Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Vilího krále dcera

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vilího krále dcera
Autor: Karel Jaromír Erben
Zdroj: ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 142–148.
Licence: PD old 70

Byla jedna matka a byla sama druhá. Jednou, když šla domů z kostela, přišly na ni bolesti. I schovala se pod most a tu se jí narodil synáček. Tu hned přišly tři Roděnice (Sudičky). Jsouť to babičky, které každému dítěti usuzují, jakou smrtí sejde s toho světa. Jedna řekla: „Zabijeme hned to dítě.“ Druhá řekla: „Ne hned, nébrž až povyroste, aby matka pro ně více plakala.“ A třetí řekla: „Necháme ho, až doroste; však nevezme-li si potom Vilího krále dcery za ženu, tehdy jej usmrtíme.“ A při tom zůstalo. Když dorostl, řekl matce: „Mámo, ožením se.“ — „Ó synu můj! pravíš, že se oženíš, ale není žádné, kterou bys mohl sobě vzít.“ — „A proč by nebylo?“ — „Proto že tak usoudily Sudičky, jest-li že si nevezmeš Vilího krále dcery, že tě usmrtí.“ — A on řekl: „Nu, půjdu ji hledat, a nejprvé se zeptám jednoho starého kováře, ví-li o ní, aby mi pověděl.“ A kovář řekl: „Synu můj! ztěžka ji najdeš; ale jdi k Měsícově matce, ta ti nejspíš bude moci povědít.“ I dal mu troje železné střevíce a poslal ho k Měsícově matce: „Až k ní přijdeš, jen ji vezmi za ruku, a ona už se tebe sama zeptá. co bys rád, i poví ti.“ I šel, a když už jedněch střevíců dotrhával, přišel k Měsícově matce a vzal ji za ruku. A ona hned se ho zeptala, co by rád? On odpověděl: „Rád bych našel Vilího krále dceru.“ A ona řekla: „Oj, synu můj! nevím, o ní, ale snad ví můj syn; počkej, až přijde domů, můžeš se ho zeptat. Až přijde, bude hned vědět, že jsi tu; ale schovám tě, aby hned tebe nenašel, sic by tě roztrhal, a teprvé když se bude po třetí ptát, kde je křesťanská duše, odpověz: Tu jsem! potom ti už nebude moci ublížit.“ I schovala ho pod koryto. Měsíc přišel domů: „Mámo, máš tu křesťanskou duši!“ A když se pak po třetí ptal, řekl mládenec: „Tu jsem!“ — „Co bys rád?“ — „Rád bych našel Vilího krále dceru.“ A měsíc řekl: „Nevím o ní; neví-li však o ní Sluncova matka, nevím, kdoby jiný věděl.“ I ukázal mu cestu, kudy jít. Mládenec obul sobě druhé střevíce, a když je už taky dotrhával, přišel ke Sluncově matce i vzal ji za ruku. Tázala se ho. co by rád? Odpověděl, že by rád dostal Vilího krále dceru; zdali ví, kde jsou Vilí hrady? A ona mu taky řekla: „Oj synu můj! nevím o nich, ale snad ví můj syn; počkej trochu, až přijde domů.“ I skryla ho pod koryto, a když se Slunce po třetí ptalo: „Matko, máš tu křesťanskou duši,“ tehdy řekl: „Tu jsem.“ I nemohlo mu Slunce nic udělat, a ptalo se ho, co by rád? Odpověděl, že hledá Vilích hradů a Vilího krále dcery. A Slunce mu řeklo: „Oj, nevím o nich; neví-li však Bura kobyla (ta Bura byla Vítr), tehdy nevím, kdo by jiný věděl.“ I ukázalo mu cestu a řeklo: „Až přijdeš k té louce, kde tráva je tobě po kolena, tam tu Buru kobylu najdeš; pakli jí tam nebude, tehdy počkej, však ona přijde se pást. Ale k ní hned nechoď, nébrž skryj se za strom nebo do jámy, a když přijde, chyť ji hned za uzdu, sic jinak ti dobře nebude.“ Mládenec obul si třetí střevíce, a šel, až přišel k té louce. Bury kobyly tu nebylo; i skryl se pod most, a když ráno přišla k mostu vodu pít, tehdy ji chytil za uzdu, a ona se ho ptala, co by rád?“ — „Rád bych našel Vilího krále dceru.“ — A ona odpověděla: „Dobře, vsedni si na mě.“ On si na ni vsedl a ona povídá: „Zdali však nespadneš?“ I vzepnula se jednou, po druhé a třetí, a on pokaždé málem by byl spadl, jen co se nohou zadržel. Tehdy mu řekla: „To mi bude škodit.“ I letěla s ním jako pták, až přišla ke dvěma sloupům; ty se před ní hned rozstoupily a rychle zase zavřely a kobyle kousek chvostu utrhly. I řekla mu kobyla: „Tu vidíš, jakou mám škodu, proto že bys málem byl spadl.“ Potom běžela, až doběhla do Vilích hradů, a tu mu povídá: „Neopíjej se, ani nezapomeň přijít ke mně.“ I slíbil jí, že přijde, a pak odešel nahoru. Tam ho hned vítali a častovali, a kobyle dali sto centů sena; a on se hned taky ptal, dají-li mu dceru? a oni mu ji slíbili. I jedli a pili až do večera. Na večer pak řekl, že musí jít ven, a že zas přijde. Na to vyšel ven k Buře kobyle a schoval se jí do chvostu. A oni ho potom hledali až do rána a málem by ho už byli našli, ale tu kohout zakokrhal, a oni musili tak nechat. Potom šel zase nahoru, a oni ptali se ho, kde byl? „Spal jsem pod plotem,“ řekl, „povalil jsem se a hned jsem usnul.“ — I dali opět kobyle sto centův sena a několik měr ovsa, a jeho taky častovali celý den až do večera. Na večer vyšel zase ven a skryl se kobyle do hřívy. Oni pak ho hledali celou noc a k ránu jim bába věštice pověděla, že je v hřívě. I byli by ho už málem našli, ale tu kohouti zakokrhali, a oni už ho pak nemohli zabit. I dali potom v celé vsi všecky kohouty pobit. On pak šel zase do zámku, a oni mu dali jíst a pít, co chtěl, a kobyle, jak obyčejně, sena i obroku, a řekli mu: „Večer nikam neodcházej, my všecko ti připravíme, čeho ti třeba.“ Když přišel večer, byli pořád při něm, ale potom se přece rozešli. On zase ven a k Buře kobyle. Co s ním? I skryla jej pod nohu do podkovy, neb měla nohu velikou. Oni pak ho zas hledali. A on mezi dnem vzal dvě vejce, a z těch se hned kobyle v krku vylíhly kuřátka a do večera už taky něco vyrostly. Když ho pak opět nemohli najít, šli k ránu pro babu věštici, a ta jim pověděla, že je kobyle pod kopytem. I chtěli ho už odtud vzít, ale ti kohoutkové, kteří se kobyle v krku vylíhli, zakokrhali. I nemohli mu nic ublížit, ale ty dva kohoutky potom taky zabili. Tehdy on řekl, aby mu dali dceru, aby už mohl odejít. Ale král mu jí nechtěl dát, proč prý nespal tam, kde mu připravili postel. On se vymlouval, že byl opilý, že šel ven a že tam usnul; ale král mu nechtěl věřit. Tehdy on ho prosil, aby mu dovolil dceru jeho aspoň políbit. I poradila mu před tím kobyla, až ta dcera přijde pro políbení, aby ji hned uchopil a vzal na kobylu, že s ní ujedou; on pak aby vzal s sebou kartáč, kterým se koně čistí, hřeben, kterým koně česají, a lahvici vody. A když mu král dovolil, aby dcera jeho přišla, a on aby ji políbil, i vystoupila na střemen jemu na nohu, a jak ho chtěla políbit, tu kobyla v útěk, vrata přeskočila a utíkala. Král to vida, hned pro svého koně a za nimi. Oni pak zatím už byli daleko. Potom za chvíli povídá kobyla: „Ohlídni se, jede-li kdo za námi?“ On se ohlídl a řekl: „Jede, a jen tebe za chvost uchopit.“ Kobyla řekla: „Zahoď kartáč!“ On zahodil kartáč, a udělal se za nimi les tak hustý, že král sotva se mohl skrze něj trním prodrat. Oni pak zatím ujeli daleko. Král se potom předce prodral a opět za nimi pořád, až jich už zase skoro dohonil. Tu řekla kobyla: „Ohlídni se, jede-li kdo za námi.“ On se ohlídl a řekl: „Je blízko, jen tebe za chvost uchopit.“ — „Zahoď hřeben!“ On zahodil, a za nimi udělaly se veliké hory, jedny za druhými. I utíkali dále, a prvé nežli král s těží přes hory přejel, měli veliký kus cesty za sebou, ale potom jich skoro už doháněl. I řekla mu kobyla, aby se ohlídl, jede-li kdo za nimi? On řekl zas, že „jede, a jen tebe za chvost uchopit.“ — „Zahoď lahvici s vodou.“ On zahodil, a za nimi udělala se veliká voda, tak že král s těží mohl přejet, a oni zatím daleko ujeli. Sotva že král z vody vyjel, opět se pustil za nimi, a skoro jich už dostihl: ale kobyla byla už blízko sloupů, ty se před ní hned rozstoupily, kobyla proběhla a pak se zavřely, a král už dále nemohl pro sloupy. I zavolal hlasem velikým: „Nejeď, zeti, dále, já dále nemohu. Měj si mou dceru, když jsi ji unesl, já bych ti jí byl nikterak nedal!“ Potom přehodil nějak přes ty sloupy svůj pás, neb neměl nic jiného, co by jí dal, nežli ten pás. A ten pás byl moci takové, že kdo jej měl, co koli chtěl, obdržel. Potom se král zase vrátil a oni byli rádi, Mládenec Buře kobyle pěkně poděkoval a hned se domů dostali; řekl totiž jen tomu pasu, a ten je hned do jeho domu postavil. Doma vystrojili veliké hody, i pozvali si na ně hosti, a měli všeho dosti; a já taky na těch hodech byl a s nimi jsem jedl a pil.