Vlastenský slovník historický/Jaromír

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Jaroměř	Jaromír	Jaroslav

Údaje o textu
Titulek:	Jaromír
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 259–261. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jaromír (kníže)
Související články ve Wikipedii: Jaromír (biskup)

Jaromír 1) kníže Český, syn Boleslava II., jest po smrti otcově od staršího bratra svého Boleslava III. vykleštěn, prchl s matkou a mladším bratrem Oldřichem do Bavor, odkud povolán po smrti Vladivoje s počátku ledna 1003 na stolec český, a přijat od národu s velikou radostí. Ale J., dobromyslný sice a poctivý, byl panovník slabý a neschopný, pročež snadno bylo podnikavému bratru jeho Oldřichovi zmocniti se vlády v bílou sobotu 1012 a vypuditi J-a ze země. Král Německý Jindřich II., uznav Oldřicha za knížete, věznil J-a, jenž k němu své útočiště byl vzal, nějaký čas v Utrechtu, potom pak vydal jej Oldřichovi (1013), který jej věznil na hradě Lysé. Odtud vysvobozen zajetím Oldřicha skrze císaře (1033) vládl se synovcem svým Břetislavem zemi České asi rok, začež Oldřich vrátiv se ze zajetí dal jej oslepiti. Od té doby se J. choval pokojně na Lysé. Po smrti Oldřichově († 9. list. 1037) představil J. na hradě Pražském shromážděnému lidu mladého Břetislava za pána; ale že v řeči při tom mluvené urazil Vršovce, své dávné nepřátele, zavražděn jest 4. list. 1038. — 2) J. biskup Pražský, syn knížete Břetislava I., ustanoven od otce pro stav duchovní a za biskupa Pražského, dán jest do ciziny na studie, avšak, nemaje žádné chuti k stavu kněžskému, liboval si více v radostech světských a skutcích rytířských. Stěží dav se pohnouti od bratra Vratislava, že přijal svěcení za jahna, znechutil si brzy zase povolání kněžské a uprchl do Polska, kdež zůstal až do smrti biskupa Šebíře (1067). Mezi tím však změnil Vratislav úmysl svůj povýšiti J-a na biskupství, na něž usiloval dosaditi kaplana svého Lance. Ale bouřlivé sněmování u Dobenína (v. t.) pohnulo Vratislava k vyplnění vůle otcovy, a J. poslán do Mohuče k investituře a svěcení, kteréhož dosáhl 6. čce 1068, při čemž dáno mu jmeno Gebhard, které však v Čechách nikdy v obyčej nevešlo. V novém důstojenství svém počínal si J. s jedné strany dosti chvalitebně, jsa nábožný, horlivý v službách božích a nad míru štědrý k chudině; ale s druhé strany neopustila ho bujnost a rozpustilost přirozené jeho povahy. Tak roku 1071, maje s Janem biskupem Olomouckým spor o hrad Podivín, pohaněl jej a osobně stýral, začež potrestal jej Vratislav odejmutím statků; když pak J. i přišlému do Čech papežskému legatu Rudolfovi poslušenství odpíral, zbaven jest důstojenství biskupského a musil utéci z vlasti. Ačkoliv se ho ujímal Sigfrid arcibiskup Mohucký, dal nicméně přísný papež Řehoř VII. celou záležitost vyšetřiti novými dvěma legáty r. 1073 do Čech poslanými, a pohnal J-a před soud do Říma, kamž on se 13. dub. 1074 dostavil. Rozsudkem papežským vráceno jest J-ovi důstojenství biskupské, záležitost pak týkající se statkův obou biskupů rozřešena teprv na synodě Římské r. 1075 tím spůsobem, že vše, cokoliv bylo sporné, rozděleno jest na polovici mezi oběma biskupy. Roku 1077 povolán jest J. k císaři Jindřichu a učiněn nejvyšším kancléřem říšským, v kterémž úřadě zůstal až do r. 1080. Po smrti Olomouckého biskupa Jana dosáhl J. na sněmě Mohuckém r. 1086 od císaře potvrzení staré základní listiny biskupství Pražského a spojení Čech i Moravy pod jedno biskupství, což také papež Kliment schválil. Ale spojení to nemělo dlouhého trvání, neboť již r. 1088 opět zřízeno biskupství Olomoucké k veliké mrzutosti J-ově, jenž brzy potom Čechy docela opustiv k starému příteli svému králi Uherskému Ladislavovi se odebral, kdežto i 26. čna 1089 skončil nepokojný běh života svého.