Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Morová žena (Kuga)

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Petr Bobrovic	Morová žena (Kuga)	Vlčice

Údaje o textu
Titulek:	Morová žena (Kuga)
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 164–166.
Licence:	PD old 70

1.

Byl jeden bohatý král a neměl žádných dětí. Sedmkrát se oženil a s každou ženou byl sedm let živ, ale beze všeho plodu. Když minulo sedm let, a žena byla neplodná, dal ji zabit. Konečně si umínil, že se už nebude ženit, proto že ho žádná už za muže nechtěla. Jednou když se za zvěří honil po lese, zabloudil a našel nějakou ženštinu. S tou byl tři léta živ a měl tři dcery, ale všecky tři přišly s kozími nohami na svět. Když odrostly, pověděla jich matka králi, že ona je čert a zmizela. Král věda to, zavřel všecky tři dcery do vězení, kdež dlouho byly zavřeny. Ale nějaký člověk při dvoře domnívaje se, že jsou krásné, opatřil si nějak klíče od vězení a dvéře jim otevřel. Ty hned utekly a začaly od té doby lidi zabíjet. Po nedlouhém čase došla krále zpráva, že mu Morová žena po celém království zabíjí lidi. I povolal k sobě všecky lékaře nejučenější, aby mu lid osvobodili, ale vše bylo nadarmo. Lidi umírali den co den, tak že konečně král zůstal samoten, a aby byl náležitě potrestán, celé jeho království propadlo se do země, a kde ten král kraloval, je nyní moře. Jeho tři dcery pak se rozešly do tří světů, aby tam zabíjely. Ale že nyní jest pět světů, chodí do těch dvou ostatních jedna po druhé. Až se jedenkráte přihodí, že se ty tři sestry zároveň sejdou, tehdy se pobijí a všecky tři zahynou.

2.

Když posledníkrát byla tu Morová žena, zůstávala u jedné babičky, která neměla ve stavení ani psův ani koček, neb se jich Morová žena velmi bojí, avšak jen tehdáž, jest-li že nikdy nebyli biti pometlem od peci ani hřeblem. Potom dala se donést někým jiným do druhé vsi, a to se přihodilo tak: Jednou večer přišel k té babě na nocleh nějaký pocestný. Morová žena už byla v celé vsi zle řádila, i umínila si, že půjde dále; neměla však vozu, aby se vezla, tedy poručila tomu člověku, aby ji nesl. On ji vzal na ramena a odnesl. Když pak ušli kousek cesty, zeptala se ho Morová žena, zdali mu je těžká? Odpověděl, že není; a jak to řekl, hned byla těžší. A tak několikkrát se ho zeptala a pokaždé udělala se těžší, že už ani z místa nemohl. Morová žena vědouc, že pro tíži už ani skoro nemůže chodit, ačkoli říkal, že není těžká, protože se bál jinak mluvit, i řekla mu, aby si trochu odpočinul. Když si trochu oddechnul, opět na něj vsedla a on ji nesl dál. Tehdy ptala se ho potom zas neustále, je-li těžká? a on odpovídal, že není; i začala se pořád lehčejší dělat, tak že pak už myslil, že nenese nikoho. Potom přišli do jedné vsi. Morová žena mu slíbila, že z jeho stavení nikdo neumře za to, že ji nesl. — Brzy potom, když Morovou ženu vypudili, přišla k jedné vodě. Tehdáž Sáva právě se rozvodnila, a ona nemohla přejít; i prosila jednoho člověka, který se tu vozil na člunku, aby ji převezl, nevědouc, že má ten člověk psa pod huní. I vzal ji do člunku a začal veslovat. Když přišel do prostřed vody, pes se probudil, spatřil Morovou ženu a pustil se do ní. Žena počala toho člověka prosit, aby ji ochránil, ale nadarmo: pes ji tak dlouho kousal i trhal, dokud neupadla do vody. Tak se s těží dostala na druhý břeh, vyhrožujíc, že svým časem ran svých pomstí, jen až prý psi pozcípají. Ale chvála pánu Bohu, že to tak brzy nebude, proto že den ode dne psů přibývá.