Vlastenský slovník historický/Kosma

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kosma
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 377–378.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Kosmas (biskup)
Související články ve Wikipedii:
Kosmas

Kosma, Cosmas 1) osmý biskup Pražský, před tím kapitulní děkan u sv. Víta, zvolen byl na sněmě v Praze 4. března 1091 k pastýřské důstojnosti té, avšak za příčinou tehdejšího sporu mezi papežem a císařem o investituru prodlelo se jeho posvěcení na biskupství o celá tři léta, i dostalo se mu ho teprv 9. bř. 1904 v Mohuči. Nyní počal K. přede vším o to se starati, kterak by poslední stopy pohanství v zemi vyhladil, a zavedl k tomu konci tak zvanou koledu, t. j. obcházení svých osad v jistý čas od správců duchovních. Přičiniv se přísným vystupováním proti opatu Božetěchovi ku konečnému vypuzení mnichů slovanských z kláštera Sázavského zemřel 10. pros. 1098. — 2) K., první dějepisec český, narozen 1045, studoval nejprvé v Praze pod proboštem Markem, pak v Lutichu pod slavným mistrem Frankem z Kolína, a pojal za manželku Božetěchu, která mu porodila syna Jindřicha Zdika, který později biskupem Olomouckým se stal. Provázev biskupy Pražské na rozličných cestách jejich do Italie a do Němec přijal svěcení na kněžství teprv r. 1098 v Ostřihomě, načež stal se kanovníkem a později děkanem kapitoly Pražské u sv. Víta, a zemřel 21. říj. 1125. Dílo své psáti začal teprv u vysokém věku okolo r. 1120. Vlastenecký jeho dech kormoutil se myšlénkou, že by národ jeho měl zapomínati na minulý život svůj, a že by osudy a děje otcův potomkům zůstaly věčnou pohádkou; proto jal se zapisovati, čeho byl z báječného vypravování starcův se dověděl. Kronika jeho, latinsky psaná, dělí se ve tři knihy, z nichž první sáhá od začátku národu až do r. 1038. Dobu předkřesťanskou čerpal z pověstí, let žádných neuváděje; co vypravuje od Bořivoje, vážil již z pramenů hodnověrných. Drahá kniha sáhá do r. 1092, v níž vypravuje co buď sám viděl aneb od osob hodnověrných slyšel. Kniha třetí jde až do r. 1120. K. velice přihlédal k tomu, aby sloh svůj všemožně po spůsobu onoho věku ozdobil, i znáti jest ze mnohých míst, že znal Sallustia, Virgilia, Boethia i jiné staré spisovatele, ano ve své klasické vzdělanosti zaslepen jest předsudkem proti vlastnímu národu, líče pohanské Čechy co naroď naprosto surový, na nejnižším stupni mravního vývoje se nacházející. Ani vší nestrannosti není K. prost, zvláště co se týče Vršovců a krále Vratislava, ale vždy uznati se musí jeho pravdomluvnost a horlivost vlastenecká; obdivovati pak se musíme jeho duchu, i v stáří bujarému a jemnému. Tiskem vydána jest kronika tato od Frehera r. 1602, 1607 a 1620, od Menkena 1728, nejlépe od Peleta a Dobrovského r. 1783 v Praze co 1. díl Scriptores rerum bohemicarum, pak v Pertzových Monumenta Germaniae historica. — Dva jmenují se K-movi prodloužitelé. První začal vypravování své tam, kde K. skončil, a vedl je až do roku 1142. Zdá se, že to byl Vincenc, děkan kapitoly Vyšehradské a někdy kaplan Soběslava I., jenž co očitý svědek děje hned jak se staly zaznamenával a kapitolu Vyšehradskou nejvíce oslavovati se snažil. Ač v ohledu tom jest jednostraný, vyznamenává se zase tím, že nad míru pilně si všímá všech neobyčejných úkazů v přírodě a na nebi, ať se staly kdekoliv. Co pod jmenem druhého prodloužitele známo jest, je neladná směsice zlomkovitých zápisek rozličných, které nejméně od dvou skladatelův (Pražských kanovníků) z druhé polovice XIII. století pocházejí, a teprve snad v XIV. století od někoho jiného dohromady snešeny byly. Zprávy tam podané teprv od r. 1240 vyšší důležitosti nabývají, zvláště pak sláva Otakara II. citem národním obšírněji jest vyznačena. Tiskem vydáni jsou oba prodloužitelé 1752 ve Vídni a v Praze r. 1783 co 2. díl Scriptores rerum bohemicarum.