Vybrané povídky (Maupassant)/Poleno

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Poleno
Autor: Guy de Maupassant
Původní titulek: La Bûche
Zdroj: MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 163–170.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Pavel Projsa
Licence překlad: PD old 70

Salon byl malý, zcela potažený hustými čalouny a dojemně dýšící vůní. V čínském krbu plápolal velký oheň, kdežto jediná lampa stojící na desce u krbu, matné světlo, stlumené starožitným krajkovým stínítkem, vrhala na obě rozmlouvající osoby.

Ona, domácí paní, stařena bělovlasá, ale jedna z oněch stařen rozmilých, jejichž pleť bez vrásek hebká jest jak hladký papír a milodechá, všecka napuštěna voňavkami a proniknuta jemnými silicemi, jimiž ode vždy svlažuje si tělo: stařena, jež páchne, líbá-li se jí ruka, lehkou vůní, jaká zaráží čich, otevře-li se krabice naplněná pudrem z florentinského kosatce.

On přítelem byl z dávných dob, jenž starým zůstal mládencem, přítelem přicházejícím každý týden a vítaným společníkem na cestách životem. Více nic.

Před minutou asi v hovoru byli ustali a oba dumajíce o čemsi, zadívali se do ohně v příjemné zamlklosti lidí, jimž není třeba stále mluviti, aby líbilo se jednomu s druhým.

A náhle sesul se s hranice silný pařez, zježený hořícími kořeny, přemetl rošt a vpadnuv do salonu, skutálel se na koberec, šlehaje kol sebe plameny.

S potlačeným výkřikem stará žena se vzchopila jakoby k útěku, kdežto muž podpatkem do krbu zpět odkopl ohromný uhel a podešvem shrábnul veškery žhavé vůkol rozprysklé jiskry.

Když nehoda byla odčiněna, jizbou rozšířil se zasmudlý zápach; a muž, opět usednuv proti své přítelkyni, pohlédl na ni s úsměvem: „A zde,“ pravil s pokynem na pařez, zpět umístěný v krbu, zde důvod, pro který nikdy jsem se neoženil.“

Popatřila naň všecka užaslá oním zvědavým zrakem žen, jež chtějí zvěděti, oním zrakem žen, jež nejsou více mladé, kdy zvědavost bývá obezřetná, vypočítavá a mnohdy zlomyslná a tázala se: „Jak to?“ Pokračoval:

― Oh! toť celá historie, dosti smutná a ošklivá historie!

Bývalí soudruzi moji často divívali se nenadále nastalému ochlazení mezi nejlepším přítelem mým, jenž křestným jmenem zval se Julián, a mnou. Nechápali naprosto, kterak dva důvěrní a nerozluční druzi, jakými byli jsme my, státi se mohli pojednou sobě navzájem téměř cizími. Nu, zdeť tajemství naší roztržky.

On a já druhdy bydlívali jsme pospolu. Neopouštívali jsme se nikdy; a přátelství, jež nás pojilo, zdálo se býti tak pevným, jakoby nic nebylo s to je zlomiti.

Jednoho večera, vrátiv se domů, oznámil mi svůj sňatek.

V hrudi pocítil jsem bodnutí, jako by mě býval oloupil či zradil. Když přítel se žení, je konec, je úplně konec všemu. Žárlivá náklonnost ženy, ona podezřivá, nepokojná a tělesná náklonnost nestrpí vedle sebe mocné a vřelé příchylnosti, oné příchylnosti ducha, srdce a důvěry, jež existuje mezi dvěma muži.

Hleďte, milostpaní, nechť jakákoli je láska, jež obapolně je k sobě víže, muž a žena vždycky jsou myslí a duší sobě cizí; zůstávají dvěma válčícími stranami; náležejí rozdílnému rodu, třeba jest, aby stále byl jeden podmanitelem a druhý podmaněným, jeden pánem a druhý otrokem, brzy ten a brzy onen; nejsou nikdy sobě rovni. Tisknou si ruce, chvějící se vroucností, nikdy však s oním výrazem mohutným, přísným a poctivým, jenž zdá se otevírati srdce, obnažovati je v úchvatu upřímné a silné a mužné náklonnosti. Moudří, na místě aby se ženili a plodili jako potěchu pro dny stáří děti, které je opustí, měli by si vyhledati volného a řádného přítele a sestarati s ním v onom duševním obcování, jež trvati může toliko mezi muži.

Konečně se přítel můj Julián oženil. Byla hezká, jeho žena, rozkošná, malá kadeřavá rusovláska, čilá, buclatá a zdálo se, že horoucně jej miluje.

Z počátku zřídka k nim jsem přicházel, obávaje se, že překážeti bych mohl jejich lásce a cítě se mezi nimi zbytečným. Podobalo se však, jako by mne k sobě vábili, a stále přivolávali a milovali.

Znenáhla dal jsem se svésti něžným kouzlem společného tohoto života a obědval jsem u nich často; a často v noci navrátiv se domů, přemítal jsem, zdali bych neměl učiniti jak on, vzíti si ženu, neboť nyní byt můj velmi připadal mi smutným.

Zdálo se, že měli se velmi rádi a neopouštěli se téměř krokem. Tu jednoho večera dopsal mi Julián, abych přišel k obědu. Dostavil jsem se. „Můj milý,“ prosil, „musím po jídle vzdáliti se za jistým řízením. Před jedenáctou hodinou se nevrátím, ale rázem jedenácté hodiny budu zpět. Spoléhal jsem na tebe, že budeš Bertě společníkem.

Mladá žena se usmála: „Ostatně byla to myšlénka moje, aby se pro vás poslalo,“ podotkla.

Stiskl jsem jí ruku; „Jste laskava jako vždy.“ A cítil jsem v prstech svých druhé přátelské stisknutí. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Usedli jsme ke stolu a po osmé hodině Julián nás opustil.

Jakmile byl pryč, nenadále podivný jakýsi ostych zavládl mezi ženou jeho a mnou. Dosud nikdy nebyli jsme spolu sami a navzdor důvěrnosti naší co den rostoucí mezi čtyřma očima octli jsme se v situaci nové. Zprvu hovořil jsem o věcech nepatrných, o věcech bezvýznamných, jimiž vyplňuje se rozpačitá zamlklost. Neodpovídala a seděla naproti mně na druhé straně krbu s hlavou skloněnou a s pohledem roztržitým, nožku jednu vztaženu k ohni a jako by zabrána v těžké rozjímání. Když zásobu všedních myšlének svých byl jsem vyčerpal, odmlčel jsem se. Úžasno, kterak nesnadno bývá mnohdy nalézti vhodný předmět k rozmluvě. A pak tušil jsem před sebou nového a neviditelného cos, o čem nemožno se mi vyslovit, tajemnou onu zvěst, jež zpravuje vás o skrytých úmyslech, dobrých či špatných jiné osoby vzhledem k vám.

Trapné mlčení to potrvalo nějakou chvíli. Posléze Berta se ozvala: „Přiložte pak na oheň, příteli, vždyť vidíte, že zhasne.“ Obešel jsem truhlici s přípalem, umístěnou právě jako vaše, a vzal jsem poleno, největší poleno a do pyramidy postavil jsem je na ostatní kusy dřeva ze tří čtvrtin shořelé.

A mlčení zavládlo znova.

Po několika minutách poleno vznítilo se plamenem, jenž sálavě pálil nás do obličeje. Mladá žena pozvedla ke mně své oči, jež zdály se mi divnými. „Je zde nyní příliš horko,“ pravila; „pojďme tam do zadu na pohovku.“

A octli jsme se na pohovce.

Pak znenadání pohledla mi upřeně do tváře a tázala se: „Co byste učinil, kdyby žena nějaká řekla vám, že vás miluje?“

Odpověděl jsem velmi zaražen: „Věru, podobného cos nelze předvídati a pak záviselo by to na ženě.“

Dala se do smíchu, do suchého nervosního smíchu, chvějného smíchu, do klamného onoho smíchu, jenž ve zvuku společného cos má s tříštícími se tenkými sklenicemi, a doložila:

„Mužové nikdy nejsou odvážní, ani bystrozrací.“ Odmlčela se, načež pokračovala:

„Byl jste někdy zamilován, pane Pavle?“

Doznal jsem se; ano, byl jsem zamilován.

„Vypravujte mi to,“ prosila.

Vyprávěl jsem jí historku jakousi. Poslouchala mne pozorně s občasným projevem nelibosti a pohrdání; a pojednou zvolala: „Ne, v tom se nevyznáte! K lásce dokonalé patří, zdá se mi, aby rozervala srdce, shroutila nervy a zpustošila hlavu, aby — jak vyjádřila bych se — byla nebezpečná, ano i strašlivá, skoro zločinná, skoro cizoložná, aby byla jaksi zradou; říci chci, že třeba jí káceti posvátné překážky, rušiti zákon a trhati bratrské svazky; je-li láska klidná, snadná, bez nebezpečí, poctivá, je-li to jaká láska?“

Nevěděl jsem, co bych odpověděl a duchem kmitl se mi jen filosofický stesk: Ó, rozume ženský, takový jsi!

Mezi řečí tvář její přijala na se lhostejný výraz svatouška a opřena o polštáře, protáhla se a ulehla s hlavou na mém rameni a se sukní poněkud nadhrnutou a odhalující červenou hedvábnou punčošku, na níž okamžik za okamžikem zasvital pablesk z krbu.

Po minutě se tázala: „Máte ze mne strach!“ Protestoval jsem. Opřela se zcela o moji hruď a aniž by byla pohlédla na mě, pokračovala: „Kdybych řekla vám já, že vás miluju, co byste učinil?“ A dříve nežli jsem byl s to pomysliti na odpověď, lokty její ovinuly se kol mé šíje, prudce přitáhly moji hlavu a rty její připjaly se na rty moje.

Ah! přítelkyně drahá, ručím vám, že volno mně právě nebylo! Jak! zraditi Juliána? státi se milencem této mladé ztřeštěnky, bezbožné a úskočné a strašlivě bezpochyby smyslné, jíž manžel její více nepostačoval! Klamati nepřetržitě, podvádět bez ustání, předstírati lásku k vůli pouhému půvabu zapovězeného ovoce, vzdorného nebezpečí a zrazeného přátelství! Nikoli, to vhod nebylo mi nikterak. Co vsak počíti? napodobiti Josefa? Úkol to velmi zpozdilý a co více, velmi těžký, neboť v ošemetnosti své byla žena ta uchvacující a planoucí odvahou a chvějící se a roznícená. Oh! nechť ten, kdo nikdy na ústech svých nepocítil horoucího polibku ženy, hotové poddati se, první vrhne po mně kamenem…

…Zkrátka, minutu ještě… rozumíte, pravda-li? Minutu ještě a… býval bych… ne, bývala by… odpusťte, on býval by!… či spíše, který býval by byl, když strašlivý rachot rázem spůsobil, že jsme vyskočili.

Poleno, ano poleno, milostpaní, sesulo se na podlahu, převrhlo lopatku, vyrazilo mřížku a jako plamenný vichr vpadlo do salonu, popálilo koberec a dokutálelo se pod křeslo, jež bývalo by neklamně chytilo.

Přikvapil jsem jak šílenec a mezi tím, co do krbu zpět odhazoval jsem spásný oharek, dvéře se náhle otevřely a všecek radostí záře, vešel Julián. Zvolal: „Po práci, záležitost vyřízena o dvě hodiny dříve!“

Ano, přítelkyně milá, nebýti onoho polena, byl bych býval dopaden při samém skutku. A domysliti si můžete toho následky!

Nu, zařídil jsem to tak, abych nikdy a nikdy více se neocitl v podobné situaci. Pak spozoroval jsem, že Julián, jak říká se, ke mně ochladl. Dle všeho žena jeho podvracovala naše přátelství; a znenáhla od něho vzdálila mě docela; a přestali jsme se vídati.

Neoženil jsem se. To divno vám zajisté nebude.