Vlastenský slovník historický/Mongolové

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mongolové
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 530–531. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Mongolové

Mongolové, kočovní národ střední Asie, který v XIII. století podmanitelsky vystoupiv nejenom Čínskou říši a mnohé jiné národy v Asii sobě podrobil, nýbrž i do Evropy vtrhnuv celé Rusko na více než dvě století sobě podmanil. Ano M., nevlastně i Tataři zvaní, pokusili se též o západní Evropu, a r. 1241 valili se davem do Polska, kdež dobyli Sandoměře a Krakova a obě města vypálili. Proti hroznému nepříteli tomu král Český Václav I. konal pilné přípravy k obraně. Pod korouhvemi jeho sešlo se 40.000 mužů pěších a 6000 jízdných netoliko z Čech, nýbrž i ze sousedních zemí německých, s kterými táhl k hranicím slezským, chtěje přispěti na pomoc svatu svému velikému knížeti Polskému Jindřichovi Pobožnému. Ale ten, nevyčkav jeho, svedl dne 9. dubna u Lehnice bitvu s M-ly. Tu jsou křesťané na hlavu poraženi, 10.000 bojovníků jejich padlo po boji udatném, mezi nimi sám Jindřich, a po boku jeho poslední kněžic český z Děpolticů, Boleslav, syn Děpolta III. Král Václav přitáhl již po bitvě. M. neodvážili se svésti s ním bitvu druhou, ku které byl hotov, nýbrž obrátili se kvapem zpět do hořejšího Slezska, kdež tropili záhubu mečem i ohněm. Zatím, jak se zdá, rozešli se němečtí pomocníci Václavovi, když nebezpečenství od zemí jejich bylo odvráceno, a král musil přestati na hájení hranic českých a moravských. Darmo pokoušeli se M. vtrhnouti do Čech župou Kladskou, cesty v horách byly všude dobře zasekány a osazeny. Po třech nedělích však dobyli sobě konečně lesnatou župou Opavskou přístupu do Moravy. Tam nastalo veliké soužení a nářek lidu. M. dobyli Opavy, Přerova, Litovle, Jevíčka a jiných měst jednoho po druhém; po celé zemi pálili a loupili dle libosti; kláštery slavné v Hradišti, Rajhradě a jiných místech spálili a zbořili, Hanu úrodnou dokonce zpustošili. Lid opouštěje příbytky své utíkal do lesů a do hor, aby zachránil život svůj. Toliko tři města oblehali M. nadarmo, Olomouc, Brno a Uničov, též na některých tvrzích a zámcích udatní bojovníci odpírali útokům jejich, jakož jmenovitě oslavili se hrdinstvím Vneslav a Vratislav u kaple matky boží na Hostýně. Konečně sebral král Václav síly nové a vytáhl jim vstříc do Moravy; jemu pomáhal toho času i Fridrich Bojovný Rakouský. U Olomouce, kterou M. oblehali, přišlo k bitvě krvavé. Zde velitel vojska českého Jaroslav, z rodu panského, který se brzy potom začal nazývati Šternberským, spůsobil M-lům citelnou porážku. Jeho vlastní rukou padl jeden z vnuků velikého světoborce Čingischana. Následkem toho M. opustili Moravu a spěchali do Uher za hlavním vojskem svým pod Batu chanem. Ten poraziv mezi tím Uhry v krvavé bitvě u řeky Slané opanoval celou zem a nemilosrdně ji pustošil. Když spojili se s ním zbytky voje u Olomouce poraženého, strojil se Batu chán k útoku na Rakousy, ale tu již byli se spojili v jednu sílu král Václav, vévoda Fridrich Rakouský, vévoda Korutanský a několik jiných knížat německých, i očekávali bojechtivi útoku jeho. Batu, zpraven od vyzvědačů svých o veliké vojenské moci křesťanské, uznal za dobré vyhnouti se rozhodnému boji, i obrátil se na jih za králem Uherským Belou před ním utíkajícím, protáhl loupežně Charvátsko až ke břehům dalmatským a zůstal v těch krajinách přes zimu, na začátku pak jara roku 1242 vrátil se s hordami svými do Asie, kde úmrtí velikého chana Oktaje a zmatky z toho nastalé přítomnost jeho vyžadovaly. Tak zproštěna jest západní Evropa zlých hostů těchto, a moci jejich podléhala jenom knížata ruská od Dněpru dále k východu.