Vlastenský slovník historický/Komenský

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Komenský
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 359–362. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan Amos Komenský
Heslo ve Wikipedii: Jan Amos Komenský

Komenský, Jan Amos, nejslavnější muž a poslední biskup Jednoty bratří českých, narodil se v moravském městečku Nivnicích nedaleko Uherského Brodu 28. bř. 1592 z rodiny mlynářské. Osiřev záhy dostal se zanedbáním svého poručníka do škol teprve v 16. roce svého věku, ale dospělostí ducha brzy zameškání nahradiv odešel do Němec na studie, které od r. 1612 konal v Heidelberce, odkud r. 1614 vydal se na cesty, jmenovitě do Holandu. Vrátiv se ještě téhož roku do vlasti jmenován správcem školy bratrské v Přerově, roku pak 1616 posvěcen v Jednotě na kněžství. Roku 1618 stal se dozorcem školy a spolu kazatelem ve Fulneku, tehdáž hlavním sídle bratří na Moravě, kdežto po tři léta žil šťastně povolání svému. Ale r. 1621 jest Fulnek od vojska španělského vypálen a zloupen, při čemž K. přišel o všecko jmění, o knihy i rukopisy své. V tom neštěstí nalezl útočiště u Karla z Žerotína, ale ztratil manželku a dvě dítky. Právě však v té smutné době duch jeho neumdlévající zplodil nejpůvabnější dílo jeho Labyrint světa a ráj srdce, jež pod Klopoty u Brandejsa nad Orlicí dne 13. pros. 1623 připsal svému příznivci Karlovi z Žerotína. Ve spise tom líčí řečí velmi jadrnou a vtipem pronikavým marnost všech věcí tohoto světa, uče, kterak jenom v Bohu upokojení najíti lze. Roku 1624 pojal K. druhou manželku, ale přinucen opustiti Karla z Žerotína, na nějž císařští komisařové ostře doléhali, aby nepřechovával u sebe kazatelů bratrských, skrýval se v lesích a slujích před nepřáteli jej stíhajícími. V takových poměrech složil jiný spis, směrem svým ku předešlému podobný, avšak beze vší okrasy básnické, nazvaný Hlubina bezpečnosti. Vykonav roku 1626 cestu do Polska v příčině Jednoty bratrské žil pak K. nějaký čas na statcích Jiřího Sádovského ze Sloupna u hor Krkonošských, když však r. 1628 vypovězeni jsou posavadní ochráncové jeho, Karel z Žerotína i Sádovský, odešel i K. ze země a usadil se s jinými bratry v polském městě Lešně. Tam přijav na se správu gymnasia oddal se zcela studiím pedagogickým a složil tři spisy jazykem českým, Velkou didaktiku, Školu mateřskou a Školu prostonárodní na šest tříd rozdělenou, v nichž přísně kárá nedostatky tehdejších škol, které nebyly nikterak přípravou k životu skutečnému, učíce jenom slovům, nikoli věcem, jazykům starým, nikoli mateřským. Aby pak razil cestu k rozumnějšímu vyučování jazykům vůbec a zvláště latinskému, vydal v Lešně r. 1629 Janua Linguarum (brána jazyků), kterýmžto spisem, překládaným do všech řečí evropských a některých asiatských, zjednal jmenu svému pověst po celém světě. Roku 1632 na sněmě vší Jednoty bratrské, v Lešně odbývaném, zvolen jest K. za staršího, a zároveň uloženo mu sepsání Těžkých protivenství církve české. V té době účastnil se také některých spisů polemických, zvláště proti známému odpůrci bratří českých Samuelovi Martiniovi z Dražova. Pověst K-ského rozhlášena byla již v té míře, že mu dopisovali učenci ze všech zemí, z nichž v bližší známost vešel se Samuelem Hartliebem v Londýně, k jehož podněcování, aby šířeji vyložil myšlénku, kterak by dle vydané již „Brány jazyků“ podobná „Brána moudrosti“ vzdělati se dala, aby totiž na světlo podán byl sklad všelikých známostí lidských krátce a jasně v jakési organické soustavě, K. sepsal krátké pojednání, které tiskem vyšlo 1637 v Oxfordě co Conatuum Comenianorum praeludia a 1639 v Londýně jakožto Pansophiae prodromus. Spis ten učinil nemalý hluk v učeném světě, čehož následkem došlo K-ského r. 1638 pozvání ze Švédska, aby tam přišel obnovit školství dle zásad svých, jiné pak pozvání z Anglie, kdež chtěli zříditi dle soustavy jeho celé kolegium pansofické a odevzdati je správě jeho. K. přijal pozvání druhé a odebral se r. 1641 do Londýna, ale nastalý brzo na to spor krále s parlamentem, který vedl k občanské válce, zmařil tyto záměry, a K. opustiv Anglii jel rok na to do Švédska, kde s kancléřem Oxenstiernou měl důkladné porady, i slíbil propůjčiti se k zvelebování tamějšího školství. Nechtěje se však odstěhovati na dobro i s rodinou do Švédska usadil se na blízku v Elblinku, kdež napsav spis Pansophiae Diatyposis docela se pak oddal skládání knih pro potřeby školní. Mezi tím ovšem dojížděl na sněmy bratrské v Polsku, a sepsal i několik spisů k utišení různic z náboženství vzniklých. Roku 1646 jel K. se vším co posud pro školy byl sepsal do Švédska. Knihy jeho došly schválení, a nařízeno mu aby je vydal tiskem, což on, ještě dvě léta na prohlédnutí a opravení jich vynaloživ, r. 1648 učinil. Spisů těch bylo šestero, z nichž nejdůležitější jest Methodus linguarum novissima, filosofické učení o řeči a její vzdělavatelnosti, v kterémž mimo jiné důtklivě napomínal k zanechání učené latiny a pěstování jazyka mateřského. Roku téhož musil se K. navrátiti do Lešna, vyvolen jsa za biskupa celé Jednoty bratrské. Obrátil tedy více zřetel k svěřenému sobě stádci a vydal několik spisů k dobrému své církve, jmenovitě Kšaft umírající matky jednoty bratrské. Tou dobou obdržel pozvání od knížete Sigmunda Rákoczyho, aby přišel do Uher na poradu o napravení škol, i odjel tam r. 1650. V Šaryšském Potoku jal se zřizovati celou školu dle ideí svých, a sepsal několik knížek povzbuzujících k vyššímu snažení v naukách a k horlivějšímu pěstování jazyka mateřského. Mimo jiné sepsal tam též pověstný Orbis pictus. Po smrti však knížete Sigmunda vrátil se r. 1654 do Lešna. Tam stihlo jej o dvě léta později podobné neštěstí jako ve Fulneku. Ve válce totiž mezi Švédskem a Polskem nastalé jest Lešno od Švédů dobyto, a když je r. 1656 těmto Poláci zase odňali, obráceno celé město v popel. Tu se rozprchla všecka obec českých bratří, K. pak přišel o všecko jmění a o největší část svých rukopisů. Nejvíce želel toho, co k vyvedení své idei o pansofii byl sepsal, a materialu k slovníku českolatinskému a latinskočeskému, jejž byl po 20 let sbíral. Posledního útulku nalezl K. v Amsterodamě, kam jej Vavřinec Geer, syn někdejšího přítele jeho, byl pozval. Senát Amsterodamský jej požádal, aby vše, co ve prospěch škol byl napsal, opět vydal, což K. také učinil, vydav r. 1657 J. A. Comenii didactica opera omnia. V následujících letech vydal pak některé spisy rozptýleným zbytkům Jednoty bratrské, z nichž uvádíme pouze Smutný hlas zaplašeného hněvem božím pastýře k rozplašenému hynoucímu stádu. Poslední spis vydal r. 1668 Unum necessarium (jedno potřebné), ve kterém jako v ohnisku sestředil všecky paprsky lidumilného snažení svého. K. zemřel 15. listopadu 1670 a pochován v chrámě francouzské obce protestantské v Naardenu. — K. náleží bez odporu mezi nejznamenitější muže všech národů a věků. Didaktickými svými spisy stal se reformátorem školství a vychování v polovici XVII. století, klestě prvním vědám realním dráhu do škol, zaváděje do nich vyučování názorné a doléhaje na to, aby mládež na základě mateřského jazyka se vzdělávala. Vedle didaktiky proslul K. i snahami svými pansofickými, nástin jeho soustavy došel pochvaly nejpřednějších učenců. K. vydal všeho všudy 42 spisů, z nichžto 31 jazykem českým psaných. Jeho Janua linguarum a Orbis pictus vydány jsou nesčíslněkrát; četných vydání dočkal se i Labyrint světa (nejnověji 1871); Moudrého Katona mravná poučování (v časoměrných hexametrech) vydána v tomto století dvakráte, 1842 a 1853, ponejprv v našem století vydány Didaktika (1849 a 1871) a Informatorium školy materské (1858). Historie o těžkých protivenstvích církve české, vydána častěji, jest pouhý překlad spisu latinského, od K-ského a některých jiných Čechů sepsaného, pocházející od kněze Adama Hartmanna. V stáří svém oddal se K. mysticismu (Lux in tenebris, 1657), z čehož mu nastala nemilá polemika s rozličnými učenci.