Vybrané povídky (Maupassant)/Můj strýc Julius

Vybrané povídky (Maupassant)
Svit luny	Můj strýc Julius	Neznámý druh

Údaje o textu
Titulek:	Můj strýc Julius
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Mon oncle Jules
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 9–20. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

Starý bělovlasý žebrák poprosil nás o almužnu. Přítel můj Josef Davranche dal mu pětifrank. Byl jsem překvapen. Usmál se mému udivenému pohledu a pravil:

„Chuďas ten upamatoval mě na historii, na niž vzpomínka neustále mě pronásleduje a kterou také ti povím.

Rodina moje, pocházející z Havru, nebyla bohata. Že se tak vycházelo, a ještě dosti skromně. Otec pracoval, vracel se pozdě z kanceláře a valně neměl příjmů. Mimo mě byly ještě dvě dcery.

Matka moje těžce nesla stísněné poměry, v jakých jsme žili, a začasté trpké slovo a palčivou výčitku nadhodila svému manželu. Ubohý muž odpovídal toliko posuňkem, jenž rval mi srdce. Pokaždé přejel si dlaní čelo, jako by stíral pot, jehož nebylo, a mlčel. Cítil jsem bezměrnou jeho bolest. Spořilo se na všem; k obědu nepřijímala se pozvání, aby nemusela se oplácet, potraviny kupovaly se v trhu a ostatní domácí potřeby v krámech. Sestry mé šily si šaty své samy a dlouho smlouvaly o ceně jednotlivého zboží, jehož metr stál padesát centimů. Pokrm náš skládal se obyčejně z mastné polévky a z hovězího masa, připraveného s rozmanitými omáčkami. Bylo to, jak zdá se, zdravé a vydatné, ale býval bych dal přednost něčemu jinému.

K vůli ztracenému knoflíku a roztrženým kalhotám míval jsem strašlivé výstupy.

Leč každé neděle vybrali jsme se na obvyklou procházku po nábřeží ve svátečních oblecích. Otec můj ve svrchníku, širokém klobouku a v rukavicích podával rámě mojí matce, vystrojené jako yachta o námořské slavnosti. Sestry mé, nejdříve přihotoveny, čekávaly jen na znamení k odchodu, ale v posledním okamžiku vždycky objevila se přehlednutá skvrna na kabátě hlavy rodiny a třeba bylo rychle vyčistiti ji hadříkem, namočeným v benzinu.

Otec můj, vysvléknut, čekal s kloboukem na hlavě, až operace byla skončena, kdežto matka moje, nasadivši si pro krátkozrakost brejle a stáhnuvši rukavičky, aby je nezkazila, měla se horlivě k dílu.

Posléz vydávali jsme se na cestu se všemožnou obřadností. Sestry mé ruku v ruce ubíraly se napřed. Byly již obě na vdavky a tak bylo záhodno, aby ukazovaly se městem. Držel jsem se po levé straně své matky, jíž po pravém boku kráčel můj otec. A pamatuju se na velebné vzezření svých ubohých rodičů při těchto nedělních vycházkách, na přísnost jejich tváří a vážnost jejich chůze. Brali se vpřed krokem volným, tělo upjato, nohy přímo, jako by věc svrchované důležitosti závisela od jejich chování.

A každé neděle, vida v přístav plouti velké koráby, vracející se z neznámých dalekých končin, otec můj stále opakoval táž slova:

„Což kdyby tam byl tak Julius, to bylo by překvapení!“

Strýc můj Julius, bratr mého otce, byl jedinou nadějí rodiny, byv druhdy její postrachem. Slýchal jsem mluvit o něm od svého dětství a zdávalo se mi, že bych poznal jej prvým pohledem, jak myšlénka na něho stala se mi přátelskou a družnou. Znal jsem každou podrobnost z jeho živobytí až do chvíle odjezdu jeho do Ameriky, ačkoli o této části jeho života hovořilo se toliko potichu a šeptmo.

Prokázal se — jak se zdá — špatným chováním, rozhodil totiž nějaké peníze, což v nuzných domácnostech bývá největším zločinem. V rodinách bohatých, baví-li se mladý muž, tropí hlouposti a je, čemu říká se s úsměvem, veselý jonák. V rodinách chudých bujný hoch, který donutí rodiče sáhnouti k hotovosti, stává se hýřilem, ničemou a padouchem.

A různění to jest oprávněno, ačkoli skutek je týž, neboť pouze důsledky rozhodují o významu věci.

Takž strýc Julius značně seskrovnil dědictví, na něž počítal můj otec, promarniv ostatně i svůj podíl až do posledního haléře.

Poslán byl do Ameriky, jakž dalo se tehdáž, kupeckou lodí, plující z Havru do Nového Yorku.

Za mořem strýc můj Julius zavedl si obchod, nevím už s čím, a záhy po té psal, že vydělává trochu peněz a že doufá nahradit někdy otci mému škodu, již byl mu spůsobil. List ten vzbudil v rodině naší hluboký dojem. Julius, který nestál — jak říká se — za zlámanou grešli, byl pojednou poctivým člověkem, šlechetným mužem, pravým Davranchem, bezúhonným jako všichni Davranchové.

Kterýs anglický kapitán sdělil nám kdysi, že najal si jakýs velký krám a že provozuje výnosnou živnost obchodní.

Druhým listem dvě léta později dával vědět:

„Milý Filipe, píšu ti, abys neměl starost o mé zdraví, které je výborné. V podnicích mých daří se mi dobře. Odjíždím zítra na dalekou cestu do Jižní Ameriky. Snad uplyne několik let nežli podám ti o sobě jakou zprávu. A tak, nebudu-li psát, neměj o mě obavy. Vrátím se do Havru jednou s celým velkým jměním. Doufám, že nebude to dlouho trvat a pak spokojeně žíti budeme pospolu…“

Toto psaní stalo se evangeliem rodinným; čteno bylo při každé příležitosti a ukazováno kde komu z přátel a známých.

Deset let skutečně strýc Julius nedával o sobě zpráv, ale naděje otce mého rostla tou měrou, jakou míjel čas, a matka má začasté prohodila:

„Až dobrý ten Julius bude zde, naše poměry se změní. Ten znal, jak chopit se štěstí!“

A každé neděle, vida blížiti se od obzoru černý mrak a vystupovati vzhůru k obloze kotouče dýmu, otec můj opakoval svoji stálou průpověď:

„Což kdyby tam byl tak Julius, to bylo by překvapení!“

A pokaždé čekalo se skorem, že s paluby objeví se vlající šátek a ozve radostný hlas:

„Ohé, Filipe!“

A tisíc záměrů zosnováno bylo ke slíbenému tomuto návratu. Z peněz strýcových měl koupiti se blíže Ingouvillu malý letohrádek. Domnívám se, že v příčině té zavedl otec můj i předběžné vyjednávání.

Starší sestře mé bylo tehdáž dvacetosm let a druhé dvacetšest. Nevdávaly se, a okolnost ta všem nám byla velkým zármutkem.

Posléz pro mladší naskytl se nápadník — malý úřadník, ale poctivý. Přesvědčen jsem, že list strýce Julia, přečtený kteréhos večera, zakončil rozpaky a přivodil rozhodnutí mladého muže.

Přijat byl s horlivou ochotou a usnešeno bylo, že po svatbě celá rodina podnikne společně malou vyjíždku na Jersey.

Jersey je ideálem výletu chudých lidí. Není to daleko, mořská úžina přepluje se poštovním parníkem a jsme na cizí půdě, náležející Angličanům. Takž Francouz po dvouhodinné plavbě může popřáti si pohledu, v domovinu sousedního národa a studovati jinak žalostné mravy ostrůvku toho, zastíněného britskou vlajkou — jak upřímně vyjadřují se prostí lidé.

Tato cesta na Jersey stala se výhradným předmětem našich rozprav, jedinou naší touhou a snem každého našeho okamžiku.

Konečně nadešel den výletu. Vidím vše, jak bylo by se přihodilo včera: parník dýmal při nábřeží granvillském; otec můj roztržitě dohlížel k nakládání našich tří zavazadel, matka moje nepokojně ujala pod paží nevdanou moji sestru, jež od odchodu druhé osaměla jako slípka ve své kukani a za námi stále pozadu zůstávali novomanželé, po nichž co chvíli otáčel jsem hlavu.

Stroj piskl na znamení k odjezdu. Stáli jsme na palubě a loď, opustivši přístavní hráz, vzdalovala se na moře, hladké jako širý zelený mramorový stůl. Patřili jsme, jak vůkol mizí břehy, blaženi a hrdi jako všickni cestovníci, kteří zřídka vídají za sebou brány svého domova.

Otec můj ve svrchníku, s něhož ještě toho rána vycíděny byly pečlivě všecky skvrny, vypínal hruď a šířil kol sebe onen benzinový zápach, jenž připomínal mi nedělní vycházky.

Z nenadání uzřel dvě elegantní dámy, jimž dva pánové nabízeli ustřice. Starý jakýs odraný námořník otevíral mušle nožem a doručoval je pánům, kteří po té podávali je dámám. Tyto jedly delikátně, držíce lastury na jemných kapesních šátcích a vyklánějíce hlavu, aby nepokapaly si šaty. Pak rychlým pohybem vysrkly obsah a odhodily skořápku do moře.

Otec můj, sveden byl bezpochyby tímto neobvyklým zjevem požívání ustřic na plující lodi. Shledával v tom vybraný a ušlechtilý spůsob a vkus a přistoupiv k mojí matce a k mým sestrám, tázal se:

„Chtěly byste, abych vám koupil několik ustřic?“

Sestry mé přijaly nabídku neprodlenně, matka moje však váhala před výlohou a odpověděla posléz nevrle:

„Bojím se, aby mi nepřišlo špatně od žaludku. Kup to jenom dětem, ale ne mnoho, aby se nerozstonaly.“

Obrátila se ke mně a doložila:

„Co se týče Josefa, nemá toho potřebí; chlapci nesmějí se zmlsati.“

Zůstal jsem tedy u své matky, arci nespokojen s nespravedlivým tímto vyznamenáním. Zrakem sledoval jsem svého otce, jenž pyšně vedl své dcery a svého zetě ku starému otrhanému námořníku.

Obě dámy odešly a otec můj dával sestrám mým naučení, jak měly by se zachovat k jídlu, aby nenechaly vytéci vodu; chtěl sám příkladem předejít a chopil se jedné ustřice. Hledě napodobiti dámy, v zápětí vylil všecku tekutinu na svůj svrchník.

Matka moje sebou trhla a zaslechl jsem ji podrážděně zamumlat:

„Byl by udělal lépe, kdyby toho byl nechal!“

Leč náhle zdálo se mi, že otec můj nějak stal se nepokojným; odstoupil několik kroků a upřeně zadíval se na svoji rodinu, skupenou kolem prodavače ustřic, načež pojednou vrátil se k nám. Byl velmi bledý a oči jeho zíraly divným výrazem.

Polohlasně pravil k mé matce:

„Je to zvláštní, jak ten člověk s ustřicemi podobá se Juliovi.“

Matka moje opáčila zaraženě:

„Jakému Juliovi?“

Otec můj odpověděl:

„Nu… mému bratrovi… Kdybych nevěděl, že je v dobrých poměrech a v Americe, řekl bych, že to není nikdo jiný nežli on.“

Matka moje koktala polekaně:

„Jsi bláhovec! Víš-li tak určitě, že to není on, k čemu povídati takové hlouposti?“

Otec můj naléhal:

„Jdi se na něj podívat, Kláro, přesvědč se raději sama vlastníma očima.“

Vstala a popošla ke svým dcerám.

Já nelenil jsem rovněž blíže prohlednouti si záhadného muže.

Byl starý, špinavý, všecek vrásčitý a okamžik neodvracel zraky od své práce.

Matka moje se vrátila a spozoroval jsem, že se chvěje.

Pravila chvatně:

„Domnívám se, že on to skutečně. Jdi se přeptat kapitána, ale pro všechen případ buď opatrný, aby nám ničema ten naposled nepřišel na krk!“

Otec můj dal se zvolna k zádi a já, podivně dojat, sledoval jsem jej pozdálí.

Kapitán, vysoký hubený muž s plavými licousy, procházel se na můstku s tváří vážnou, jako by velel alespoň indickému rychlíku.

Otec můj ceremonialně jej oslovil a se všelikou zdvořilostí dotazoval se ho po jeho povolání.

„Jaký význam obchodní má Jersey? Jeho plodiny a výrobky? Jeho obyvatelstvo a lidnatost? Tamní zvyky a mravy? Tamní kroj? Povaha půdy atd. atd.“

Podobalo se, jako by se jednalo nejméně o Spojené Státy Severoamerické.

Po té přešla řeč na loď „Express“, jíž jsme se převáželi, a dále na její mužstvo.

Konečně tázal se otec můj váhavě:

„Máte zde také jednoho starého prodavače ustřic, který zdá se mi zajímavým. Víte nějakou podrobnost ze života tohoto chlapíka?“

Kapitán, jejž posléz rozmluva tato rozmrzela, odpověděl chladně:

„Je to jakýs francouzský tulák, kterého sebral jsem loni v Americe a přivezl zpět do Evropy. Zdá se, že má v Havru příbuzné, ale nechce se k nim hlásit, poněvadž je jim dlužen nějaké peníze. Jmenuje se Julius… Julius Darmanche nebo Darvanche či tak asi nějak vůbec. Podobá se, že na chvíli tam za mořem zbohatl, ale vidíte sám, kam to teď na konec přivedl.“

Otec můj zbledl a hrdlo stísněné, oči zjevené, vypravil ze sebe zajíkavě:

„Ah, ah!… Dobrá… dobrá… Nedivím se… Děkuju vám, kapitáne.“

A otočil se zpět, co zatím námořník ustrnule za ním se zadíval.

Dovrávoral se k mé matce tak zmámen a zmalátněn. že tato pravila:

„Sedni si, aby nikdo nic nepozoroval…“

Sklesl na lavici a vzdychl:

„Je to on, je to skutečně on!“

Na to se tázal:

„Co si počneme?“

Odpověděla rychle:

„Musíme odstraniti děti. Poněvadž Josef ví všecko, dojde pro ně. Musíme jednati obezřele, zvláště aby ničeho netušil náš zeť.“

Otec můj byl jako zničen a mumlal:

„Jaké to neštěstí!“

A matka moje, nenadále popuzena, pokračovala zlostně:

„Vždycky jsem tušila, že to s tím zlodějem tak skončí a že nám naposled přijde ještě na krk! Jako by možná bylo od nějakého Davranche-a nadíti se čeho jiného!…“

A otec můj přejel si dlaní čelo, jak činíval při každé výčitce své ženy.

Pohrdlivě odhrnula své rty a doložila:

„Dej tedy Josefovi peníze, ať jde zaplatit ustřice. Nescházelo by, než aby nás otrapa ten ještě poznal! Zde na lodi byla by to pěkná příjemnost! Pojďme na druhou stranu a hleď, aby se nám člověk ten nedostal na blízko!“

Zvedla se a když byl mi otec můj odevzdal pětifrank, vzdálili se oba společně ruku v ruce.

Sestry mé v rozpacích čekaly na svého otce. Vysvětlil jsem jim, že bylo mamince z moře poněkud nevolno a tázal jsem se prodavače ustřic:

„Kolik jsme vám povinni, pane?“

Na jazyku tanulo mi skoro: strýče.

Odpověděl:

„Dva franky padesát centimů.“

Podal jsem mu pětifrank a dodal mi nazpět drobné.

Zahleděl jsem se na jeho ruku, mozolnou dlaň námořnickou a poté na jeho tvář, starou, vyhublou a vrásčitou líc, zasmušilou a truchlivou, a mínil jsem pro sebe:

„Tedy to je můj strýc, tatínkův bratr, můj strýc Julius!“

Nechal jsem mu deset souš zpropitného.

Poděkoval mi:

„Zaplať vám Bůh, mladý pane!“

Hlas jeho měl přízvuk chuďasa, přijímajícího almužnu, a zdálo se mi, že tam za mořem musel také žebrávat.

Sestry mé, překvapeny mou štědrostí, zadívaly se na mne s úžasem.

Když vracel jsem dva franky svému otci, matka moje s podivením se tázala:

„Bylo jich za tři franky?… Není možná!“

Odpovídal jsem směle:

„Dal jsem mu deset souš zpropitného.“

Matka moje vytřeštila oči a zděšeně ke mně se obrátila:

„Hlupáku! Dát deset souš takovému člověku, takovému poběhlíku!…“

Zarazila se nad pohledem mého otce, který mrkl po mém zeti.

Pak nastala dlouhá pomlčka.

Před námi na obzoru z moře zdál se vystupovati fialový stín — byl to Jersey.

Když parník blížil se k přístavní hrázi, zmocnila se mne neodolatelná touha ještě jednou spatřiti svého strýce Julia, přiblížiti se k němu a říci mu soustrastného cos na útěchu.

Leč, nikdo víc nejedl ustřice a nikdež nebylo jej k spatření; sešel nejspíše kams dolů v dusivou spoď korábu, kdež ubožák měl asi nuznou svoji budku.

Vrátili jsme se lodicí ze Saint-Malo, abychom jen s ním se nesetkali, před čímž matka moje všecka chvěla se úzkostí.

A bratra otce svého nikdy více jsem nespatřil!

Nu, víš nyní, proč dávám někdy pěti frank starému žebráku…“