Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Víla

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Víla
Autor: Karel Jaromír Erben
Zdroj: ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 210–211.
Licence: PD old 70

Jednou v létě šel jistý Veprinský mládenec do lesa, i spatřil na výsluní podlé cesty krásnou pannu, bíle oblečenou, ana spí, až kráse její se podiviti musil. Nechtě jí buditi, uřízl velikou větev i vstrčil tiše do země, aby panna byla ve stínu. Ta se potom probudila, a vidouc nad sebou větev a podlé sebe státi mládence, tázala se: „Zdali’s ty mi, mládenče, ten stín udělal?“ — „Ano já,“ odpověděl, „bylo mi tebe líto, že tě slunce pálí.“ — „A co chceš za tu svou dobrotivost?“ — Mládenec se nerozmýšleje řekl: „Rád bych tebe za ženu.“ — „Dobře, vezmu si tě! ale věz, já jsem Víla: ty nikdy nesmíš vysloviti jmena mého; neb pojmenuješ-li mne jménem „Víla“, na vždy tebe musím opustiti.“ On slíbil že jí jmenovati nebude, dovedl si ji domů, pověděl všecko svým rodičům, co a jak se mu přihodilo, a jen zatajil, kdo nevěsta jeho jest. Panna se rodičům líbila a brzy potom byla svatba. Byli spolu několik let velmi spokojeně živi a měli štěstí ve všem, co koli podnikli; i porodila mu také krásnou dcerušku.

Potom jednou v létě slyší mladý muž ráno velmi hřímati; vstane, jde k oknu a vidí, že se přibližuje strašlivá bouře. I praví své ženě: „Ženo! škoda, že jsme nepožali naší pšenice, nyní nám kroupy všecko potlukou.“ A ta mu odpověděla: „Nic se neboj, naší pšenice nepotlukou.“ Na to vstala, vyšla ven přede dvéře, a když se vrátila, počaly se kroupy strašlivě sypati. Muž vzdychaje řekl: „Povídal jsem ti, že přijdem o všecku pšenici.“ Ta se usmála a pravila: „Jdi pa pole a uhlídáš, zdali nám potlouklo.“ Když bylo po bouřce, šel na pole, a tu vidí všecku pšenici pěkně ve snopy složenou; i vrátil se domů v podivení a zvolal: „Ach, co je Víla, Víla je!“ Tu však v okamžení mu žena zmizela a zůstal v žalosti bez ní se svou malou dceruškou. Potom matka Víla každou noc ještě přicházela k dítěti svému, nikdo však jí neviděl, než toto samo; i opatrovala je ve všech potřebách jako nejbedlivější máti, dokud děvče nedospělo ke vdaní. Potom prý se ta Vílina dcera provdala, i stala se matkou jisté selské rodiny, která potud na Veprinsku přebývá, „Polhaři“ se nazývajíc.