Tenkráte byla u nás v Čechách vojna; nejdříve vojska našeho a potom Prusův se u nás jen hemžilo. Osení bylo v polích udupáno, domky zpola vyprázdněny, každý schoval co mohl do sklepů, protože se domnívali, že se na naší rovině něco „strhne“. Ten den po svatém Petře a Pavle jsme „utíkali“ do blízkých lesů; dědeček Sytářů byl s námi, ale za dva dny vrátili jsme se všickni domů. Ještě se dobře pamatuji, jak řinčela okna a duněla země ranami z děl u Sadové bouchajících. Městečko naše toto všecko ještě dobře přestálo, ale potom přiletěla do krajin českých žena morová s rukama umrlčíma, s důlky bez očí… Každodenně pět i šest rakví zakopával hrobník do suché prsti hrobové.

Všude bylo teskné smutno…

Dědeček Sytářů ve dvou dnech pochoval dvě těla drahá — svého jedinkého syna Václava a jeho ženu. „Proč si náš Pán Bůh nebeský nevzal k sobě mne, mne starocha!“ bědoval dědeček nad čerstvými hroby.

Dědeček zůstal se třemi vnoučaty — sirotky. Nejstarší vnuk Václav právě „dochodíval“ naši školu, Toník byl mladší o tři, Anička o pět roků.

V domku „u Sytářů“ začalo nové hospodářství; dědeček vzal do domu starou příbuznou a sám — začal opět rozvážeti uzlíčky studentům a vydělávati koníkem. Již dědečka nic netěšilo; ti studentíci byli sice tak přítulní jako ti bývalí, s radostí dědečka vítávali, ale starý koník byl také již zakopán a ten nový daleko se mu nevyrovnal; staří známí v Jičíně byli také již po většině pochováni a tak byl tu dědeček sám jako stará jabloň mezi mladými štěpy. Ale dědeček — stařec téměř sedmdesátiletý — činil to všecko rád „pro ty děti“.

Ba dědečkovi nastaly teprve ty pravé starosti, když Vašík vychodil školu.

Kam nyní s ním? Na studie? Na to malé hospodářství by nestačilo, nebo „okradl“ by ty mladší dvě děti. Měl sice dědeček známé pány professory, leccos by pro vnuka jeho učinili, ale kdož ví, jak dlouho bude živ a staré známosti větším pánům brzy vytrácejí se z hlav. Co by si potom ubohý hoch počal?

Musí tedy Vašík na řemeslo — ale kam a na jaké?

Panoval tenkrát u nás ošklivý, ba děsný zvyk. Rodiče posýlali syny své na učení do Vídně — „rok za rok“; za šest roků býval hoch aspoň malým pánem. Ti, kteří potom přicházeli domů na návštěvu, byli vždycky jako uhlazeni, samá pomáda, olejíček, mašle! To prosté, nezkušené mysli lákalo!

Přemlouvali také „dědečka“ a on — chuďas šedivý — podlehl! Domníval se, že dobře tak jedná ku prospěchu svého vnuka. Vašíka vypravil do ciziny, dav mu napomenutí nejvřelejších na cestu: „Modli se, poslouchej, rád se uč, pracuj; vzpomeň si také někdy na nás, piš a až budeš moci, přijeď se podívat na starého děda, bratra, sestru, na hroby tatíčka a matičky. Nezapomeň, že tady je tvůj domov pravý!“

Tenkráte vodíval baráčník Sekerka hochů celá stáda do Vídně na učení. Když lašťovky loučily se s krajem naším, odcházelo celé to stádo se Sekerkou v čele do ciziny daleké… Celou cestu vykonali za osm dní pěšky; Sekerka měl již své noclehy, kam bylo jim každodenně doraziti. Tak šlo to každým podzimkem!

Vašík šel se učit krejčovině; takový vídeňský pan mistr umí šaty přece jenom jinak „postavit“ nežli český venkovský krejčí! A co s řemeslem na venkově, nemá-li k tomu člověk kloudnou chalupu, houbec dokáže, ani se nevyživí, aby nádenničil. Tak se často u nás hovořívalo, neprávě, velice nepravdivě; dobrý, přičinlivý řemeslník vítán jest všude, lenochům a přístipkářům všude bědno! Kolik hochů dodělalo se ve Vídni samostatnosti? Maličko, tuze maličko a ti dojista doma také by se nebyli „ztratili“.

V prvých psaních byl Vašík samý pláč a nářek; listy smáčeny byly slzami, psal, jak úzko je mu mezi těmi vysokými zděmi, jak v lůžku dlouho do noci pláče a touží po milých duších tam v daleku…

Psal, že pan mistr jest Čech, ale paní mistrová a děti Němci „jako polena“; psal, že pan mistr také česky zapomíná, „zadrhuje“ prý silně. Pan mistr pranic si z toho nedělá, že česky zapomíná, co prý s tím; kdyby se byl nenaučil němčině, byl by leda někde v Čechách okopával brambory a řípu, a jídal by zelnou polévku a brambory. Tovaryši jsou také z Čech, ale panu mistrovi přikyvují… A tak Vašík mezi nimi opuštěn, jako zaprodán, sotva že večer v české modlitbě a pláči nalézá útěchy… Doma rád si zazpíval, ale kdežpak ve Vídni! Tovaryši při práci také zpívají, ale po německu, není to prý žádný zpěv a když dobrebencují, chechtají se prý přenáramně!

Dědeček Sytářů po takovém psaní nevěděl opravdu, co počíti; s chutí byl by Vašíkovi psal, aby se sebral a přišel domů, ale sousedé ho z toho rozmluvili, co prý doma! A tak ulevil si dědeček jenom psaním, které Vašíkovi poslal. Napomínal ho, aby byl trpěliv, aby se německy učil, řeči české že proto zapomínati a haniti nemusí. Těšil ho, že až se vyučí, může se vždycky usaditi doma!

Nejvíce dědečka rozhněvalo, když Vašík psal, že se mu pan mistr i tovaryši vysmívají pro jeho jméno, že neřeknou mu jinak než-li „der böhmische Wenzel“, nebo „böhmischer Váša“.

„Tohle jsem přece jenom jaktěživ neslyšel,“ zahuboval si dědeček Sytářů, „vlastní krajané a takové smíchy! Ty náš svatý patrone Václave, dědici země české, takhle se k tobě vlastní krajané modlí!“ —

Zatím však počal si Vašík ve Vídni zvykati, psaní jeho bylo čím dále tím veselejší a — kratší! Na pozdějších psaních sám podepisoval se „Wenzel Sytář, Schneider.“ Dědečka to těšilo, že hoch chce ukázati, jak se i do němčiny vpravuje. Sousedé přikyvovali: „Tak vidíte a byl byste hocha z toho vytrhl!“ Toníka dědeček však do Vídně neposlal!

Pozdějším psaním Wenzlovým smával se sice trochu mladší bratr Vašíkův Toník a sestra Annička, protože Vašík psal podivným pravopisem, vplétaje čím dále tím více slov německých. Což pak kdyby byli Toník a Annička rozuměli pravopisu německému!

Dědeček se sice v té novější dobropísemnosti tuze nevyznal, ale bylo mu to písmo přece jenom čím dále podivnější — — Vašík zapomínal česky! — — Již se nemodlí — jak také? Uplynulo šest roků — den ke dni zdlouhavě, ale šest roků celkem přece jenom rychle uprchlo. Schneider Wenzel psal dědečkovi, že „ušporoval“ z diškrecí nějaký krejcar, že „mundur“ taky pořídil si „fesch“ a teď že přijede se na pár dní podívat do toho hnízda, aby viděl, jak se jeho kamarádi dřou doma po polích. Mimo to, že rád by se s dědečkem srozuměl, kolik jemu ze jmění otcovského jednou připadne, mohl-li by svým časem zaříditi si vlastní „verštat“.

Dědeček, Toník i Annička Vašíka sotva poznali, vyrostl hodně do výšky, třeba že jinak byl suchoučkým a bledým až do žluta. Ale „chlapíka dělal“, to je pravda, všecko se na něm jen lesklo; prádlo měl jako sníh, vlasy načesané, pod nosem malé navoskované knírky, rukavičky jako úběl. Vykračoval si, jakoby mu patřilo naše panství. Někteří sousedé ho chválili, že „dělá člověka“, že byl mezi pány, že ví, co se na něho patří. Jiní se však divně usmívali a dědečkovi — kalily se oči ještě více!

Schneider Wenzel se sousedy mnoho řeči nenadělal, poslouchal je s úsměvem, kroutil knírky a kouřil z dlouhého tenkého doutníku, z něhožto slámku měl za pravým uchem. Sem tam jen řekl, že je to ve Vídni „všecko konc jinač“! Bratrovi Toníkovi vysmíval se, že se doma nadře a přece „eigentlich“ nikam to nepřivede; protože je to tu přece jenom sprosté, že neumí-li po němečku mezi pány hovořiti, jest jen „böhmischer Dummkopf!“

Dědeček při takových řečech ani nemukal, ale v tváři mu to cukalo a prsa oddychovala těžce!

V neděli před „velkou“ stál Wenzel před zrcadlem a již asi půl hodiny uvazoval tenký, pestrý nákrčník v mašli. Toník již chtěl běžeti do kostela a tu povídá dědeček: „Počkej, půjdeme přece s Václavem pohromadě!“

„Ach was,“ povídá tu Vašík, „ať si jde jen sám a vy můžete jíti s ním; to víte, já nemohu přece jiti s vámi, das ist unmöglich, co pak by řekli lidé! ’S ist zum Lachen!“

„Co—co—co! Ty nemůžeš, ty se stydíš jíť s námi? Ty—ty poněmčený darebáku, zpanštělý hejsku! Ty—ty—těmahle mozolovýma rukama jsem tě cho—vá — —“

Dědeček již nedosípal — klesl na hrbolatou podlahu…

V poledne zvonili dobrému dědečku Sytářovu umíráčkem — puklo mu srdce.

Vašík sebral své věci a odešel hned — bratr a sestra pro něho neplakali, ale nad rakví dědečkovou rvaly si vlasy!

S dědečkem Sytářem odešel městečku našemu poctivý člověk, věrný Staročech s tím zlatým srdcem, jakých dnes málo — maličko…

Schneider Wenzel přihlásil se sice o dědictví, ale pokud vím, jest tovaryšem do dnes… Divná krev!

* * *

Co takové divné krve po světě! Není to Čech ani Němec; jest to divný tvor, ošklivý jako netopýr… Vlastního otce nezná, k matce se nehlásí a k Bohu se nemodlí! Beztoho by mu Pán Bůh nerozuměl, vždyť má takový člověk každou půli jazyka jinou a srdce z bláta…