Vlastenský slovník historický/Hájek

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
z Háje	Hájek	Hájové posvátní

Údaje o textu
Titulek:	Hájek
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 151–155. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Tadeáš Hájek z Hájku, Ottův slovník naučný/Hájek z Hájku
Heslo ve Wikipedii: Klášter Hájek
Související články ve Wikipedii: Václav Hájek z Libočan, Šimon Hájek, Tadeáš Hájek z Hájku

Hájek, něm. Waldel, poutnické místo s klášterem františkánským u vsi Červeného Újezdce, dvě hodiny od Prahy, oblíbené Pražanům k letním vycházkám. Roku 1623 založil zde hrabě Florian Dětřich ze Sory, pán na Kladně, tak zvanou Loretánskou kapli, která, r. 1625 od arcibiskupa Vojtěcha Harracha vysvěcena, stala se brzy cílem četných poutníkův, tak že syn Florianův, hrabě Adam Eusebius, vystavěl u kaple klášter a dal jej 1673 františkánům.

Hájek 1) z Hodětína Václav, spisovatel o válečném umění českém XV. století, byl 1410 purkrabím na Protivíně, 1412 kuchmistrem v Čechách, 1413—14 podkomořím království Českého, 1417—18 podkomořím markrabství Moravského. Král Václav pomoci jeho, jakožto zvláště pilného rady svého, ve všelikých důležitostech velmi často užíval, a k jeho rozkazu sepsal H. r. 1413, při příležitosti oblehání hradu Skály odbojného pana Půty z Risenberka, svůj spis o zřízení vojenském, jejž z rukopisu městského archivu Pražského vydal Frant. Palacký v Časopise musejním na rok 1828. — 2) Václav H. z Libočan, pověstný český kronikář XVI. století, z rodiny vládycké, vychován byl v utrakvismu, ale přestoupil k církvi římské, odkudž jej pak nazývali apostata. Roku 1524 byl již knězem a kázal i sloužíval mši u sv. Tomáše na Malé Straně. Při tom držel faru Rožmitálskou, i účastnil se dělání hor Příbramských, veda zejmena účty těžířské. R. 1527 dostal se jakousi vyšší protekcí na spůsob ne zcela kanonický na Karlštein za děkana. Od těch dob měl celou řadu soudních pří, nejprvé s bývalými osadníky svými v Rožmitále pro rozličné nepořádky od něho zaviněné, pak s rozličnými osobami. Přijav na se též administratorství Vyšehradské kapitoly, nesprávně naň vznešené, zbaven jest jeho rozkazem královským, ba ku konci r. 1533 nečestně vyhoštěn i z Karlšteina, načež uchýlil se opět k sv. Tomáši do Prahy, kdež sobě koupil dům na gruntech klášterních. Tu počal pomýšleti na sepsání kroniky české, k čemuž prý dán mu podnět zprávou, že Martin Kuthen chystá se k podobnému dílu, kterážto zpráva katolíky i staré utrakvisty naplnila obavou, že by dílo to strannicky bylo namířeno proti nim. Hledíce tedy předejíti Kuthena jali se všemožně podporovati Hájka v jeho zámyslu, i jsou mu přístupny učiněny netoliko desky zemské, nýbrž i všecky archivy k vyššímu rozkazu. R. 1539 byl H. se sepsáním díla svého hotov, a obdržel od krále privilegium k jeho výhradnému vydání na deset let, zároveň také jsou ustanoveni zvláštní censoři, „aby na té kronice s pilnosti poseděli, ji bedlivě prohlédli, a což by v ní nepořádného našli, to přetrhli a vymazali.“ O tom, co od těchto censorů zabráněno jest Hájkovi, zajímavé jest podání v Slavatově historii zachované: „V tom, co se Žižkovské a M. J. Husi bouře, jako také (od počátku rozbroje) obecného regimentu a řádu dotýče, jaký by sám v sobě byl, jakou moc králové měli, kolik stavův před tou bouří České království mělo, kdy stav duchovní udušen, jakou předností mezi stavy byl poctěn, kdy zemské úřady osoby do nich vsazené za dědičné sobě připisovati počaly, který král a od kterých stavův k tomu byl přiveden, že jest stav duchovní některých úřadů zemských zbaven a z počtu stavův vymíšen, kterého leta též úřady zemské za dědičné rozdati a zanechati musel, to vše jest naprosto pominuto, nepochybně ne tak autora, jako korektorův příčinou. Neb čehož tak v té kronice od počátku nadepsané bouře a proměny dotknuto jest, to se velmi choulostivě stalo. A skrze to od některých týž Hájek castratus neboližto vykleštěným jest nazván.“ Tisk započal se roku 1540 nákladem Václava Halaše z Radimovic a ukončen 1541 v počtu 1000 exemplářů, ne bez všelikých obtíží. Předně musil H. sám v nepřítomnosti nakladatele, který byl za jakýmisi obchody do Polska odjel, opatřovati peníze za tisk; pak požárem Malostranským 2. čna 1541 část vytištěných archů shořela, tak že některé musily znova tištěny býti. Po dotištění pak díla měl H. dlouhou tahanici před soudem s dotčeným Halašem o vydání jeho, až konečně 12. ún. 1543 jemu dáno za právo a Halaš pro nezbednost svou trestně jest stíhán. V odměnu za sepsání kroniky obdržel H. od krále proboštství v Staré Boleslavi. Ale i v tom postavení svou nespokojenou, svárlivou a urputnou povahou z těžkých nesnází nevycházel. Pro neposlušnost, že vzdoroval rozkazu administratora arcibiskupství, aby se zastal děkana Boleslavského v jisté při, dán jest i do klatby, a zapovězeny mu všecky kostely pod jednou, i nepuštěn z té klatby až do příjezdu králova. Po všechen ten čas, co se stal proboštem, do Boleslavi skoro ani nepřijel, neřku-li aby tam byl přebýval, jak toho zákon církevní požaduje; při tom i mezi kanovníky Boleslavskými pořád pletichy kul. Tu konečně kapitola Pražská roku 1547 žádala krále, aby Hájka buď k šetření residence přiměl anebo proboštství mu odňal, pravíc o něm, kterak prý „od dvaceti let pořád předpisům kanonickým vzdoruje, ruše řád a poklid kostelův.“ Tu teprv H. se pokořil, a v lednu 1549 spatřujeme jej, an před administratory arcibiskupství u přítomnosti kanovníků Boleslavských skládá účty. Poslední svá léta strávil H. v Praze v klášteře dominikánek u sv. Anny, kdež 9. března 1553 život svůj dokonal, jmění své klášteru odkázav, a kdež také v kostele pohřben. Hájkova Kronika po dlouhý čas platila za hlavní a neomylný pramen českých dějin, a jest přeložena i do němčiny. Teprv zmáháním se kritického studia dějepisného, a nejprv zásluhou Dobnerovou, změnil se úsudek o ní zcela v opak. Nebyly sice již dříve nedostatky díla toho některých mužů tajny, jakož jmenovitě o tom svědčí Daniel Adam z Veleslavína v předmluvě k svému vydání Eneáše Sylvia a Kuthena (1585); ano nejmenovaný kronikář český z konce XVI. století (rukopis ve Švédsku) těžkou žalobu na Hájka pronáší, pravě výslovně: „Tento kněz Hájek, když spisoval tu kroniku, onde i onde z mnohých míst půjčkou dostav znamenitých spisů a pamětí historických, a zvláště těch, kteréž za časů válek Žižky a Táborův se dály, též i za potomních králů, co se jemu líbilo, to do své pletichy vlepil, a co užitečného a pamětihodného bylo, to vypustil, a potom ty vypůjčené kroniky všecky spálil.“ Ale přes to všecko až do Gelasia Dobnera zůstávala Hájkova kronika první autoritou v dějepise českém, dle které se řídili skoro všichni historikové čeští té doby. Dobner první poukázal na nemotornost a nesvědomitost Hájkovu co dějepisce, trefný pak a zcela zasloužený úsudek pronesl o něm Palacký ve svých Dějinách (I., 1., str. 31): „Celý dějepis a dějezpyt český nemá většího škůdce nad muže tohoto, který, dav se do spisování obšírné kroniky české, neslýchanou nestoudností jal se nejen vymýšleti a na drobno líčiti dle zdání svého příběhy nebývalé, ale i podkládati jim za prameny spisy rovněž smyšlené a od nikoho, ani od spisovatele samého nevídané. A toto veliké pásmo lží a klamů chytře ukrytých, za kteréžto my na místě spisovatelově styděti se musíme, podáno jest národu našemu za pravou kroniku r. 1541 a za takovou přijato i přijímá se bohužel od mnohých až podnes! Kalem Hájkovým naprzněny zůstaly potom více méně pohříchu všecky kroniky české, až teprv Dobner obšírným svým komentarem všecku nečistotu pramene toho učenému světu odhalil.“ Chvalitebný jest při Hájkově kronice toliko jazyk přesný a sloh lehký a srozumitelný, který zajisté mnoho k tomu přispěl, že kniha ta stala se lidu českému čtením tak oblíbeným. R. 1819 vydána jest kronika ta podruhé v Praze od Schönfelda zcela v té formě jako r. 1541 i s týmiž nemotornými dřevoryty často se opakujícími. Mimo kroniku jest od Hájka ještě Kniha o nešťastné příhodě, kteráž se stala skrze oheň v Menším městě Pražském a na hradě sv. Václava i na Hradčanech l. 1541 (1541); dále přeložil do češtiny Antonia de Rampigolis Biblí zlatou (1543). — 3) Šimon H. sepsal Tabula de proprietate participiorum (českých) et eorum discrimine juxta genera, numeros et tempora (1547). — 4) Tadeáš H. z Hájku, lat. Nemicus, slavný lékař a hvězdář, nar. v Praze ze zámožného rodu městského, jenž užíval predikátu i erbu, studoval ve Vídni, pak ve svém rodišti pod Janem Hortensiem a Mikulášem Šudem ze Semanína, kde se 1550 stal bakalářem a 1552 mistrem svobodného umění, načež teprv odešel do Italie, kde v Bononii dosáhl hodnosti doktora v lékařství. R. 1555 navrátiv se do Prahy obdržel H. učitelskou stolici mathematiky v Karolíně, kterou však již po dvou letech opustiv zcela věnoval se praktickému lékařství a literatuře. R. 1562 vydal H. Aphorismorum metoposcopicorum libellus unus, nunquam antea editus, jednající o umění již v starém věku známém, z vrásek čelních poznávati povahu člověka a věštiti osud jeho, připojiv k němu 48 obrazů lidských obličejů, na nichž vysvětloval své učení. Při tom jest pozoru hodno, že ty obrazy zdají se býti podobiznami žijících toho času známých osob. Mezi mnohými přepiatostmi, které se dají omluviti směrem ducha oněch časů, zavírá v sobě spis ten mnohou dobrou myšlénku, mnohé jadrné zrno. Od učeného světa přijat byl s velikou pochvalou, r. 1584 ve Frankfurtě podruhé vytištěn, ba i do němčiny přeložen. Fysiognomická část jeho přispěla později Lavaterovi podstatně k zbudování jeho soustavy. R. 1562 vydal H. svůj překlad Mathiolova Herbáře na útraty stavů českých. V předmluvě k dílu tomu připomíná obtížnosti, jaké mu činila česká terminologie, spolu však ujišťuje, že nelituje práce na rozmnožení a zvelebení jazyka českého. Nato podnikl nové dílo, které, kdyby je byl mohl ku konci přivésti, bylo by vlast naši nad jiné krajiny evropské proslavilo. S pomocí několika bývalých žáků svých začal 1563 okolí Pražské vyměřovati a mapovati, i chtěl ponenáhlu celé Čechy takovým spůsobem opatřiti. Brzy však shledav, že potřebné k tomu podpory ani od krále ani od stavů nadíti se nelze, musil od úmyslu svého upustiti. Nyní zanášel se H. pilněji než dříve praxí lékařskou, a to s velikým prospěchem, vedle čehož nezapomínal na astronomii, svou oblíbenou vědu, i vydal některé staré rukopisy astrologické s poznamenáními. Dále vydal spis Vavřince Grylla De sapore dulci et amaro (o sladké a hořké chuti), k němuž napsal předmluvu, ve které statně zasazoval se proti mnohým předsudkům z Aristotela váženým, napomínaje učené, aby nenásledovali slepě starých, ale též ve vlastní rozum důvěřovali, což tehdáž ovšem vykládáno bylo za velikou opovážlivost. R. 1566 odebral se H. co lékař za vojskem do Uher; až do podzimku zůstal v ležení u Rábu, potom pobýval čas v Prešpurku, čas ve Vídni. Za zásluhy své přijat jest 1571 do stavu rytířského a jmenován protomedikem království Českého. Rok na to zvolil jej Maximilian II. za svého životního lékaře, a H. bydlel nyní střídavě v Praze a ve Vídni při osobě císařově. V letech 1573—4 proslavil se dvěma lat. spisy o náhlém vzniku nové hvězdy v souhvězdí Kassiopeje, že však vysmíval se předsudku, jakoby ta hvězda mor, hlad a válku zvěstovala, za to byl od tmářů kaceřován a vytýkáno mu, že nemá žádného náboženství a že se přidržuje učení ďáblova, a ne Kristova. Když se r. 1575 jednalo o konfesi českou, zvolen byl H. do výboru, který ji sestaviti měl. Téhož roku seznámil se v Řezně s Tychonem Brahem, od kteréhož času si s ním stále dopisoval. Den, kdy v přátelství vešel se slavným hvězdářem, pokládal mezi nejpříjemnější svého života. R. 1585 vydal H. spis o vaření a moci piva (De cerevisia ejusque conficiendi ratione, natura, viribus et facultatibus), v letech 1596—7 tré rozprav lékařských. Když Tycho Brahe přinucen byl opustiti vlast svou, vyjednal mu přítel jeho H. útočiště u císaře Rudolfa, a před svou smrtí ještě měl potěšení, v Benátkách a v Praze s Tychonem konati společná pozorování. Na začátku r. 1600 upadl H. v delší nemoc, která v září t. r. životu jeho konec učinila. Tělo jeho pochováno v kapli Betlemské. Martin Bacháček, žák jeho a toho času rektor university Pražské, líčí povahu znamenitého toho muže těmito slovy: „H. byl vážný a ctnostný a pro veliké a vzácné dary své ode všech ctěn a milován. Věrnost k Bohu, láska k vlasti a oddanost k universitě i celé obci učené vysvitala ze všech jeho skutkův. Jeho veřejný i domácí život byl bez úhony, mravy jeho čisté, smýšlení a skutky obdivu hodné a šlechetné.“ Jeho smrt opěvali mnozí básníci. Veliká většina spisů jeho psána jest latinsky, z českých uvádíme ještě: Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé komety, kteréž vidíny byly března a dubna měsícův l. t. 1556 (v Praze 1556), Výklady na proroctví turecké (tamt. 1560), Tabule dlouhosti dne a noci k spravování orloje (tamt. 1575), O některých předešlých znameních nebeských a úkazích v povětří a o kometě t. r. 1580 vypsáné (tamt. 1580).