Přeskočit na obsah

Vlastenský slovník historický/Válečnictví

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Válečnictví
Autor: Jakub Malý
Zdroj: Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 864.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Válečnictví, Čechové odjakživa pověstni byli pro svou udatnost, ač v nejstarší době, a nejvíce také později nevedli jiných válek než obranných. V čas nepřátelského vpádu nastala všeobecná povinnost branná, než přes hranice nikdo nebyl povinen do války jíti, leč dobrovolně, ale takových dobrovolníků nacházelo se vždy dosti za dobrý žold. Po zavedení řádů feudálních ovšem povinni byli manové královští na zavolání svého lenního pána dostaviti se v pole s určitým počtem svých lidí. Spůsob bojování starých Čechů byl tentýž jako za středověku v celé Evropě; teprv za husitských válek vyvinul se v Čechách nový spůsob taktiky, a jmenovitě Žižka stal se otcem moderního umění válečnického. V XV. století byli Čechové učiteli celé Evropy v umění válečnickém, a Václav Vlček z Cínova napsal o něm důležitý spis Naučení, kterak se mají šikovati jízdní, pěší i vozy. V těch dobách dobrodružily české námezdní roty téměř ve všech zemích evropských, a vynikla dlouhá řada proslulých vojevůdců českých. V XVI. století pozbylo české v. své zvláštnosti, když vozová hradba vyšla pomalu z obyčeje, a v celé Evropě opanovala taktika moderní. Ostatně viz články: Žižka, Vozová hradba, pak o jednotlivých druzích zbraní, vojevůdcích a t. d.