Vlastenský slovník historický/Morava

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Morana	Morava	Moravské pole

Údaje o textu
Titulek:	Morava
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 531–535. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Morava

Morava, markrabství a po Čechách hlavní člen koruny České, země obývaná týmž kmenem slovanským jako Čechy, s nimiž, pokud sáhá pamět historická, skoro od samého začátku byla v státním spolku. Proto také dějiny moravské žádným spůsobem o sobě pojmouti se nedají, leč jenom v souvislosti s dějinami českými. O vlastních dějinách M-vy může býti řeč jenom o krátké době, když Mojmírovci byli v čele státu českoslovanského; později splývají dějiny její úplně s dějinami českými. O starších obyvatelích M-vy, kteří v té zemi před Čechoslovany sídleli, nedostává se nám určitých zpráv, obyčejně pokládají se za takové Kvadové, národ německý s Markomany spojený. Kdy Čechoslované v zemi se usadili, rovněž určiti se nedá, nejspíše stalo se to stejnou dobou s usazením se téhož kmene v sousedních Čechách. Není pochybnosti, že Slované na M-vě usedlí náleželi též k veliké říši Samově (625—655), po jejímž se rozpadnutí nemáme o nich žádných bezpečných zpráv, ba ani pověsti až do té doby, v níž vyskytuje se jmeno Mojmíra co prvního panovníka moravského v první polovici IX. století. Nástupce jeho Rastislav (v. t.) povolal do země slovanské apoštoly Cyrila a Methodia, synovec pak jeho Svatopluk (v. t.) založil velikou západoslovanskou říši, jejímž jádrem byla M. a k níž i Čechy náležely, jejichž domácí knížata uznávali nad sebou vrchní panství Svatoplukovo. Ale tato velikomoravská říše již za synů Svatoplukových r. 906 vyvrácena jest od divokého národu Maďarů, kteří se zmocnili východních jejich krajin, jež částečně (Slovensko) dosavad drží. Ostatní její části vrátily se pod bezprostřední panství svých domácích knížat, z nichž knížata čeští potáhli k sobě také západní kraje vlastní M-vy, až Břetislav I. opanoval celou nynější M-vu, Maďary z ní vyhnav. Od těch dob náležela M. nerozlučně k státu českému, čemuž nevadilo, že panovníci čeští zvykli podělovati mladší syny své údělnými knížectvími na M-vě, neboť tato knížata podřízena byla vrchní moci knížat Českých. Údělové takoví byli hlavně Brněnsko, Olomoucko a Znojemsko. Ale knížata jejich často hleděli se vymknouti z područí svého a vydobyti sobě samostatnosti, ano i po samém stolci českém toužili, k němuž nejednou právo měli dle Břetislavova zákonu posloupnosti. Následkem toho byly časté boje mezi členy panujícího rodu Přemyslovců moravskými a českými, při čemž slabší strana obyčej měla utíkati se o pomoc k císařům Německým, kteří sobě z toho činili právo ke vkládání se do vnitřních záležitostí českých. Dějiny moravské od r. 1047 až do r. 1197 plny jsou půtek mezi knížaty českými a údělnými knížaty na Moravě, a málo scházelo, že by M. byla úplně odtržena od Čech. Alespoň pokusil se o to císař Fridrich I., když r. 1182 ve sporu o český trůn mezi knížaty Fridrichem a Konradem Otou učinil výpověď tu, aby Fridrich jako dříve vládl v Čechách, Konrad Ota pak aby držel M-vu co leno od Německé říše. Konrád Oto ale již r. 1185 přinucen jest od Fridricha brannou mocí, poměru lenního k říši Německé se odříci a jemu nanovo věrnost přislíbiti, a když konečně r. 1197 M. stala se markrabstvím co leno knížete Českého, ustálil se tento státoprávní poměr obou zemí navždy. Ovšem pak oddělená správa zemská, jakož i založení zvláštního biskupství pro M-vu v Olomouci r. 1063 měly za následek, že na M-vě vyvinuly se zvláštnosti provinciální, od řádů v Čechách panujících se lišící, a poněkud i zvláštní zákonodárství. Po bezdětné smrti prvního markraběte Moravského Vladislava Jindřicha († 12. září 1222) udělil král Přemysl Otakar I. M-vu r. 1224 synu svému Vladislavovi II. a po jeho smrti r. 1227 nejmladšímu synu svému Přemyslovi, který zemřel 16. říj. 1239 bezdětek. Na to jest M. spravována nějaký čas královskými úředníky, ale r. 1246 udělil ji král Václav I. nanovo synu svému Vladislavovi III., a když ten již po roce zemřel, druhému synu Přemyslu Otakarovi. Mezitím udál se strašný vpád Mongolů do M-vy, o němž viz čl. Mongolové. Od doby Vladislava Jindřicha počalo se na M-vě němectvo rozšiřovati; německým osadníkům povolováno německé právo, a na témž základě zřizována města. Nejvíce v tom vynikal Olomoucký biskup Bruno (od r. 1247), který sám jsa rozený Němec některé krajiny moravské systematicky svými krajany osazoval, kteréžto kolonisaci sám král Přemysl Otakar II. přízniv byl. Za tohoto panovníka udála se na M-vě dvojí důležitá vnitřní proměna, předně, že území Opavské od M-vy odděleno a od krále r. 1261 jeho nemanželskému synu Mikuláši co zvláštní leno koruny české odevzdáno jest; za druhé zřízení manských statků biskupství Olomouckého od zmíněného biskupa Bruna, čímž nová část veřejného práva v markrabství Moravském uvedena, a biskupství Olomoucké stalo se důležitou mocí v státu českém. Po zahynutí Otakara II. dostala se M. na pět let pod panství vítěze císaře Rudolfa I. v náhradu za válečné náklady, vrácena pak koruně zůstala pod bezprostředním panstvím králů Českých až na Jana, který r. 1333 svěřiv synu svému Karlovi správu země udělil mu titul markrabí Moravského. Když pak tento po smrti otcově panování nastoupil, upravil veřejné vnitřní poměry v M-vě tím spůsobem, že rozdělena země na tři léna: markrabství Moravské, biskupství Olomoucké (jinak knížectví biskupství Olomouckého) a knížectví Opavské, z čehož vzaly původ troje zemské desky moravské v Brně, Olomouci a Opavě. Markrabství Moravské udělil Karel r. 1349 v leno bratru svému Janu Jindřichovi, který panoval pokojně až do své smrti (1375). Nástupcem jeho v markrabství byl nejstarší syn Jošt, mladší Prokop dostal za podíl některé statky a města s titulem markrabským. Oba tito bratří žili spolu v neustálých sporech, a oba zemřeli bezdětni, Prokop r. 1405, Jošt r. 1411, načež M. vrátila se opět pod bezprostřední panství králů Českých. V nastalých na to válkách husitských král Sigmund, jejž Čechové nechtěli za pána svého uznati, udržel se nicméně na M-vě, a r. 1423 propůjčil markrabství Moravské zeti svému Albrechtovi Rakouskému, který později také v Čechách k panování se dostal. Po jeho smrti (1439) spravoval M-vu co zemský hejtman pevnou rukou Jan Tovačovský z Cimburku, roku pak 1453 dal si Albrechtův pohrobní syn Ladislav od moravských stavů holdovati v Brně dříve, než ještě na království korunován byl, z čehož nastala potom různice mezi stavy českými a moravskými. Krále Jiřího, r. 1458 pouze od Čechů zvoleného, také Moravané za pána uznali, vyjma některá německá města. Ve válkách krále toho s Matiášem Uherským stela se hlavně M. bojištěm. Matiáš zmocnil se větší části země, která mu také po smrti krále Jiřího v míru Budínském r. 1478 postoupena na čas jeho života. Dočasným rozdělením koruny České, které smlouvou tou mezi Vladislavem, nástupcem Jiřího, a Matiášem Uherským nastalo, nic nebylo změněno v státoprávním poměru M-vy k Čechám, neboť i Matiáš psal se králem českým. Po smrti Matiášově (1490) vrátila se M. i se Slezskem a Lužicí nazpět ku koruně, od níž pak nikdy více nedostala se v cizí ruce. Doba vlády krále Vladislava vyznamenává se určitým vyměřením práv královských a stavovských naproti sobě, a možná říci, že M. těšila se z větší samosprávy než samy Čechy. Při tom prospívala jmenovitě svoboda náboženská, edikty Vladislavovy proti kacířství neměly žádného účinku, a každá sekta nalézala v M-vě útulku. Jmenovitě Jednota bratrská došla velikého rozšíření, an značná část obyvatelstva k ní se hlásila. Šlechta moravská žárlivě bděla nad výsadami země, jež horlivě hájila nejenom naproti králi, nýbrž i naproti neoprávněným pretensím stavů českých, nedopouštějíc, aby sněm moravský měl menší váhu nežli sněm český, a považujíce M-vu za stejně vážný úd koruny, jako samo království České. Za tou příčinou Moravané těžce to nesli, že Čechové po smrti Ludvíka, syna a nástupce Vladislavova, nepozvali je k společné volbě nového krále, a teprv po druhém vybídnutí vypravili do Prahy posly ku korunovací Ferdinanda I. Na to královna Anna, manželka Ferdinandova, na sněmě Brněnském 10. dub. 1527 stavům moravským ohlásila, že, poněvadž ona jest dědičkou zemi českých, manžel její za markrabí uznán býti má, i odevzdala u přítomnosti všech stavů právo k markrabství Moravskému Ferdinandovi, s tou však výminkou, kdyby manžel její bez dětí zemřel, aby M. zase jí připadla. Moravané tedy dle toho přijali Ferdinanda za pána na základě dědičnosti koruny, a nikoliv, jako Čechové, na základě svobodné volby. Při tom dovedli Moravané lépe obhájiti svobody zemské proti absolutistickým pokusům královým, a neúčastnivše se jalového povstání Čechů r. 1547 tím rozhodněji vystupovali na sněmě proti útokům vlády na svá práva. Jmenovitě na sněmě v Brně o sv. Jiří 1550 odbývaném nejvyšší hejtman zemský Václav z Ludanic četl přítomnému králi Ferdinandovi přísahu, kterou byl složil dříve než mu holdováno bylo, aby jej upomenul na sliby jeho, načež král rozhorlen ze sněmovny odešel, ale stavové práva markrabství do protokolu sněmovního vepsati dali. Proti nástupci Ferdinandovu Maximilianovi neměli stavové moravští příčiny vystupovati tak rozhodně v hájení práv svých, ovšem ale musili se ještě rázněji opříti proti synu jeho Rudolfovi II., za jehož slabé vlády reakce politická i náboženská vrch braly. Na M-vě činila vláda schválně vše, co jenom nespokojenost podněcovati mohlo: místa soudcovská zůstávala neobsazená, dvorská kancelář posílala proti obyčeji země moravským stavům německé přípisy, kterých tito buď nepřijímali anebo proti nim protestovali; země pleněna a drancována jest nejenom od sveřepých Turků, proti kterým nepožívala nižádné ochrany, nýbrž i od samých vojáků císařských, kterým se plat zadržoval; strana katolická pracovala zjevně k zrušení svobod zemských pojišťujících svobodu náboženství. To vše činilo vládu Rudolfovu právě nesnesitelnou, a když konečně i zemský hejtman Karel z Liechtenšteina, ač katolík, úřadu svého zbaven a na jeho místo ošemetník Ladislav Berka, osoba stavům nejodpornější, dosazen jest (1607), což divu, že konečně stavovská oposice, v jejímž čele stál slovutný vlastenec Karel z Žerotína, ustanovila sama si pomoci a přistoupila ke straně arciknížete Matiáše, bratra císařova, který ve srozumění s ostatními členy panovnického domu a ve spolku s rakouskými a uherskými stavy zbraně se chopil proti svému bratru, aby jej zbavil vlády, ku kteréž se jevil býti úplně neschopným. Matiáš vtrhl skrze M-vu do Čech a přinutil Rudolfa, že mu r. 1608 mírem Libeňským postoupil Uher, Rakous i M-vy a zároveň za čekance království Českého jej uznal. Matiáš musil co markrabě Moravský potvrditi stavům zemským všecka jejich privilegia a jmenovitě i svobodu náboženství. Tím skutkem dostala M. zase zvláštního markraběte, ale zůstala k Čechám v témž státoprávním poměru, jaký trval pod zvláštními markrabími za panování Karla IV. a syna jeho Václava IV. Ostatně trvalo toto vytržení M-vy z bezprostředního panství krále Českého jenom tři léta, neboť r. 1611 nastoupil Matiáš i panování v Čechách, načež obě země opět jsou spojeny pod společným panovníkem, kterýžto svazek napotom nebyl nikdy více porušen. V nastalém na to povstání českém se M. s počátku neúčastnila, ano stavové moravští pokusili se o prostředkování mezi povstalci českými a císařskou vládou, avšak bez prospěchu. Ale když po zapuzení císařského vojska hrabě Thurn na jaře 1619 s brannou mocí do M-vy vtrhl, tu jsou i stavové moravští vtrženy do spolku s odbojnými Čechy a uznali také Fridricha Falckého, od Čechů za krále zvoleného, za svého pána. Pomocné pluky moravské účastnily se hrdinsky bojujíce nešťastné bitvy Bělohorské, po kteréž katastrofě M. sdílela stejný osud s Čechami a její obyvatelstvo násilně pokatoličeno. Státoprávní poměr M-vy k Čechám neutrpěl tím žádné proměny, a státní jednota obou zemí docházela výrazu při každém korunování krále, ku kteréž slavnosti až na naše doby stavové moravští vysílali do Prahy deputaci, která v jejich jmenu novému králi holdovala.