Vybrané povídky (Maupassant)/Zpověď

Vybrané povídky (Maupassant)
Poleno	Zpověď	Ordonance

Údaje o textu
Titulek:	Zpověď
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	La Confession
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 171–177. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

العربيةfrançais

Markéta de Thérelles umírala. Jakkoli bylo jí sotva šest a padesát let, zdálo se, že dávno minulo jí už sedmdesát pět. Dech se jí krátil a bledší bílých povlaků strašlivě chvěla se v lůžku s tváří strhanou, s okem vytřeštěným, jako by vznášel se před ní děsivý jakýs příznak.

O šest let starší její sestra Zuzana klečela u postele a vzlykala. Na malém stolku poblíže lůžka umírající prostřeném ubrouskem hořely dvě svíce, neboť byl očekáván kněz, aby udělil poslední pomazání a svátosť oltářní.

Příbytek měl pochmurný onen vzhled, jaký mívají světnice umírajících: výraz beznadějného loučení. Po nábytku nakupeny byly lahvičky, v koutech pohozeno bylo prádlo, odmetené tam rukou neb koštětem. Židle samy v nepořádku rozestavené zdály se úzkostně ulekány, jako by všemi směry na zmateném skoku. Hrozná smrť byla zde, skrývala se, čekala.

Příběhy života obou sester byly dojemny a tklivy. Vyprávěli si je daleko a mnoho očí je oplakávalo.

Starší, Zuzanu, miloval kdysi náruživě mladý muž, jemuž stejnou náklonností dívka oplácela. Byli zasnoubeni a čekalo se jen na den ku sňatku ustanovený, když tu Jindřich de Sampierre náhle zemřel.

Zoufalství mladé dívky bylo strašlivé a přísahala, že nikdy se neprovdá. Dostála slovu. Oblekla na se vdovský šat a více jej neodložila.

Tehdáž sestra její, mlaďounká, jedva dvanáctiletá Markéta, přišla jednoho dne, vrhla se Zuzaně v náruč a pravila: „Sestro, nechci, abys byla nešťastna. Nechci, abys po celý život plakala. Neopustím tě nikdy, nikdy, nikdy! Já nevdám se také. Zůstanu u tebe na vždy, na vždy, na vždy!“

Zuzana, dojata tklivou dětskou touto oddaností, něžně ji objala, nevěřila však.

Leč mladší sestra nezpronevěřila se svému slovu a přes prosby rodičů, přes důtklivé domluvy starší své sestry neprovdala se nikdy. Byla hezká, velmi hezká; odmítla množství mladých mužů, kteří se o ruku její ucházeli, a sestry své více neopustila.

* * *

Žily pospolu dny svého života, aniž by kdy od sebe se byly odloučily, a kráčely životem stále sobě po boku, nerozlučně jsouce spojeny. Markéta však zdála se po vždy smutnou, sklíčenou, zasmušilejší než starší její sestra, jako by vznešená její oběť byla ji zdrtila. Stárla rychleji, vlas bělel jí od třiceti let, často postonávala a podobalo se, že trpí neznámým hořem, které krátilo jí věk.

Nyní umírala první.

Po čtyry a dvacet hodin již nemluvila. Toliko za prvého zábřesku ranního pravila:

― Jděte pro pana faráře; ať přijde okamžitě.

A zůstala pak ležeti na znaku, svíjejíc se v křečích, se rty chvějícími se, jakoby hrozná slova ze srdce se jí drala a dráhu si proraziti nemohla, s okem uděšením vyjeveným, že bědno bylo popatřiti.

Sestra její, zdrcena bolestí, plakala usedavě s čelem schýleným nad okrajem lůžka a opakovala:

― Margot, moje ubohá Margot, má sestřičko!

Vždycky nazývala ji sestřičkou, kdežto mladší stále jmenovala ji „sestrou“.

Na schodech zazněly kroky. Dvéře se otevřely. Objevil se ministrant a za ním starý kněz v říze. Jedva že byla jej spatřila, umírající rázem se pozvedla a usedla, otevřela rty, zamručela dvě nebo tři slova a křečovitě zaťala ruce.

Abbé Simon přikročil k lůžku, pojal ji za ruku, políbil na čelo a pravit něžně:

― Odpustiž vám Bůh, mé dítě; dodejte si odvahy, okamžik váš se přiblížil, mluvte.

Tu umírající, na celém těle se třesouc, že chvělo se i lůžko, zajíkavě ze sebe vypravila:

― Sedni si, sestro, a poslyš.

Kněz schýlil se k Zuzaně, stále vzlykající u nohou lůžka, pozvedl ji, usadil ji do křesla a pojav do každé ruky ruku jedné ze sester, pravil:

― Hospodine, Bože můj! Dej jim sílu a obrať na ně paprsek svého slitování.

A Markéta počala mluviti. Slovo za slovem vycházelo jí z úst, chraplavé, přerývané a slábnoucí.

* * *

― Promiň, promiň, sestro, a odpusť mi. Oh! kdybys věděla, jak před okamžikem tímto po celý svůj život jsem se strachovala!…

Zuzana v slzách koktala:

― Co ti mám odpustiti, drahá? Dala’s mi vše. obětovala’s mi vše; jsi anděl…

Leč Markéta ji přerušila:

― Mlč, mlč! Nech mne dopověděti… nevyrušuj mě… Jest to hrozné… nech mne domluviti… až do konce, bez vyrušování… Poslyš… Pamatuješ se… pamatuješ se… na Jindřicha…

Zuzana se zachvěla a pohlédla na svoji sestru. Umírající pokračovala:

― Abys porozuměla, musíš zvěděti vše. Bylo mi dvanácte let, jenom dvanácte let, pamatuješ se dobře, není-li pravda? A byla jsem rozmazlená, dělala jsem, co jsem chtěla!… Pamatuješ se dobře, jak se mnou se mazlili?… Poslyš… Ponejprv když přišel, měl lakované botky; seskočil před perronem s koně a omlouval se pro svůj oblek, ale přinášel tatínkovi nějakou zprávu. Pamatuješ se, není-li pravda?… Nemluv… poslouchej. Když jsem jej viděla, všecka byla jsem uchvácena, tak zdál se mi krásným a stála jsem v jednom koutě salonu po celou dobu, pokud mluvil… Děti jsou podivny… a hrozny… Oh! ano… vím to!

Přišel opět… vícekrát… pokaždé dívala jsem se na něho celým svým zrakem a celou svou duší… byla jsem na svá léta vyvinutá… a lstivější, než se kdo domníval. Přicházel často… Myslela jsem jenom na něho a tiše jsem šeptávala: Jindřich… Jindřich de Sampierre.

Pak řekli, že s tebou se ožení. Byl to zármutek, …sestro… byl to zármutek… zármutek!… Proplakala jsem tři bezesné noci. Přicházel každého dne odpůldne, po snídaní… pamatuješ se, není-liž pravda? Nemluv… poslyš. Chystávala’s mu koláče, které velmi rád jídal… z mouky, z másla a z mléka… Oh! vím jaké… Dovedla bych je ještě, kdyby bylo třeba. Najedl se jich do syta a pak píval sklenici vína… a pak říkal: ‚Jsou výtečné.‘ Pamatuješ se, jak to říkal?

Byla jsem žárliva, žárliva… Den tvé svatby se blížil. Scházelo již toliko čtrnácte dní. Šílela jsem a v duchu hovořila: Nevezme si Zuzanu, ne, nechci!… Mě, mě si vezme, až budu velká. Nikdy nepoznám nikoho, koho bych tak milovala… Tu kdysi večer, deset dní před určeným sňatkem, procházela jsi se s ním před zámkem, měsíc svítil… a tam dole… pod jedlí… pod velkou jedlí… tebe políbil… políbil… a objal… oběma rukama… tak dlouze… Pamatuješ se, není-li pravda? Bylo to nejspíše poprvé… ano… Byla’s tak bledá, když vrátila jsi se do salonu!

Viděla jsem vás; byla jsem v houští. Zuřila jsem! Kdybych byla mohla, byla bych vás usmrtila!

A opět jsem si umínila: Nevezme si Zuzanu, nikdy! Nevezme si žádnou. Byla bych příliš nešťastna… A pojednou počala jsem jej strašlivě nenáviděti.

Hleď, víš, co jsem učinila?… poslyš. Viděla jsem, jak připravoval zahradník kuličky, aby usmrtil poběhlé psy. Rozbil láhev kamenem a smíchal roztlačené sklo s kuličkou z masa.

Vzala jsem matce malou lahvičku od léku, rozmělnila jsem ji kladivem a uschovala sklo do kapsy. Byl to třpytivý prášek… Druhého dne, když napekla jsi koláčků, rozřízla jsem je nožem a nasypala do nich skla… Snědl tři… já snědla jsem jeden… Ostatních šest zahodila jsem do rybníka… tři dni na to dvě labutě pošly… Pamatuješ se?… Oh! nemluv… poslyš, poslyš… Já sama jsem neumřela… ale byla jsem vždycky nemocna… poslyš… On umřel… víš dobře… poslyš… není to ještě vše… Potom, později… stále… nejhroznější… poslyš…

Život můj, celý můj život… jaká muka! Umínila jsem si: Sestru svou více neopustím. A řeknu jí vše, až budu umírati… Teď umírám. A od té doby myslela jsem na tento okamžik, na tento okamžik, kdy říci jsem ti měla vše… Přišel… Je strašlivý… Oh!… sestro!

Myslívala jsem stále, ráno a večer, dnem i nocí: Jednou jí to říci musím… Dočkala jsem se… Jaká trýzeň!… Stalo se… Nemluv… teď mám strach… strach… oh! strach! Uvidím-li ho zas až umru… Spatřit jej… rozumíš? První!… Nemám odvahy… Musím… Umírám… Chci, abys mi odpustila. Chci… Nemohu bez toho odejíti a před něho předstoupiti. Oh! řekněte jí, aby mi odpustila, pane faráři, řekněte jí… prosím vás za to. Bez toho umřít nemohu…

* * *

Zamlčela se a popadala dech, stále po pokrývce škrabajíc zaťatými svými nehty.

Zuzana zakryla obličej rukama, neodpovídala a nehýbala se. Myslela na toho, jejž tak dlouho mohla milovati! Jak šťastný a blažený život byli by vedli! Viděla jej, tak dávno zmizelého, jak býval, pohroužila se v minulosť, na niž vzpomínka nikdy nebyla v ní pohasla. Drazí nebožtíci! jak vám bylo ublíženo! Oh! ten polibek, jediný jeho polibek! V duši jí utkvěl. A dále nic, nic v celém její životě!…

Kněz pojednou se vzpřímil a silným, chvějícím se hlasem zvolal:

― Slečno Zuzano, sestra vaše umírá!

Tu teprve Zuzana odtrhla ruce s tváří, skropených slzami, prudce sklonila se ku své sestře, objala ji se vší vroucností, a pravila zajíkajíc se:

― Odpouštím ti, sestřičko, odpouštím ti…