Přeskočit na obsah

Vlastenský slovník historický/Sigmund

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Sigmund
Autor: Jakub Malý
Zdroj: Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 745-748.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Zikmund Lucemburský

Sigmund, německé jmeno mužské. 1) S. svatý, jeden z patronů českých, král Burgundský (516—524), jehož tělo Karel IV. r. 1360 do Čech přivezl a v kostele sv. Víta na hradě Pražském uložil. — 2) S. císař Římský, král Český a Uherský, syn císaře Karla IV., narozen v Praze 14. ún. 1368, zasnouben byl ještě co dítě s Marií, nejstarší dcerou Ludvíka Velikého, krále Uherského a Polského, a od té doby chován při jeho dvoře. Po smrti otce svého (1378) obdržel Sigmund v podíl svůj markrabství Braniborské, které však, když po smrti tchána svého po mnohých nesnázích r. 1387 na trůnu uherském se upevnil (Polsko bylo připadlo druhé dceři Ludvíkově Hedvice), pustil bratranci svému Joštovi markrabí Moravskému. Bratru svému Václavovi, králi Římskému a Českému, který mu byl osobně na pomoc přitáhl do Uher a potlačil odpor proti němu zdvižený, nevděkem se S. odměnil, když r. 1394 spojiv se proti němu s odbojnými pány, kteří ho byli jali, řídil potom narovnání mezi oběma stranami tak, že Václav r. 1395 jednotě panské téměř ve všech věcech povoliti musil. Roku 1399 opětně míchal se S. do záležitostí českých, a roku 1400 účastnil se v klášteřem Sedleckém blíž Kutné Hory sjezdu všech členů rodu Lucemburského, kdež radili se o to, jak zachovati se k Německu, kde proti Václavovi za krále Římského zvolen byl falckrabě Ruprecht. Tu S. zřejmě osvědčil mrzkou ziskuchtivost svou, žádaje za pomoc, kterou bratru sliboval, Slezsko a Lužici a nad to i vladařství v Čechách, čímž Václav tak popuzen byl, že v zlosti ze sjezdu odjel. Když pak rok na to S. sám od vlastních poddaných v Budíně jat jest, byl to opět bratr jeho Václav, který mu pomocí z Čech a z Moravy poskytnutou pomohl z vazby. S. nelenil odplatiti mu to r. 1402 novým nevděkem, když přijeda do Čech s protivníky jeho se srozuměl, a sám ho jav uvázal se ve správu země. Ale vydíravé jeho řádění v zemi popudilo proti němu celý národ, až i sami dřívější odpůrci Václavovi od něho odstupovali. Tu zdvihl se proti S-ovi branný odpor, v jehož čelo postavil se markrabí Moravský Prokop. Toho S. na Bezdězi oblehnuv zrádným spůsobem jal, načež oba vězně své z Čech odvedl; Václava dal k opatrování do Vídně vévodům Rakouským. Prokopa držel u vazbě v Prešpurku. Za nepřítomnosti S-ovy obnovila se zpoura proti němu, ale S. vrátiv se s vojskem uherským a dobyv Kutné Hory, hlavního sídla jejího, odpor udusil. V Hoře zmocnil se S. pokladu Václavova tam chovaného, a vojsko jeho zle v zemi řádilo. Ale brzy musil S. pospíšiti do Uher zpět, kamž byl vpád učinil Ladislav král Neapolský návodem papeže Bonifacia, začež S. zapověděl toho papeže poslouchati jak v Uhřích tak i v Čechách. Mezi tím byl král Václav z Vídeňského vězení svého se vyprostil a znova se uvázal ve správu zemi svých. Tu S. r. 1404 s Albrechtem Rakouským učinil vpád do Moravy, kdež oblehli Znojmo, avšak oba zachváceni jsou úplavicí ve vojště jejich panující, z čehož Albrecht smrt měl, načež S. bez pořízení domů pospíchal. Po smrti Římského protikrále Ruprechte († 1410) voleni jsou na jeho místo od jedné strany kurfirštů S., od druhé pak markrabě Moravský Jošt, který však již začátkem r. 1411 se světa sešel. Zůstali tedy jen dva soupeřové, Václav a S., i narovnali se oba bratří v ten spůsob, aby S. v Němcích panoval, ale Václava za staršího Římského krále a budoucího císaře uznával. O země Joštovy rozdělili se tak, že na Václava připadla Morava a Dolní Lužice, a na S-a Braniborsko, kteréž on ale hned zastavil Fridrichovi Hohenzollernskému, později pak i dědičně postoupil. Co král Římský obrátil S. především zřetel svůj k roztržce v církvi panující, i dovedl toho po mnohém obtížném jednání, že ke dni 1. listopadu 1414 sešlo se obecné koncilium v městě Kostnici, které mělo se pokusiti o sjednocení církve pod jednu hlavu, o důkladnou opravu církve v hlavě i v údech, a o zamezení bludných učení. S. přiměl i Jana Husa k dostavení se před koncilium, dav mu list bezpečnosti, ale zapomenuv se nad svou ctí dal jej proti císařskému slovu svému upáliti. Následky, jaké mělo mučenictví Husovo, jsou vůbec známy. Po smrti bratra svého Václava († 1419) povolán jest S. právem dědičným na trůn český, i ustanovil v nepřítomnosti své za vladařku vdovu po Václavovi královnu Žofii, přidav jí k ruce nejvyššího purkrabí Čeňka z Vartemberka. Ale neochotnost S-ova splniti žádosti Čechů, jež tito mu kladli za výminku jeho přijetí za krále, vzbudila proti němu v celém národě odpor. K tomu přistoupily ukrutnosti, páchané od vojenských rot S-ových v Čechách, jakož i události ve Vratislavi, kde S. prohlásiti dal papežskou bulu kříž proti Čechům kážící a upáliti Pražského měšťana Krásu proto, že byl zastával Husa i přijímání pod obojí spůsobou. To vše rozhořčilo národ Český proti S-ovi v takové míře, že nemohl na to pomysliti, aby se ujal vlády nad ním, leč by dříve brannou mocí jej sobě podrobil. Středem odporu byla Praha, proti kteréž zamířil S. svou první rozhodnou ránu. Přitáhnuv do Čech v čele ohromného vojska křižáckého, 150.000 mužů z rozličných národů silného, postoupil až ku Praze, kterouž v červnu 1420 jal se oblehati, an válečné roty jeho v celém okolí přeukrutně řádily. Tu však utrpěl 14. čce pod horou Vítkovem od Žižky takovou porážku, že vojsko křižácké, ztrativši všecku chuť bojovati dále s českými kacíři, žádalo býti rozpuštěno domů. Aby neodtrhl od Prahy docela beze všeho pořízení, vešel S. na hrad Pražský, jejž držela po celý ten čas jeho posádka, a dal se tam korunovati. Aby pak zaplatiti mohl povinný žold vojsku bouřlivě o něj se hlásícímu, oloupil kostel sv. Víta o jeho poklady a drahocenné skvosty, a když ani to nepostačovalo, viděl se nucena zastavovati důchody a statky královské, ano i zboží kostelní a klášterní. Ještě jednou téhož roku přitáhl S. vojensky ku Praze na vybavení Vyšehradu těsně od Pražanů sevřeného, ale opozdil se o den přes lhůtu posádce hladem mroucí ustanovenou, po jejíž uplynuti slíbila vzdáti hrad Pražanům. S. nicméně odvážil se bitvy s vojskem oblehajícím, a tu jest podruhé na hlavu poražen, při čemž zahynul květ šlechty moravské po jeho straně bojující. S. zachránil se rychlým útěkem. Na to r. 1421 usnesl se sněm čáslavský nepřijmouti S-a za krále, a zříditi prozatímní vládu dvaceti osob. Panství nad sebou podávali Čechové Polskému králi Vladislavovi, ale toho příměl S. k tomu, že korunu českou zamítl. V srpnu 1421 vtrhlo se strany bavorské do Čech nové vojsko křižácké, na 200.000 mužů silné, to však na pouhou zprávu, že Čechové proti němu táhnou, dalo se hanebně na útěk. Mezi tím byl S. na sněmě Brněnském mnohé pány české hrozbami na svou stranu přivedl, i vtrhl do Čech s brannou moci 80.000 mužů a zradou zmocnil se Kutné Hory. Ale Žižka na den tří králů 1422 přepadnuv toto město dobyl ho, a stíhaje ustupujícího S-a porazil jej rozhodně v několika bitvách. V červenci téhož roku S. osobně na sněmě říšském popouzel knížata německá k nové křižácké výpravě proti Čechům, ale marně. Za to podařilo se mu dosáhnouti toho na Vitoldovi velikém knížeti Litevském, jejž Čechové byli mezi tím za krále sobě vyvolili, že se všeho spolku s nimi zřekl, ano válku proti nim prohlásil, ku které však nepřišlo pro odpor Poláků. Po tolika zmařených pokusech, podrobiti Čechy mocí, uznával konečně S., že po zlém s nimi ničeho nepořídí, i naklonil se tedy k mírnému vyjednávání s nimi. Jednáno r. 1429 v Prešpurce, ale bez prospěchu, také nové pokusy o vyjednávání s Čechy r. 1431 nevedly k cíli. Na to vypravil se S. do Italie k dosažení císařské koruny, kterou mu také 31. máje r. 1433 papež Eugen IV. v Římě na hlavu posadil. V srpnu 1434 nanovo smlouval se S. na sjezdě Řezenském s Čechy, však i tenkrát ještě bez konečného výsledku. Teprv po bitvě Lipanské svítala S-ovi lepší naděje, i obnoveno jest vyjednávání r. 1435 nejprve v Prešpurce, pak v Brně, kdež konečně, když i sbor Basilejský ochotným se ukazoval povoliti jistým žádostem Čechů, sepsána jsou tak zvaná kompaktata, o kteréž však mělo ještě dále býti jednáno s posly Basilejskými. Kterak toho S. přece dovedl, že uznán jest od Čechů za krále, o tom viz čl. Husitská válka. Dne 23. srp. 1436 měl císař S. slavný vjezd do Prahy, a s jeho nastoupením nastala krok za krokem reakce, neboť on řídil se pravidlem, že sliby kacířům učiněné žádné platnosti nemají, pročež také nic z toho nesplnil, co byl Čechům sliboval před dosednutím na trůn, a jmenovitě úřady zemské s vyloučením všech horlivějších Husitů obsadil osobami strany mírné, beze všeho ohledu na jich spůsobilost. Důležité bylo jednání na sněmě o novém roce 1437 v Praze odbývaném, na kterém urovnal S. dávný spor pánů se zemany o sedání v lavicích, t j. o právo zasedání na soudu zemském. Výrokem S-ovým, aby na soudu zemském zasedalo 12 pánů a 8 zemanů čili vládyk, z úředníků pak zemských aby nejvyšší komorník a nejvyšší sudí byli vybíráni výhradně z pánů, nejvyšší písař pak výhradně ze zemanů, jednak uznán jest rozdíl stavu panského a zemanského (rytířského), jednak stav panský a zemanský pospolu postavený co privilegovaná aristokacie naproti stavu městskému, jemuž nedopřáno přístupu k nejvyšším úřadům. Téhož roku císařovna Barbora, druhá manželka S-ova, korunována jest na království České. Proti odpůrcům S-ovým, kteří ho nižádným spůsobem nechtěli až dosud uznávati za krále, Roháčovi z Dubé a město Králové Hradci, rozhodně postupováno. Roháč dobyt na svém hradě Sioně a okázale v Praze oběšen, a Hradec Králové k podrobení se přinucen; na to jsou horlivějším kněžím husitským odňaty jejich fary, jmenovitě fara Týnská v Praze zvolenému arcibiskupu Janu Rokycanovi, o jehož potvrzení od papeže byl císař slíbil se zasaditi, ale nedbal, a který konečně, necítě se déle bezpečným v Praze před pronásledováním S-ovým, uprchl tajně na Kunětickou Horu. Také ve věcech zemských patrná byla neochotnost S-ova k pravidelnému jich vyřizování, když sněmy bez konce protahoval. Z toho všeho čím dále tím více rostla nespokojenost v zemi, a již se všech stran chýlilo se k novým bouřkám. Sám vítěz u Lipan, Diviš Bořek z Miletínka, ohlásil na sněmě, ku konci září 1437 v Praze odbývaném, stížnosti proti císaři v 19 článcích; téhož dne poslali původcové těch žalob císaři odpovědné své listy, a k nim brzy připojila se celá strana táborská i jiných zemanů drahný počet, tak že v říjnu vypukla opět válka na několika místech najednou. Té nové bouře nemálo se ulekl císař, sklíčený v stejnou dobu také nezhojitelným neduhem tělesným. Vida blížiti se konec života svého volal k sobě do Prahy zetě svého Albrechta Rakouského, aby ještě za jeho živobytí uvázal se ve správu země. Avšak Albrecht měl proti sobě nejenom stranu horlivějších Husitů, nýbrž i samu císařovnu Barboru, i strojen proti němu mocný odpor. O piklech takových zvěděv, a obávaje se každou chvíli vypuknutí bouře v samé Praze, umínil si S. opustiti Čechy, aby alespoň umříti mohl v pokoji. Opustil tedy Prahu 11. listopadu s celým dvorem svým, jejž mezi jiným provázely též četné nevěstky pod zvláštní korouhví, a odebral se do Moravy. Přijev do Znojma dal ihned zatknouti manželku svou a pod stráží držeti. Poražen pak na smrtelné lože když znamenal přicházeti poslední hodinku svou, dal se obléci v roucho císařské a pod korunou slyšel mši svatou; potom jej musili přestrojiti v rubáš, a tak na trůnu sedě zemřel 9. pros. 1437. Tělo bylo do Uher odvezeno a pochováno ve Varadině. S-em vymřela po meči dynastie Lucemburská v Čechách, neboť zůstavil jedinou dceru Alžbětu, manželku vévody Albrecha Rakouského. — 2) S. Korybut v. Korybut.