Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Marek kralovic

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Marek kralovic
Autor: Karel Jaromír Erben
Zdroj: ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 131–141.
Licence: PD old 70

Byla jedna matka a měla syna jmenem Marka královice. Když Marek povyrostl, musil svině pásti; byl malý a slabý, a druzí pasáci, chtíce aby jim sloužil a za ně pásl, bili jej, až od nich musil utéci. Toulaje se po poli, nalezl krásné bílé děťátko, ano na slunci leží. I udělal jemu chládek z větví a poodejda sedl si. Tu přišla Víla, řkouc: „Milý Bože! kdož to učinil? ať žádá co koli, všecko bych mu dala.“ Marek slyše to, přistoupil blíže řka: „Já to, sestro, učinil.“ — „Ty bratříčku? co to žádáš?“ Marek si zpomněl na pasáky a prosil, žeby rád byl silný, aby ho nemohli tlouci. I dala mu Víla ze svých prsou píti, a pak ho poslala k jednomu kamenu dvanácti centův, zdali jej bude moci pozvednouti. Když poprvé se napil, ještě jím ani hnouti nemohl; podruhé maličko jej pozvedl, a po třetí přes horu jej přehodil. Vesele se vrátil k pasákům a ti hned na něj: „Kdes byl? zdali ti máme tvé svině pásti?“ a chtěli jej bíti; on pak jednoho popadl a jím ostatní pobil. Jiní pasáci to vidouce, žalovali rodičům pobitých, a ti sběhli se na Markovu matku: „Jakého’s to syna odchovala? zbojníka, který nám naše děti zabijí!“ Matka toho se ulekla a Marka vyhnala, aby jí víc na oči nechodil. „Tehdy dobře,“ řekl Marek, „když tak chceš, půjdu do světa.“ I šel; potom však si vzpomněl, že nemá, čeho junákovi potřeba. Tehdy šel ke kováři a dal si ukovati šavli s tíži dvanácti centův. „Ale,“ povídá, „musí lepší býti nežli tvé kovadlo: jest-li že je přesekne, dostaneš za ni plat, a jinak nic.“ I kovalo tu šavli pět a dvacet kovářů, a když byla hotova, přišel Marek, sekl, a šavle přerazila se o kovadlo na dva kusy. „Hoj, kováři,“ řekl Marek, „špatná tvá práce, nedostaneš nic.“ Potom šel k jinému kováři, kde třicet jich kovalo, a dal si šavli z dvanácti centův ukovati, a když byla hotova, vzal ji a sekl a přesekl kovadlo, až i do špalku zasekl. „Dobře’s mi, kováři, šavli udělal; udělej mi taky palici, totiž buzdovan dvanácti centův, a pak ti vše zároveň zaplatím: ale když palici vyhodím, ať se nepřelomí; přelomí-li se, nedostaneš nic.“ Kovář udělal palici, ale nedobře: když ji Marek vyhodil a pak na sebe chytil, přelomila se. Tehdy řekl Marek: „Dobře’s udělal šavli, ale špatně palici; nastav ruku, abych ti šavli zaplatil.“ Kovář nastavil ruku, a Marek mu ji šavlí usekl, řka: „Tu máš, kováři, plat za šavli, abys žádnému junákovi už takové šavle nedělal.“ Potom šel ke třetímu kováři, kdež osm a třicet jich kovalo, a dal si palici udělati. Když byla hotova, vyhodil ji tak vysoko, že tři dni a tři noci byla v povětří. A když přicházela dolů, nastavil jí Marek záda, a jak na něj padla, porazila ho na zem a nos i zuby se mu zalily krví, ale palice zůstala celá. „Dobře’s mi ji, kováři, udělal, nastav ruku, ať ti zaplatím.“ Kovář nastavil, a Marek mu zaplatil jako předešlému kováři, aby prý žádnému junákovi už takové palice nedělal. Potom šel domů k matce a řekl: „Hle, matko, jaký jsem já junák! budeš-li mě hubovati, půjdu s tím po světě.“ I počala ho matka kárati: „Proč jsi takový? proč nejsi živ jako jiní lidé? máš voly, jdi do hory zelené, orej pustiny a lada, a pečuj tím o výživu své staré matky.“ Marek poslechl, vzal voly a šel; ale nešel orat pustin a lad, nébrž oral cařské silnice. Když Turci to spatřili, přišli na Marka, tři sta vybraných junáků, řkouce: „Proč ořeš, Marku, cařské silnice? však máš pustiny a lada.“ I chtěli jej zabiti. Marek to vida, a nemaje při sobě ani šavle ani palice, popadl pluh a potloukl jím ty všecky Turky. Potom pobral jim zlato, vypřáhl voly a pustil je po hoře zelené, řka: „Jděte, volečky, po hoře zelené, tam se paste i klaťte se od jedle do jedle tak jako ta sivá žežhulka; nedovedl Marek vámi orati, a taky už nikdy nebude.“ A zpívaje šel domů: „Ejhle, matko, tu máš zlata dost, živ se, a já půjdu do světa, abys mne neměla na očích.“ A vzav si svou palici a šavli, šel a přišel do jedné hospody, kde Turci červené víno pili; tam se dověděl od nich, že tudy pojede Ondřej královic, taky takový junák. „Dobře, počkám na něj,“ řekl Marek; a když viděl přijížděti Ondřeje, zavolal: „Hoj, pobratřenče, královici Ondřeji!“ — „Děkuji, neznámý hrdino! nejsi-li ty královic Marek? máš braň takovou jako on.“ — „Ba, pravda, jsem Marek královic.“ — „Tehdy dobře, jděm do hospody a píme spolu číši vína, že nás tak láska i náhoda junácká sjednotila. Nyní se nebojíme půtky ani s jakým koli cařstvem.“ Na cestě do hospody řekl Marek: „Medle, zazpívej mi, Ondřeji!“ — „Bratříčku, nesmím, oblaková Víla by mne zastřelila.“ — „Nic se neboj, jsemť já tu.“ Ondřej poslechl a zazpíval tak, až se stromů větve padaly. Nenadále přiletělo kopí a Ondřej se převalil. Marek se ohlídl, odkud to, i spatřil Vílu v oblaku; popadl palici a hodil ji po Víle tak, že ji srazil na zem. Víla počala křičeti: „Pusť mě, Marku, Ondřeje ti oživím a dám ti koně kouzelného, že budeš moci lítati povětřím.“ Marek jí nechal a Víla nabravši nějaké trávy, oživila Ondřeje. Marek dostal kouzelného koně strakoše, a pak s Ondřejem jeli do hospody na vínečko. V té hospodě byla nějaká mrcha nevěstka; ta se v Ondřeje zamilovala, on však ani pohlednouti na ni nechtěl. I nalila mu za to do vína medu, aby se více napil; a když potom Marek někam poodešel, zabila Ondřeje. Když pak se Marek zase vrátil, mrchu nevěstku popadl a na kusy rozsekal: „Tu máš, mrcho, za to, že’s Ondřeje, bratra mého, zabila!“ Potom šel dále světem. Chodil sem tam, a kde našel nějakého junáka, potýkal se s ním po junácku, a tak i s černým Muřenínem. Stavěl-tě tvrz černý Muřenín na břehu mořském, a když byla hotova, řekl: „Pěkně jsem tě vystavěl, tvrzi má, pěkně a vysoko; ale nemám otce ani matky, ani bratra, ani sestry, ani svých milých, aby se po tobě procházeli. A však mám jednu milou, dceru caře Solimana. Napíšu na bílém papíře list, a pošlu mu po černém Tatařínu: nedá-li mi jí, ať se mi postaví k boji.“ Napsal list a poslal. A když jej cař Soliman přečetl, hořce zaplakal. I přišla k němu cařice: „Co pláčeš, caři Solimane? již často ti listy přicházely, a nikdys hořce neplakal; co tě trápí?“ A on jí řekl, že mu píše černý Muřenín, nedá-li jemu dcery své, aby se mu postavil k boji: „a kterak se mám ubohý jemu k boji postaviti?“ I poradila mu cařice, aby napsal list královici Markovi, aby přišel, že mu dá tolik pokladů, co sedm koní unese. I napsal list a poslal po Tatařínu. Když královic Marek přečetl list, zasmál se srdečně: „Bodejž tě, caři Solimane! nač mi budou tvé poklady, jest-li že mi černý Muřenín srazí hlavu?“ I neřekl, ani že přijde, ani že nepřijde. Když Tatařín tu zprávu přinesl, zarmoutil se cař Soliman, že nemá žádného takového člověka, jenž by mu dceru jedinou vysvobodil. Přišel druhý list od černého Muřenína, a cařova dcerka vidouc otce svého plakati, tázala se ho, co pláče? a když jí pověděl, řekla: „Víš, drahý otče, že jest jeden junák, královic Marek. Piš mu, že mu dáš tolik pokládů, co devět koní unese, aby přišel a jemu se k boji postavil.“ Cař Soliman opět jemu psal, ale Marek zase nic neslíbil. I přišel třetí list od Muřenína, že přijde, aby se připravil cař a dal jemu dceru po dobrém a nebo po zlém, a že všecky hospody a krámy z bázně před ním zavřeny býti musejí. Ještě jednou radila dcerka: „Piš, drahý otče, Markovi královici, aby přišel, a slib jemu bohatství, co na dvanácte koní se naložiti může, a takovou košili, která není předená ani tkaná, ani ulitá, nébrž z ryzího zlata udělaná, a takového hada, který drží v zubech rukojeť, a na té rukojeti zlatý košíček, a v tom košíčku drahý kámen, při kterém se může večeřeti o půl noci tak jako o polední.“ Cař zase napsal Markovi list, a všecko mu slíbil, co dcerka pravila; ale Marek opět dí se smíchem: „Bodejž tě, caři Solimane! nač mi bude tvé bohatství, jest-li že mi černý Muřenín srazí hlavu?“ I neřekl nic, ani že přijde, ani že nepřijde. Potom přišel zase list od Muřenína, že vypravil tři sta junáků samých stříbrňákův, vše hrdin vybraných. Tedy řekl Marek královic koni svému strakoši: „Hoj, strakoši, dobrý koni můj! dobře víš, že mi věren býti musíš; pakli mi nebudeš, usekám ti nohy v kolenách, i ať mi se držíš hrdinsky!“ A strakoš mu odpověděl, aby jej rychle osedlal a jel, že Muřenín už je blízko. Marek jej osedlal, vsedl na něj a jel do města, kde panoval cař Soliman. A když se dověděl, kterou cestou Muřenínové jedou, zůstal u jedné hospody státi, kde byl mladý hospodský, a tloukl na vrata volaje: „Odevři a přines vína.“ Ten se vymlouval, že nesmí nalívati, neb že všecky hospody a krámy musejí zavřeny býti z bázně před černým Muřenínem. A Marek mu řekl: „Musíš mi přinésti, nepřineseš-li, useknu ti hlavu po ramena.“ Hospodský vida, že není pomoci, musil přinesti číši vína. Marek polovici vypil sám, a polovici dal strakošovi. Tehdy přinesl hospodský dvě číše, jednu Markovi, druhou strakošovi. Zatím odešel Marek do zahrady, aby se tam podíval. I spatřil tam u potoka pannu bujné krásy, plakala a naříkala: „Oj, moje vodičko! raději bych v tobě přebývala nežli s černým Muřenínem.“ Marek vida, že to dcerka Solimanova, řekl: „Co ti je, panenko, že tak mile pláčeš?“ I odpověděla mu: „Jdi pryč odtud, hrdino neznámý! co se mne ptáš, když mi nemůžeš pomoci?“ — „Nu, jen mi pověz, možná, že ti pomohu.“ A panna vypravovala, že přišel černý Muřenín a odňal ji otci a matce; a že měla člověka, jenž by jí mohl vysvoboditi, ale nechce. I vypravovala, co všecko mu nabízela a že předce nechce, „Bodejž ho slunce nevidělo a měsíc na něj nesvítil! bodejž nikdy více nespatřil matky své a žádné ptáče mu nezpívalo!“ A Marek jí odpověděl: „Nežvástej, nežvástej! než jdi a řekni, že jsem přišel: jsemť já Marek. Otec ať pěkně vypraví a všecko ti dá, čeho mu třeba a co bude chtíti.“ I běžela hned k otci a všecko pověděla, co řekl Marek. Zatím pak, co Marek s pannou rozmlouval, přijel Muřenín; a vida hospodu otevřenou a před ní koně uvázaného ke sloupu, řekl, kdo že je ten, jenž nemá před ním bázně? a že ho naučí, jeho se báti. I obrátil k hospodě koně svého bedeliju, ale kůň jíti nechce. „Nu, pojedu tam, nechám půtky, možná že dostanu pannu po dobrém.“ A v skutku jel tam, dostal pannu a všecko, čeho mu bylo potřebí. Tehdy přijel zase k té hospodě, a vidí, že ten kůň tu ještě stojí. I chtěl tam jeti, aby ho zabil, ale bedelija jíti nechce. „Nu, nechci půtky tropiti, když jsem dostal pannu beze vší půtky.“ A když Muřenín dál odjel, přišel Marek ze zahrady, strakoš mu dí: „Kdež jsi tak dlouho byl? snadno mne mohl Muřenín zabiti!“ — „Nu nic se neboj, strakoši můj! dá-li pán bůh, zabiju já jeho, ne on tebe.“ I dal si ještě jednu číši vína naliti, a druhou strakošovi. A když se napili, pustili se za Muřenínem. A Muřenín ještě před tím řekl vůdci svého vojska, aby se ohlédl, zdali žádná tmavá mlha nejde za nimi. Ten se ohledl a nic neviděl. A když se potom podruhé ohledl, spatřil tmavou mlhu a řekl Muřenínovi: „Hoj, pane! jde za námi tmavá ošklivá mlha.“ Ještě ani nedomluvil, a již Marek zadní tlupu s první srazil a potloukl. Muřenín mu dí: „Neblázni, Marku! co s námi blázny tropíš? nevím, zdali žertuješ čili tropíš blázny?“ — „Nic nežertuju, ani blázny tropím, nébrž opravdu dělám.“ — „Tehdy dělej, co’s umínil, hoď, co máš.“ — „Nehodím, hoď ty svou palici.“ A Markův strakoš vrhl se k zemi a palice přeletěla Markovi přes hlavu. Tehdy Marek hodil svou palici a Muřenína srazil na zem; strakoš přiskočil a Marek usekl Muřenínovi šavlí hlavu. I dal tu hlavu panně, řka: „Miluj nyní mrtvou, když si jí nechtěla za živa milovati.“ Potom jeli domů a cař dal hody veliké vystrojiti, a Marek dostal, co mu bylo slíbeno. — Tak také se potýkal junácky s Musou Arbanasem, jenž měl tři srdce. Bylť se s ním tři dni a tři noci bez přestání, tak že už z Marka šla pěna krvavá, a z Musy Arbanasa ještě ani bílá nešla. Tehdy vykřikl Marek královic: „Hoj, sestro Vílo!“ A Víla odpověděla: „Nemohu ti pomoci, neb mi dítě usnulo na ruce; zdali však nevíš o své tajné zbrani?“ Tehdy řekl Marek královic: „Koukni, Muso Arbanase, zdali nyní slunce vychází čili zachází.“ Musa pohleděl na slunce a Marek vytáhl nůž a Musu rozřízl, a tak ho silně popadl Musa, že se Marek z pod něho sotva dobyl. Tu si lehl Marek a oddechl si, a potom se šel podívat, co je v tom člověku tak silného. I vidí, že měl Musa tři srdce: jedno skákalo, druhé malíčko počalo, a třetí o tom ještě ani nevědělo. A na tom třetím srdci vidí hada ležeti, a ten Markovi řekl: „Děkuj pánu Bohu, že jsem o tom nevěděl: nebyl bys učinil, co’s učinil! A však zívni, Marku, ať vejdu do tebe, abys byl taky tak silný, jako ten byl.“ I rozzlobil se Marek a hada rozsekal, řka: „Netřeba mi takové potvory, jako jsi ty!“ Potom šel dále a chodil sem tam, až nalezeny byly ručnice; tu přišel k jednomu pastýři, jenž střílel ptáky. „Co to děláš?“ táže se ho Marek. „Jak vidíš, střílím ptáky, a mohl bych i tebe zastřeliti.“ — „A kterak bys ty mě tím zabil? junáci nemohli jsou mne zabiti, a což pak ty?“ Pak natáhl ruku a řekl: „Tehdy mi střel do ruky.“ Ten střelil a prostřelil mu ruku. Tehdy řekl Marek: „Už mi není déle na světě živu býti, lecjaký otrapa by mě nyní zabil; raději odejdu.“ I odešel do jedné jeskyně a tam podnes ještě žije. Jednou spustili do té jeskyně nějakého člověka po řetěze, a když tam přišel, i hned k němu přistoupila Víla, řkouc: „Duše křesťanská! co tu chceš?“ A ten jí pověděl, co a jak. Avšak Marek slyšel, že tu někdo mluví, i hned se táže Víly, kdo to přišel? I pověděla mu, že přišel člověk z onoho světa se podívat, co je v té jeskyni. Tehdy řekl Marek, aby k němu šel, že by rád věděl, jak je svět ještě silný, i aby podal jemu ruku. Ale Víla dala tomu člověku horoucí železo, a Marek je vzal a stiskl rukama tak, až voda z něho srčela, i řekl: „Och, ještě bych mohl na světě živ býti, byť i nikdo tři dni o mně nemluvil.“ I poručil mu, aby řekl pánu svému, že by nyní zase přišel. A dal mu psaní a svou rukou zapečetil i pustil jej nahoru. A když toho člověka zase vytáhli, dal to psaní svému pánovi; ale páni, bojíce se, aby se Marek nevrátil, toho psaní zatajili, aby lidé nevěděli, že Marek je v té jeskyni. Spatřují se ještě šlápoty jeho koně.