Vojta Náprstek (Zeyer)

Údaje o textu
Titulek:	Vojta Náprstek
Podtitulek:	Přednáška Julia Zeyera k sedmdesátým jeho narozeninám
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	ZEYER, Julius. Vojta Náprstek : Přednáška Julia Zeyera k sedmdesátým jeho narozeninám. Praha : F. Šimáček, 1896. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Vojta Náprstek

Až doba znovuzrození českého národa, doba, v níž posud žijeme, se dovrší a uzavře, a až historie její se někdy napíše, bude v ní list, jenž se bude čísti se zvláštním dojmutím, s velkou láskou, list jednající o lidech apoštolujících, jak se říkávalo, o lidech to, již pouhým příkladem svým krásným a slovem svým živým skrytý jakýsi proud v dlouho pasivních massách národa způsobovali a činně udržovali. Byli tito muži pravými tepnami lidu, ženoucími mu oživující krev do srdce, a dýchal lid, řekl bych, jejich dechem. Dobrovský a Palacký, Kollár, Šafařík a Havlíček, to byli lidé, jimž genius ozařoval čela, jejichž směrodatná díla se stala palladiem českého národa — lidé však, o nichž jsem se jako o apoštolujících zmínil, měli posvěcená srdce. V první řadě jich stojí Vojta Náprstek, typ český v nejideálnějším slova smyslu, muž samourčené povinnosti, kterou konal s důsledností železnou, s porozuměním nejjasnějším, s láskou silnou, s vůlí nejlepší. Je Náprstek osobou historickou v dějinách naší kultury, v době znovuzrození, neboť vliv jeho na přetvoření české společnosti pražské — a Praha znamená v jistém smyslu celé Čechy — byl jediný, mocný a na nejvýš úrodný. Náprstek nenapsal žádnou knihu, nehrál žádnou frappantní úlohu, nestál na žádném rozhodujícím místě, a přece bylo blahodárné jeho působení na nejvýš důležité a rozhodující. Idee jeho byly vysoce morální, šly do hloubky a působily tiše a stále do šířky jako jarní míza. Měl Náprstek cosi sokratického, osobnost jeho měla zvláštní kouzlo a slovo jeho zvláštní jiskru. Byl Náprstek tak zvláštní osobností, tak populární v celých Čechách, že myslím, že se ho zmocní legenda. Snad legenda podá pak, jak už bývá, pravdivější o něm obraz než historie, která se snadně uspokojí faktem, na př. tím, že založil své museum s bezpříkladnou obětavostí; ale na tom nebude dosti. Význam jeho, řekl bych filosofický, pro nás, musí se jinak určiti, ustanoviti, objasniti. To bude později někdy úkolem péra povolaného, zatím bude dobře, přispěje-li každý, kdo Náprstka blíže znal, vylíčením některého jeho rysu, každý se svého hlediska, aby takto se sebral material pro jeho biografa v budoucnosti. — První otázka by snad byla, jak Náprstek, jenž tak tiše a skromně působil, tak prostě, velkodušně a důsledně, ne pouze celé svoje jmění, ale i celou svou osobnost cíli svému obětoval, od svého okolí a od svých vrstevníků se lišil a jak dalece přece z okolností vyrostl a co od své doby přijal, neboť Náprstek, jako každý jiný, je nejen synem svých činů, ale také trochu synem souvěkých ideí.

Silné dojmy útlého mládí bývají nevymazatelně vryty v mysl sensitivního člověka. Přes všechny cizí vlivy pozdější zůstal Náprstek do poslední chvíle pravým Pražanem, ovšem v smyslu dnes už málo pochopeném, Pražanem tradic pyšných a prostých, v nichž byla jakási stopa starého rčení: „Kdo proti Praze a Bohu něco zmůže?“ — Měšťanstvo pražské mívalo někdy patricijské sebevědomí, jako měšťanstvo na př. ve Florenci a ve volných městech německých. Ty doby ovšem dnes minuly, ale do dětství Náprstkova ohlasy jejich ještě sahaly. A později přenesl Náprstek pojem důstojnosti občana velké republiky za mořem v tu starou svou tradici pražskou a spojil to vše v harmonii v pravdě mužného zvuku. Zůstal tedy Náprstek vždy pravým Pražanem a zůstal také vždy synem paní maminky od „Halánků“. Praha a „paní maminka“, to značí první jeho dojmy, dojmy trvalé a působící na něj tak mocně, že povaze jeho vtlačily zřetelně pečeť svou na vždy. —

Stará Praha v kráse své pochmurné měla čar až pohádkový, čar mizící, bohužel, už každým dnem, tak že za nedlouho nezbude po něm, než legenda! Nebylo cizince, jejž by epické vzezření Prahy nebylo vzrušilo hlubokým podivem — a dítě, což není ono také cizincem, přišlým z neznáma a otvírajícím udivené zraky své, ty věčně „proč“ se tázající? Němá žaloba těch tichých, pustých, sem tam docela travou porostlých ulic, jimiž vanuly staré pověsti jako zádumčivé větry, ta byla velice výmluvná, a brzy dovědělo se pražské dítě, co ten smutek znamená, brzy tušilo i samo cosi podivného, a cítilo instinktivně celou tu českou tragedii, uhodlo tu starou, dávno spáchanou, nepomstěnou, věčně znova se rodící těžkou křivdu a mlčky přilnulo s láskou k tomu svému na smrt raněnému městu, k tomu strádajícímu lidu. Byla to velká kamenná kniha, plna pathosu a tajemství, ta stará naše Praha, plna záře podivuhodného umění. Pamatuji se na vlastní svoje zkušenosti, a co mluvím zde, není žádnou fantasií. Kaple svatého Vácslava na Hradčanech s těmi vyrudlými fresky mezi v šeru zářícími polodrahokamy, Karlův most s těmi zčernalými skupinami soch nad hučící řekou, ob čas jen se otevírající basilika sv. Jiří s hrobem svaté Ludmily a s celou epopejou podivných pověstí, Daliborky, Týn — to nebyly pro mne pouhé budovy, to bývalo mi přímo zjevením, to sahalo v noci až do mých dětských snů, a když mi poprvé ukázali místo, kde prý se propadla Drahomíra, působilo to na mne takovou dramatickou poetičností, jak jen později poslední scena Slovackého Balladyny,^{[red 1]} když hrom ji s trůnu smete. Takové dojmy mívaly jsme my pražské děti z dob čtyřicátých, a Náprstek byl z let dvacátých, kde Praha byla ještě původnější, kde byla ještě výmluvnější, kde Pražané ještě více žili stranou světa, kojeni velkými vzpomínkami vlastní minulosti. Žil jsem jako dítě na Novém městě, kde dům náš tenkráte téměř isolován uprostřed velkých zahrad, plných slavičího zpěvu stál, ale Náprstek narodil se v pravém sanktuarii staropražském, nedaleko staroměstského rynku, toho fora české historie, posvěceného krví mučednickou, a přinesli malého Vojtěcha v košíku do domu „u Halánků“ jako tříletého hocha, na náměstí Betlémské, kde stávala někdy kaple Jana Husi; rostl v tom teplém, milém, útulném lidském hnízdečku „u Halánků“, v tom domě, který se stal nám všem tak drahým a nezapomenutelným. Ten milý dům s těmi podivnými pokoji, z nichž se chodí brzy nahoru, brzy dolů po stupních, ten milý dům, kde nás překvapuje brzy cosi jako létací můstek, brzy něco jako terasa plná květů, s břízou, na níž se ptáci houpají, kde se nám zjevuje tu dvorek, tam zase něco jako tajuplný skryt alchemisty, a jdeme-li z domu a ohlédneme-li se jako na rozloučenou ještě jednou zpět, usměje se vlídně na nás obraz v štítu barokní střechy, představující „Zvěstování Panny Marie“ ve fantastické krajině s nemožně modrým nebem, zářícím žlutí sloupů rokokové architektury na bohaté řasy rouch archanděla a klečící Panny Marie. Ach, těch krásných chvil, co jsme tam všickni prožili! Buď nám požehnán a pozdraven, ty milý starý dome!

Dovedu si představiti, jak bylo „u Halánků“ za starých dob, za paní maminky, když tam moudrá ta žena vládla, moudrá zkušenostmi života, prostá a ušlechtilá, dobrá a přísná, ona a její sestra paní Serafínová. Vzácné ty zjevy ženské do opravdy zvěčnil Josef Mauder svým reliefem, v koncepci přímo obdivuhodným a naprosto originálním. Jak tam stojí paní Náprstková a paní Serafínová v tom starosvětském měšťanském kroji, s výrazem tak plným životního tepla v tváři a pohybu, s tou dojemností v charakteristice osobní, to je kus staropražské poesie, a výtvor ten, připomínající co do intimního kouzla duševního díla samého Luky della Robbia, bude vždy k srdcím mluviti a poví divákovi více o paní mamince „u Halánků“ a o její sestře, než by celá kniha mohla. Tak rozechvěje někdy pouhý akord aneb udeření krásného zvonu celou duši! —

Měl Vojta Náprstek jako jinoch v domě své matky jistou volnost, zval k sobě spolužáky, besedovalo a zpívalo se nadšeně a rozmlouvalo se zajisté mnoho o věcech českým srdcím posvátných. Ve školách o minulosti české a o lásce k rodné zemi málo se mluvilo se stran učitelů, ale žáci mezi sebou o tom mluvili tím více a za dob Náprstkových hýbala sláva Kollárova a Čelakovského českým světem. K „Halánkům“ bylo v noci, když bylo úplně ticho, slyšeti hukot jezů vltavských, a mluva řeky je něco podivuhodného, má poesii velikolepou a suggestivní. Náprstek miloval zeměpis od útlého mládí a býval mu vždy něčím živým a obrazy vnukajícím. Slyšel-li za tiché noci hřmít Vltavu z daleka, rozuměl jí dobře. Vědělť, jaké řeky pila, než do Prahy se přivalila, věděl, jaké hory, lesy a hrady se v ní zrcadlily po cestě, věděl, kam spěje, a bylo mu tedy, jakoby viděl při její písni celou českou zem a krvavou, zlatou její slávu. Brzy zatoužil viděti na vlastní oči krajiny, o nichž mu pěla Vltava. Paní maminka byla ochotna, a mladý Vojta, student, podnikal své vycházky do kraje.

Zapsal si jednu takovou výpravu v roce 1844, když mu tedy bylo asi osmnáct let. Vydal se pěšky na Tábor, a všechno vypravování točí se jen okolo samého vlastenectví a vzpomínek historických. Indignace Vojtova byla tak prudká, jako byl stud jeho hluboký nad tím, že v Táboře tenkráte tak zvaná honorace mluvila německy. Za to však měl v Kamenici požitek poetický. Šel se svými soudruhy v noci na hřbitov, ležící na pahorku hustým lesem porostlém. Noc byla vlažná, měsíc svítil, hroby dřímaly tiše, bludná světla se míhala. V tom krásném klidu dali se mladí ti lidé do zpěvu. Zde v tichu, mezi mrtvými v hrobech, se šumícími stromy kolem, mohli živým srdcím svým ulehčiti a českým zpěvem se hlásiti k novému, příštímu životu. Český zpěv byl stísněným srdcím českým tenkráte téměř jedinou možnou útěchou. Všechnu svou touhu, svou naději a svůj žal mohli ti mladí lidé takto zvuky hluboce cítěnými s průvodem téměř lhostejných slov hlasitě v šírý svět volati. Slova písní byla lhostejná, lyrika byla jen v národních, z duše samého lidu plynoucích nápěvech. — Na téže cestě, někde dále, potkal Vojta a jeho druzi čtyři mužské osoby a blížili se jim s jakousi nedůvěrou; ti mladí páni byli totiž elegantně oblečeni, a to bylo tenkráte téměř jaksi jistotou němectví, či lépe řečeno odpadlictví. Vojta a jeho druzi, aby provokovali „ty Němce“, zanotovali českou vlasteneckou píseň, a jaké bylo jejich překvapení, když ti čtyři elegantní páni ihned se k nim souhlasně přidali, a tak — píše Náprstek — jsme si ovšem ihned rozuměli. Poznali se totiž jako vlastenci, a to bylo tenkráte klíčem k srdcím věrně českým. Je to vše až dojemně naivní a působí to jako nenadálý šikmý paprsek slunce z mraků na pochmurné naší rodné nivě. Doba idyll!

Ale život lidský není právě žádnou idyllou, a idylla „u Halánků“ měla brzy konec jako každá jiná. Náprstek byl dokončil gymnasium, a nastala otázka, co teď počíti. Matka jeho přála si, by studoval práva, a vyhověl jí, ale docela jiná přání a docela jiné cíle měly už vrch v duši jeho vznětlivé a volné. Vyšlapané cesty, po nichž se chodí za chlebem, neměly pro ohnivého mladíka vábivosti, neměl pro ně a pro konec, kam vedly, naprostého porozumění. Mysl jeho bažila už tenkráte po názorech širokých a velikých. V musejní knihovně dostala se mu do rukou Rémusatova gramatika čínská. Nesmírný rozevřel se mu tu horizont, jako zjevení stál před ním Orient, veliký ten svět pradávného kouzla. To bylo něco jiného než paragrafy pochybného práva. Řekl jsem „pochybného“, neboť Náprstek nevěřil už tenkráte v neomylnost zákoníků. Čítal už Saint-Simona, muže toho neobyčejného, předchůdce socialistův a filosofie positivní, o němž veliký Carnot — děd presidentův — se vyjádřil, že sice Saint-Simon se mýlí, pokládá-li sebe za učence, ale že nikdo nemá myšlének tak nových a tak smělých jako on. „Staré idee práchniví,“ hlásal Saint-Simon, „a nemohou již omládnouti.“ „Jediný předmět, jímž myslitel dnes zaměstnávati se může, je pokus o reorganisaci soustavy mravní, soustavy náboženské, soustavy politické, jedním slovem soustavy ideí, ať už jsou v jakékoli formě.“ Tak hlásal Saint-Simon, pro nějž otázka sociální byla především otázkou mravní. „Zlatý věk člověčenstva,“ hlásal, „není za námi, je před námi, je v dokonalosti pořádku společenského: otcové naši to nechápali, děti naše tam však někdy dospějí, jest na nás, abychom jim razili cestu.“ Tím optimismem uchvátil všechna nadšená, mladá srdce, a výroky, jako tím, „že onen národ jest nejšťastnější, v němž se nachází nejméně zahálečů,“ získal si mnohý obdiv. Proti egoismu postavil Saint-Simon lidomilství, a myslím, že tím nejtrvaleji a nejsilněji působil na Náprstka. Že Saint-Simon očekával všechen pokrok od zákonů, jež měli vymysliti a formulovati v jakémsi senátě největší učenci a průmyslníci velikého slohu, byla slabá stránka jeho systému, a v ten omyl Náprstek nikdy nepadl, ni v mládí, ni později, v tom ohledu byl svými náhledy příliš Angličanem a Američanem. — S názory takovými, jaké čerpal ze Saint-Simona, musel Náprstek brzy naraziti na patriarchální názory své matky, a povstaly „u Halánků“ bouřky a bouře. Paní Náprstková byla neobyčejně energickou ženou, ale osmnáctiletý její syn uměl také ku podivu silně chtíti a už tenkráte vytkl si cíle, k nimž pak po celý život věrně lnul. „Úkol života,“ řekl si už tenkráte, „záleží ve zdokonalování sama sebe. Žít pro jiné a ne pro sebe, toť povinností člověka.“

Energie jeho jevila se i v maličkostech, bylo z toho viděti, jak vážně svou úlohu už tenkráte pojímal. Těšila jej hra na kulečníku, ale napadlo mu, že kdyby denně hrál, suma vydaná za rok za tu zábavu že by dosáhla 182 zl., marně utracených pro cíl sobecký — a zanechal hry.

Když matka se zdráhala poslati jej do Vídně na universitu, kam proto toužil, že tam byl jakýsi střed slovanský, a pak proto, že chtěl větší volnost, než onu v domě své matky, umínil si, že uprchne. „Vezmu dvě košile,“ zapsal si velmi charakteristicky, „dvě košile a knihy svoje armenské a všechny mapy a národopis,“ a s tím balastem učeným a s tím nedostatkem prádla chtěl se vydati do světa. Ale ty malé bouřky přešly šťastně, matka svolila, a Náprstek jel do Vídně, aniž by prchal z domu. Prahl po vědění a po poznání až blouznivě. „Nemůže býti pro nás větší blaženosti,“ napsal tenkráte, „než když seznáme všechny síly světa a jich zákony. Pak jsme bohy!“ —

Vídeň vítala mladého Čecha svým obvykle laskavým způsobem. Byl tam Vojta Náprstek 18. dubna 1847 už ve vězení, ponechán tmě, zimě, zápachu, na prkenném loži s polenem za polštář a vzpomínal v těch okolnostech nevábivých, jak zaznamenal do denníku, „na matku, bratra, na Havlíčka a na budoucnost“. Byl snížen a nevěděl proč, uvězněn bez příčiny, byl v nejistotě o svém osudu, a jako tikot hodin znělo mu v paměti neustále slovo: matka! matka! Vodili jej po schodech vzhůru, zase dolů, vedli jej z kanceláře do kanceláře, a na otázku jeho, proč se tak děje, odpověděli nevlídně, suše a podezřelivě, že to nejspíše ví nejlépe sám. Zaplašoval si chmury rozjímáním o svých světlých záměrech v budoucnosti, a tak minulo několik dní. Pak jej pustili tak náhle, jak jej byli zatkli, zase beze všeho vysvětlení, a spokojili se tím, že mu zkonfiskovali knihy a zápisky v bytě jeho, kde konali prohlídku. Která byla jeho vina? Byl Čechem a mužem volným. Viděl v přílišné skromnosti a v pokoře bázlivé zárodek podlosti, a to stačilo a stačí posud ve Vídni k hněvivé výčitce, to není chvalitebná známka pro „lojalního poddaného“, toho ideálu vídeňských vlád. —

Vídeňský pobyt měl pro Náprstka, zvyklého v domě své matky na jistý útulný blahobyt, mnohou krušnou stránku. Nedostávalo se mu peněz, celý jeho oběd býval někdy vejce a kus chleba, a svátek matčin slavil skromně „půl žejdlíkem vína“, ale Náprstek toho nedbal, byl spokojen a ještě našel prostředky vydržovati na př. po nějaký čas jakéhosi podivného krajana, o němž si zapsal, „že je sice v širším smyslu darebákem, ale že se může prý ještě změnit“. Tou dobou začal už sníti o Americe, která ovšem tenkráte měla docela jiný význam než dnes, byla ideální zemí volnosti a práce, a šílený shon za dollarem nebyl ještě jejím heslem. Myslil také na Australii, ale nejmocnější vábivost měla přece jen ještě Asie. Tušil už tenkráte, co Slovanstvu bude Asie během dob znamenat. Tou dobou seznámil se také s Pfitzmayerem, znamenitým sinologem, a tak se názor jeho o Číně prohloubil. Důležitost Číny a váha její staré kultury byly mladíkovi sotva z gymnasia vyšlému tenkráte už jasné a určité pravdy, dobou, když téměř celému tehdejšímu světu širšímu se Čína nezdála než stvořena pro groteskní komiku operet a frašek.

Kulturu čínskou a její význam poznal Náprstek tenkráte více z jakéhosi, řekl bych, vnitřního vidění, než ze studií podrobných. Přilnul k té zázračné Číně, o níž řekl Pauthier, že její paměť sahá až ke kolébce světa, jako ona sama ke kolébce slunce. Ten tichý její, moudrý, střídmý lid rolnický s pobožným kultem předků a s něžným kultem lásky k rodičům byl Náprstkovi co nejsympatičtější; vycítil jakousi slovanskou příbuznost s tím dávným národem nejdalšího východu. Jak neměl Náprstek býti nadšen pro Čínu, když s velkým jejím učitelem Konfuciem, o němž žáci jeho pravili: „učení našeho mistra obsaženo jedině v tom, že máme býti srdce upřímného a že máme milovati svého bližního“ — měl přímo frappantní příbuznost smýšlení! Jako základní učení Konfuciovo vyznělo v zásadě, zdokonalovati neustále sama sebe a pak jiné, tak i Náprstek už jako jinoch si byl předsevzal za hlavní úlohu života sebezdokonalování, a co žáci Konfuciovi o svém mistru jako největší chválu hlásali, totiž: „že byl bez samolibosti, bez předsudků, bez sobectví a bez umíněnosti“ — zda nemusí to každý, kdo Náprstka znal, i o něm přiznati?

Ale ještě více měl Náprstek s čínským učitelem společného, a to mnohem dříve, než učení jeho blíže seznal.

Dle Konfucia skládá se zákon „velkého učení“ z vývinu a z objasnění ryzího principu rozumu, daného nám nebem, abychom jím sami se znova zrodili a pak přetvořili lidi, a abychom dosáhli definitivního určení toho rozumu, totiž svrchovaného dobra.

I Náprstkovi, jenž ztratil záhy všechnu víru následkem racionalismu, v době jeho vývinu značně panujícího ve světě ideí, byl jasný rozum hned z prvních dob, v nichž přemýšleti začal, zdrojem všeho dobra a nejvyšším tribunálem. Jako jeho vrstevníci, očekával od vědy všechnu spásu. Smysl náboženský tak jako smysl pro umění, vyjma pro hudbu, nebyl mu vrozen, tato schopnost mu téměř úplně scházela. K němu mluvil jen rozum, a každá jiná mluva byla mu téměř nesrozumitelná. Jako dvacetiletý mladík už poznamenal do svých zápisků: „Zajisté jsem přesvědčen, že umění a literatura, na něž Němci a Italové tak silný důraz kladou, nejvyšším výrazem lidského ducha nejsou. Umění považuji za krásnou ozdobu lidského ducha, ale více mi platí znáti sílu životní, býti si vědom povolání lidského, než vymysliti si básně a dramata. To je pouhé napodobení. A což teprve umění výtvarné! I mezi námi jsou mnozí, kteří výtvory fantasie mají za to nejvyšší a nejvznešenější, co duch lidský konati může. Já však cením výše rozum jasný, který chápe nejvyšší zákony a jim sebe a jiné podřizuje; tak tvořiti, uskutečniti, jest zajisté vznešenější. Směšné jest mi posavadní básníků zbožňování. Řekové i přes svoje nadšení pro umění přece nepochopili, jak by někdo raději chtěl býti Homerem než Achillem neb Alexandrem. Nepochopuji i já, jak by někdo raději chtěl býti Shakespearem než Franklinem.“

Změnil sice Náprstek mnohý z těch náhledů později, chápal zajisté, že na př. Iliada je činem, jsouc výsledkem hlubokým ducha celého národa i srdce jeho zároveň, nahlížel, že i když je zbytečno zbožňovati básníky, cena velikých děl básnických že je nesmírná pro člověčenstvo, zapsal si docela později někdy veršík oslavující aspoň možnou účelnost spisovnictví, veršík hlásající, „že bez péra Tomáše Painea meč Washingtonův by byl marně bojoval“ (Without the pen of Thomas Paine Washington’s sword had fought in vain —), ale přes to vše si zůstal konsekventní ve svém positivismu. Co je vytržení, co je náhlá, tajeplná inspirace, co je zjevení vnitřní velikých pravd, toho Náprstek nechápal nikdy dobře, duše jeho byla právě tak sestrojena, že vládl jí pouhý rozum. Ale v rozumnosti jeho nebyla přece žádná suchost duševní, a v jeho pojímání světa byla zajisté velikost, to jeho podrobení sebe a jiných zákonům jasného rozumu, vyžadujícího přísně zdokonalování sebe i jiných, mělo zajisté náboženskou cenu, již Náprstek sotva tušil. Cítil v sobě snahu vysokých a ušlechtilých povinností, bažil vší silou duše po pravdě, po spravedlnosti, po dobru, a zdálo se mu, že činí-li tak bez stimula náboženství, bez motivu záhrobních nadějí nebo strachu, že jedná nejlidštěji v povzneseném smyslu slova. Dle náhledu mého byl pojem jeho o podstatě náboženství úplně mylný; neplyne náboženství ani z pouhé naděje ani z nějakého strachu, nýbrž z vědomí pomíjitelného člověka o nepomíjitelnosti prabytosti zjevující se světem, ale necítím se povolán k nijakému úsudku o víře či nevíře Náprstkově. V názorech těch zůstali jsme si vždy navzájem cizími, to však mi nevadilo. Vím, že jsou jisté duchovní výšiny, kde se dýše dechem božím ať kdo k nim dostoupí cestou kteroukoli, a ať už individuum tam vkročící Boha vyznává či ne. Bůh nepotřebuje našeho uznání, a naše víra v něj a láska k němu je přede vším štěstím naším. A to, co nazýváme nejvyšší lidskostí, plyne právě jen z toho, co je věčné a nadlidské, a všechen rozum náš je pableskem věčného praumu. To však jen mimochodem, a sluší-li věřícím souditi o těch, již nevěří, nechť připomenou si především výrok jednoho z největších v církvi, výrok sv. Pavla, pravícího, „že kdo miluje bližní, splnil zákon.“ —

Přes svůj kultus jasného rozumu byl Náprstek v dvaceti letech přece jen nachýlen k myšlénkám, které se lidem střízlivého, tak zvaného zdravého rozumu musely zdáti nanejvýš fantastickými. Rozum Náprstkův měl totiž příbuznost se srdcem, příbuznost to velice kompromitující u lidí suchopárných. Náprstek, jenž tenkráte nepřál valně básníkům a básním, neměl nejmenšího tušení, že přece jaksi sám do kategorie těch lidí náležel. Nebyl sice z těch, již básně píší, ale dovedl báseň žít, dovedl život pojímat jako báseň. Zůstane navždy tajemstvím, co Náprstek ve Vídni zamýšlel, o čem tak intensivně dumal a snil, soudím-li z jeho záhadných, příliš stručných poznámek ve zbytcích denníku. Jednalo se dle všeho o nějaký dalekosáhlý podnik v Asii, snad o dobrodružné založení nějakého království v Koreji, jak soudím z narážky jím vůči mně dávno, dávno po jeho návratu z Ameriky jednou učiněné a ponavrhující mi pokus jakýs o podobnou věc. O Koreji tenkráte nikdo ještě nemluvil a těch zápletek dnešních asi málokdo tušil. Ale Náprstek měl o tom ku podivu záhy jasný, určitý pojem, co by Rusku, tedy Slovanstvu, znamenati mohl stát v Koreji Rusku příznivý. Myslím tedy dle všeho, že mu to korejské dobrodružství, nikoli nemožné, na mysli tanulo, když roku 1847 si zapsal:

„Jest mi k dosažení cíle toho zapotřebí energických mužů a mladíků, kteří by pravých prostředků použiti uměli, aniž by pátrali po vlastním a posledním účelu mého jednání a mých podniků. Tento účel považuji za tajemství mezi sebou a osudem.“

A Náprstek, ten racionalista, rozjímal dlouho a často o fatu, jak sám se přiznal.

S takovým vířením v duši a v mysli nechtělo se Náprstkovi do studií právnických, jen k vůli matce se jim podroboval. „Školy jsou pro mne zkázou,“ vzdychával, „kéž bych byl osvobozen z těch okovů! Jen pomyšlení na matku mi pomáhá napínati síly.“ A bratrovi svému řekl: „Nebudu ani profesorem ani úředníkem. Moje cíle života jsou jiné. Nikdy nebudu toužiti po pohodlném živobytí.“ Dobře byl si Náprstek už tenkráte toho vědom, že jen svět ideí jest světem skutečným, a ten úzký svět vyumělkovaných potřeb a okolností, jenž se falešně, ale obyčejně „světem skutečným“ nazývá, že za to nestojí, aby člověk k vůli němu žil. Proto byly jeho pojmy o praktičnosti jiné, než ty běžné. Žíti příjemně vykořisťováním námahy jiných, to nazývají lidé sobečtí býti praktickým. Ale tak Náprstek nesmýšlel nikdy. U Náprstka nejednalo se o to, co některá věc poskytuje jemu výhodného, ale o to, jakou platnost má pro dobro všeobecné; proto měli jej také mnozí z jeho soudruhů za mladých let spíše za fantastu, a trpce si stěžoval Náprstek na tyto některé své krajany ve Vídni: „Mnozí pochybují o možnosti konečného našeho vysvobození. Bídné to duše! Takové myšlénky mívají v reservě, aby, když se odrodí, mohli říci: přesvědčil jsem se, že ničeho nepořídíme — byl bych tedy blázen!“ —

Měl Náprstek bystrý zrak; za nedlouho, v době reakce bachovské, osvědčilo se úplně, co předvídal! S jak horlivou podlostí sloužili mnozí bývalí vlastencové vládě, propadlé dnes prokletí. —

Rok osmačtyřicátý nadešel. Má se všeobecně za to, že Náprstek pouze následkem politických událostí, tenkráte se odehrávajících, do Ameriky uprchl. To jest však omyl. Ty události jen urychlily a rozhodly náhle jeho cestu, na kterouž se připravoval už více než rok a k vůli níž měl s matkou veliké nesnáze. Ideálem jeho byla sice pořáde Asie a to tajeplné tam poslání, ale i Amerika jej vábila, a pravíval si, že do Asie se dostane jí. Amerika měla pro Náprstka kouzelný zvuk, a záměry jeho tam nebyly jen osobní a soukromé. Pokládal to stěhování se tam za záležitost českého národa. V duši jeho utvořil se obraz ideální osady české v Americe. Přemýšlel dopodrobna o té věci a už roku 1847 zapsal si: „Až budu úplně připraven pro Ameriku, budu vybízet. Za půldruhého léta bude v Americe česká kolonie.“

V tom, jak si Náprstek tu osadu myslil, bylo něco velice poetického, něco snivě utopického, něco docela jiného, než jsou všechny ty osady, které se dnes zakládají za účelem vykořisťování neblahých zemí, kam se vystěhovalci teď vrhají s chtivou myslí vyssávání krajin a jejich domorodého obyvatelstva. Ta osada měla býti něco docela jiného. Jako v 17. století část pronásledovaných puritánů s Johnem Robinsonem, jejich kazatelem, z Anglie vypuzených a na čas v Holandsku útulek nalézajících, se vydala konečně na lodi „Mayflower“ z Leydenu do Ameriky, by si založila v pustinách neobývaných svou obec ryzí, bratrskou, a jak se ti vystěhovalci vydali s prázdnýma sice rukama na nejistou pouť bouřlivým mořem, ale s velkými srdci, naplněnými silnou nadějí, živou vírou a velkou láskou: tak měli také Češi uchýliti se z domu poroby a útisků a vydati se na pouť za ideálem volné zemi, volné obce, kde by žili bez urážky lidské jejich důstojnosti a národní svéráznosti. Tam někde na „dalekém západě“ za dmoucím se mořem měla vycházeti nová Čechie, šťastná, hrdá a volná, a jiskry nadšení a lásky měly létati z posvátné vatry toho nového života zpět, zpátky tam v tu starou, svatou, šlapanou, slzami a krví prosáklou vlast a pomáhati ji křísit a spasit! Z rostoucího blahobytu v nové vlasti měl proud přebytku téci zpět do vyprahlé země mateřské a pomáhati hojiti tu starou bídu, jednalo se o podporu všeho, co k blahu lidu by se v dávné vlasti podnikalo a zakládalo. A nejen to. I mužové zkušení velikolepým ruchem životním slavné republiky, obohacení myšlénkami, měli se vraceti s povahou utuženou do Čech, s dvojnásobnou láskou, a tam měli působiti a apoštolovati ve smyslu národním, volnoduchém a humánním.

Takové asi byly pojmy Náprstkovy o české osadě v Americe. Co se z toho všeho uskutečnilo, ví každý, a jediný Čech, jenž se na stále vrátil obohacen zkušeností, nadšen a s dvojnásobnou láskou k české zemi zpět, by vše podporoval hmotně i duševně, co na prospěch národa se dálo, a idee humánní a národní šířil — byl právě Náprstek sám. Dodržel svůj program věrně. —

Propagandě, již potichu pro svou myšlénku konal v letech čtyřicátých, nedařilo se valně; žaluje na své soudruhy, málo jej chápající, zapsal si o nich takto: „Jak je to vše těžké! Nikdo, až na nějakou výjimku, nechce přímo oběť pro celek přinášet. U nás mělo by v plném smyslu platiti: jeden za všechny, všichni za jednoho! Měl by každý, co na sobě objektivně dobrého nalézá, vštěpovat i jiným, a co naopak vidí dobrého u jiného, měl by sobě přivlastniti. Tím jedině docílíme jednoty a svornosti mezi sebou, a jen tenkráte bude možno něco většího vskutku pro blaho národa našeho podniknout. Odříkejme se egoismu ponenáhlu… Ze všech soudruhů nemá nikdo pevný úmysl jeti do Ameriky, leda tenkráte, kdyby se mu zde špatně dařilo, nebo kdyby do nějakého vyšetřování přišel. Jiní jsou odhodláni tam zůstat — kdyby se jim tam dařilo dobře…“

Neschopnost soudruhů u pojímání vyšších ideí a citů bolívala Náprstka, a chmurné myšlénky jej občas svíraly a opanovaly. „Hlavní příčina mého tesku,“ zapsal si, „je poměr náš pospolný. Co duševních mrzáků!“ A neupřímnost lidí jej velice trápila, a to nejen z ohledů osobních. „Neupevní-li se přátelství naše teď,“ poznamenal o těch, s nimiž obcoval a na jejichž pomoc pro věc veřejnou počítal, „neupevní-li se přátelství naše teď, pak nestane se to nikdy, pak bude každý sám, a práce naše, bude-li kdo pracovat, nevydá ani třetinu užitku, jaký by jinak vydati mohla…“ „Přátelství dvou lidí,“ pravé a pevné, mínil, „vydalo by u nás více než dvě tlusté a učené knihy!…“

Ale přes všechny trudné myšlénky měl odhodlanost, ráznost a jakési prorocké přesvědčení o tom, že se mu podaří, o čem přemýšlel a rozjímal. Dne 1. ledna 1848 napsal do svého denníku: „Den 1. ledna 1849. roku doufám už slaviti v Baltimore neb v Novém Yorku nebo ve Filadelfii!“

A osud, o němž Náprstek tak rád přemítával, chtěl, že se vyplnilo, co tenkráte 1. ledna napsal do denníku, neboť za několik už měsíců plul oceanem k břehům dalekého západu, provázen okolnostmi, o nichž ovšem 1. ledna ještě málo tušil. Plul jako uprchlík do Ameriky, té země své touhy. Jak ji vítal s duší v plných plamenech, s duší plnou smělých plánů a se srdcem plným nejbujnějších nadějí! Všechny okovy byly s něho spadly! Pln opovržení hodil tím studiem práv, práv, která byla jako výsměchem v té zemi, z níž prchal, v zemi, kde svrchovaně vládlo bezpráví. Svět bez mezí, život s celou ohromnou svou bohatostí se otvíral před jeho očima. Ještě ani nedosáhl břehu amerického a už blouznil o tom, jak až se tam napije ze zdroje vědění a zkušeností, se vydá zase na pouť další, jak popluje tichým oceanem do Asie, jak zavítá do země čínské, do Mongolie, mezi kozáky kirgizské, jak se dá na Astrachán, jak popluje Černým mořem do Stambulu, v „budoucí hlavu jihoslovanských republik“, jak sezná poměr Rusů k Asiatům, a snil o tom, jaký vliv Slované míti budou na vzdělanost a osvobození národů asijských! To vše poznat, prozkoumat, osvojit si, to budou prostředky k budoucím cílům. Usadí se někdy v utěšené krajině slovanské a bude účinkovati příkladem a zkušeností svou. Pro tu drahou vlast, z které právě prchal, chtěl vše snášeti, vše podniknouti, k vůli ní chtěl seznati všechen vývin lidský, všechnu podstatu lidské činnosti, ta drahá vlast měla z toho všeho kořistit, jen už k vůli ní chtěl se státi užitečným, potřebným. A tak, zíraje do atlantického moře, vzpomínal neustále Prahy a též matky a upevňoval se v předsevzetí dávném, zdokonaliti se vší silou, vynahraditi energickým počínáním vše, co pochybeno v jeho vzdělání, a k tomu zdokonalování použiti nejen každého dne, ale každé hodiny!

Tvrdím znova, že byl Náprstek svým způsobem cítění poetou, byl beze všeho lyrismu ve slovech, byl však pod vlivem básnickosti ideí a poesie toho, co se neurčitě nazývá utopií, účinkovala na něj poesie velkých rysů světem hýbajících fakt. Slovo utopie potřebuje zde jakéhosi vysvětlení, naznačuji-li jím ono pojímání světa, Slovanstva, lidstva, jak se jevilo Náprstkovi tehdy v mladé jeho duši. Pojímání jeho, obzvláště Slovanstva, tak, jak absolutně, bez ohledů na běžné okolnosti, se mu zrcadlilo v mysli, může se zdáti snadně úplnou utopií, neboť Náprstek snil na oceaně tenkráte o velké republice slovanské, ale idea je něco, co vlastně s časem a s běžnými okolnostmi nemá nic společného. Co tedy je dnes utopií, nemusí jí býti na př. za sto let. Co je dnes nemožností, může za jistou dobu býti prostým faktem, a smutné by bylo pro lidstvo, kdyby přestalo tvořiti si tak zvané utopie, t. j. očekávání, jež stojí vysoko nad bídou přítomnosti; to by byl konec jeho vývoje a pokroku. Nedostaví se nikdy mesiáš, který nebyl očekáván toužebně, o němž se nesnilo a neprorokovalo a k vůli němuž se netrpělo, nesnášelo pronásledování a i posměchu krvavého, neboť jest mesiáš právě v jistém smyslu synem těch očekávání, slibů, utrpení a snů apokalyptických. Neříkejž mi nikdo, že exaltace je stavem nebezpečným, že život tak zvaný skutečný s ní nepočítá a se jí vymyká — naopak, jest taková exaltace vznesení se nad nížiny života plochého a hluchého, jejž falešně nazýváme skutečným, a ať nikdo mi neřekne, že utopie je proto utopií, že svou nedostižitelností se vzdaluje příliš od pravdy — na to odpovídám výrokem George Eliota, „že nejvyšší inspirace nejčistší a nejšlechetnější duše lidské právě nejvíce se blíží pravdě.“

Nechci Náprstka líčiti ani v mladých jeho letech jako fantastu, pouze jako člověka, schopného velkých aspirací a idealních názorů, a ta tak zvaná jeho praktičnost není tvrzení mému na ujmu, neboť praktický život byl mu povždy prostředkem a nikdy účelem, to je úkol mělké všednosti; praktičnost Náprstkova byla pouze nejvhodnějším používáním prostředků k cílům vždy mnoho vyšším, a to byla moudrost. Tu moudrost míval Náprstek vždy, a proto že uměl tak dobře obmezovati se ve svém počínání a zdánlivě snahy svoje ne dále napínati, než kam prostředky jeho k jejich uskutečnění sahaly, měli jej lidé za tak střízlivě praktického a proto budou mnozí proti mému pojímání jeho povahy. Mnozí lidé mívají fantasii na povrchu a rozum, mají-li ho vůbec, někde dole na dně, a to přivádí je u chladně soudících v jakési opovržení. Sem počítají se básníci. Ale bývají zase lidé, jejichž rozumnost leží na bíle dni, tak že nikdo netuší, co někdy fantasie u nich skryto v hloubi, a to jsou ti skrytí básníci, verše a knihy nepíšící, kam jsem směle vřadil Náprstka. Že jej každý tak neznal, je prosté, nenadělal nikdy mnoho slov, a anekdota o tom filologu, o němž někdo řekl, že je obdivuhodný proto, že zná v sedmi jazycích mlčeti, byla úplně v jeho duchu; u lidí takových však stačí právě někdy jediná věta, by nám dala nazírati do hlubokých netušených záhybů duše. Náprstek sám by se vzpíral nejspíše mému tvrzení, ale musel by přece doznati, že aspoň na té cestě oceanem cítil někdy velice básnicky, na př. tenkráte, když vylezl na třetí stožár lodi, v den, kdy tiché moře pod ním bylo pravým blankytem, a blankyt nad ním hlubokým, nehybným mořem beze dna, a když ta velká mluva přírody jej tak uchvátila, že se v něm ozvala touha skládati knihu, v níž by popsal svět a věčný rytmus jeho života, jak podobně se pokusil Humbold „Kosmem“ svým… O tom však dosti, nesmím svému náhledu většího významu připisovati, než snad zasluhuje. — Dosáhl Náprstek půdy americké a tam začal pro něj život plný těžkých zkoušek, trpkých zkušeností, tuhých bojů, hořkých sklamání, ale též vysokých zájmů a vývinu ideí a tříbení náhledů. Mnoho Náprstek tam trpěl a více ještě získal užitečného pro život. Životopis jeho to vynese někdy všecko na jevo a láska k Náprstkovi tím jen poroste.

Byl v pravdě heroický ve všem utrpení a ve všem snášení, nelitoval nikdy zanechaných hrnců egyptských a neslevil ničeho se svých požadavků na sebe a se svých cílů a plánů. Nepovedlo-li se mu vždy povznášeti lidi na svou úroveň, nesnížil se přece nikdy k jejich mělkosti. Nesnáze a nedostatek nebraly mu nikdy odvahy. Psal jednou, když se mu dařilo velice zle, když trpěl nejen hmotně, ale i morálně neporozuměním svých nejbližších a nejmilejších, jistému příteli: „Žiju sám sobě jen tenkráte, zasvěcuji-li svůj život tomu nejvyššímu, co duši mou plní, co srdce moje unáší, totiž svému lidu, člověčenství a sociální volnosti. Jsem hotov svému přesvědčení obětovati vše, žádný neúspěch mě neodstraší. Srdce moje nechápe nutnost zla na zemi a proto rád bych přinesl všechnu oběť, které však též od každého požaduji, aby bída, chudoba a nevědomost zmizely s povrchu země…“

A sám sobě pravil jednou rozčileně: „Běda tobě, kdybys upadl kdy do té sprostoty, abys z nějakých sobeckých pohnutek jen se chtěl státi zastancem lidu a hlasatelem jeho práv — jak to, žel, mnozí teď činí!“

A jistému sektáři, jenž jej chtěl získati pro svůj výhradný náhled, napsal: „Pravý člověk má ve vlastním vzdělání a v ušlechťování svého ducha záruku mravnosti.“ —

Zatím byl život jeho hmotný po léta neustálým bojem bez výsledků, ale odhodlanost jeho tím neúspěchem neklesala na okamžik; ve chvíli těžké krise zapsal si do denníku: „Zoufám — ne nad sebou, ale nad obchodem“ — tak rozlišoval ten život praktický, všední, „tu hnilotu“, jak jednou pravil, vždy od svých vyšších záměrů. Přes všechen nezdar choval pořáde ještě svoje dávné plány stran Asie věrně v nitru svém, přemýšlel o tom, státi se buď sekretářem nebo tlumočníkem u některého z amerických vyslanců, nebo přidati se některé z vědeckých expedicí do Asie a upozorniti na povolání Slovanů jako vzdělavatelů Východu. Snad mohl se později nabídnouti k službám orientální společnosti v Bostoně? I jakási romantika Dumasovská ozvala se v něm: což kdyby některý kapitán na lodi obchodní, jedoucí do Číny nebo do Indie, jej mohl potřebovati? Nebyl by se lekal žádného dobrodružství. A v době, kdy byl kamenníkem, pracujícím nejen až do umdlení, ale přímo až do churavosti, následkem nezvyklé těžké práce a horlivosti v ní, když byl později soustružníkem a pak truhlářem, a vším tím se sotva uživil, měl stále a více než kdy mlhavé a neurčité obrazy velkých rysů o budoucnosti v duši, jež se však někdy vykrystalisovaly až v poetické vidiny s prorockými pozadími. Šel na příklad jednou za jasného měsíce k vodě na procházku, po parném dnu těžké námahy. Pohled na život na velkém jezeře, na loď houpající se na temné vodě vzrušil jeho fantasii, tu fantasii vždy tak dobře skrytou pod hladinou jeho řekl bych franklinovské rozumnosti.

Ta loď kolíbající se na vlnách, koupána měsíční září nesla mysl jeho v dál k Černému, ke Kaspickému moři, k Bajkalskému jezeru, na velké řeky slovanské, viděl, jak se tam někdy rozproudí život čilý, a měl živou vidinu v té tiché, lunné noci, za šplounání vln, při mátožném zjevu toho korábu o uskutečnění snů v budoucnosti, o vzedmutí se nového, mocného života ve velké Slavii, povstalé z ponížení a utrpení… Byl to jeden z jeho mocně poetických okamžiků. Plynuly vždy z nesmírně intensivního smyslu života, z nesmírně silného zájmu bytí a z nesmírně silného pocitu souvislosti vlastní individuality se světem ostatním. To jest mi jasno z jedné reflexe z denníku, kde Náprstek praví, „že téměř lituje, že rozum jeho jej oloupil o víru v nesmrtelnost duše, neboť tak že jest zbaven té hluboké rozkoše jež ho pojímá při myšlénce, že nejen na zemi, ale i v šíru všehomíra by mohl do nekonečna s vědomím zdokonalovati sebe i jiné, hloub a hloub se zabírati do pochopení toho nesmírna — co takto při krátkém životě jen v malé míře možné jest“… A jindy zase vzdychl si: „Že život jest tak příliš krátký na zemi pro obsáhlý jeho úkol.“

Jednou v rozmluvě žertovné, po seriosní debatě o náboženství, řekl jsem Náprstkovi: „Chtěl bych vidět vaše překvapení tam na druhé straně života, až přesvědčen poznáte, jak jste se zde mýlil, nevěře v nesmrtelnost duše.“ Byla to rozmluva jen žertovná, ale Náprstek byl jaksi náhle zaražen, podíval se zamyšleně, mlčky na mne, zdálo se mi, že výraz takového zaražení jsem nikdy v jeho výmluvném zraku nespatřil, a pomyslil jsem si mimoděk tiše: „Není tak přesvědčen, jak se zdává.“ Nevím, zda jsem se mýlil. Dle mého nezvratného přesvědčení hrouží se dnes věčností opojený jeho duch v to hlubší a hlubší poznání světa, po němž někdy tak prahl. Ty naše pojmy zde! Jak to vše nedokonalé a pouze tušící! Hledáme stále a nikdy nedojdeme jistoty, jako ubozí plavci mořem jsme stále zmítáni, hnáni od břehu k břehu. Naše plány a naděje, to jsou lodi, ztroskotané, rozkrušené, potopené každou chvíli. Ten všeobecný lidský los poznal Náprstek více než kdo jiný. Co předsevzetí, co plánů, co chimér pochoval tam na dalekém západě!

Když se vracel do Evropy, měl program svůj prostý a silný připraven. Lze ho vtěsnati do těch slov, jež Náprstek někdy napsal přátelům, když se loučil s Evropou v roce 48. „Doufám,“ psal tenkráte, „že mi zbude nějaké pole, které zúrodniti vší silou se tak vynasnažím, až se opět z Ameriky vrátím do milené vlasti.“

Každý ví, s jakou jarostí a s jakým úspěchem Náprstek hned pracovati se jal, ale ať nemyslí nikdo, že všechny útrapy a všechna sklamání mládí v tom opravdovém a hluboce cítícím muži nezanechaly stopy. Nebyl z těch, již jizvy svoje ukazují, ale stačí někdy slovo, by naznačilo mnoho. Působil Náprstek už léta zdárně a blahodárně po svém návratu zde mezi námi, když se jednou v listě soukromém a intimním dávnému příteli podepsal místo jménem jako — „poor sailor“ — „ubohý plavec“.

Je něco melancholického a poetického v tom podpisu, vycítíš mnoho minulého utrpení z něho, mnoho sklamání, je v něm ohlas zalehlých bouří, sám Komenský mohl míti nápad tak se podepisovat, „ubohý plavec“ — „na šírém moři života“ — rozumí se.

Tím ovšem netvrdím tu nepravdu, že by Náprstek byl kdy melancholikem býval, k tomu byl příliš silným duchem, nebyl proto znaven, že byl zmítán, a dýchal po bojích v těch sférách výšin morálních, kde panuje klid a jas, tak jako ve vysokých sférách vzduchu, na vrcholcích hor, vyčnívajících nad oblaky.

Mohlo býti klidno a jasno v jeho nitru, neboť myslil a miloval, měl svůj úkol a plnil jej se zdarem a s přesvědčením nezvratným a byl šťasten v životě svém soukromém. Náprstek nepodléhal snadně dojmům vnějším a neměl rozmarů, panovala v něm úplná harmonie a měl dar humoru, jenž jej neopouštěl ani v situacích vážných. V Americe zapsal si jednou vesele: „Celé moje jmění je dnes 31 centů a dluhů je na sta — ale jsem dobré mysli.“ A později v Praze, když se všech stran se na jeho štědrost činily nároky, psal jistému příteli stejně vesele: „Nevím věru, kdy mi bylo hůře, zda tenkráte v Milwaukee, když jsem byl dlužen celému světu, nebo dnes v Praze, když jsem celého světa věřitelem!“ V jeho veselosti bylo něco tak dobrého a jarého, jako v úsměvu jasného letního dne. Náprstek uměl také potěšovat, protože znal žalost a protože uměl jí čelit. Uměl též opravdu radit. Život jeho vnitřní byl tak bohat jemnými odstíny. Věděl ze zkušenosti, co to jest blouditi, co to jest nalézti zase sama sebe a sbírati po sklamání a po neúspěchu nové síly a nový vzlet pro dávné nezměnitelné v podstatě ideály. Vědělť dobře, že člověk se jich proto ještě nevzdává, odchyluje-li se po marných pokusech, uskutečniti je, poněkud od nich, věděl, že takové zdánlivé vzdalování se od nich může býti nabývání sil v passivitě k novým náběhům; pomine rozčarování, ochabnutí, vystřízlivění okamžité, a jsou-li v srdci našem opravdu zakořeněny, a jsou-li nám strastně drahé vrátíme se zase k nim. A jsou-li ideály naše takového způsobu, že nám nelze je prováděti úplně, nesmíme se hněvati na ně, protože se neuskutečnily, to jim ceny neubírá: omyl náš je v tom, že jsme dobře neznali sílu prostředků, jež jsme k uskutečnění jejich měli, v tom byl nedostatek náš a pak v lidech, již je nechápali, v okolnostech, jež se nám do cesty stavily, ale cena vnitřní, absolutní těch ideálů zůstává. Nevzpomínáme-li jich s ironií, zůstávají-li nám přes nezdar svatými, zachováme si tak mladost duševní. Náprstek, jako každý jiný na tomto světě nedokonalosti, neprovedl vše, co si kdy vytknul za metu, neuskutečnil svoje v plném smyslu nejideálnější předsevzetí, povstalé v zlatém věku křídladajného mládí, všechny ty veliké, tajuplné sny o Orientu zůstaly sny, ale Náprstek byl v pravdě moudrý a nedovedl-li uskutečniti vše, o čem snil v mládí, pokusil se o to, prováděti, co zralejší věk mu vnukl, ale to úplně a s velkodušností nezměněnou, stejně krásnou, jako byla ona z dob blouznivých. V ryzosti oné nesobecké snahy zůstal si věren od prvního dne, kdy přemýšleti se jal, až do posledního dechu, kdy všechno jeho přemýšlení tak náhle shaslo — pro sebe nic, pro jiné vše. Žádná ctižádostivost, žádná malicherná ješitnost ani stín nějakého zisku neposkvrnily nikdy jeho sluncejasný štít. Neklaněl se nikdy modlám a nedbal žádné přízně. Věděl dobře, jak zachovati důstojnost volného muže i v nevolnosti naší, kde mnohdy přímě a prostě pravdu říci nelze, kde však lze výmluvně mlčeti. Náprstka nepotkal nikdo v Byzancii, tak málo jako Fügnera nebo Tyrše. Byl Náprstek demokrat, ale jeho demokratism byl něco docela jiného než ten planý křik z politických klubů, šosáckých radnic a mělkých žurnálů, nebyl mu hluchým heslem, jako politikářům z řemesla, nýbrž šlo mu o pojem lidských zájmů všem bez rozdílu společných, jimž má každý obětovati ve prospěch celku všechny svoje zájmy soukromé. Nešlo mu o žádnou kastu, tedy také ne o kastu měšťanskou, jednalo se mu o reformu společenskou. Ideálem jeho bylo, aby zmizela ze světa ta hrůza sobectví, „která z těch, již majetníky nejsou, dělá majetek“, povrhovati mamonem, po něm nebažiti, nemíti naprostého smyslu pro titule a výsady jakékoli, jako Náprstek, toť důstojnější a také účinnější než závidět a nenávidět. Náprstek ani netušil, jak v té prosté noblesse svého smýšlení a ve svém sebezapírání ve prospěch bližních se podobal křesťanům prvních dob.

Práci lidskou pokládal Náprstek za prostředek k volnosti, a leží snad filosofický jeho význam v tom, jak na ni hleděl s ideální výše mravní. Práce byla mu bojem buď proti nepřátelské přírodě, buď proti umělým překážkám v lidské společnosti, a jako boj nemůže býti účelem, nýbrž jen prostředkem k dosažení cíle, tak měla všechna práce, všechen z ní plynoucí blahobyt, všechen ruch obchodní býti jen prostředky a nikdy cílem. Lakota, hromadění peněz — to byly pojmy Náprstkovi cizí. Duše jeho byla v tom ohledu čista jako světlo nejkrásnějších hvězd. Dlaň jeho se nikdy nezavírala, by zlato držela, byla stále otevřena s velikodušnou štědrotou, tak jako srdce jeho se nikdy nezavíralo soucitu, ale stále klidnou láskou zářilo. —

Přemýšlel jsem mnohdy o tom, který byl vlastně hlavní rys v povaze Náprstkově, rys, z kterého by celá jeho individualita se odvozovati dala, a myslím, že se nemýlím, řeknu-li, že to byla jeho naprostá spravedlnost. Dýchal jí jak plícemi. Z té spravedlnosti prýštila jeho láska k vlasti, z ní vzala tolerance jeho vznik, v ní spočívala jeho lidomilnost a jeho horlivost pro emancipaci žen. Poněvadž byl spravedlivý, bouřil se proti útisku svého lidu, poněvadž byl spravedlivý, nebyl výlučným ve svém vlastenectví, poněvadž byl spravedlivý, nebyl spokojen se zařízením dnešní společnosti, poněvadž byl spravedlivý, byl pomocně na straně chudých a slabých, poněvadž byl spravedlivý, ujímal se nešťastných, proto také byl přítelem dítěte, sirotka, mrzáka a raněných na duši, poněvadž byl spravedlivý, nechtěl tomu rozuměti, aby valná část lidstva byla zkrácena v právech svých pod záminkou, že je jiného pohlaví. Byl s Prudhonem za jedno v náhledu, že to křivda a neštěstí, neviděti v ženě než pohlaví, a dle jeho náhledu byla náprava křivdy v tom, že by se nemělo dáti ženě pouze přirozené její právo, ale že by měla se postaviti na vysoký podstavec tím, že se pro ni vymezí vysoká povinnost ve společnosti a v národě. A jeho názor byl takto ku podivu prostý a v té prostotě veliký. —

Buď chvála veliká, zasloužená a neskonalá tomu muži tak vzácně spravedlivému a nezištnému, jenž si tak krásné úkoly samoděk ukládal a tak věrně, pevně a dokonale jim dostál! Chvála a dík!

Jen něco málo ještě mi dovolte pověděti o stycích mých osobních s Náprstkem; jsem mu tak hluboce vděčen za přátelské jeho ke mně city. Nebyl Náprstek z těch, kteří hladkými slovy hned každého vítají a mu náruč otevírají. První naše setkání bylo pouze vlídné, vřelost dostavila se později, a čím déle jsem jej znal, čím více jiných lidí jsem poznal, tím hlouběji poznával jsem jeho cenu, tím více jsem jej miloval, a tím dražším útulkem stával se mi jeho dům ve chvílích skleslosti na duchu a zármutku. Když jsem se z Prahy vystěhoval a jen na návštěvy z venkova sem dojížděl, těšíval jsem se vždy už několik stanic na okamžik, kdy vejdu k „Halánkům“ a kdy uslyším ten milý, srdečný, lahodný hlas objímajícího mě Náprstka, volajícího vždy vroucím tónem: „Nu, buďte nám vítán, kamaráde!“ A pak přicházela paní Náprstková, žena prostě ušlechtilá, pravá duše domu, zasvěcující sebe, všechny své povinnosti klidnému blahu svého muže a jeho záměrům, a tu začaly naše tiché a veselé besedy. Jak často sedávali jsme sami tak v té útulné jídelně po obědě, šeré a teplé v zimě, chladné a stinné v létě, a tu mohl jsem svému srdci ulehčovati a pověděti vše, co mě hnětlo a tížilo. A pak naslouchal jsem tak rád Náprstkovi. Tichý jeho hlas měl tak měkké odstíny. Jak bývalo mi volno! Někdy bylo v zimě tak šero, že za dne v té malé komnatě hořel plyn, a díval jsem se, jako zapadlý v sny, oknem, jak do dvora bílé, tiché vločky sněhu padaly, mezi tím co mě konejšil ten drahý hlas, pronášející slova prostá, moudrá, tak často plná útěchy! Ach, ano, bývalo to jako ve snách, a je mi jako ve snách dnes, když na to vzpomínám, že vše to bylo a že to minulo, zapadlo!

Bylo to v Alpách, kde mě stihla zpráva ta hrozná… Nečekal jsem okamžik, spěchal do Prahy. Ty podzimní lesy, prohřáté zářijovým sluncem, plny vůně cyklamin, jak byly krásné ještě včera, ale dnes míhaly se přízračně kolem okna vagonu, a viděl jsem je jen mlhou své úzkosti. Přijel jsem do Prahy a viděl v knihovně místo Náprstka jen už kovovou jeho rakev. A pak přišla ta doba temných smutků. Přišla pouť tou truchlou krajinou, zastřenou deštěm a bičovanou chladnými větry, ta pouť do Gothy, ta horečka v tom šíleně do prázdna a smutku letícího vlaku, pak ten mátožný děj pohřbu do plamenů. Nedovedl jsem ani dobře myslit ani dobře cítit, a slzy ulevily mi jen ve chvíli, když za zvuků české písně rakev, na níž náhlý paprsek slunce zahořel a zasvítil, pomalu zapadala do podlahy krematoria… A pak přišla ta pustota v srdci a v hlavě doma v těch zimních měsících o samotě, ten svírající bol při myšlénce, že zapadla v temno a prázdno a v nic ta lidská bytost nám tak drahá, a ta lítost, nemoci slova útěchy podati vdově tak těžce strádající…

A přišlo jaro, a zajel jsem do Prahy, když výklenek pro popelnici hotov a vyzdoben byl, a když paní Náprstková mě vyzvala, bych urnu postavil ke konečnému pokoji na vykázané místo, kde nedotknuta zůstane, až urna druhá s popelem jejím vlastním se tam postaví. Bylo šero v síni a bylo jaro venku, vanulo nebem i zemí… A bylo mi zase jako ve snách, když pomalu jsem stoupal po stupních vzhůru k výklenku. Něma, v slzách, zlomena stála ušlechtilá Náprstkova vdova s popelnicí v rukou, položila čelo na ni, loučila se s ní mlčky a pak mi ji podala. Sklonil jsem hlavu před drahým tím popelem, postavil třesoucíma se rukama nádobu na určité místo a mlhou svého dojmutí četl jsem mimoděk slova, vrytá nad výklenkem: „Pokoj lidem dobré vůle!“ To byla tichá moje modlitba. —

Zůstanu paní Náprstkové do smrti vděčen za to, že vyvolila mě k tomu, abych postavil popelnici do výklenku, zůstanu jí vděčen, že mě k tomu vyvolila, bych dnes o zesnulém promluvil. Vím, že byli jiní, povolanější řečníci, Náprstkovi ještě blíže stojící než já. Řekl jsem paní Náprstkové svou obavu, že nedostojím snad tomu úkolu. Tklivě a prostě odpověděla: „Mluvte o Vojtěchovi klidně a upřímně — a bude dobře.“ Mluvil jsem klidně a upřímně, a bylo tedy snad dobře. Než se však rozejdeme, dovolte jen ještě jedno slovo.

Konfucius pravil: „Slyšeli-li jste ráno hlas nebem daného rozumu, můžete na večer zemříti.“

Pojem „hlasu nebem daného rozumu“ znamenal čínskému učiteli princip povinnosti ve skutcích života. Nuže, nebeský ten hlas uslyšel Náprstek záhy v mládí, tedy ráno, a nenaslouchal marně — klidně mohl tedy odejíti na večer, když věk jeho uplynul.

Žel, ano, že Náprstek nám odňat jest, ale dík, že dán nám byl!

Dědictvím jeho buď nám jeho příklad, a hluboký, neskonalý buď mu za ten příklad dík a slavná buď mu paměť a pokoj lidí dobré vůle!

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Julius Słowacki: Balladyna