Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Bílý had

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Rybářův syn	Bílý had	Víla

Údaje o textu
Titulek:	Bílý had
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 207–209.
Licence:	PD old 70

Kdysi se hadi v okolí Osojan tak silně rozmnožili, že se jimi vše hemžilo. Velice sedláky v tom kraji soužili. Do světnic, chrámů, sklepů, mléčných komor i postelí jim lezli. Ani při stole pokoje neměli, neboť jim hladoví hadi do mis vlézali. Největší strach však jim působil neobyčejně veliký bílý had, kterého vícekrát viděli napadati stáda na Osoščici. Sedláci si nevěděli pomoci; uspořádali procesí, chodili na boží pouti, aby bůh ten těžký trest od nich odvrátiti ráčil. Ale to nechtělo pomáhati.

Když ti ubozí lidé byli v tak veliké tísni, a nevěděli, co by počali, aby se toho soužení zbavili, přijde jednoho dne v ten kraj neznámý muž, jenž jim slíbí všechny hady do jednoho pohubiti, ale musí jej ujistiti, že neviděli velikého bílého hada. „Neviděli jsme,“ odpovědí mu někteří ze zástupu, který se kolem podivuhodného muže shromáždil.

Ihned dal kolem vysokého smrku vysokou hromadu narovnati, a když vlezl na vrch smrku, rozkáže celou hromadu na všech stranách zapáliti, a potom rychle pryč běžeti.

Když ze všech stran švihal proti vysokému smrku plamen, tu vezme ten neznámý muž kostěnou píšťalku ze své brašny, a začne tak silně pískati, že všem v uších zaléhalo. Rychle se připlazí a přileze ze všech stran veliké množství hadů, ještěrek a salamandrů k hromadě, a nějakou divotvornou mocí hnaní všichni naskáčou do ohně a tam pohynou. Najednou je slyšeti ještě mocnější pisk z Osoščice, že všechny přítomné přeběhl strach a hrůza. Jak to muž na smrku zaslechne, zbledne hrůzou: „Běda mi, není mi již pomoci!“ tak zaúpí, „bílého hada jsem slyšel zahvízdati; proč jste mne takto oklamali? Buďte tedy aspoň tak milosrdní, a nezapomeňte každoročně na ten den za mne almužnu dávati.“

Sotva že chuďas tu řeč domluvil, hrozný had s velikým hlomozem jako dravý potok skrz strmá skaliska se přivalí, v jezero se vrhne, až pěna vysoko letí. Hned na druhou stranu jezera přeplave, všecek rozlícen k hořící hromadě se přivalí, vysoko se na smrk vypne a nebožáka do ohně strčí. Hrozně se had v ohni svíjí a píská, ale silný oheň jej brzy přemáhá.

Tak zahynul ohromný had, který stádům tolik škody dělal, s celým hadím rodem. Opět mohli sedláci bez strachu svoje práce vykonávati, i pastýři na Osoščici bez starosti svoje stáda pásti. Vděčni jsouce svému dobrodinci, ještě dnešního dne nezapomínají slibu svých pradědův, a každý rok na ten den chuďasům hojné dary rozdílejí.