Vybrané povídky (Maupassant)/Dědek

Vybrané povídky (Maupassant)
Utopenec	Dědek	Zjevení

Údaje o textu
Titulek:	Dědek
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Le Vieux
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 93–103. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

françaisslovenščina

Vlažné podzimní slunce svítilo přes vrcholky vysokých buků do dvora selského statku. Pod trávníkem orvaným kravami, nedávným deštěm rozmoklá půda bořila se pod nohou a z nasáklého trávníku šplýchala voda; pod jabloněmi a hrušněmi na tmavém drnu naseto bylo zelených padavek.

Čtyři kravky přecházely oplotěnou ohradou a táhle ztemna chvílemi zabučely; před chlévem po hnojišti hemžila se drůbež, hrabala, pobíhala a krákala a oba kohouti jeden přes druhého kokrhali, vyhledávajíce zrna pro slepice své, které svolávali živým povykem.

Dřevěná branka se otevřela; vešel muž asi čtyřicetiletý, na pohled mnohem starší, vrásčitý a shrbený. Kráčel zvolna a skoro namáhavě, jako by velké slámou naplněné dřeváky stěžovaly mu chůzi. Ruce jeho, poněkud dlouhé, svisle klátily se po stranách těla. Když přiblížil se ke stavení, žlutý mopslík, uvázaný u velikého stromu hruškového vedle sudu, který sloužil mu za boudu, zavrtěl ocasem a dal se do radostného štěkotu. Muž jej okřikl:

― Mlč, Finote!

Pes utichl.

Na prahu objevila se selka. Široký život od ramen až k bokům na plocho svírala jí vlněná šněrovačka. Krátká šedá sukně šla jí až do polovic lýtek vězících v modrých punčochách; na nohou měla rovněž dřeváky vycpané slámou. Bílý, sežloutlý čepec zakrýval málo seřídlých vlasů a hnědý, hubený, škaredý, bezzubý obličej odpuzoval nevlídným, hrubým výrazem, jaký často hledívá ze selské tváře.

Muž se optal:

― Jak je mu?

Žena odpověděla:

― Pan farář povídá, že je s ním konec a že nepřečká dnešní noc.

Oba vešli do stavení.

Minuvše kuchyni, vstoupili do světnice, nízké, tmavé a do šera osvětlené malým okénkem, přes něž visel jakýs cár z květovaného kartounu. Silné trámy, zahnědlé časem, začazené a popryskalé, táhly se na příč stropu, podporujíce půdu, kdež dnem i nocí proháněla se stáda myší.

Hliněná podlaha, hrbolatá a zavlhlá, přecházela do černa a v koutě odslánělo se jako bělavá skvrna lůžko. Odtamtud vycházel zvuk pravidelný a chraplavý, dech těžký, chrčivý a sípavý podobající se onomu hrkotu vody, který ozývá se v polámaném čerpadle; stařec, otec selčin, zápasil se smrtí.

Muž i žena přiblížili se k posteli a klidným, zasmušilým okem pohlédli na umírajícího.

Zeť pravil:

― Tentokráte jest konec; nevydrží přes noc.

Hospodyně odvětila:

― Takhle chroptí už od samého poledne.

Oba se zamlčeli. Stařec měl oči zavřené. Tvář jeho byla sinavě žlutá a tak suchá, že vyhlížela jako ze dřeva. Z pootevřených úst dral se mu namáhavý, dušený ston a na hrudi zvedala se lehká pokrývka každým dechnutím.

Po dlouhé přestávce ozval se zeť:

― Pojďme! Co naplat: už mu nepomůžeme. Škoda, že nepřišlo to dříve nebo později; je pěkný čas, mohli jsme zítra ovázati vinici.

Žena poněkud se zarazila, několik okamžiků přemýšlela a posléze pravila:

― Umře-li, pochováme ho beztoho až v sobotu. Budeš míti zítra na vinici dost pokdy.

Sedlák rozvažoval a po té odpověděl:

― Ano, ale zítra musím jíti zvát na pohřeb a k tomu, abych od Tourvillu do Manetotu vše obešel, jest mně potřebí pěti až šesti hodin času.

Žena dvě až tři minuty uvažovala, načež pokračovala:

― Nejsou ještě tři hodiny: vydáš-li se hned na cestu, obejdeš vše až k Tourvillu do večera. Můžeš dobře říci, že umřel, protože odpoledne to s ním tak jak tak vezme konec.

Muž trochu se rozpakoval, přemítaje o následcích a výhodách ženiny rady a posléz pravil:

― Nu, půjdu tedy.

Vyšel ze světnice, v okamžiku se však vrátil a váhavě mínil:

― Poněvadž nemáš právě nic na práci, natřes jablek a udělej asi čtyři mandele jablečníku. Na pohřeb přijde jich dost a něčím musíme je vyčastovati. Zatop si otýpkami z kolny nad sklepem; jsou docela suchy…

A odešel znova ze světnice, vstoupil do kuchyně, otevřel malou příhradu, vzal odtud bochník chleba, ukrojil velký krajíc, sesbíral do dlaně po stolku rozpadalé drobty a hrstí vsypal si je do úst. Potom nabral z hliněného hrnku na špičku nože kousek soleného másla, rozmazal je po chlebě a počal po zvyku svém pomalu jísti.

A kráčel dvorem, uchlácholil psa, který dal se opětně do štěkotu, vyšel na stezku, jež táhla se podél příkopu, a vzdaloval se směrem k Tourvillu.

* * *

Osaměvši dala se žena do díla. Otevřela moučnici a jala se připravovati těsto na jablečník. Dlouho mísila, po té vyklopila je na vál a hnětla a otáčela znova. Posléz uválela velikou běložlutou kouli a odložila ji stranou na roh stolu.

Pak šla natrhat jablek. Aby neuškodila bidlem stromu, vylezla naň pomocí stoličky. Vybírala ovoce pozorně, hledala nejlepší a nejzralejší a schovávala je do zástěry.

S cesty ozval se čísi hlas:

― Slyšte, paní Chicotová!

Obrátila se. Byl to soused, otec Osime Favet, maire, který jel právě mimo pohnojit pole, sedě se svislýma nohama na káře s hnojivem. Obrátila se k němu a tázala se:

― Čím vám mohu posloužiti, otče Osime?

― A jak se vede starému?

Selka volala dolů přes plot, až se rozléhalo:

― Brzo už bude po všem. V sobotu v sedm hodin je pohřeb; nemůžeme s vinicí odkládati.

Soused odpověděl:

― Dobře! Přeju štěstí a dobré zdraví!

Zdvořile odvětila:

― Děkuju, podobně.

A jala se dále trhati jablka.

Jedva že vrátila se do stavení, šla podívat se na otce. Nadála se, že bude již mrtev, ale hned za dveřmi zaslechla stále týž sípavý, jednotvárný jeho chrapot. Měla za to, že bylo by zbytečno jíti dále a proto, aby nemařila času, dala se do přípravy jablečníku.

Obalovala jedno jablko po druhém do tenkého těsta a kladla uválené kuličky na kraj stolu. Když byla u šedesáti, srovnaných ve čtyřech řadách po patnácti, vzpomněla si, že musí chystati večeři, i přistavila na oheň hrnec, aby uvařila brambory; napadlo jí, že není třeba téhož dne rozdělati oheň v peci, zbýval-li ke strojení ještě celý zítřek.

Muž vrátil se domů kolem páté hodiny. Sotva překročil práh, rychle se optal:

― Umřel?

Žena odpověděla:

― Ještě ne; chrčí pořád stejně.

Šli se na něho podívat. Stařec byl zúplna v témž stavu. Chraplavý těžký jeho dech byl pravidelný jako chod hodin, ani se neurychlil, ani neprodloužil. Vteřinu za vteřinou měnil se ve zvuku podle toho, vstupoval-li do plic či vycházel-li z hrudi.

Zeť chvíli naň pohlížel a pravil:

― Shasne, ani se nenadějeme, jako svíčka.

Odešli opět do kuchyně a beze slova usedli k večeři. Pojedli polévky a bramborů s máslem na loupačku. Selka umyla talíře, lžice a nože a oba vrátili se do světnice k dědkovi.

Žena, v ruce držíc malou lampičku s čadícím knůtkem, svítila jí sem a tam na obličej svého otce. Kdyby nebyl posavad dýchal, byli by jej měli bezpečně za mrtvého.

Lůžko obou manželů bylo zastrčeno v jiném koutě světnice v jakémsi napolo přepaženém výklenku. Ulehli, více nepromluvili, shasli světlo a zavřeli oči; a brzy dvojí nestejné chrápání, jedno hluboké, druhé slabší, provázelo nepřetržitý sípavý dech umírajícího.

Myši pobíhaly půdou.

* * *

Muž probudil se ráno s prvým úsvitem dne. Tchán jeho žil posud. Zatřásl ženou, znepokojen dědkovou tuhostí.

― Co říkáš, Phémie, nechce umříti! Co si počneme?

Věděltě, že mívá dobré rady; odpověděla:

― Do večera nevydrží, dojista. Žádný strach! Maire ani se nezmíní, pochováme-li ho hned zítra, jako přihodilo se právě v době setí s nebožtíkem otcem Rénardem.

Neměl nic proti tomu, dal takovému důvodu za pravdu a odešel na pole.

Žena pekla jablečník a obstarala celou domácnost.

V poledne nebyl dědek ještě mrtev. Dělníci, kteří zjednáni byli na ovazování vinice, přicházeli jeden po druhém, aby podívali se na starce, jemuž nechtělo se se světa. Každý něco prohodil a společně po té odešli do polí.

V šest hodin, když se vrátili, dědek dýchal posud. Toho již zeť se ulekl.

― Nu, co si počneme nyní, Phémie?

Nevěděla kudy kam. Poslali pro maira. Slíbil, umře-li dědek v noci, že proti pohřbu na zítřek nebude ničeho namítati. Došli k ohledavači mrtvol. Z ochoty k otci Chicotovi uvolil se, že přepíše datum úmrtního listu o den nazpět. Zeť a dcera poněkud se upokojili.

Lehli si a usnuli jako noc před tím a zvučné jejich chrápání mísilo se do slabšího chrapotu starcova.

Když se probudili, dědek nebyl ještě mrtev.

* * *

Zděsili se. Postavili se k lůžku starcovu a nedůvěřivě pohlíželi na umírajícího, jako by vyvésti jim chtěl nepěkný kousek, ošáliti je a pro vyražení s nimi si zahráti, a zejména byli rozmrzelí, že k vůli němu tolik času ztrácejí.

Zeť se optal;

― Co si počneme?

Neměla rady a odpověděla:

― Dosti mrzuté!

Nezbývalo času, aby všecky pozvané o události zpravili, kteří musili každou chvíli přijíti. Rozhodli se, že sečkají a celou věc jim vysvětlí.

K sedmé hodině přišli prví hosté. Ženy byly oblečeny černě, hlavy majíce zahaleny černým závojem, tváře zastíněny smutkem. Mužové, upjatí v soukenné kazajky, scházeli se mnohem volněji, po dvou rozprávějíce o hospodářství.

Otec Chicot a jeho žena, zaraženi, se zármutkem je vítali; a oba zároveň, v témž okamžiku, vyšedše vstříc prvým příchozím, dali se do pláče. Vykládali příhodu, rozpovídali se o svých rozpacích, podávali židle, přešlapovali s místa na místo, omlouvali se, dokazovali, že každý byl by nejinak jednal, mluvili bez konce a sotva pustili někoho k slovu.

A jeden přes druhého opakoval:

― Kdo by si byl pomyslil! Skoro k neuvěření, že by to mohlo tak dlouho trvat!

Hosté, zmateni a dílem i sklamáni jako lidé, kterým v čemsi bylo selhalo, nevěděli, co mají dělati, a střídavě sedali a vstávali. Někteří chtěli i odejíti. Otec Chicot je však zdržel:

― Co nevidět dáme se do jídla; napekli jsme jablečníku…

Při těchto slovech tváře se vyjasnily a na všech stranách počal tichý hovor. Dvůr ponenáhlu se plnil; kdož prví byli se dostavili, sdělili novinu s opozdělými. Bylo šepotu a povídání a myšlénka na jablečník udržovala dobrou náladu.

Ženy vcházely do světnice, aby podívaly se na umírajícího. Před lůžkem se pokřižovaly, odříkaly modlitbu a vracely se. Mužové, méně žádostivi podívané, zůstali venku a jen letmo nahlédli otevřeným oknem:

Paní Chicotová občas prohodila:

― Takhle chrčí už dva dny; ani míň ani víc. Nezní-liž to v něm jako v pumpě, které se nedostává vody?

* * *

Když každý umírajícího byl si prohlédl, nastaly přípravy ke snídaní. Hostů bylo však příliš mnoho, než aby se byli směstnali v kuchyni. Vynesly se proto stoly přede dvéře. Čtyři mandele jablečníku do zlatova vypečeného, srovnaného vrchem na dvou velikých mísách, vábily zrak a sháněly chuť. Každý vztáhl ruku, aby se naň dostalo, obávaje se, že by pak nebylo dosti; ještě však čtyry kusy zbyly.

Otec Chicot přeplněnými ústy hovořil:

― Kdyby nás dědek viděl, bylo by mu líto. Dokud mu nic nebylo, rád jej jedl…

Kterýs tlustý sedlák odpověděl:

― Nu, jíst už jej nebude; na každého dojde a teď je řada na nás.

Taková rozprávka nemohla hosty příliš zarmoutiti, ba spíše je rozveselila: bylo na nich, aby jedli jablečník.

Paní Chicotová, vzdychajíc nad výlohami, nepřetržitě chodila do sklepa pro mošt. Džbán střídal se se džbánem a mžikem se prázdnil. Místo nesmělosti nastoupily hlasitá rozmluva, smích a křik, jaké bývají o hostinách.

Nenadále stará selka, která byla zůstala u skonávajícího, jsouc zdržena zvláštním účastenstvím vůči této události, která ji samu také záhy očekávala, objevila se v okně a pronikavě zvolala:

― Je po něm! je po něm!…

Vše umlklo a ženy rychle vstávaly, aby se podívaly.

Byl mrtev opravdu! Přestal již chroptiti. Mužové pohlédli jeden na druhého, sklopili oči a mrzutě se zatvářili. Posud nebyli se žízní hotovi.

Chicotovi teď neplakali. Bylo odbyto a chovali se klidně. Několikráte hostům připomněli:

― Věděli jsme dobře, že nemůže to už dlouho trvati. Kdyby jenom byl umřel dnes v noci, to všecko nemuselo být.

Ostatně jaká pomoc. Pochovají ho v pondělí a přátelé opětně pochutnají si na jablečníku.

Hosté se rozcházeli za hovoru o příběhu, jsouce celkem spokojeni, že to viděli a že si pochutnali.

Když manželé Chicotovi konečně osaměli, postáli chvíli beze slova naproti sobě; posléz žena úzkostlivě pravila:

― Musíme upéci znova čtyři mandele jablečníku. Kdyby jenom byl se rozhodl umříti dnes v noci!

Rozvážnější muž odpověděl:

― Nu, každého dne se to nepřihodí.