Vlastenský slovník historický/Kompaktata

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kompaktata
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 362–365. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Basilejská kompaktáta

Kompaktata (lat. úmluvy) sluly smlouvy, uzavřené mezi Čechy a koncilem Basilejským o jisté svobody a zvláštnosti církve české, kterých by tato směla požívati bez odtržení se od obecné církve Římské. K. obsahovala pověstné čtyry artikule Pražské, tak zvané, poněvadž r. 1420, když král Sigmund s vojskem křižáckým oblehal Prahu, usnesli se o ně všickni v městě se nacházející přívrženci kalicha, prostředkováním svých mistrů a kněží, jakožto o ty kusy, kteréž chtějí společně zachovávati a za jediný základ všeho vyjednávání s Římem považovati. Bylyť pak tyto: 1) aby slovo boží od kněží schopných svobodně bylo kázáno; 2) aby svátost oltářní všem Kristovým věřícím svobodně rozdávána byla pod obojí spůsobou; 3) aby kněžstvo, zanechajíc světského panování a držení statků, živo bylo dle příkladu Kristova a jeho apoštolů; 4) aby všickni hříchové smrtelní a neřádové zákonu božímu protivní byli kaženi a stavováni. — Znění těchto artikulů bylo odesláno legatu papežskému Ferdinandovi, v táboře Sigmundově meškajícímu, což ale na ten čas nevedlo k žádným dalším krokům mírným; neboť stolice papežská spolehala se jedině na moc zbraně, o níž se domnívala, že úplně dostačí k vyplenění kacířství husitského. Teprv když opětovanými porážkami křižáckých vojsk naděje tato zmizela a všemu světu zjevno bylo, že Čechové nižádnými prostředky násilnými nemohou přivedeni býti k upuštění od svého přesvědčení, svolil církevní sněm tehdáž v Basileji shromážděný ku přijetí zplnomocněných poslů českých, s nimiž by mělo jednáno býti o srozumění dle spůsobu napřed umluveného. Vypraveno tedy roku 1433 do Basileje poselství české, v jehož čele byli Prokop Veliký a Jan Rokycana; ale jakkoliv jednání jeho s koncilem trvalo plného čtvrt leta, nedocíleno úplného dorozumění, když strana římská svolovala k žádostem Čechů jenom částečně, a to pod takovými výhradami, k jakýmž poslové čeští přistoupiti nemohli. Tu vyslanci čeští sice odešli z Basileje, tím však nebylo vyjednávání přetrženo, nýbrž poselstvováno dále mezi sborem a Čechy, až konečně 30. list. 1433 sepsán jest první návrh úmluvy, obsahující spůsob, ve kterém koncilium hotovo bylo ke čtyrem artikulům Pražským svoliti. Dle návrhu toho chtěl sbor povoliti, aby Čechům a Moravanům toho žádajícím rozdávána byla svátost večeře Páně podobojí spůsobou; též uznal tři ostatní artikule pod jistými ohradami. O věcech, které potom zůstávaly ještě sporné (jako na př. mínění Čechů, že rozdávání pod obojí spůsobou díti se má z příkazu, nikoli z dovolení), měli Čechové míti svobodu přednésti dále důvody své před sborem. Ale toto formulování k-t, ač uspokojilo mírnější stranu mezi kališníky, nicméně od většiny podobojích zavrženo jest na sněmě českém, čímž vyjednávání na ten čas jest přetrženo, a poslové sboru, po delší čas v Praze meškavší, odjeli z Čech bez pořízení (1434). Než císař Sigmund, žádostiv jsa panování v Čechách, ale nemaje naděje k tomu, pokud by žádosti Čechů v ohledu náboženství nebyly vyplněny, spůsobil r. 1435 sjezd všech stran v Brně, kdež mělo dále býti jednáno o k. Dostavili se i poslové od sboru z Basileje, ale nechtěli ustoupiti od formulace předešlého roku navržené, jen tolik připouštěli více, aby též arcibiskup Pražský a biskupové jemu podřízení povinni byli rozdávati podobojí spůsobou a žádných překážek nečinili ve svěcení kněží podobojích. Čechové, vidouce neustupnost koncilia, chtěli přetrhnouti všeliké další jednání a chystali se k odjetí z Brna, než Sigmund je zdržel, a k tomu, co Čechové žádali více nad povolení sboru, sám ze své moci svolil zvláštním zápisem, tak, aby napotom nikdo v Čechách nesměl udělovati beneficií duchovních, leč osoby domácí k tomu oprávněné; aby nikdo nesměl potahován býti před jakékolivěk cizí soudy duchovní; aby popsány byly všecky fary a kostely, v nichž se posud rozdávala svátost pod jednou neb pod obojí spůsobou, a dle toho aby též budoucně rozdáváno bylo bez pohoršlivé směsice; konečně aby stavové podobojí společně s kněžstvem zvolili sobě arcibiskupa, jemuž by všickni kněží v celé zemi, jak pod jednou tak pod oboji rozdávající, byli podřízeni. Císař zavázal se společně s Čechy pilně o to dbáti, aby arcibiskup takto zvolený byl od papeže stvrzen a všecky ostatní tyto svobody schváleny, na každý spůsob pak odřekl se práva, Čechům neb Moravanům ve skutečném užívání svobod těchto, buďtež potvrzeny neb nebuďtež, překážeti. Teprv následkem toho přijal sněm český k. ve znění od sboru navrženém, ovšem v naději, že pomocí císaře dosáhne na konciliu i svolení k těm věcem, které prozatím jen zápisem Sigmundovým byly Čechům zaručeny. Na témž sněmu zvolen jest za arcibiskupa mistr Jan Rokycana. Nezbývalo teď ničeho, nežli prohlásiti slavně úmluvy dosavadní a uvésti je ve skutek, což stalo se 5. čce 1436 na sněmě v Jihlavě čtyrmi jazyky: latině, česky, německy a uhersky, při čemž přikazováno všeho světa knížatům, aby s Čechy a Moravany již pravý křesťanský pokoj, mír a jednotu měli, jich pro přijímání pod obojí spůsobou více nehaněli aniž jim proto bezpráví činili, aby je uznávali za dobré křesťany a za syny prvotní církve. Teprv nyní učinili Čechové Sigmundovi slib poddanosti, za krále a pána svého jej přijavše. Ale chováni poslů Basilejských i při tomto konečném smíření bylo tak obojetné, že patrná byla neochotnost stolice Římské k němu, z čehož přítomní tu Čechové zle sobě pro budoucnost tušili. Obavy tyto v plné míře se vyplnily, neboť netoliko že všecky na to nastalé snahy Čechů o tak zvané doplnění k-t, totiž o stvrzení papežem i těch kusů, na které zněl zápis Sigmundův, zůstaly marné, nýbrž časem svým stolice Římská k. i v tom znění, jak jsou v Jihlavě prohlášena, nechtěla uznávati za platné a je odvolávala. Za panování Sigmundova nedařilo se jednání s Římem pro neupřímnost císařovu, který přes všecky sliby své tajně je kazil; později, když papežská moc vítězstvím nad vzdorným sborem Basilejským znova se pozdvihla a sesílila, kurie Římská již sama sebou méně náchylna byla ku povolnosti, nežli kdykoliv před tím. Zatím nicméně každý nástupce Sigmundův při dosednutí svém musil obnoviti zápis císaře toho, a tak se Čechové nepřestali říditi k-ty v tom smyslu, jaký jim podkládali, i bez stvrzení jeho papežem. Že však bez dosažení toho smíření jejich s církví Římskou zůstávalo vždy nedokonalé a neúplné, a tudíž neposkytovalo pravého upokojení národu ve dvě náboženské strany rozpadlého, proto Čechové neustále se ho domáhali, i chodila v té věci častá poselství, jak z Čech do Říma, tak i z Říma do Čech. Tak r. 1448 přijel do Prahy v té příčině papežský legat kardinál Karvajal, ale po marném a pohoršlivém jednání odjel zase bez pořízení, unášeje s sebou původní listinu k-t, již sobě byl ku prohlédnutí vypůjčil. Ale jak mile se v městě prohlásilo, že legat unáší s sebou tento nejdražší poklad národu, strhla se z toho bouřka veliká, on pak stíhán jezdci stavovskými musil v Benešově listinu ukradenou vydati. Též jednání Jiřího Poděbradského za jeho správcovství o doplnění k-t nemělo lepšího zdaru, a marné zůstávalo všeliké poselstvování mezi Čechami a Římem, když papežové vždy urputněji nastupovali na bezvýminečné podrobení se Čechů. Když pak Jiří dosedl na trůn a před svým korunováním zavázal se přísahou, prokazovati poslušenství papeži jako jiní králové křesťanští a pečovati o vyplenění všelikého kacířství v Čechách: tu jest mu od papeže přísaha ta v ten smysl vykládána, jakoby se byl k-t odřekl, kdežto král namítal proti tomu, že on nemůže za kacířství pokládati k., aniž k jich potlačení působiti, kdežto se stavům byl zavázal k jich hájení. Spor z toho povstalý došel tak daleko, že r. 1462 papež Pius II. prohlásil k. za neplatná a zrušená. (O následcích toho kroku viz čl. Jiří Poděbradský.) Přes všecky zápovědi papežův i nástupcové krále Jiřího zavazovali se k hájení k-t, a tak zůstávala otázka náboženská v Čechách po dlouhý čas ještě nevyřízena. Zatím však, když na začátku XVI. století učení Lutherovo i do Čech průchodu nalezlo a veliká část podobojích k němu se přidávala, tu k. čím dále tím více důležitosti a vážnosti pozbývala, an napořád tenčil se počet těch, kteří na jejich ustanoveních přestávali. Aby alespoň tuto skrovnou část věrných kompaktatistů uvedl v jednotu s církví Římskou, vymohl král Ferdinand na konciliu Tridentském, že Čechům přijímání pod obojí spůsobou povolilo. Ale přes to všecko spravovali se kompaktatisté i dále konsistoří podobojí, nepodřídivše se arcibiskupu. Konečně však počet luteránů mezi podobojími tak veliké převahy nabyl, že strana spravujících se k-ty zastoupena byla již jen několika málo osobami. Tato většina evangelických stavů žádala na sněmě r. 1567 o svobodu náboženství svého tím spůsobem, aby se napotom nemusili spravovati k-ty, než jedině slovem božím; i svolil k tomu král Maximilian, tak že k., dle kterých uznávaly se jen dvě staré víry za oprávněné v zemi České, vypuštěna jsou z privilegií zemských. Tím arci ještě nepominula docela strana kompaktatistů, ale čím dále tím více se tenčila. Roku 1602 císař Rudolf II. v mandatu proti pikhartům vydaném sice ještě jednou odvolával se na k.; ta ale brzy na to ztratila i nejposlednější své přívržence, když r. 1609, kdežto stavové evangeličtí domáhali se na císaři pověstného majestatu, největší část dosavadních starých podobojích k nim se přidala, skrovný pak pozůstatek jejich dílem ještě před bitvou Bělohorskou, dílem po ní, v lůno církve katolické se navrátil.