Přeskočit na obsah

Vybrané povídky (Maupassant)/Utopenec

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Utopenec
Autor: Guy de Maupassant
Původní titulek: Le Noyé
Zdroj: MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 83–92.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Pavel Projsa
Licence překlad: PD old 70


Ve Fécampu znal každý osudy matky Patinové. Nebyla věru šťastna se svým mužem, neboť ten mlátil ji za svého živobytí, jak mlátí se ve stodolách obilí.

Byl majitelem rybářské lodice a před časy se s ní se oženil, poněvadž byla hezká, ačkoliv chudá.

Patin, dobrý námořník, ale hrubý, navštěvoval krčmu tatíka Aubana, kde v obyčejný den píval čtyři nebo pět sklínek pálenky a v den vydatnějšího lovu osm neb devět a také více, podle toho, jak uráčilo se hrdlu jeho.

Lihovinou obsluhovala hosty dcera tatíka Aubana švarná snědá dívčice, která vábila do hospody pouze pěkným svým vzhledem, neboť nikdy nebylo slyšeti nějakých na ni klevet.

Když vešel Patin do krčmy, rád se po ní ohlédl a prohodil k ní zdvořilé slovo, ale slušně a v mezích počestné zdrželivosti. Když vypil první sklínku pálenky, zdála se mu již roztomilejší; při druhé přimhuřoval oči; při třetí říkal: „Kdybyste chtěla, slečno Desirée…“, aniž by však kdy byl ukončil tuto větu; při čtvrté pokusil se zachytiti ji za suknici, aby ji objal; a když dospěl až k desáté, bylo na tatíku Aubanovi, aby naléval další.

Starý krčmář, který znal všemožný úskok, posílal Desirée mezi stoly, aby urychlil pití; a Desirée, která nebyla darmo dcerou Aubanovou, otáčela se kolem pijáků a žertovala s nimi, na rtech veselý smích a v oku potutelný blesk.

Se sklenkami pálenky navykl si Patin tak na obraz Desirée-in, že myslel na ni i na moři, když v širé zátoce nořil do vody svůj čeřen, za nocí větrných či za nocí tichých, za nocí měsíčných či za nocí temných. Myslíval na ni, když v zadu na své lodici řídil kormidlo, zatím co čtyři jeho tovaryši dřímali s hlavami schýlenými k hrudi a vídal ji stále před sebou, jak na něho se usmívá, nalévá mu žlutavého likéru známým pohybem ruky a jak opět se vzdaluje, pravíc: „Zde máte! Jste spokojen?“ A aby na očích a v paměti si ji zachoval, jat byl takovou touhou s ní se oženiti, že nemohl jí odolati a požádal ji za ženu.

Byl bohat, vlastníkem lodice, sítí a domku na břehu průplavu, kdežto tatík Auban neměl ničeho. Byl tedy ochotně uvítán a svatba odbyla se co nejrychleji, ježto obě strany z rozličných příčin měly se záležitostí na spěch.

Leč tři dny po uzavřeném sňatku nechápal Patin již nikterak, kterak se mohl domnívati, že by Desirée se lišila nějak od ostatních žen. Byl věru notný hlupák, že uvázal si na krk nuzotu, která jej zmámila svými sklínkami pálenky, do nichž míchala pro něho dojista nějaké svůdné koření.

A proklínal po celou plavbu na moři, drtil dýmku mezi svými zuby a na potkání se katil na své chasníky; a když do syta z plna hrdla se naspílal všemi nadávkami, jak namanuly se mu na jazyk a všemu, co přišlo mu na mysl, vychrlil zbytek vzteku, jenž vřel mu v útrobách, na ryby a raky vytažené jedny po druhých z čeřenu a házel je do košíku jen s láteřením a pustým láním.

Když pak vrátil se domů a po ruce měl svoji ženu, dceru tatíka Aubana, nerozmýšlel se a nakládal s ní jako s nejposlednější z posledních. A když tato trpělivě snesla každý výbuch jeho zlosti, tím více rozlítil se nad jejím klidem a kteréhos večera ji stloukl. A odtud nastal v rybákově domku strašlivý život.

Po deset let mluvilo se v osadě pouze o bití, kterým Patin týral svoji ženu, a o nadávkách, jimiž zahrnoval ji při každé příležitosti. Proklínal skutečně zvláštním a podivným způsobem a vyznamenával se hojností výrazů a zvučností hlasu, jakými nemohl se ve Fécampu vykázati žádný druhý muž. Jakmile lodice jeho při návratu z lovu objevila se poblíž přístavu, už z daleka bylo slyšeti první kletby, jež volal od svého kormidla na hráz, jakmile jen zahlédl bílý čepec své družky.

Zpříma stával vzadu na palubě, řídil bárku, zrak upíral ku předu a nad plachtou, kdy moře se vzdouvalo a přes obtíže těsného průplavu, přes vysoký příboj, jenž valem dral se v úzkou soutěsku, snažil se mezi ženami, které čekaly námořníky, rozeznati svoji manželku, dceru tatíka Aubana — nuzotu a žebrotu!

Když posléze spatřil ji v zástupu, na vzdor hukotu vln a větru rozkřikl se na ni nadávkou a s takým vřeskem, že každý vůkol propukl ve smích, ač jinak upřímně ji litovali. Když pak lodice doplula k nábřeží, s nákladem ryb, jakž bylo jeho zvykem, skládal zároveň i přítěž své hrubosti, tak že kde jaký zevloun a povaleč, vše shrnulo se kolem jeho kotviště.

Kletba za kletbou vycházela z jeho úst, brzy jako hrozné a krátké rány děla, brzy jako rány hromu, jež rozpoutaly se na pět minut takovým přívalem zlolajných slov, že zdálo se, jakoby z prsou soptil mu všechen jek opravdové bouře živlů.

Po té, když opustil svůj člun a stanul tváří v tvář své ženě uprostřed všeho množství zvědavců, obořil se na ni vždycky ještě s novou surovostí a doprovodil ji tak až do jejich příbytku; ona kráčela napřed, on za ní, ona s pláčem, on s křikem.

Když konečně osaměl s ní při zavřených dveřích, zbil ji pod jakoukoli záminkou. Stačila nejmenší nepatrnost, aby zvedl na ni ruku a jakmile začal, tak hned neustal a ve chvíli té vmetl jí do očí pravou pohnutku své nenávisti. Po každém úderu a ráně zařval na ni: „Ah, ty sloto! ty nuzoto! ty couro! ty žebroto! Pěkný kousek jsem to provedl, hned když ponejprv proplách’ jsem si chřtán breberkou tvého taškáře tatíka!…“

Ubohá žena žila v ustavičném strachu a ve stálém duševním i tělesném rozechvění a v nepřetržité úzkosti před hanou, ústrkem a bitím.

Život takový trval deset let. Byla tak bázliva, že bledla za hovoru s kýmkoli, že nemyslela na nic než na rány, jimiž byla bez přestání ohrožována a že zhubeněla, sežloutla a seschla jako uzená treska.

Jedné noci, když muž její byl na moři, žena probuzena byla náhle oním řvavým hukotem, který působí mnohdy vichr, když náhle se rozpoutá jako s řetězu uvolněný pes. Posadila se na svém lůžku, načež když dále ničeho neslyšela, opět ulehla. Leč skoro v témž okamžiku ozval se v komíně ryčný hukot, jenž otřásl celým domem a zvenčí v dél i v šíř zašumělo vůkolím, jako by hejno běsných šelem za skřeku a supotu bylo přelétlo krajinou.

Tu vstala a spěchala k přístavu. Záhy scházely se na hrázi jiné ženy s lucernami se všech stran. Posléz dostavili se i muži a všichni patřili, jak s moře pěna prosvitá temnem na hřbetech vzedmutých vln.

Bouře zuřila patnáct hodin. Jedenáct námořníků se nevrátilo a Patin byl mezi nimi.

Trosky jeho lodice „Jeune-Amélie“ našly se poblíž Dieppe. Nedaleko Saint-Valéry vytažena byla z mělčiny těla jeho plavců, ale mrtvola jeho nalezena nebyla nikdy. Ježto zdálo se, že trup bárky rozražen byl ve dví, čekala žena jeho dlouho a obávala se jeho návratu; neboť udála-li se srážka, mohlo se přihoditi, že narazivší lodice vylovila jej náhodou jediného a unesla ho s sebou daleko.

Pak znenáhla uvykla myšlénce, že jest vdovou, ale pokaždé i nadál se zachvěla, kdykoli některá sousedka, nějaký žebrák či podomní obchodník z nenadání vešli k ní do dveří.

Tu jednoho odpůldne asi čtyři leta po zmizení jejího muže, kráčejíc Židovskou ulicí, zastavila se před domem jednoho starého setníka nedávno zemřelého, po němž veřejnou dražbou prodáván byl nábytek.

V okamžiku tom odhadnut byl právě papoušek, zelený papoušek s modrou hlavou, který plaše a nedůvěřivě rozhlížel se kolkolem po četném, hustě skupeném zástupu.

― Tři franky! volal prodavač. Pták, který mluví jako advokát, tři franky!

Sousedka jedna šťouchla Patinovou loktem.

― Toho byste měla koupiti, prohodila tiše. Jste na to dost bohata. Bude vám do společnosti a pták stojí za víc nežli za třicet franků. Prodáte ho vždycky za dvacet nebo pět a dvacet.

― Čtyři franky, pánové a dámy, čtyři franky! vyvolával prodavač dále. Zpívá litanie a káže jako pan farář. Pravý div a zázrak!

Patinová přihodila padesát centimů a ježto nebylo jiných kupců, obdržela papouška se zahnutým zobcem i s malou klecí a odnesla si ho s sebou.

Doma umístila ho k oknu na vysoký stojan a když otevřela drátěná dvířka, aby dala ptáku pít, lapl ji papoušek za prst, že uštípl jí až kůži, z pod níž vyprýštělo několik kapek krve.

― Ah, ten je zlý! pravila. Pak vsypala mu do klece semenec a kukuřici a měla se po světnici k domácí práci, kdežto pták v přestávkách hladil si své peří a potměšile rozhlížel se po svém novém obydlí a po své nové paní.

Na zítří počal už jasně svítati den, když zaslechla Patinová zřetelně hlas, silný, zvučný a ostrý hlas Patinův, který křičel:

― Vstaneš-li pak, sloto!

Zděsila se tak, že ukryla hlavu pod peřiny, neboť druhdy každého rána, jak otevřel oči, nebožtík její v uši ryčel jí tři tato slova, která dobře znala.

Třesouc se na celém těle, schoulena v klubko, záda nastavena ranám, jež každým okamžikem očekávala, sténala, tvář zabořenu majíc v polštáři:

― Bože nebeský, on je tady! Bože nebeský, on je tady! On se vrátil, Bože nebeský!

Minuty míjely a nijaký hluk nerušil zamlklost nízké jizby. Posud na všech údech trnouc, odvážila se vystrčiti z pod peřin hlavu, přesvědčena, že stojí vedle ní, číhá a jest pohotově ji zbíti.

Nespatřila nic — nic krom sporého paprsku slunce, jenž oknem padal do světnice a mínila u sebe:

― Zajisté se někam skryl.

Čekala dlouho, načež poněkud upokojena pro sebe dodala:

― Neukazuje se; myslím, že zdálo se mi tak ve snách.

Zavřela opět oči a klidněji si oddechla, když tu znova ozval se zlostný hlas, hlas hromový utopencův, který láteřil:

― U sta hromů! U sta hromů! Vstaneš-li pak sl…!

Skokem octla se s lůžka, sehnána poslušností, trpnou poslušností trýzněné ženy, která pamatuje si ještě po čtyřech letech, a pamatovati bude vždy a hlasu toho vždycky poslechne na prvé slovo. A pravila:

― Už vstávám Patine; co mi chceš?

Leč Patin neodpovídal.

Tu ustrašeně kolem sebe se ohlédla a jala se hledati všude, ve skříních, za krbem, pod postelí, ale nenašla nikoho a posléz schvácena zděšením, sklesla na židli přesvědčena, že sama duše Patinova jest tu vedle ní, a že vrátila se, aby ji trápila.

Pojednou vzpomněla si na půdu, kamž mohlo se vystoupiti zvenčí po žebříku. Zajisté že tam se uschoval, aby ji překvapil z nenadání. Nejspíše kdes na dalekém pobřeží mořském zajat byl divochy a dříve nemohl uprchnouti, až vrátil se teprve teď a horší nežli kdy před tím. V možnost tuto uvěřila rázem a zvuk jeho hlasu nenechal ji v nijaké pochybnosti.

Hlavu obrácenu ke stropu, tázala se bojácně:

― Jsi tam nahoře, Patině?

Patin neodpovídal.

Na to vyšla a za hrozného strachu, jenž prochvíval jí útrobami, vylezla na žebřík, otevřela vikýř, nahlédla v podkroví, nic neuzřela, vešla, prohledala každý kout a opět nenašla ničeho.

Naposled usedla na otep slámy a dala se do pláče; leč co takto vzlykala, všecka zjevena úzkostí, zaslechla pod sebou ze světnice, jak tam Patin hřmotně hovoří. Zdálo se, že méně jest zuřiv a mnohem pokojnější, a tlumeně huhlal:

― Hanebný čas!… Prudký vichr!… Hanebný čas!… Ještě jsem nesnídal, u sta hromů!

Volala dolů štěrbinou ve stropě:

― Jsem zde, Patine, a uvařím ti polévku. Nezlob se, už jdu.

A chvatně slezla po žebříku s půdy.

V jizbě nebylo nikoho.

Cítila, že kolena pod ní slábnou, jako by se jí byla dotekla smrt, a obrátila se ke dveřím, aby na pomoc svolala sousedy, když tentýž hlas zcela na blízku zavřeštěl jí v sluch:

― Ještě jsem nesnídal, u sta hromů!

Z klece díval se na ni papoušek svým kulatým, potměšilým a pošklebným okem.

A ona rovněž strnule po něm se ohledla, koktajíc:

― Ah, to’s ty?

Papoušek pokračoval, vztyčuje hlavu:

― Počkej, počkej, počkej, já tě naučím štěbetat!

Co se s ní událo? Chápala dobře, že byl to sám on — nebožtík — který se vrátil a skryl se clo peří tohoto ptáka, aby ji trýznil dále a proklínal jako druhdy každého dne a kousal ji a spílal, až by přilákal a rozesmál všecko sousedstvo. Mžikem přiskočila, otevřela klec a zmocnila se ptáka, nedbajíc, že tento bránil se zobanem a spáry a do krve dral jí ruce. Držela jej vší silou v obou rukách a vrhnouc se na zem, zuřivě po něm se válela, zdrtila jej až na chuchval masa, měkkou zelenou hmotu, jež více se nehýbala ani více nemluvila; pak zavinula ho v kus cáru jako v rubáš, bosa a v košili vyšla z domku, přeběhla nábřežím, o něž šplouchal slabý přítok moře, a rozbalivši svitek, daleko do vody hodila neživé ptačí tělo, jež podobalo se poněkud chumáči trávy; po té vrátila se domů, klesla před prázdnou klecí na kolena a zděšena svým skutkem, prosila Boha o slitování a štkala v usedavém vzlykotu, jako by právě byla spáchala strašlivý zločin.