Vlast a matka/6.

Vlast a matka Josef Kajetán Tyl
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 224–229. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pryč mi z cesty!
Matka jde, a s krokem jejím
Přichází též láska…
Dechem jejím zkamenělý
Budí se proud srdce.

Činohra

S napnutou zvědavostí očekávala zatím Podhajská návrat manželův. Duše její zmítala se na vlnách pochybnosti a důvěry. Chvílemi strašily ji noviny vrchnostenského ranhojiče — pak ale zmizely zase před lesklou září lásky její.

Konečně přijel manžel — dřív nežli se nadála.

I vyběhla mu s Růženkou naproti na prostranné nádvoří; ale pohled jeho nebyl jí milým, dobrým prorokem.

Starý Podhajský byl ještě oka nezamhouřil; s chomáčem jedovatých hadů v rozedraných prsou spěchal k tichému domovu. Krutý boj vášní byl na tvářích jeho patrné známky zůstavil. Leza s kočárku ani žádného nepozdravil, nýbrž tiskna starostlivé ženě ruku, bral se mlčky do světnice.

Čeládka začala hlavy sestrkávati. V takovém stavu ho nebyla ještě spatřila.

„Co je ti? co se stalo?“ dotírala teď na něj polekaná hospodyně.

Podhajský se ale vrhnul na svou starou lenošku a z hluboka si oddechnul. Nyní teprva zdálo se mu, že je v jistotě; až posud mu bylo, jakoby se ohavné příšery nevděku, hněvu a pomsty za ním honily a jej stíhaly.

„Co mi přinášíš?“ mluvila paní Kateřina dále.

„Neptej se — nejsem ještě v tom stavu, abych ti pověděl — dosti časně se dovíš“ — odpovídal Podhajský, chtěje se její zvědavosti uhnouti a nějak ji uchlácholiti; zatím ji ale svou rozpačitostí jen více popouzel a hlubší ránu jí zasazoval.

„Čeho se dovím?“ ptala se matka s rostoucí úzkostí… „Ó mluv tedy, mluv! Co dělá Antonín? Co dělá naše dítě?“

„Naše dítě?… Ubohá, nešťastná matko! Zbav se té myšlénky… o tom dítěti nemohu ti radostné zprávy podati.“

„Nebeská dobroto!“

„Bůh ho zatrať!“ zvolal starý — „že jsem této chvíle dočkati se musel, kdežto tě, ubohá ženo, slovy svými jako kapkami jedu otravovati mám!“

„Ale co pak se stalo?“ prosila Podhajská, napořád blednoucí a opět se zardívající. — „Co dělá Antonín?“

„Veta po něm! Vyzul se ze vší povinnosti, zpouzí se otcovské vůli mé, tone v bahně daremných spolků…“

„Spasiteli na nebesích!“ zkřikla Podhajská, a trnouc po celém těle musela se zadržeti stolu, aby neklesla.

Na to se jal Podhajský vypravovati, jak byl Antonína nalezl a jak se konečně s ním rozešel.

Matka hlasitě plakala a sklesla na židli. Růženka držela ruku její, tiskla ji k tlukoucímu srdci svému, a veliké skvělé slze kanuly jí po tvářích.

„Můj syn! — mé ubohé dítě — můj Antonín v osidlech zkázy!“ bědovala matka, rukama lomíc, když byl Podhajský vypravování skončil. „Zničena péče moje! — strhán květ lásky mé! — zbořen sloup radosti a naděje mé!“

Byl to okamžik veliké, všechna srdce rozrývající bolesti. Chvíli nebylo nic jiného slyšeti, než usedavý pláč bědující matky.

Náhle se však tato vzchopila. Tváře její se zarděly; líbezné oči její svítily se nadpozemským zápalem.

„Nikoli! syn můj není ztracen — já to nemohu věřiti!“ zvolala živě. „Ty jsi se oklamal, otče! — mé dítě se nemůže tak zvrhnouti! Ty jsi dobře neviděl a dobře jsi neslyšel!“

„Nezastihl jsem ho ve společnosti darmodrahých svůdníků? a nepoznal jsem je? neslyšel jsem jejich rozprávku?“

„Jestli nemluvili nic horšího — tedy je nemůžeš na to jediné vyslechnutí zatracovat. Měli pravdu — a to jsi měl povážit!“

„Pravdu?!“

„Či choval jsi dítě své jinak, nežli to popisovali? Mohl ti kdy Antonín skrze přísné tváře až k srdci dohlédnouti a přátelům pak jiný obraz o svém otci podati?“

„Jak? ty ho chceš omlouvati? Chceš i to snad s jeho beder sníti, že mě před cizími zapíral? — že se opřel vůli mé? — že se svodnou ochechulí —“

„Já neomlouvám viny jeho,“ vskočila mu paní Kateřina rychle do řeči, nechtíc, aby se jeho slova milé Růženy bolestně dotknula, — „já neomlouvám hříchy jeho, jestli se jakých dopustil; také ho ale nemohu zatracovati, dokud nevím, zdali co v pravdě provinil.“

„Neshledal jsem hříchy jeho já? — Nemluvil jsem s ním? — nejednal jsem s ním?“

„Ale jak jsi mluvil? jak jsi jednal? Byla řeč tvoje povážlivá? Bylo srdce tvoje laskavě pohnuto? Zněla tvoje slova líbezně?“

„Co?“ ozval se Podhajský nevrle. „Měl jsem s ním hrát a žerty provádět? Nejsem jeho otec…?“

„A není on tvůj syn? Ty všecko na něm požaduješ, ale sám ničeho podati mu nechceš. On se však vydařil po tobě — je krev krve tvé, a jakou hlavu na tobě shledal, takovou i sám sobě utvořil. Tu jste stáli křemen proti oceli — tu nemohlo nic jiného nežli oheň povstati. Ale až já se proti němu postavím…“

„Ty?!“ zvolal Podhajský, oči své u náramném podivení na manželku upínaje.

„Ano, — já!“ opětovala tato důrazně. „Ženin okres a říše je arci jen domácí práh a ohniště; ale zvláštní příhody požadují také zvláštního kročeje. A proto dohlednu sama k Antonínovi!“

„A co u něho?“

„Což není můj syn? Nemusím-li jedenkráte před soudce nejvyššího s ním vstoupiti a říci: Hle, pane, tak jsem pěstovala duši, kterou jsi mi svěřil? Nemusím-li tedy všechno učiniti, abych jej šťastně z osidel tohoto světa vyvedla?“

„To nemusíš! On se vymknul násilně z rukou našich — my nemáme za něj co odpovídati! Já ho vymítil ze srdce svého a uzavřel před ním bránu domácnosti své.“

„Nuže, tedy já mu otevru srdce své a ozdobím v něm stánek, kde mu bude blaze pobývat!“

„Ty bysi chtěla…?!“ zvolal starý zprudka se pozdvihnuv.

„Ponejprv tvé vůli se protivit!“ řekla žena pevně a mírně. „Tu se jedná o blaženost čtyr lidí — a k vůli té musím odvážný krok učinit.“

„Jdi ven!“ poručil nyní Podhajský Růženě, stojící tu posud v bázni a nevědoucí, jak se tato nevídaná bouře na zdejší domácí obloze přežene. Chvěla se na všech oudech.

„Jdi ven!“ zkřikl Podhajský, chtěje další výstup, kterého se nyní sám strachoval, před nevinnou dívkou ukrýti.

„Jdi ven — jdi, má děvečko!“ obrátila se k ní také Podhajská. „Přichystej mi můj manžestrový živůtek s beránkem a velký zelený šátek — sama si vyber kousek čistého šatu a řekni Jakubovi, aby hned zapřahal. Jedni koně od včerejška stojí.“

Růžena si utřela zástěrkou oči a brala se ze dveří.

Podhajský přešel několikráte prudce po světnici. Paní Kateřina přistoupila ku skříni, kde svou zvláštní domácí kasu chovala…

„Ty chceš tedy opravdu jet?“ ptal se konečně Podhajský blízko ní se zastaviv.

„Chci,“ řekla ona krátce.

„Mně tedy nevěříš?“

Podhajská potřásala hlavou. — „Já tě znám — ty se ale neznáš; já znám také Antonína — ty ho neznáš. Mladý, světem prošlý muž nenechá s sebou nakládat jako nezkušené pachole, které musí chodit a se ohýbat, jak jím otcova ruka zatáčí.“

„Ty tedy myslíš, že jsem jednal nemoudře? — sama že jsi moudřejší a že něco lepšího dokážeš?“

„Já nebudu dbáti na hlavu; — já poslechnu jen hlasu srdce svého, a vím, že nezbloudím.“

„Zkrátka — ty se domýšlíš, že s Antonínem lépe vládnouti umíš?“

„Já budu mluviti k srdci jeho, a vím, že najdu cestu k jeho nejtajnějším hlubinám.“

„A já bych měl pak před klukem státi jako zahanbený preceptor, v jehož počtech pomocník notnou chybu našel!“ vypuknul nyní Podhajský s trpkou, až posud ukrývanou prudkostí. — „Já bych se měl studem zardívat, an by on zatím, to nezvedené klouče, přede mnou… i ať do toho všickni živí ďáblové! — ne a ne! — já vím, co jsem učinil — a ty se mi nebudeš do díla míchati. Však ona mu nouze tvrdou lebku sama oblomí! Ty nepotřebuješ za ním jezditi!“

„Já ale pojedu,“ řekla Podhajská s důstojností manželky i matky.

„Ženo! — ty nepojedeš! — Či to má k vůli nezdárnému, zkaženému dítěti tak daleko přijíti, že…“

„Nezlořeč dítěti mému a nepřelamuj ten hebounký proutek naděje, kterého se ještě chytám — neprobodej srdce mé, dokud vlastníma očima nepohlednu, nad jakou propastí syn můj se kotácí. Tys pánem mým — ale já nejsem otrokyní tvou; ty mi nemůžeš veleti: Jdi, zabij syna svého anebo nech ho zabiti!“

„Nebe a země! ženo — pozbyla jsi rozumu?“

„Či hodláš něco jiného počíti? Nestrojíš vlastní rukou záhubu synu svému? — Těsně vyměřil jsi okres života jeho a vpustil kořeny jeho do půdy, z nížto jej nyní vyvrhuješ! Kam se má schýliti, když od něho ruku odtáhneš a všeliké podpory ho zbavíš? Má v boji s bídou a hladem zajíti? Má ve smrtném chrapotu sebe i otce proklínati? To nesmí — a kdybych ho měla vlastní krví zachovati! Já ho vysvobodím a ušetřím sobě i tobě těžkého odpovídání.“

„Já ho ale nechci vidět!“ osopil se Podhajský, tvář zamračiv.

„Ani když cestu mezi vašimi srdci vyrovnám a dítě své s povolnou myslí domů přivedu?“ ptala se Podhajská hlasem povýšeným.

„Nikdy! — mysl jeho nepovolí — ty ho nepřivedeš — nikdy! On musí býti prutem v rukou mých, jenžto se na vše strany ohýbá! Tak ho chci míti — tak jedině znám syna svého — jinak nikterak. A chceš-li, ženo pošetilá! za dnů blížícího se stáří najednou jasněji viděti, nežli já; chceš-li muži svému se zpouzeti a úklady mu strojiti s odpadlým, nezdárným synem: tedy jdi… jdi a nevracuj se do domu, z něhož poušť udělám!“

Prudkým krokem opustil na to jizbu.

„Bůh nám budiž milostiv!“ vzdychla Podhajská z hlubokosti duše své, a sepnouc křečovitě ruce pozdvihla uslzené oči k nebesům.

Tak tu stála dlouhou chvíli.

Podhajský byl se zatím vyhnal přes nádvoří ven pod širé nebe, a bloudil nyní mezi ourodou bujných rolí.