Přeskočit na obsah

Vlastenský slovník historický/Korybut

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Korybut
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 375–377.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Zikmund Korybutovič

Korybut Sigmund Jagailovec, syn Dimitra Korybuta, bratra Polského krále Vladislava, vyslán jest od velikého knížete Litevského Vitolda, kterého byli Čechové r. 1421 za krále požádali, do Čech, aby zem tu v pořádek a pokoj uvésti pomohl. V čele družiny 5000 mužů počítající přišel K. r. 1422 nejprv do Moravy, kde však jest u Olomouce poražen. Ale dobyv na to Uničova ohlašoval se co správce požádaného krále Vitolda a rozepsal sněm do Čáslavi. Chtěje si hned napřed získati důvěru podobojích přijímal již v Uničově svátost oltářní z kalicha. V Čáslavi pak učinil slavný slib hájiti zákona božího vůbec a čtyr Pražských artikulů zvlášť, a na to přijat jest od sněmu jednosvorně za správce zemského. K. ujal se vlády s nejlepším úmyslem, strany na sebe rozezlené smířiti a zemi dobrodiní trvalého míru zjednati, a s počátku podobalo se k tomu, že se mu záměr ten podaří uskutečniti. Netoliko měl K. sám dostatečné k tomu vlastnosti, jak mírnost tak též důraznost potřebnou, a k tomu upřímnou lásku k národu českému, nýbrž přilnuly k němu i všecky mírnější strany, jmenovitě Žižka se svými přívrženci mezi Tábory, a jenom výstřední strana těchto ho neuznávala. Uveden do Prahy obnovil tamější radu ve smyslu smířlivosti, načež jal se obsazovati úřady zemské a zaváděti vládu dle předešlého řádu. Pomocí polského vojska K-ova pokračovalo se v boji se stranou krále Sigmunda a jmenovitě oblehán hrad Karlštein, ač marně. Ale mezi tím se byl Vitold odvrátil docela od Čechů, vyrovnav spory své s králem Sigmundem, i odvolal jmenování K-a co svého místovladaře a nařídil mu opustiti Čechy. K. tedy, ač nerad, opustil Prahu (24. pros. 1422), ale slíbil navrátiti se brzy zase. Proto zůstali páni a rytíři v úřadech od něho jim svěřených, ano častá poselství vypravována za ním do Polska. Když pak r. 1424 i král Polský Vladislav i kníže Litevský Vitold jali se sbírati vojska na pomoc králi Sigmundovi proti Husitům, přijímal i K. do služby své branný lid, jímž chtěl přispěti Čechům, a Poláci raději sbíhali se pod jeho prapory nežli pod královské. S mocí takto sebranou vypravil se K. podruhé do Čech, kdež od Pražanů a jejich strany opět za vladaře zemského jest přijat. Přičiniv se podstatně ke smířeni Pražanů se Žižkou táhl pak s nimi společně do Moravy, na kteréž cestě Žižka smrtí jest zachvácen. Za to, že proti jeho zápovědi vydal se do Čech, král Vladislav zabavil K-ovi statky jeho, jakož i všech těch, kteří jej na výpravě té provázeli. V Čechách počínal si kníže K. statečně, účastně se všech bojů proti králi Sigmundovi i nepřátelům zahraničným, a jmenovitě vyznamenal se udatností svou v bitvě u Ústí r. 1426. Ve smířlivém pak působení svém pokročil K. později dále, nežli i přívržencům jeho milé bylo. Když totiž povstala v Praze strana až příliš mírných utrakvistů pod náčelnictvím mistra Jana Příbrama, která hotova byla smířiti se s Římem za pouhé povolení kalicha, od ostatních věcí, v nichž dosavad od obecné církve se lišila, upouštějíc, K. přidav se k ní v naději, že by tím spůsobem dalo se docíliti smíření Čechů s papežem, ano že by tím snad i strýci svému Vitoldovi anebo sobě prospěti mohl v snaze o dosažení koruny české, dal se v tajné jednání s papežem Martinem, a spolu také v jakési úklady proti pokročilejší straně Rokycanově, které však před časem vyšly na jevo. Tu se zbouřila proti němu obec, K. přepaden jest znenadání v sídle svém Králově dvoře v Praze (17. dub. 1427) a odvezen v zajetí na hrad Valdštein v Boleslavsku, aniž věrní jeho zvěděli o místě jeho vazby. Také Příbram a mnozí stoupenci jeho jsou jati a potom vypovězeni z Prahy. Strana podobojí neměla odtud žádné společné nejvyšší hlavy. Přívrženci K-ovi mívali časté porady, kterak by knížete osvobodili, i umínili si přepadnouti Prahu a zmocniti se města pomocí přátel svých v obci. Pokusili se o to dne 6. září 1427, a skutečně dostali se až na Staroměstské náměstí, tu však jsou mocí mnohem silnější obstoupeni a větší díl jich pobit anebo zjímán. Pro uvarování dalších zmatků propuštěn jest K. dne 9. září z vězení a pod bezpečnou stráží přes hranice české doprovozen. Ale již r. 1431 vidíme opět K-a pomáhati Husitům v Slezsku, za nedlouho však vrátil se zase do Polska, kde se po smrti Vitoldově záležitosti veřejné zaplétaly. Když pak r. 1435 vypukla válka mezi Svidrigalem knížetem Litevským a novým králem Polským Vladislavem, učinil Svidrigal K-a vrchním velitelem vojsk svých. U Vilkomiře přišlo 1. září k bitvě, ve které Litvané jsou poraženi, K. sám zajat a v řece Svientě utopen.