Vlastenský slovník historický/Táboři

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Táboři
Autor: Jakub Malý
Zdroj: Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 818—824. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Index stran
Heslo ve Wikipedii: Táborský svaz

Táboři, Táborité, bratři Táborští, zvala se ve válkách husitských nejkrajnější strana Husitů, mající svou zvláštní republikánskou organisaci. Jméno vzala od města T-a (v. t.), do kteréhož nově založeného Žižka ku konci března 1420 vešel a s velikou ctí a radostí uvítán jest. Hned na to útokem dobyta jest tvrz Sedlec pana Oldřicha z Ústí, který umlácen jest cepy, a tak Tábor zbaven nebezpečného nepřítele v nejbližším okolí svém. Dále pak dne 5. dubna u veliký pátek noční dobou přepadl Žižka město Vožici, kdež po bitvě u Sudoměře bylo se uhostilo asi 2000 „železných pánů“. T. zapálivše město veliký pokřik učinili, a ve zmatku toho nastalém větší díl těch jezdců pobit anebo zjímán. Při tom nabráno mnoho kořisti, jmenovitě koní a odění, načež Žižka také si zřídl jízdu a válečné prostředky své znamenitě rozmnožil. Teprv potom v Táboře dokončil úplně organisaci vojska svého, kteréž pravidelným denním cvičením tak vzdělal, že napotom čeliti mohlo každé moci nepřátelské. Zároveň zřízena v Táboře pořádná vláda v ten spůsob, že zvoleni jsou čtyři starší: Mikuláš z Husi, Jan Žižka z Trocnova, Chval Řepický a Zbyněk z Buchova, jichž rozkazu měli poslušni býti všickni bratři obce Táborské. Tu se hrnuli do Tábora všickni horlivější přívrženci nového učení všech stavů, odhodláni jsouce nasaditi život pro své náboženství, i s ženami a dětmi, kdež byli přijímáni za bratry po příkladu prvních křesťanů. V bratrství tomto se ujímaly všecky novoty náboženské. Kněží táborští zavrhli netoliko řády kostelní, které nebyly založeny v písmě svatém, ale také roucha kněžská, a konali služby boží v obyčejném oděvu, vstupovali v manželství, nestřihali si vlasů a nosili vousy jako jiní mužové. Ctění svatých, modlení za zemřelé, učení o očistci zavrhovali; svátků nižádných krom jediné neděle, též nižádných postů nezachovávali; přítomnost pravého Boha ve svátosti oltářní upírali; též neuznávali výhradní oprávněnosti kněží k vykonávání bohoslužebných obřadů. Při tom odvolávali se na jediné písmo svaté, a všem pozdějším ustanovením církve platnost upírali. Dále netrpěno žádné nádhery ani žádných ozdob v kostelích, a při službách božích užívali jazyka českého. T., vykládajíce víru podle rozumu svého, opravili církev dle vzoru prvních dob křesťanských. Avšak nepřestávajíce na tom pomýšleli také na opravy v životě veřejném a společenském. Zavrhujíce krále Sigmunda co zjevného nepřítele národu Českého chtěli z království Českého udělati republiku, zlomiti převahu Němců v zemi a zjednati úplný průchod živlu národnímu. Ve společenském ohledu zasazovali se o rovnost všech lidí. Takové byly náboženské a politické zásady T-ů, kteréž jali se prováděti se vší bezohledností. Tu jsou od nich vybíjeny chrámy a zbavovány všelikých okras svých, často velmi drahocenných, jmenovitě pak všech obrazů, jichžto ctění pokládali za modloslužbu, čímž zničeny jsou nesčíslné vzácné památky starodávného umění. Nad to se dopouštěli T. mnohých ukrutností na přemožených nepřátelích, což ovsem činili jenom v odplatu za podobné skutky nejdříve proti nim páchané. Takové zuření jejich učinilo jméno jejich daleko široko strašným. Když veškerá strana pod obojí, zbrojíc se proti králi Sigmundovi s vojskem křižáckým do Čech vtrhšímu, sestoupila se v jednotu se slibem, hájiti společně tak zvaných čtyr artikulů Pražských, přiznali se k těmto i T. Žižka vedl osobně vojsko táborské na pomoc Praze, a porazil tam pod vrchem Vítkovem, od té doby Žižkovem nazvaným, křižáky Sigmundovy na hlavu. Když na to utrakvističtí Čechové podávali korunu králi Polskému Vladislavovi, výstřednější strana T-ů s Mikulášem z Husi nebyli s tím srozuměni, poněvadž by raději bez krále byli bývali, neměl-li býti rodu domácího; ale Žižka, mírnější a střízlivější, přitiskl nicméně pečeť táborskou k usnesení, že se má vyjednávati s Vladislavem. V bitvě pod Vyšehradem bojoval po straně Pražanů též zástup T-ů pod Mikulášem z Husi. Avšak T. byli v Praze jenom tenkráte vítanými hostmi, kdykoliv bylo potřebí jejich branné pomoci; jakmile však nebezpečenství pominulo, oni svou surovou neotesaností počali býti nepohodlní uhlazeným měšťákům, pročež všemožně hleděno se jich zase zbaviti. Tak i nyní se dálo, pokus pak o srozumění se kněží táborských s Pražskými veřejným hádáním v domě Zmrzlíkově neměl žádného výsledku. Když pak brzy na to Mikuláš z Husince zemřel, Žižka, nastoupiv na jeho místo co první vůdce T-ů, obrátil se s těmito do západních Čech, válčit proti stoupencům Sigmundovým a nepřátelům kalicha. Valka vedena s obou stran s velikou ukrutností, jakož o tom podány zprávy na místech příslušných. Pomalu celá země opanována jest od Husitů, čehož největší zásluhu měl Žižka se svými T-ry. Čím rozhodněji však odchylovali se T. od pouhých kališníků, tím více musilo jim na tom záležeti, aby mezi nimi samými nedáváno bylo vzniku nižádnému učení výstřednějšímu ještě nad táborské, pročež každé takové bezohledně stíhali. Tak vypovězen jest na začátku r. 1421 kněz Martin Houska příjmím Loquis, který v učení o transsubstanciaci příliš daleko zacházel, a někteří stoupenci jeho upáleni, sekta pak Adamitů (v. t.) vyhubena jest od Žižky úplně. Téhož r. 1421 zvolili si T. z prostředka svého zvláštního biskupa, kněze Mikuláše z Pelhřimova. V Praze měli T. horlivého stoupence v knězi Janovi ze Želiva, jenž co vůdce silné strany, zvláště na Novém městě, provozoval v obci po delší čas moc rozhodnou. Za krátké jednoty Starého a Nového města, jím spůsobené, zvolen jest vlivem jeho za hejtmana Pražského horlivý Táborita Jan Hvězda z Vícemilic, a tak moc táborská, mimo jiná města, která pod správou T-rů stála, jeden čas až na samu Prahu se vztahovala. Ale brzy stal se v té věci obrat, po zrušení jednoty obou měst obdržela v Praze vrch zase strana mírná, kněz Jan ze Želiva jest násilnou smrtí odstraněn, a po krátké mezivládě strany jeho dostali se příštím knížete Sigmunda Korybuta opět na delší čas k veslu mírní utrakvisté. Proto však strana výstřední v Praze nevzdala se všech nadějí, za Korybutovy nepřítomnosti v Praze, když ležel před Karlštýnem, srozuměla se potají s vůdci táborskymi Bohuslavem ze Švamberka a Janem Hvězdou, kteříž oba učinili vpád do Prahy, ale zapuzeni jsou od Staroměstských. S Tábory vyšly z města i přednější osoby strany pokročilé, které byly původem toho vpádu. Těmito událostmi vzrostly neshody mezi T-ry a Pražany u velikou rozhořčenost na sebe, tak že obě strany na se péči měli. Po brzkém ze země odejití Korybutově přilnuli Pražané ke straně šlechtické, která té doby tvořiti se počínala z většiny panstva českého, bez rozdílu náboženství, proti demokratickému směru T-rů. Tak v brzce stály proti sobě dvě strany v zemi, a sice politické: jedna slabší demokratická bratrstva táborského, měst s ním spojených a některé části šlechty, zvláště nižší; druhá na počet silnější, aristokratická, k níž náležela daleko větší čast šlechty, jmenovitě téměř všecko panstvo, katolické i husitské, pak obec Pražská s četnými městy k ní hledícími. Již na jaře 1423 byla domácí válka v plném plameni, o jejímž průběhu v. čl. Husitská válka. Došloť tak daleko, že Žižka s T-ry svými r. 1424 táhl na Prahu a položil se u Libně. Tu Pražany, k odporu proti jeho veliké moci nepřipravené, smířil se Žižkou výmluvností svou mladý ale duchaplný mistr Jan z Rokycan, načež následoval mír strany táborské také s pány, když od Moravy, kterou byl Sigmund Albrechtovi Rakouskému odevzdal, hrozilo nebezpečenství všem pod obojím. Tu postaven Žižka v čelo všech v jedno sražených vojů husitských, s nimiž ihned vypravil se do Moravy, ale na cestě 7. říj. 1424 morem zachvácen zemřel. Jenom osoba Žižkova byla dosaváde spojidlem rozličných stran v jednotě táborské, po jeho smrti tato ihned se rozpadla v ty částky, ze kterých se skládala. Mírnější strana mezi T-ry, dělíc se méně nežli ostatní od obecných řádů církevních, s kterou Žižka nejvíce ve smýšlení se srovnával, nazvala se po jeho smrti Sirotky (v. t.), jakoby jim otec umřel; druzí podrželi dosavadní jméno T-ů, a mezi oběma stranami nescházelo potom bojů a rozepří. Tu T. pro sebe a Sirotci pro sebe zřídili si vlastní správu pod zvláštními hejtmany, rozdělivše se o města, jež za živobytí Žižkova byli drželi společně. Předním hejtmanem T-rů stal se nyní Jan Hvězda z Vícemilic. Mezi T-ry a Sirotky nepřestalo na ten čas přátelství, za to ale s Pražany se T. opět brzo svářili. Jan Hvězda zemřel již r. 1425 následkem postřelení při dobývání Vožice, a též nástupce jeho ve vrchním velitelství Bohuslav ze Švamberka brzy po něm zahynul při dobývání Reče v Rakousích. Po jeho smrti vynikl mezi hejtmany táborskými nad jiné kněz Prokop Holý, též Veliký nazvaný na rozdíl od kněze Prokůpka, jednoho z vůdců sirotčích; jiní přednější byli Jakoubek z Vřešovic a Přibík z Klenového, a válečníci tito nejen zachovali, nýbrž i rozmnožili vítěznou slávu T-rů. V té době účastnili se T. společných výprav husitských jak v Čechách samých tak i v zemích sousedních, a jmenovitě v pověstné bitvě u Ústí nad Labem (16. čna 1426) byl Prokop Veliký nejvyšším velitelem spojeného vojska českého. Roku 1427 po druhém odstranění knížete Korybuta dostalo se náčelnictví strany pod obojí opět T-rům a Sirotkům. Jako před tím v bitvě Ústecké, velel Prokop Veliký českému vojsku také u Tachova, kde křižáci němečtí strachem poraženi utíkali před Čechy se blížícími, nevyčkavše ani útoku jejich (2–4. srpna 1427). Rozumí se samo sebou, že T. skládali také valnou část onoho vojska husitského, před kterým 14. srp. 1431 u Domažlic nanovo hanebně uteklo nesmírné vojsko křižácké, načež Prokop do Moravy se obrátiv vypudil odtud Albrechta Rakouského. Když nastala otázka, mají-li Čechové za účelem smíření se s církví Římskou obeslati sbor Basilejský, T. dlouho tomu odpírali, konečně však přece k tomu svolili. Tu kněz Prokop odebral se k známému sjezdu Chebskému, a potom k samému sboru do Basileje, kdež byl předmětem všeobecné pozornosti. Na to podnikli T. spolu se Sirotky rozličné výpravy zahraničné, v Čechách pak oblehli r. 1433 s velikou mocí Plzeň. Tu však když vojsko husitské delší čas bez prospěchu leželo, hynula v něm kázeň, neboť byl se již z něho vytratil duch zbožného zápalu pro věc za svatou pokládanou, ano většina samých T-ů již ani nebyli Čechové, ale cizinci, jež chtivost kořisti byla přivábila pod vítězné korouhve jejich. Okolo sv. Václava vypuklo prudké zbouření proti vůdci knězi Prokopovi, v němž on sám těžce raněn jsa vojsko opustil a do Prahy se odebral. Teprv když se schylovalo k rozhodnému boji mezi stranou aristokratickou a demokratickou, dal se Prokop uprositi, že nanovo se uvázal ve vrchní velení nad veškerou mocí táborskou a sirotčí (v dubnu 1434). Tu jest bojováno napřed v Praze mezi Starým a Novým městem, naposledy pak u Lipan (30. kv.), kde stranu demokratickou strašná katastrofa zasáhla úplnou její porážkou. Tu padli přední její vůdcové, mezi nimi oba Prokopové, síla T-rů pak na vždy jest zlomena, a oni napotom, odsouzeni jenom ku podřízené roli. Malá část vojska bratrského uchránila se pod Čapkem ze Sán a Ondřejem Keřským na Kolín, kdež po marném dobývání města uzavřeno příměří, v němž obležení slíbili poddati se výpovědi příštího sněmu. Zatím poražená strana T-rů ponenáhlu znova se začala sbírati, uznávajíc za hlavu svou pana Jana Roháče z Dubé, a jakkoliv nepomýšlela na obnovení války, pečovala všemožně o sesílení své k opětnému budoucímu vystoupení na dějišti veřejném. Nemohouc v nynějším stavu svém uchrániti pevnosti a města zahraničné, v jichž držení byla, postupovala jich za značné výhody, a jmenovitě vykoupila tak ze zajetí některé přednější své muže. Na sjezdě Brněnském r. 1435, kde jednáno dále o kompaktáta, přítomni byli též plnomocníci táborští, taktéž na sněmě Pražském téhož roku, kde ode vší země přijat jest Sigmund za krále. Odporovali mu jediné město Králové Hradec a pan Roháč z Dubé, an většina T-rů, v jichž čele byl nyní Bedřich ze Strážnice, byla se poddala Sigmundovi, vymohši sobě čestné výminky. Brzy však i Hradec jest podroben, Jan Roháč pak na hradě svém Sionu jat a v Praze potupně oběšen. Ale příkrá reakce, zaváděná za panováni Sigmundova, spůsobila v brzce novou nespokojenost v Čechách, před kterou churavý císař odjel ze země. Po jeho smrti T. se vší pokročilejší stranou pod obojí zvolili sobě proti Albrechtovi Rakouskému Kazimíra Polského za krále, po smrti Albrechtové pak vešli v jakýsi smír s ostatními stranami v zemi. Jsouce příliš kleslí v síle, aby ještě dále mohli samostatně vystupovati co zvláštní strana politická, jali se tím větší váhu klásti na národnost i horlili zvláště proti všemu co bylo německého, usilujíce o zachování svazku s Poláky jakožto národem příbuzným. Za to však branné roty jejich pronajímaly se na žold za hranice, a to beze všeho šetření ohledů politických, tak že, an v Uhřích bojovníci táborští byli hlavni podporou královny Alžběty, též protivník její Vladislav Polský měl ve vojště svém táborské žoldnéře, a tak T., doma všelikou moc ztrativše, v cizině za mrzkou mzdu sami se hubili mezi sebou. Mezi nečetnými šlechtici, přiznávajícími se dosavad ke straně táborské, vynikal Jan Kolda z Žampachu, který zmocniv se hradu a města Náchoda stal se veřejným škůdcem zemským. Když pak proti němu co takovému zakročeno, T. ujali se ho, a byla by z toho povstala nová domácí válka, kdyby Kolda nebyl se poddal na výnos mírných rozsudí. Roku 1443 odbývána v Kutné Hoře poslední disputace T-rů s kališníky, která, jako všecky předešlé, zůstala bez výsledku; rok na to však na sněmě Pražském zavrženo jest učení táborské jako bludné. Od těch dob den ode dne ubývalo mu vyznavačů, města táborská jedno po druhém poddávala se pod správu kněží kališnických, a po málo letech neměla tato sekta žádného výhradního bydla než v jediném městě Táboře, kde učení její bylo původ vzalo. Když Jiří Poděbradský r. 1452 zvolen za správce království, nacházelo se mezi odpůrci jeho vedle urputnější strany katolické také město Tábor, které proti němu vešlo ve spolek s Oldřichem z Rožmberka. Tu Jiří nemeškaje udeřil s velikou moci na Tábor, který čekaje marně na pomoc od pana Oldřicha přinucen jest téměř bez výminek poddati se zeměsprávci. Tu jsou do Tábora uvedeny Pražské řady kostelní a konec učiněn sektě táborské, jejíž poslední dva náčelníci, Mikuláš z Pelhřimova příjmím Biskupec a Václav Koranda, slíbivše poslušenství Rokycanovi co zvolenému arcibiskupu, odvezeni jsou onen na Poděbrady, tento na Litice, a tam dochováni k smrti. — Tak T. jako, zorganisovaná strana politická a náboženská vzali za své, ale duch učení jejich nevymizel, nýbrž v hloubi myslí lidských se skrývaje za vhodné příležitosti znova se objevil na světlo, v podobě sice rozličné, ale v podstatě tentýž: z potlačené sekty táborské vyšli totiž za nedlouho bratří čeští, jichž vyznání v nejhlavnějších věcech srovnávalo se s táborským, avšak pokojná praxis života byla pravým opakem divoké výbojnosti někdejších T-rů.