Ottův slovník naučný/Hájek z Hájku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hájek z Hájku
Autor: Václav Láska
Zdroj: Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 754–755. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Tadeáš Hájek z Hájku,
Vlastenský slovník historický/Hájek
Heslo ve Wikipedii: Tadeáš Hájek z Hájku

Hájek z Hájku Tadeáš, jinak Nemicus (lat. nemus, háj), slavný přírodozpytec a hvězdář český (* 1. říj. 1525 v Praze — † 1. září 1600 t.), syn Hájka Šimona. Rodina Hájkova byla v Praze asi starousedlá. Erbu šlechtického dostalo se Tadeáši Hájkovi teprve r. 1554 králem Ferdinandem I. (viz Rybička, Čas. Č. Musea 1887 str. 275, kde hojně nových dat o Hájkovi se nachází). R. 1548 odebral se do Vídně, kde navštěvoval lékařské i hvězdářské přednášky, vydávaje mimo to minuci. Brzy však, vrátiv se do Prahy, povýšen byl r. 1550 na bakaláře a rok na to na magistra in artibus. V létech násl. odebral se opět do Vídně a pak do Bologně a do Milána poslouchat slavného mathematika Cardana. R. 1555 jal se přednášeti o mathematice na universitě pražské. V l. 1566–70 byl ve Vídni a v Uhrách jako lékař vojska, jež bylo vypraveno proti Turkům. Za zásluhy a služby své přijat byl r. 1571 i s dědici do stavu rytířského v království Českém, jmenován protomedikem království a posléze i tělesným lékařem královým. I Rudolf II. byl mu nakloněn a rozšířil šlechtictví jeho na veškeré země sv. Římské říše. H. byl třikráte ženat a měl tré synů a jednu dceru, tetu malíře K. Škréty. Rod Hájkův vyhynul po meči již v druhém, po přeslici již ve třetím koleně. Ačkoliv byl H. tělesným lékařem Rudolfa II., byl především hvězdářem a to rozhodně jedním z nejslavnějších svého věku (viz o tom svědectví Tyga Braha v Astronom. instaur. progymn. p. 505—528), přes to, že neměl dostatečných nástrojů (quadrantem denis et quinis scurpulis et radium magnum, z nichž žádný nebyl tak dokonalý, ut singula scurpula capere possit; z dopisů Hájkových T. Brahovi, vydaných nejnověji Friissem). Jeho spis Dialexis prohlašuje T. Brahe (De mundi aetherei etc. str. 320) za nejlepší všeho, co o hvězdě Nova Tychonis té doby bylo napsáno. Tak především děkujeme Hájkovi zavedení pozorování v poledníku k určení souřadnic hvězd, jehož se dnes výhradně užívá (viz Zach, Monatl. Corresp. 1805, článek o Vilému z Hess; Lamont, Astronomie und Magnetismus; Mädler, Gesch. d. Astron. I., str. 186). Methoda ta připisuje se dosavad většinou Vilému z Hess, ač neprávem. Též o vytříbení pojmu parallaxí získal si zásluh nemalých. Avšak nejen jako astronom, ale i jako geodaet vynikl H. daleko nad svou dobu. Tak trianguloval v l. 1556 až 1563 okolí pražské, avšak pro nedostatek podpory upustil později od práce té. Matouš z Kolína připomíná r. 1563 mapu okolí pražského, která se asi ztratila. Vedle svých prací horlivě sbíral H. rukopisy, zejména Koperníkovy (viz Prowe, Nic. Copernicus II., str. 285). Přičiněním Hájkovým přišel i Tyge Brahe a později k jeho přání i Kepler do Čech, a tak stalo se, že Kepler jako dědic jeho výsledků pozorovacích mohl vydati v Praze své nejslavnější dílo, které položilo základ k moderní astronomii. Věda zvěčnila zásluhy Hájkovy tím, že dle něho pojmenovala jeden z kraterů měsíce.

H. psal ponejvíce latinsky; ale přes to jest jeho českých spisů řada četná. Uvádíme: Diagrammata seu typi Eclipsium solis et lunae (Vídeň, IV., dle Denisovy »Wien's Buchdruckerkunst« str. 659, kdež jest dílo datováno 1540, asi chybně; srv. Scheibel, Einleitung zur math. Bücherkenntniss 1784, str. 155); Dialexis de Novae et prius incognitae stellae ... apparitione (Frankf. n. M., 1574), kteréžto dílo založilo slávu Hájkovu a pojednávajíc o stanovení parallaxí, jest jeho nejčelnějším dílem astron.; De investigatione loci novae stellae in zodiaco secundum longitudinem ex unica ipsius meridiana altitudine et observatione temporis, geometrica deductio 1573, jako dodatek k dílu B. Reisachrovu »De mirabili novae ac splendidis stellae« atd., kde H. vykládá a dokazuje svou dříve již uvedenou methodu pozorování v meridianu. Spisek ten jest neocenitelným dokladem pro prioritu methody. Kromě uvedených sepsal H. ještě četně astron. spisů jiných, hlavně o vlasaticích. Z ostatních spisů uvádíme: Liber Hermetis centum aphorism. cum com. T. H. (Praha, 1564); De cerevisia ejusque conficiendi ratione etc. (Frankfurt, 1584); Aphorismorum Metoposcopicorum libellus unus (Praha, 1562) a konečně české vydání herbáře Matthiolova: Herbář jinak bylinář velmi užitečný a figurami pěknými ... ozdobený (t., u J. Melantrycha fol. 1562). — Srv. Smolík, Mathematikové v Čechách a Živa 1864; Vydra, Historia matheseos in Bohemia; Pelcl. Abbildungen böhm. und mähr. Gelehrten; Čas. Č. Musea r. 1829 (od Frant. Palackého), 1862 (od J. Hanuše), 1883, 1890, 1891 (od Dvorského); J. B. Malý, Dennice I.; J. Ninger, Riegrův Slovník naučný; J. Jireček. Rukověť; hrabě Šternberg. Pojed. Kr. čes. spol. nauk (1818, 6. sv.); Bailly, Histoire de l’astronomie; T. Brahe, Epistolae, vyd. Friis (Kodaň, 1876—86). La.