Vlastenský slovník historický/Kroj

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Krocín	Kroj	Krok

Údaje o textu
Titulek:	Kroj
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 401–403. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Dějiny odívání v Evropě

Kroj starých Čechů byl původně tentýž jako všech ostatních Slovanů. Muži nosili krátké roucho zpodní, sotva ke kolenoum dosahující, u vznešených osob ozdobně lemované, pasem k tělu připevněné a poněkud k římské tunice podobné, nohavice přilehající, obuv řemením k noze přivázanou; za vrchní roucho sloužilo jim buď krzno kožišinou vykládané s otevřenými visutými rukávy, anebo plachta, spůsob pláště bez rukávů, podobna římskému sagum, na pravém rameně sponou připevněná, tak že pravá ruka volně se mohla pohybovati, kdežto levá strana těla byla úplně přikryta. Vlasy měli zkrátka přistřižené, a na hlavě špičatou čepici kožišinou olemovanou; vousy nechávali růsti. Ženské odívaly se v dlouhou řasnatou řízu s visutými rukávy, často ozdobně lemovanou a bohatě okrášlenou; ženy a vdovy pokrývaly hlavu čepcem, s něhož splýval dlouhý závoj, děvčata spouštěla vlasy v kadeřích, jež držela pohromadě stužka. Co šperk nosily ženské na hrdle sponky, na rukou obručí (náramky), na prstech prsteny, v uších obuší (náušnice), na hlavě skránec (věnec), vše u vznešených ze zlata. Zbroj (oruží) starých Čechů záležela v drátěné košili k tělu přilehající, přes kterou oblékali kožené krzno, hlavu kryla přílba s nánoskem. Taková přílba a drátěná košile sv. Václava ukazují se podnes v kapli téhož svatého v hlavním chrámě na hradě Pražském. Za zbraň měli krátké neb dlouhé meče, mlat, dřevce, oštěp, pak šípy, které se střílely z lučišť; ozdobou byly jim oplecí kolem hrdla, hřivna (řetěz) na prsou a obručí, vše zlaté. V takovém k-i předvádějí nám předky naše nejstarší naše miniatury, a s ním se i srovnávají bůžkové pohanských Čechů, jaké se časem vykopávají. Rozumí se samo sebou, že původní slovanský k. starých Čechů během času všelijak se měnil, ano částečně i k-i cizímu ustupoval; nicméně však zachoval se ve své podstatě až do XVI. století, jakož pěkně vypodoben se nalezá na rytině, zdobící matiční vydání Kornelia ze Všehrd, jenž představuje soud zemský pod předsednictvím krále Vladislava II. dle starého obrazu. — Čím více se Čechové seznamovali s cizími národy, v též míře přijímali také mravy jejich a jmenovitě k. Tak již ve XII. a ještě hustěji v XIII. století objevuje se v Čechách rytířské brnění z ocele neb železa, pak štíty všelijakými výkresy opatřené, z nichž vyvinuly se potom rodinné znaky čili erby. Též městský k. přijímal mnohé změny hlavně od cizích osadníků, kteří se v těch dobách hrnuli do Čech, kde jim propůjčovány znamenité výsady a svobody. Na začátku pak XIV. století nosili se již vyšší stavové vesměs dle mody v Němcích a částečně i ve Francii a v Italii panující, odívajíce se do šatů tak úzkých, že prý sotva dva sluhové stačili pána svého do nich vtěsnati, kadeříce si vlasy žhavým želízkem na spůsob ženský a brady dlouhé sobě růsti nechávajíce. Zároveň vešly v obyčej dlouhé a špičaté kukly, vzadu na oděvu připevněné, které se mohly v čas potřeby přes hlavu vztáhnouti. V té době vznikla i ta podivná moda, každou stranu obleku jinak barviti, tak že na př. jedna nohavice a jeden rukáv byly červené, druhá pak nohavice a druhý rukáv zelené, k tomu byli šviháci tak těsně upiati, že sotva dýchati mohli; prsa pak vycpávali sobě tak, že byli ženštinám podobni. Okolo krku nosili veliká skládaná okruží, na hlavách čepičky tak malé, že loket sukna stačil na čtyry, za obuv pak měli střevíce špičaté, dlouhé, nahoru ohnuté a někdy rolničkami opatřené, v nichž obtížno bylo choditi, proti kterémužto bláznovskému kroji moudřejší lidé nemálo horlili. K. ženský nebyl tak tatrmanský, ale za to velmi skvostný, dávaje příčinu ke mnohým stížnostem na přílišnou nádheru; jmenovitě byly v obyčeji závoje četnými háčky a kroužky obsazené, šaty šněrované a bohatě lemované, a drahé kožíšky přes ně. Skoro všeobecný byl obyčej líčiti se. Co bylo vkusného na tomto ženském k-i, to zachovalo se i v XV. století, ale již na konec jeho přecházel v onu škrobenost, která brzy na to všeobecně opanovala. Také mužové upustili od směšného k-e svého, zahodili těsný oblek, krátké pláštíky a kukly, a počali choditi v pláštích volných, kožišinami lemovaných, soukených neb hedbávných, u vznešených osob aksamitových, bohatě zlatem a stříbrem, i drahými perlami ozdobených. Krk vězel v tuhém okruží, kabátec měl na prsou výkrojky, jimiž prohlédala barevná, někdy nabíraná podšívka, a rukávy nahoře úzké, od lokte široké; hlavu kryl biret, ozdobený pštrosím neb volavčím peřím. V století XVI. ustupoval starý národní k., který u veliké části lidu až dosud se byl zachoval, vždy více těsnému k-i španělskému, i opanovaly krátké kabátce s rukávy nahoře nabíranými, takové též nohavice, krátké pláště, střevíce napřed široce uťaté a svrchu vystřihované, okruží netoliko na krku nýbrž i na rukou, aksamítový řasnatý klobouk s pérem. Brzy však nastala nová nerozumná moda, totiž široké nadívané plundry s četnými rozparky, na něž bylo potřebí nesmírné množství látky, proti kterémužto neslušnému obleku i s kazatelen marně bylo horleno. Ženské oblibovaly si tuhé šaty zpodní, přes něž obláčely řásné svrchní z lehčích látek. Prsa stahovala daleko vykrojená šněrovačka, hlavu pokrýval klobouk s pérem, k němuž byl připevněn závoj. Rostoucí blahobyt zplodil brzy takový přepych, že nádhera v šatstvu při stavech nižších musila býti úředními zákazy obmezována. Jmenovitě vznikly v té době tak zvané bohaté čepce (zlatohlavové), které se u selek a ve městech u Židovek zachovaly ještě do první čtvrti našeho století. V XVI. století zavedena také černá barva co smuteční. Záhy v XVII. století přestaly široké plundry, a vešel v obyčej k. jednodušší a slušnější, oblek stal se hladký, pás zmizel, kabát se zapínal na knoflíky, okruží ustoupilo přeloženému límci a zpodky staly se široké a krátké. Posléze ku konci XVII. stol. přijat všeobecně k. francouzský v celé Evropě rozšířený, u mužů s počátku s velikými vlásenkami, nad nimiž v století XVIII. opanoval cop a pudr, a zároveň s úplným holením tváře na hladko; u ženských s vysokými pudrovanými frisurami, okrasními nálepky na tváři, obroučkovými zpodnicemi, vysokými špalíčky u střevíců a s vějíři v rukou. Širokostřechý plstěný klokouk s pérem, jaký zobecněl u vojínů 30leté války, proměnil se v malý složený klobouček, a ten během XVIII. stol. v třírohák a v pozdější vojenský a úřední klobouk na dvě facky. Z k-e toho vyvinul se pak nynější střízlivý a pohodlný k.