Vybrané povídky (Maupassant)/Svit luny

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Svit luny
Autor: Guy de Maupassant
Původní titulek: Clair de lune
Zdroj: MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 1–8.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Pavel Projsa
Licence překlad: PD old 70

Dobře slušelo abbému Marignanovi válečné jeho jméno. Byl kněz vysoké, hubené postavy a duše blouznivé, zbožné a poctivé. Víra jeho byla pevná, prosta všeliké pochybnosti. Upřímně přesvědčen byl, že zná svého Boha a že pochopil jeho přání, jeho libost a jeho vůli.

Když volně se procházel zahradou malé vesnické své fary, mnohdy otázka vynořila se v jeho duchu, proč Bůh učinil to a ono, a vytrvale pátral, v mysli zaujav stanovisko boží, a téměř vždycky docházel touženého rozluštění.

Nikdy v úchvatu vroucí pokory své nezašeptal:

― Pane, skutky tvoje jsou nevystihlé!

A mínil:

― Jsem sluhou Hospodinovým, mám znáti příčiny jeho jednání a nejsou-li mi známy, domysliti se jich vlastním důvtipem.

Vše v přírodě zdálo se stvořeno býti bezvýminečně a podivuhodně logicky a každé „proč“ zodpověděno náležitým „proto“. K tomu svitalo ranní zoře, aby utěšeně zdravilo procitnutí, dny vzcházely, aby zrála žeň, deště pršely, aby vláhy dostalo se plodu, večery šeřily se, aby připravovaly klid, a noci se tměly, aby ničím nebyl rušen spánek. Čtyři roční doby zúplna v souhlase byly s veškerými potřebami zemědělství a nikdy ani tušení mu nepřišlo, že by příroda byla bez úmyslů a že by vše, co z ní pochází, naopak přispůsobovalo se naprosté nutnosti času, podnebí a hmoty.

Nenáviděl však ženu, nenáviděl ji, aniž byl si vědom, a povrhoval jí z vnitřního hlubokého instinktu.

Začasté opakoval slova Kristova:

― Co společného mezi mnou a tebou, ženo?

A dokládal:

― Podobá se, jako by Bůh sám spokojen nebyl s tímto svým dílem!

Žena byla proň tvorem tisíckrát necudným, jakž pravil básník; byla pokušitelkou, jež svedla prvního muže a stále pokračuje ve svém zkázonosném počínání, bytostí slabou, nebezpečnou a tajemně podvratnou. A více nežli klaté její tělo nenáviděl ještě milující její duši.

Nejednou cítil, kterak něžnost její také po něm sáhá a jakkoli pokládal se za nepřístupna, rozhorloval se nad žádostí lásky, jež spočívá v přirozenosti lidské.

Podle názoru jeho stvořil Bůh ženu, aby zkoumal a zkoušel muže. K ní třeba bylo blížit se toliko s obrannou prozřetelností a s obavou, jakou chovat dlužno před nastraženým osidlem. A v pravdě nejiného byla s úsměvnými svými rty a se vztaženými svými lokty.

Shovívavost měl pouze s řeholnicemi, jež panenským svým slibem zasvětily se cnosti, ale přes to zacházel s nimi drsně, jelikož v hloubi spoutaného jejich srdce stále živoucí viděl onu nezmarnou něžnost, jež stajena byla, ač knězem byl, i v něm samém. Spatřoval ji v pohledu jejich, vznícenějším zbožností nežli zrak mnichů, ve vroucnosti citu, jímž vyznačovalo se jejich pohlaví, a ve výrazu lásky jejich k Vykupiteli, jež urážela jej, poněvadž byla to láska ženy, láska smyslná; zřel zlořečenou něžnost tu i v jejich poslušnosti, v jemnosti jejich hlasu, ve sklopených jejich očích a v teskných slzách jejich, kdykoli příkře vystoupil proti nim s nějakou výtkou.

A pokaždé protřásl svou sutanu, kdykoli opouštěl bránu klášterní a do kroku přidával, jakoby prchal před jakýms nebezpečím.

Měl neť, jež s matkou svojí bydlela v malém sousedním domku a již umínil si vychovat na milosrdnou sestru.

Byla hezká, čtveračivá a lichotná. Když abbé ji káral, smála se, a když na ni se horšil, vřele jej objímala a tiskla na své srdce, zatím co tento bezděčně snažil se vymaniti se z její náruči, ač lahodné působila mu blaho, budíc v nitru jeho onen pocit otcovství, jenž klíčí v každém člověku.

Někdy mluvil jí o Bohu, o svém Bohu, pěšinami ubíraje se po jejím boku v polích. Neposlouchala ho a rozhlížela se po obloze, po trávě a po květinách s čilou rozkoší, jež zřejmě obrazila se v jejím zraku.

Mnohdy rozběhla se za letavým motýlem a lapivši jej, volávala z daleka:

― Podívej se, strýčku, jak je hezký; mám chuť ho zlíbati!

A tato touha líbati motýly a šeříkové květy znepokojovala, dráždila a pobuřovala kněze, jenž i v tom shledával nevyplenitelnou něžnost, která dříme stále v ženském srdci.

Tak posléz kteréhos dne manželka kostelníkova, jež obstarávala domácnost abbého Marignana, s šetrnou obezřelostí oznámila mu, že neť jeho má milovníka.

Uchvátilo jej strašlivé rozčilení a zůstal s dechem zatajeným a s tváří plnou mýdla, neboť chystal se právě k holení.

Když mocen byl opět myšlénky a řeči, rozkřikl se prudce:

― Není to pravda, vy lžete, Melanie!

Vesničanka položila ruku na srdce a odpověděla:

― Nechť tresce mne Bůh, lhu-li jediným slovem, pane faráři! Pravím vám, že na procházku chodí každý večer, jakmile sestra vaše jev posteli. Scházejí se na břehu řeky. Můžete se mezi desátou hodinou a půlnocí jen podívat.

Nechal holení a rychle jal se přecházeti jizbou, jakž ve zvyku měl ve chvíli vážného přemítání. Když opět usedl a znovu chopil se břitvy, třikrát se řízl od nosu až k uchu.

Celý den byl zamlklý a nakvašený nevrlostí a hněvem. K trpkosti jeho jako kněze nad nepřemožitelnou láskou družila se hořkost morálního otce a poručníka, oklamaného, podvedeného a zrazeného dítětem — ono sobecké rozhorlení rodičů, jimž dcera jejich zvěstuje, že bez nich a proti nim rozhodla se o volbě svého manžela.

Po krátkém obědě pokusil se o trochu čtení, ale nebyl s to, aby pozornost svoji upoutal k jediné větě a rozjitřenost jeho rostla jen tím více. Když uhodila desátá, vzal hůl, silnou dubovou svoji hůl, které vždy užíval při nočních svých poutích, kdykoli navštívit šel některého nemocného. A s úsměvem pohlédl na pádnou sukovku, již hrozivě potěžkával a vážil ve ztvrdlé své venkovské dlani. Pak náhle ji pozvedl a zakřipěv zuby, udeřil jí do židle, až lenoch její v několika kusech rozlétl se po podlaze.

Otevřel dvéře a vyšel, ale stanul na prahu, překvapen skvělým svitem luny, jaký zřídka kdy zříti lze za časného podletí.

A ježto nadán byl duchem vnímavým, oním duchem, jenž scházeti nemá církevnímu otci, pojednou cítil se dojatým a vzrušeným vznešenou a blahostnou krásou bledé noci.

V malé zahradě jeho, stopené v jemném světle, ovocné v řadách rozestavené stromy stínem na stezky promítaly tenké svoje haluze, jedva oděné zelení, kdežto košatý zimolez, rozplazený po domovní zdi, libým a jako cukrovaným šuměl dechem a v tichý a vlažný večer zavíval vonnou svojí duší.

Zdlouha jal se dýchati a ssáti vzduch, jak opilci pijí víno, a okouzlen a unesen, dál zvolným ubíral se krokem, zapomínaje téměř na svoji neť.

Když octl se v polích, zastavil se, aby popatřil do širé planiny, zaplavené mírným oním jasem a stonulé v příjemné a nyvé lahodě jarní noci. Každým okamžikem z dálky ozval se žabí krátký a kovový tón, v nějž mísil se tlumený trilek slavičí, jenž rozechvělou a sladkou svou notou stvořen jest k průvodu polibků za svitu luny.

Abbé dále pohnul se k chůzi, srdce tklivě stísněno, aniž vědom si byl proč. Pocítil náhle jako slabost a únavu, měl chuť usednouti a zůstati, kde byl, pozorovati kraj a obdivovati se Bohu v jeho díle.

Dole podél oklik malé říčky vinula se velká čára topolů. Lehká bílá mlha, již prokmitaly, ozařovaly a stříbřily paprsky měsíčné, vznášela se vůkol nad oběma břehy a zastírala křivolaký proud vodní jemným a průhledným závojem.

Kněz stanul opětně až v hloub duše proniknut rostoucím a neodolatelným dojmem.

A zmocnil se ho divný neklid, z něhož vznikati cítil otázku, jakou časem předkládával si ve svém dumáni.

Proč zařídil Bůh to zde? Je-li noc určena ke spánku, odpočinku a k zapomenutí všeho, proč učinil ji půvabnější dne, rozkošnější zábřesku a vnadnější večera a proč poetičtější nežli slunce utvořil volnou a svůdnou tuto hvězdu, jež ustanovena se zdála mlčelivostí svojí osvěcovati věci příliš delikátní a tajemné pro světlo jasné? Proč nejdovednějšímu ze zpěvných opeřenou nevykázal místo jak ostatním ptákům a přeložil jej s melodiemi jeho do matného nočního stínu? Proč nad světem rozprostřel šerou tuto roušku? Proč v srdci budí slastný záchvěv a v duši toužebný vzruch? K čemu líbezný tento vděk, jejž nezří lidé spočívající na svém lůžku? Komu věnována byla skvostná tato panorama, skvělá tato hojnost poesie, jež s nebes vylévá se na zemi?

A abbé nechápal nikterakž.

Leč tam dole na kraji lučiny zpod větvoví stromů zkalených třpytnou parou dvě postavy objevily se, kráčející jedna po boku druhé.

Muž vyšší byl a kol pasu držel svoji družku a ob chvíli líbal ji na čelo. Rázem osvěžila se nehybná krajina a zahrnula dvojici jak božským rámcem. Oba zdáli se jedinou bytostí, jíž určena byla tato vlahá a utěšená noc a brali se knězi vstříc jako živoucí odpověď, již Pán jeho sesílal mu na jeho dotaz.

Stanul zpříma se srdcem bušícím a stísněným a domníval se vidět biblického cos, jak lásku Ruth a Boozovu, splnění vůle boží v jednom z největších její příkazů, o nichž mluví starozákonní knihy. Myslí jeho zavanul ohlas posvátných žalmů a plným akordem vznětu, vroucnosti a nadšení prochvěl jím od hlavy až k patě.

A mínil u sebe:

― Bůh stvořil snad noci ty, aby zastřel ideál lidské lásky!

A zpět couvl před objímající se dvojicí, jež stále blíž a blíže kráčela cestou.

V pravdě, byla to jeho neť, ale uvažoval nyní, zda nezhřešil by proti Bohu, jenž dovoluje lásku, jelikož takou obklopuje ji nádherou.

A zahanben chvatně dal se na útěk, jako býval by vstoupil do chrámu, kam vejíti neměl práva.