Vojta Náprstek, přítel české mládeže a české školy/I.

Vojta Náprstek, přítel české mládeže a české školy Josef Klika
Úvod	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Podtitulek:	Náprstkovy přednášky pražské
Autor:	Josef Klika
Zdroj:	KLIKA, Josef. Vojta Náprstek, přítel české mládeže a české školy. Praha : vlastním nákladem, 1895. S. 2–6. Digitální knihovna MKP
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Vojta Náprstek

Jeden z prvých činů Náprstkových po návratu z Ameriky do vlasti bylo povzbuzování české společnosti pražské, tou dobou pro zájmy osvěty a dobra obecného namnoze lhostejné a netečné, ovšem též poněmčilé, ano i šosácké, k vyššímu životu duchovému.

A skutečně se mu podařilo, provésti obrození především ženské společnosti pražské, z které vzešel Americký klub českých dam, jenž Náprstka maje v čele pro dobro české mládeže pražské provedl práci, obdiv, úctu a vděčnost vzbuzující, jenž vůbec se nadchl Náprstkovými ideami pro osvětu a dobro obecné a svou dobou sám jediný ve směru vlasteneckém, osvětovém a lidumilném konal dílo, o které dnes dělí se celá řada spolků pražských!

Prostě a přece výmluvně vypravuje o původu tohoto sdružení českých žen, jemuž v dějinách pražské soustavy vzdělávací a v paměti vývoje české společnosti novodobé dlužno věnovati zřetel důtklivý, Žofie Podlipská v rukopisné Zprávě o dvacetileté činnosti klubu (r. 1885): „Když roku 1858 pan Vojtěch Náprstek z Ameriky šťastně se vrátil v milý domov, v náruč předobré matky, přinášel z vlasti svobody bohatství myšlenek a plánů. Přál sobě především, aby mohl naši společnost osvěžiti tím volným vzduchem, od něho sem přeneseným, aby sílu národní povzbudil k činnosti, aby vštípil lidu lásku k samostatnosti na místě různých předsudků, jež ruce vážou a mysli skličují.“

„Od vzkříšení se českého národa k novému uvědomělému žití bylo slyšeti stesk, opravdu srdce rvoucí: Jen kdybychom měli také české ženy, energické matky a uvědomělé vlastenecké a vzdělané dívky! Každý vlastenec a lidumil nahlížel, že na nich záleží, aby národ se opravdu vzchopil, sesílil a k pravému životu se vzkřísil. Bez žen bylo by zůstalo vlastenectví vězeti opravdu jen v knihách! Ženy musily se přičiňovati a účastniti, aby to byl život opravdový.“

Náprstek jsa přesvědčen, že v tomto směru pomoci nejvíce třeba, své úmysly hleděl uskutečniti trojím způsobem: Založením Průmyslového Musea; založením spolku dam, jež by vzdělávajíce sebe neunavně pamatovaly a pracovaly na vzdělání, podporou a ulehčením bídy jiných; založením ženského sirotčince, jenž by nejen osiřelé dítky zaopatřil, nýbrž i vzdělával. Tyto tři instituce vyvíjely se současně, spojeny ústrojně a těsně navzájem a sloučeny s veškerou činností Náprstkovou v Praze.

Americký klub dam ovšem již svým jménem připomíná Ameriku, která Náprstka, jeho původce, povzbudila a potvrdila v úmyslech vlasteneckých a humánních; hlavním úkolem klubu měly býti sbírky na dívčí sirotčinec, jemuž do vínku přispěli američtí Čechové tak značnými částkami, že i on měl slouti Českoamerickým sirotčincem; k ideji Průmyslového Musea pak bezprostřední podnět vzešel z Londýnské výstavy světové roku 1862.

Předměty, jež z této výstavy do Prahy přivezli prof. dr. Antonín Frič a Vojta Náprstek, byly vysvětlovány o veřejných přednáškách na ostrově Střeleckém, 18. prosince drem Fričem a 22. prosince roku 1862 Náprstkem. Přednášky měly „podati důkaz, že i naše obecenstvo, zejména krásná pleť má smysl vedle zábavy, bálů, koncertů, besed a t. d. také pro to, čím se klestí cesta pokroku, ušlechtilejším náhledům a názorům, čím život veřejný a domácí se povznáší, čím duch lidský se osvobozuje tížících jej pout, čím konečně se dosahuje úspory času, práce a kapitálu, čím se podporuje zdraví a blahobyt se množí.“

Náprstek zkoušeje o prvé přednášce své rozmanité stroje pro domácnost, a to stroje kuchyňské a prací a náčiní i nářadí domácí, svěžím humorem a vtipem porážeje možné námitky, vypočítával, že každá žena při denních pracích svých zbytečně ztrácí 4 hodiny denně, což do roka dělá 1460 hodin a v padesáti letech 8 let, o kteréž zkracuje svůj život tím, že při metení, topení, žehlení, praní, vaření, pečení a připravování rozličných domácích potřeb neužívá dobrých způsobů na základě vědy a zkušenosti. Tyto věci vybavují čili emancipují ženu domácnosti americké ze starých zvyků, ducha tísnících, z nepraktického plýtvání časem. Jimi má se proklestiti dráha pokroku v domácnosti a spolu zaplašiti česká nevšímavost a nečinnost na poli drobných vynálezů. (Dle současné zprávy novinářské.) — Druhá přednáška Náprstkova 5. ledna 1863 svědčila šicím strojům a domácím lednicím z výstavy londýnské. Šicí stroje byly v Praze vůbec novinkou, a řečník vtipně o nich se pronesl: „Jako osvobozena jest žena od toho, že nemusí více roztápěti síru na lžíci a protahovati skrze ni bavlněnou niť, poněvadž stroje dodávají nám dostatečné množství velmi laciných sirek, tak osvobozena jest strojem šicím od šití ručního.“ — V třetí přednášce 6. ledna se zápalem vykládal Náprstek o tom, co by české ženy počaly se zbývajícím časem po stkvělých příkladech žen v Anglii a Americe, jichž podobizny současně ukazoval: „Žena má zajisté — mluvil řečník — tolik nadání jako muž, proč nemohla by se účastniti ve vyšších úkolech života, když jí důmysl lidský osvobodí od všelikých nízkých zaneprázdnění? Mluví se tolik o vychování a vzdělání mládeže, nuže, nechť se mu ženy věnují u větší míře. Mluví se o chudobě literatury a umění, nuže, nechť ženy zkusí, aby i na tomto poli zanechaly po sobě památku. A že to mohou, o tom není žádné pochybnosti více!“ — Ke čtvrté přednášce Náprstkově — a to na ostrově Žofínském — dostavilo se již 1500 posluchačů, mezi nimi dvě třetiny dam a to i z nejvzdálenějšího venkova; pokračováním a doplňováním předchozích vylíčila vlastní jádro otázky ženské: přečetné obory práce žen, na vlastní výživu odkázaných. Při tom vzpomenul řečník snah po vyšším vzdělání a lepším postavení žen z roku 1848, snah, jež k životu novému mají býti vzkříšeny.

Na všech přednáškách Náprstek důmyslně dokazoval, jak těsně souvisí vzdělání lidu, vzdělání žen a pracovní třídy s užíváním strojů, jež soustřeďovati se měly k obecnému poučení v Průmyslovém Museu, jehož osvětový, hospodářský a vlastenecký ráz stával se odtud zřejmým a populárním.

Zejména dámy české vystihly tendenci přednášek Náprstkových: Stroje zjednají nám úsporu času, práce, kapitálu, které lze věnovati sebevzdělání a dobru jiných! A osvědčily se nejen účastí svou na přednáškách, při kterých posléze byla nouze o místo i v rozsáhlém sále Žofínském — věc, v Praze tuze vzácná i neslýchaná — ale také podáním zvláštní adressy děkovací Náprstkovi, v němž nalezli svého muže!

K adresse této ze dne 3. února 1863 podnět daly dámy, scházející se nejprve u kněžny Jenny Taxisové, potom u paní Karoliny Světlé. Nese 300 podpisů žen a dívek, namnoze z nejpřednějších rodin pražských a úvodem poukazuje na myšlenky stkvělé, jež vzbudí obecnou pozornost, avšak neosvědčí se a rozplynou se jako lesklé bubliny, a na myšlenky tiché a skromné a nadějné, jaké byly v přednáškách Náprstkových; „mnohý si jich nepovšiml, mnohý se i pousmál — mluví adressa k Náprstkovi — že věnujete čas svůj předmětům tak malicherným, pouze ženského života se týkajícím: ale zrnka, která Jste rozsil, již klíčí v půdě kypré a za krátkou dobu překvapí Vás osení, bohatou žen slibující. Sezval Jste krajanky své, abyste je obeznámil se stroji, jichž zavedením by se docílila znamenitá úspora času a peněz; mnozí viděli jen stroje a vypočítávali výhody, z nich vyplývající. My Vám však porozuměly a pochopily jsme, že nám ukazujete, jak se jedině jimi otevře ona tuhá brána staletých předsudků, která před námi uzavírá duševní svět, a viděly jsme za ní se zalesknouti zlatý chrám, v němž trůní pravá důstojnost a ženskost, jak si ji myslila příroda, stvořivší nás. Vám, pane, náleží čest, že Jste měl, v národě našem prvý, cit pro bídu naši; nebo bídou to jest, umírá-li švadlena při vší pilnosti své hlady; bídou to jest, musí-li matka zanedbati ducha svých dítek proto, že vyžadují klopotné práce hospodářské všechnu její činnost; bídou, vychová-li se dívka jen pro muže a vstoupí-li v sňatek jen proto, že nedojde jinak zaopatření; bídou, cítí-li žena v prsou svých vlohy a musí-li je umořiti proto, že společnost jich použíti nedovede a nechce. My hluboce cítily tuto bídu a musily jsme mlčeti, jen v tichosti jsme nad ní plakaly; neb každá, která propůjčila stesku svému slova, byla považována za mužatku, a mrzké se jí podkládaly pohnutky, že si přeje svobody, by prosta byla posvátných povinností všech a hověti mohla choutkám licoměrným. Vy, pane, první Jste k nám volal: Buďte činny, rozdělíme se s vámi o poklady vědy, umění a průmyslu, závoďte s námi a těšiti se budeme, dostihnete-li nás prácemi svými. Vaše ruka, pane, ukázala nám první na nové působiště ve vlasti, na nové, krásné dráhy, na nichž nám bude vyvinouti všecky ušlechtilé vlastnosti, které v nás dřímají a jen po různu vykvétají. Ano, my se budeme učiti, my se budeme vzdělávati, nedbajíce na posměch, vtipkování a krčení ramen, neboť bez boje není vítězství. Opírajíce se o výtěžek práce naší, jež nám pojistí samostatnou budoucnost, podáme pak ruku jen tomu, kdo vládne i srdcem naším; manželka nebude více závažím, nýbrž spolupracovnicí milenou, skutečnou družkou muži; a otec, jehož vyrve předčasná smrt z náruče jeho rodiny, opustí ji alespoň bez hlodající bolesti, že zůstavuje děti své veřejné dobročinnosti, a zanechá jim matku, která bude hrdá, že je s to, aby sama je uživila a vychovala. Nepatrný zdál se úkol, který Jste si zvolil — končí se adressa — a přece se ukáže, že byl ten největší. Proto Jste mluvil k nám slova, k mnohému k smíchu: ale ohlas jejich prochvěje věky; neb kam vnikla, tam se povznese mravnost. Zdaž člověku lze zanechati po sobě stopy spanilejší? Toto vědomí a uznání naše odměniž Vás za vše, co Jste pro nás podnikl a co ještě pro nás učiníte.“

Nezůstalo však při slovech adressy Náprstkovi — ženy pražské vzchopily se i k činu a v provolání Češkám ze dne 25. ledna 1863, podepsaném Jenny kněžnou Taxisovou, Karolinou Světlou, A. Uhlířovou, B. Macháčkovou, L. Šmidtovou, B. Křížkovou, T. Zapovou, A. Holinovou a J. Pechovou vyzvaly paní a dívky české, by na Národní Besedu 9. února dostavily se v oděvu sice slušném ale jednoduchém, a peníze, určené na krajky, stužky a jiný zbytečný šperk, věnovaly Průmyslovému Museu, tomuto zřídlu pro poučení a vzdělání i nejchudšímu ze společnosti, prostředku ku povznesení pracovních tříd a blahobytu celé otčiny. „Obět tato ve prospěch všeobecného vzdělání a pokroku — praví provolání Češkám — ozdobí čela Vaše mnohem stkvěleji než věnce z nejumělejších květin, než nejstkvostnější perly a drahé kameny,“ a bude to bohdá vhod i otcům, manželům a ženichům, kteří spolu uznamenají, že není již spravedlivou výčitka, že „srdce žen českých, honosící se tolikerými vzácnými vlastnostmi, postrádá pokladu nejkrásnějšího: obětavosti pro zájmy národa svého a že mysl jejich, libujíc si v hravosti a malichernosti, není schopna zápalu pro obecné dobro a blaho.“ Vskutku zmíněný Výbor Pražanek dle výkazu ve veřejných listech 11. února 1863 vytěžil o Besedě přes půl třetího sta zlatých ve prospěch Musea Průmyslového, k jehož založení v únoru ustavil se výbor a pro nějž docházely četné příspěvky, zase namnoze od českých dam, a jemuž napořád přibývalo nových a nových předmětů, jež v domě „u Halánků“ počaly se vystavovati a ochotně průmyslníkům a školám půjčovati.

Náprstek pak nepřestával živiti pro Museum zájem a to opět přednáškami na Žofíně, vykládaje o Japonsku a předváděje vzácné a v Praze tenkráte téměř naprosto neznámé stkvělé výrobky japonské, stejně o vytříbeném vkusu jako dokonalé technice svědčící. V jiné přednášce své pokračoval o strojích v domácnosti.

Současně dle krásného zvyku již z let studentských shromažďoval Náprstek ve svém domě pohostinném výbor české společnosti, vynikaje vzácným darem, „hledati a povzbuzovati lidi nadané ku společné činnosti“; postrádal však v kruhu mužů ze všech oborů vědy, umění a průmyslu živel ženský. I vyzval Karolinu Světlou, aby sezvala a v jeho domě uvítala pokroku milovné dámy pražské, jež se poprvé „u Halánků“ sešly 15. ledna 1865, kterýmž dnem Americký klub českých dam zahájil svou činnost.