Vlastenský slovník historický/Horní

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Hornek	Horní	Hornictví české

Údaje o textu
Titulek:	Horní
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 178–180. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Horní město
Související články ve Wikipedii: Horní regál

Horní, vše, cokoliv se dotýče těžení hor, totiž dobývání z nich rud. — Horní město, město, v němž anebo v jehož okolí se hory za příčinou dobývání rud těží. V Čechách byla h. m. ta od králů nadána znamenitými výsadami a svobodami, mezi nimiž neposlední byla, že se v nich žádný žid usaditi nesměl, kteréžto privilegie nyní na větším díle zrušeny jsou. — Horní právo ve smyslu širším obsahuje všecka ustanovení k hornictví a jeho provozování se vztahující; ve smyslu užším ale jest soujem právních zásad vztahujících se k nabytí horního vlastnictví, jakož i na práva a povinnosti z poměru vlastnictví toho vyplývající. Nejstarší pramen h-ho p-va českého jest h. p. Jihlavské, které okolo roku 1250 bylo sepsáno v řeči latinské. Během času zavedeny jsou od králů horní řády, které obsahují ustanovení vztahující se buď na celé hornictví aneb jen na jednotlivá odvětví jeho. Mezi nejstarší horní řády počítáme a) H. řád Václava II., jinak Kutnohorský, vydaný okolo roku 1300 pod názvem Constitutiones juris metallici Venceslai II. regis Boemiae. b) řád Jáchimovský od roku 1548, zakládající se na h-m řádu hraběte Šlika od roku 1518. Kromě těchto dvou hlavních h-ch řádů jmenujeme h. řády Slavkovský a Hengstský od roku 1548 pro cínové hory v Čechách. Tyto h. řády spolu se smlouvami Ferdinanda I. a Maximiliana II. oď r. 1534 a 1575, pak s nařízeními pozdějšími a obyčeji časem zavedenými tvořily až do roku 1854 platné h. právo pro korunu Českou. — Horní regál bral se ode dávna v rozličném smyslu. Dávní císařové Němečtí snažili se ku platnosti přivésti výklad, že h. r. obsahuje vlastnictví hor, ale nepronikli s tím. Co v Čechách rozuměno pod h-m r-em, vysvítá z h-ho práva Jihlavského, dle kterého bylo hornictví v rukou soukromých podnikatelů, tak že králi co zeměpánu jen dohlídka nad hornictvím přináležela, a pak právo k jistým poplatkům. Totéž nacházíme v h-m řádu krále Václava II. V něm nikde není řeči o regálu v tom smyslu, jakoby s ním právo vlastnické spojeno bylo, nýbrž on béře a považuje se jen jako základ práva k jistým poplatkům z h-ch výrobků. Tyto poplatky obnášely dle řádu toho osmý díl h-ch výrobků, a nazývaly se urbura. Na základě toho požadoval císař Albrecht, který si osoboval právo k h-mu regálu v Čechách, r. 1304 od krále Václava urburu z dolů Kutnohorských. Panovaloť vůbec mínění, že majitel pozemnosti má právo k těžení hor, jako k užitku z ní pocházejícímu. Proto také h. doly co příslušenství statků přicházely, a držitelé jich provozovali hornictví bez povolení zeměpána. Z náhledů rozdílných o regálu, a o právu majitele pozemnosti, sobě odporujících a proti sobě bojujících, utvořil se konečně pojem h-ho regálu, jak se dosavad udržel. V zápasu tom žádná strana úplně nezvítězila, nýbrž se stranou druhou se vyrovnala. Držitelé regálu upustili od domnělého práva, že jen oni mohou hornictví provozovati, odřekše se vlastnictví hor. Naproti tomu musil majitel pozemnosti postoupiti své výhradní právo na vlastní půdě hory dělati, anebo povolení k tomu pod výminkami jiným udělovati. Tím spůsobem držitel regálu práva všech majitelů pozemků na se přivedl, tak že on mohl všudy hory zarážeti a dolování provozovati, že ale každému jinému, tedy i majiteli pozemnosti, toto právo přenechati a povoliti musil. H. regál se nám tedy ukazuje co obmezení výhradního nároku majetníka pozemnosti na mineralie za regální prohlášené ku prospěchu držitele regálu a každého, kdož hory podniknouti zamýšlí. H-m regálem stalo se hornictví svobodným, každému přístupným, kdežto jiné regály opáčně vlastnictví jednotlivce ku prospěchu držitele regálu obmezují. Pojem h-ho regálu v tomto smyslu nacházíme v českých h-ch řádech. V Jáchimovském h-m řádu na př. uvádí se velmi často „naše svobodné horní pole“ (unser Bergfreins), kdežto „naše“ na odvislost hornictví od zeměpána, totiž na h. regál, a „svobodné“ na svobodu hornictví a vyloučení práva vlastnictví nejvyššího horního pána k mineraliím regálním poukazuje. Takový byl za starodávna smysl a význam h-ho regálu v Čechách. Nastává nyní otázka, které mineralie za regální se považovaly. Že by jen zlato a stříbro za regální byly platily, nelze zastávati; obyčejně mnoho jiných mineralií za regální se považovalo, ba najdeme h. řády, ve kterých též rozličné hlíny a kameny, jako pískovec a vápenec, mezi regálními se jmenují. Ale to nikdy nemělo obecné platnosti. Ze všeobecných pravidel v tom ohledu vymýšlených může se za nejsprávnější považovati to, že regálním jest každý nerost, který před ohněm obstojí. Z té příčiny také kamenné uhlí považováno nebylo za regální. Ostatně platila praxe ta, že které mineralie v zákonech mezi regálními uvedeny nebyly, považovaly se za neregální. Ve smlouvách s císařem Ferdinandem I. a Matiášem II. od 1. dubna 1534 a 18. září 1575, pak v Generalbegnadigung od 8. září 1562 pro stavy markrabství Moravského, dále dle h-ho řádu od 5. ún. 1577 pro stavy knížectví Horno- a Dolnoslezského následující kovy a mineralie co regální jmenovány jsou: zlato, stříbro, cín, měď, rtuť, olovo, železo, kamenec, vitriol, síra a sůl. Nejznamenitější obsah smluv těchto jest: a) že pánům, na jichž statcích zlaté neb stříbrné doly byly, polovice desátku přináležela. Hory zarážeti na zlato a stříbro měli zemští páni na svých statcích každému povoliti. b) Ze všech jiných svrchu jmenovaných mineralií, vyjma sůl, měli užívati pánové na svých statcích celého desátku a jiných horních práv. Král sobě v těchto smlouvách ponechal nejvyšší dohlídku nad horami, druhou polovici desátku ze zlata a stříbra, právo peníze raziti a právo překupní na zlato a stříbro.