Vlastenský slovník historický/Boleslav (jméno)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Boleslav (jméno)
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 34–37. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Boleslav

Boleslav, slovanské jmeno mužské, zvláště u Čechů a Poláků. A) B-ové čeští. 1) B. I. příjmím Ukrutný, mladší bratr sv. Václava, obdržel v úděl krajinu Zalabskou, kdež vystavěl sobě hrad, nynější Starou Boleslav, a vládychtivostí i zlou radou sveden zavraždil úkladně jmenovaného bratra svého (935), načež uchopiv se vlády mocně panoval. Válčiv po čtrnáct let s císařem Otou I. přinucen jest od něho až ku Praze vniklého k obnovení poplatku (950). Později vtrhnuv do Moravy odňal Maďarům celé Slovensko, ba část Bělocharvátska sobě podmanil. Litovav upřímně zločinu nad bratrem spáchaného dal tělo jeho převezti do Prahy a v chrámě sv. Víta poctivě pochovati. B. zemřel 15. čce 967, zanechav po sobě dva syny, B-a a Strachkvasa, a dvě dcery, Dubravku, provdanou za Mečislava I. Polského, a Miladu, první abatyši u sv. Jiří na hradě Pražském. B. utvrdil moc panovnickou v Čechách pokořením kmenových knížat, a rozšiřoval všemožně v zemi náboženství křesťanské. — 2) B. II., příjmím Pobožný, jinak Milostivý, syn předešlého, panoval mimo Čechy a Moravu nad celým Slovenskem, západní Haličí, jižním Polskem a hořejším i středním Slezskem, založil biskupství Pražské (973), jakož i první kláštery v Čechách, v Břevnově (993) a u sv. Jiří na hradě Pražském (973), pomáhal Jindřichovi vévodovi Bavorskému proti císaři Otovi II., nad nímž u Plzně skvělého vítězství dosáhl (976), a napotom proti Otovi III. (984), při čemž se na čas hradu Míšně zmocnil. Byv mrtvicí raněn odevzdal vládu synu svému B-ovi, až pak uměním Korhejského mnicha Thiddaga se zase uzdravil, který potom 998 biskupem Pražským se stal. Zakládaje právě třetí klášter v Čechách, na Ostrově blíž Vltavy u Davel, zemřel B. II. 9. ún. 999. S manželkou svou Emou Burgundskou měl čtyry syny: Václava, jenž zemřel v mládí, pak B-a, Jaromíra a Oldřicha, kteřížto všickni po něm panovali. — 3) B. III. Ryšavý, syn předešlého a nástupce jeho na trůně, přivedl říši Českou, od otce i děda ve skvělém stavu zděděnou, svými mrzkými vlastnostmi k úplnému pádu; neboť spojoval v sobě nemužnost s nedůvěrou, lakomství s ukrutností. Již za panování otce svého, když mu tento v nemoci své vládu svěřil, použil jí ve spojení s Vršovci k veřejnému záští proti Slavníkovcům, i zúčastnil se obležení hradu Libice, jakož i ukrutného zavraždění bratří sv. Vojtěcha (996). Netečností jeho se stalo, že všecky vydobyté země, ba i Morava od polského B-a Chrabrého Čechům odňaty jsou. Za to zuřil proti příbuzným svým, dav staršího bratra Jaromíra vyklestiti a mladšímu Oldřichovi o život ukládaje; oba však s matkou svou utekli do Bavor. I biskup Thiddag musil zem opustiti. Než, ačkoliv B. dceru svou jednomu z mocných Vršovců byl zasnoubil, nicméně rod ten postavil se v čelo odboje v zemi proti ukrutníku vzniklému (1002), B. musil ze země prchnouti, a Čechové povolali na trůn Vladivoje, bratra B-a Chrabrého a syna kněžny České Dubravky. B. utekl do Východních Frank k markraběti Jindřichovi, který ho však uvězniti dal, ale po nějakém čase zase propustil. Nyní odebral se B. k B-ovi Chrabrému do Polska, který ku prosbě jeho vojsko sebrav do Čech vtrhl, Jaromíra, jenž po smrti Vladivojově na stolec český byl dosedl, vyhnal a B-u Ryšavému opět vládu odevzdal (1003). Tento, pomsty dychtiv, sezval brzy na to přední původce svého vyhnání k sobě pod rouškou přátelství, dal je zrádně povražditi, zetě pak svého vlastním mečem proklál. Nyní obrátili se Čechové o pomoc právě k tomu, který mu byl zase na trůn pomohl, k polskému B-ovi. Ten, povolav sestřence svého pod záminkou pilného jednání na pomezní kterýsi hrad, dal jej tem oslepiti a zavézti kamsi do vnitř Polska, kdež potom ještě dlouho živ byl a teprv 1037 zemřel. — 4) B., syn Vratislava II., krále českého, byl od otce svého ustanoven knížetem Olomouckým, ale málo neděl na to zemřel (1090). — 5) B., syn Děpolda III., poslední Děpoltovec (v. t.), padl 1241 v bitvě Lehnické proti Mongolům. — B) B-ové polští. 6) B. I. Chrabrý, král Polský, jeden z nejráznějších panovníků staroslovanských, který se poslední pokusil o založení mocné západoslovanské říše, syn knížete Mečislava a Dubravky Přemyslovny, nastoupil panování r. 992. Malé panství své s hlavním městem Hnězdnem rozšířil v stát první velikosti, zmocniv se sousedních slovanských zemí, nejprvé krajin až po Odru a Baltické moře, potom Malé Polsky, tehdáž české, Krakova, Slovenska, Moravy a Slezska. Aby spatřil osobně slávu jeho, navštívil císař Ota III. hrob sv. Vojtěcha v Hnězdně (1000), kdež jej B. skvostně uctil, začež mu císař při hodech vlastní korunu na hlavu posadil, čímž jej uznal za krále sobě rovného. Po smrti Otově zmocnil se B. obou Lužic, a r. 1003 vtrhl do Čech, kdež se na místě B-a Ryšavého v panování nad zemí tou uvázal. Ale než minul rok, vyhnáni jsou Poláci pomocí Německého císaře Jindřicha II. z Prahy i z celých Čech, a na stolec český dosedl Jaromír, bratr Ryšavého. B. na to ještě dlouho s Němci šťastně válčil, 1014 zmocnil se Pomořan, rok na to pomstil na Prušácích smrt sv. Vojtěcha, a potom obrátil se na východ do Rus, kdež 1018 dobyl Kyjeva, odkud sice zase vypuzen jest, ale nicméně připojil celou Červenou Rus k své říši, která na konci jeho života sáhala od Sály až na Podolské stepi, od Dunaje a Tisy až k Baltickému moři. B. založil arcibiskupství Hnězdenské, a nemoha od papeže titule královského dosáhnouti sám r. 1024 z vlastního práva korunovati se dal, načež v brzce zemřel. Po jeho smrti říše Polská nesvorností synů jeho se rozpadla. — 7) B. II. Smělý, král Polský, syn Kazimíra I., narozen 1041, dosedl na trůn 1058, vedl mnohé války se svými sousedy, a jmenovitě také s Čechy, s nimiž měl spor o meze. V tu dobu vzal k němu útočiště Jaromír, bratr Vratislava II. knížete Českého, nechtěje přijmouti svěcení kněžského. Ale spor ten jest r. 1063 vyrovnán, a na utvrzení míru mezi oběma panovníky pojal Vratislav Polskou kněžnu Svatavu za manželku. B. později oddal se životu lehkovážnému, z kteréhož když jej Stanislav biskup Krakovský důtklivě káral, on v prchlivosti své biskupa mši sloužícího u oltáře vlastní rukou zavraždil. Pro skutek ten klatbou stíhán ušel B. ze země a v klášteře Osajaském v Korutanech r. 1081 kajicně život svůj dokonal. — 8) B. Křivoústý, král Polský, syn Vladislava Hermana, narozen 1085, nastoupil panování 1102 a poskytl r. 1107 u sebe útočiště vyhnanému z Čech Bořivoji II. Když B. po smrti Štěpána II. krále Uherského († 1131) ujímal se proti Belovi II., Slepému, již na království Uherské korunovanému, Boricha, vydávajícího se za syna krále Kolomana, tož Soběslav I. kníže Český, který měl za manželku sestru Belovu, ujal se švagra svého a zdvihl válku proti B-ovi, v níž Čechové v letech 1132, 1133 a 1134 ukrutně plenili Slezsko tehdáž k Polsku náležející, až konečně císař Lothar r. 1136 sprostředkoval mír mezi panovníky, kterýmž Bela při trůnu jest zachován. Šťastnější byl B. v jiných válkách, a jmenovitě připojil k říši své mnohé krajiny za Odrou, načež povolal Bamberského biskupa sv. Otu, aby v Pomořanech křesťanství kázal (1124). B. zemřel 1139. — 9) B. Lysý, kníže Lehnický, syn Jindřicha Pobožného, knížete Vratislavského, a Anny, dcery krále Českého Přemysla Otakara I., narozen 1217, jeden z nejnepokojnějších knížat v Slezště, mocně ucházel se o trůn polský, a mívaje ustavičné půtky se svými bratry a strýci spolčoval se s Němci, konečně pak podati se musil na rozsudek krále českého Přemysla Otakara II., od čehož měl počátek vliv králů Českých na Slezsko. B. zemřel 1278. — 10) B. kníže Zembický čili Minsterberský, prodal r. 1320 Kladsko králi Českému Janovi. — 11) B. kníže Břežský a Lehnický, byl veliký marnotratník, z čehož král Český Jan kořistil a tak daleko to dovedl, že B. jemu země své co leno podal, kteréhož příkladu potom i jiná knížata slezská následovali. B. zemřel 1343. — 12) B. kníže Svidnický, jediný z Piastovců slezských, který vrchnictví koruny České nad Slezskem uznati se spěčoval a ještě r. 1345 brannou rukou proti tomu se opíral. Karel IV. pojal později za manželku neteř jeho Annu, která mu pak knížectví Svidnické za věno přinesla.