Vlastenský slovník historický/Plzeň

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
z Plumlova	Plzeň	z Plzně

Údaje o textu
Titulek:	Plzeň
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 624-626.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Plzeň

Plzeň, město druhdy krajské v západních Čechách, jest osada starožitná, která se připomíná nejprve r. 976, kteréhož v těch místech poražen byl od Boleslava II. císař Otto II. Původně byla P. hrad župní, a župa Plzeňská dávána v úděl členům knížecí rodiny, jakož jmenovitě ji udělil Břetislav I. synu svému Spitihněvovi a Přemysl Otakar I. synu svému Václavovi, o kterém se k r. 1224 připomíná, že byl v jejím držení. Co hlava župy byla P. též sídlem arcijahenství. Na hradě připomíná se palác knížecí, kde r. 1109 Vladislav I. slavil s komonstvem svým svátky vánoční. Záhy povstalo při hradě také podhradí, o kterém se zdá, že zkvétalo rychleji nežli při jiných hradech župních. Roku 1272 bylo již tak rozsáhlé a zámožné, že vymohlo si povýšení na město; toho času počaly se také asi stavěti hradby městské, jimiž se stala potom P. v dějinách českých tak důležitou. Václav II. založil tu r. 1297 klášter minoritský, který r. 1460 odevzdán jest františkánům, roku pak 1779 zrušen jest. Ještě dříve usadili se v Plzni rytířové řádu německého, kteří tu 1292 vystavěli chrám sv. Bartoloměje, jeden z nejznamenitějších pomníků gotického stavitelství v Čechách. Němečtí rytíři zůstali v jeho držení až do r. 1546, kterého Ferdinand I. propůjčil patronatní právo kostela toho obci. Když Jan Lucemburský, na místě Jindřicha Korutanského za krále zvolený, vtrhl do Čech, Plzeňští přijali jej s plesáním a vypravili s ním ku Praze zástup zbrojného lidu, začež jim on propůjčil vzácné svobody, které Karel IV. ještě rozmnožil, a neméně i jeho syn Václav IV., tak že město následkem toho znamenitě se povzneslo a zvelebilo. Ve válkách husitských stala se P. městem po Praze nejdůležitějším. Působením místního faráře Václava Korandy přilnula veliká část obyvatelstva k novému učení, a jakmile došla zpráva o smrti krále Václava a o tom, co se potom dálo v Praze, obořil se lid na oba kláštery a vytloukl je. Odpůrcové přijímání pod obojí jsou z města vypuzeni, a nejhorlivější Husité vydali se s Korandou na pouť k hromadě na „Křížky“, která se měla odbývati 30. září. Tam odtud táhli do Prahy, kdež pomáhali luze vybíjeti kláštery. Jiné zástupy Plzeňské táhly do Prahy k hromadě určené na 10. listopadu, kdež pod Žižkou bojovali s královskými. Když pak s těmito uzavřeno příměří, odebral se Žižka sám do Plzně, z které mínil učiniti střediště a hlavní ohradu husitskou. Ale tu jej oblehlo vojsko královské, a když mezi tím obdržel zprávu, že Husité založili si pevné město Tábor, změniv úmysl svůj poslal tam nejprv Chvala Řepického s valným zástupem bojovníků, potom pak postoupil P. pod smlouvou královským a se vším ostatním lidem svým také do Tábora odešel. To se do města vrátili všickni katolíci odtud dříve vypuzení, a za to musili Husité opustiti město. Nemovité statky těchto připadly jejich odpůrcům, kteří ustanovili za pravidlo, aby budoucně žádný nekatolík v Plzni trpěn nebyl. Město jest opatřeno silnou posádkou královskou, i stalo se od té doby středištěm válečných operací katolických pánů proti Husitům. Důležitost Plzně co klíče k severozápadním krajinám Čech uznával i Žižka i Prokop Holý, pročež hleděli ji do své moci dostati. V průběhu války husitské obležena jest P. po čtyřikráte, ale vždy bez prospěchu. Nejprv roku 1421 , kdežto Plzeňští nedočkavše valného útoku spasili se uzavřením příměří; podruhé r. 1427, kdežto po vítězství u Tachova Prokop Veliký s celou moci táborskou přitrhl k městu, ale opět nakloniti se dal ku příměří s katolickou jednotou kraje Plzeňského, která se byla rok před tím proti Husovi utvořila; potřetí r. 1431, kde Prokop Veliký smířiti se dal smlouvou, ve kteréž Plzeňští slíbili dáti průchod čtyřem artikulům Pražským; konečně r. 1433, o kterémž obležení viz čl. Husitská válka. Tenkráte spasila P. zráda v husitském táboře. Ležel tu s Husity také Přibík z Klenového, nedávno od Táborů ke straně mírných kališníků přistouplý, ten smluviv se s císařem Sigmundem odtrhl z nenadání s lidem svým od vojska oblehajícího a po dvakráte dodal potravu do města, čímž tomuto možný učiněn další odpor. Po marném usilování, zmocniti se město, odtrhli posléze Husité dne 8. kv. 1434 od Plzně, z jejíhož osvobozeni byla veliká radost mezi veškerou stranou katolickou. Na památku toho slavila potom P. každoročně tu neděli po sv. Stanislavu tak zvaný nový svátek slavným průvodem ozbrojeného měšťanstva, který konečně r. 1784 zapovězen jest od Josefa II., který nařídil, aby budoucně nový svátek jenom v kostele se slavil. V odměnu za tak hrdinské se zachování udělil Sigmund Plzni nové milosti, steré potom král Ladislav ještě rozmnožil. Krále Jiřího uznala P. bez odporu, ano vítala jej s velikou slávou, když tam r. 1459 zavítal nejprve na cestě do Chebu a podruhé na sjezd s vévody Bavorskými, který se v říjnu t. r. odbýval. Když však dvůr Římský nepřátelsky se postavil proti králi Jiřímu a vlastní poddané jeho proti němu štval, neodolala P. dlouho takovému podněcování, i přistoupila k jednotě katolických pánu proti Jiřímu a později uznala krále Uherského Matiáše za svého pána, od něhož odstoupila teprv r. 1478, když stalo se úplné narovnání mezi nim a králem Vladislavem, kterýžto poslední Plzeňským úplné odpuštění přislíbil. Vedle bouřlivých těchto běhů politických zaznamenati dlužno i událost pro kulturní historii veledůležitou, že v Plzni založena byla první knihtiskárna v Čechách a r. 1468 vytištěna tam první česká kniha, Historie trojanská. Roku 1504 propůjčil král Vladislav městu právo, aby smělo zemské statky kupovati a do desk klásti, též aby Plzeňští nemusili Židy do města přijímati, a ty, kteří tam již byli, aby směli za důležitou příčinou z města vypověděti. Příležitost k tomu dosti brzy se naskytla, neboť když několik Židů okradlo kostel v Hostouni, obec vypověděla je z města všecky na časy věčné. V ty doby měla obec svár, z příčiny již neznámé, s Janem Bavůrkem ze Švamberka, který činil ji škodu na jejích statcích, pročež Plzeňští r. 1507 oblehli jeho tvrz Křenov, a dobyvše ji sťali Bavůrka ještě s dvěma jeho tovaryši. Téhož roku město velikou škodu utrpělo požárem, který strávil drahný počet domů ve městě i v předměstích. Za věrnost, kterou P. zachovala Ferdinandovi I. ve válce Šmalkaldské, udělil ji král tento právo, aby poslanci její na sněmích hlasovali hned po Pražanech. Rudolf II. obdaroval P. třetím trhem, a dvakráte (1582 a 1599) v čas moru v Praze panujícího vyvolil ji za své sídlo. V potomních svárech náboženských zůstali Plzeňští věrni víře katolické i domu Rakouskému, a jmenovitě r. 1608 vedle Budějovic a Kadaně nepodepsali stížné články o víru císaři Rudolfovi podané. Po vypuknutí zpoury stavovské proti Matiášovi r. 1618 utekli se do Plzně jesuité z Prahy a odjinud vyhnaní, a město dostalo císařskou posádku pod vůdcem Dornheimem, která však neubránila ho před Mansfeldem. Ten dne 21. list. 1618 vzal město útokem a uložil mu kontribuci 100.000 zl. Mansfeld udržel se v Plzni ještě delší čas po bitvě Bělohorské, a teprv 26. bř. 1621 vzdal město císařským za 140.000 zl. Během poslední války utrpěla obec škodu až na 2 miliony zlatých, ale Ferdinand III. za věrnost jemu prokázanou povolil městu mnohá polehčení a rozmnožil značně jeho výsady. Roku 1633 a 1634 měl v Plzni Albrecht z Valdšteina zimní své ležení, a zde zapsali se přední důstojníci vojska jeho k věrnosti, pokud zůstane ve službě císařově. Po katastrofě Chebské souzeno 24 jeho nejvěrnějších přívrženců a všickni pak, mezi nimi též osm měšťanů Plzeňských, popraveni na náměstí v Plzni. V dalším průběhu 30leté války zůstala P. od nepřátel ušetřena. Císař Leopold I. udělil město nové svobody a mezi nimi také čtvrtý výroční trh. Roku 1729 lehla veliká část města popelem.