Vlastenský slovník historický/Harant

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Hanuš	Harant	Harc

Údaje o textu
Titulek:	Harant
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 158–159. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Heslo ve Wikipedii: Harantové z Polžic a Bezdružic

Harant z Polžic, staročeská rodina šlechtická, sáhající původem svým do XIV. století. Nad jiné členy proslul z ní 1) Krištof H. z Polžic a Bezdružic, nar. 1564, syn Jiřího H-a na Klenovém a Mariany z Janovic, obdržel znamenité vychování literní a též hudební a dostal se 1576 ke dvoru arciknížete Ferdinanda Tirolského, kde rozšířiv své jazykové a politické vědomosti získal si přízeň Ferdinandovu a provázel jej na cestách v Němcích a v Italii. Vrátiv se po smrti otcově (1684) do vlasti, a usadiv se v Touškově nade Mží pojal 1588 za manželku Evu Černínovou. V letech 1593—97 zúčastnil se války turecké, odkud se vrátiv obdržel od Rudolfa II. 700 zl. ročního platu. Ztrativ manželku smluvil se s Heřmanem Černínem o cestě do východních zemí. Dne 8. dub. 1598 vyjeli z Čech a odebrali se přes Benátky, ostrovy Zante, Kandii a Cypr do Palestiny, odtud pak do Egypta a na horu Sinai, a 26. pros. t. r. vrátili se do Benátek, kde H. pro zotavení se z těžké nemoci ještě nějaký čas prodlel. Po svém návratu do vlasti povolán jest H. od císaře r. 1600 ke dvorské službě a jmenován komořím nad stříbrem. R. 1603 vymohl si H. přijetí do stavu panského, a rok na to pojal za druhou manželku Barboru, vdovu po Karlovi Škopkovi z Bílých Otradovic a na Pecce, s níž dostal polovici statku Pecky. Ale již 1607 podruhé ovdověv oženil se potřetí s Annou Salomenou Hradišťskou z Hořovic. R. 1608 vydal tiskem popsání své cesty pod titulem Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v Pusté Arabii s podobiznou svou a dřevotisky. (Druhé vydání obstaral nákladem „Matice české“ r. 1854 Karel J. Erben.) Spis ten, v němž H. nejen obšírně vypravuje všecky, někdy dosti dobrodružné příhody své cesty, nýbrž i krajiny cizí, jich obyvatele, panující obyčeje a řády věrně a důkladně líčí, jest ostatně pln učené ostentace, jmenovitě vhodných i nevhodných citátů, jimiž spisovatel na odiv staví své rozsáhlé vědomosti, což činí dojem nepříznivý. Od smrti císaře Rudolfa, když manželka H-ova koupila i druhou polovici hradu i městečka Pecky, zdržoval se s rodinou svou častěji na Pecce nežli v Praze, i dal zámek tamější, již od předešlých majitelů velice zvelebený, ozdobiti malbami na stěnách od malíře Pražského Jana Nováka. Tam přebývaje zanášel se H. péčí o hospodářství, bavě se mezi tím oblíbenou sobě hudbou a kresbou. Z příjemného toho života vytržen jest posláním do Španěl, aby tam odevzdal králi odznaky řádu zlatého rouna nebožtíka císaře. Na tu cestu vydal se s Oldřichem Desideriem Pruskovským po Třech králích 1614, i jeli přes Norimberk, Brusel a Paříž do Madridu. Na zpáteční cestě navštívil Kompostelu, a přes Milan vrátil se na začátku r. 1615 do Prahy. Příhody cesty té vypsal německy, i chtěl spis ten vydati, ale ve zmatcích tehdejších i úmysl ten i rukopis nazmar přiveden. Roku 1617 hlasoval H. na sněmě pro přijetí za krále Ferdinanda II. Ale brzo ctižádost jeho svedla jej z dosavadní dráhy. Vida, že co katolík a vytrvalý přívrženec panujícího domu žádného vynikajícího veřejného postavení nedojde, přestoupil k náboženství evangelickému a přidal se k oposici. Na sjezdě 18.—23. bř. 1619 od stavů odbývaném ustanoven jest komisařem nad lidem válečným v Rakovnicku, Slansku, Litoměřicku a Žatecku, v červnu pak táhl s Matiášem Thurnem k Vídni, maje velení nad dělostřelbou, a jeho řízení střelby připisuje se, že koule z děl až i do oken hradu císařského lítaly, tak že sám Ferdinand II. byl v nebezpečenství života. Fridrich Falcký obsypal jej milostmi, učiniv jej radou a komorníkem svým, i presidentem komory české. Ale H. brzy prohlédl, v jaké nebezpečenství se dal strhnouti, a litoval přenáhleného kroku svého; než bylo již pozdě. Po bitvě Bělohorské uchýlil se na Pecku, an nedostatek hotových peněz nedovoloval mu vyjíti ze země. Tam jest v únoru 1621 zatčen a do Prahy odvezen. Za hlavní vinu kladeno mu, že při obležení Vídně do hradu císařského stříleti dal, a že úřad presidentství komory české na se vzav obracel důchody království ve prospěch buřičův. H. odsouzen jest k smrti mečem a ztrátě veškerého jmění, vyjma věno manželčino, a 19. čna na náměstí Staroměstském odpraven. Se životem loučil se těžce a žalostivě, v posledních okamženích pak napomínal po Rosaciovi, který jej k smrti připravoval, manželku svou k stálosti u víře. Ta však nezachovala se dle poslední vůle manželovy, přestoupilať k víře katolické a dala v ní vychovati děti své, roku pak 1625 provdala se za Heřmana Černína a zemřela 1637. Tělo H-ovo pochováno bylo v Pecce. Bratr Krištofův Jan Jiří H. z Polžic vystěhoval se po bitvě Bělohorské do Sas, kde potom r. 1638 cestopis bratra svého do němčiny přeložil. Měl syna Krištofa Viléma, jenž vstoupiv do vojska císařského zemřel v Praze 25. ún. 1691 co generál jízdy a nejvyšší velitel vojenský v Čechách. Jeho péčí vydán 1678 v Norimberce otcův německý překlad cestopisu Krištofova. Též potomci Krištofovi sloužili větším dílem v císařském vojště. Poslední toho rodu byl František Pavel svob. pán H., který zemřel r. 1728 na svém panství v Krchlebech. V Praze pod podloubím na vaječném trhu dosavad slove jeden dům „u Harantů“.