Vlast a matka/5.

Vlast a matka Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 217–223. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vůle vůli podrobená
    Nehodna jest šlechty ctnosti;
Vůle s ctností spřátelená —
    Tato nezná povinnosti.

Bol. Jablonský

Druhého dne vešel starý Podhajský do synova příbytku.

Od včerejší noci, od té chvíle, co se byli otec a syn na palubě rozešli, nebyli se oba již skoro ani okem spatřili. Starý se nehnul po celý čas z paluby, a syn nevyšel z kajuty. V Obřiství z lodi vystoupivše, byli se opět bez setkání rozešli. Mladý si najal s přátely zvláštní povoz, a starý odejel s obyčejným dostavníkem…

Nyní stáli otec a syn zase proti sobě.

Starý vešel, aniž mladého pozdravil. Tvář jeho byla pokojná; železná chladnost ležela v každém tahu. — Ani nesejmul čepici — a jak byl sedl do vozu, ve svém obnošeném plášti, s holí v ruce, postavil se do prostřed pokoje. Ohlíželť se kolem, jako by se dle nábytku, pořádku a celé podoby příbytku přesvědčiti chtěl, zda-li si pravdivý obraz o synu svém učinil.

Po chvíli přistoupil ke stolu, na němž vedle rozličných hromad papírů i několik kněh leželo. Pohledl do nich, a malý oušklebek potrhnul ústy jeho. Byly české.

Na to se přiblížil ke stěně, kdež několik obrazů ve zlatých ouzkých rámcích viselo — a nový ousměšek zatemnil opět tvář jeho. Byly to podobizny několika výtečných českých spisovatelů.

Ještě neotvíral ústa. Obrátil se a přešel dvakráte pokoj. Antonín tu stál v podivném, trochu traplivém očekávání.

„Neodpočinete si, otče?“ začal konečně starého se tázati. „Odložte a pohovte si.“

„Chystej se na cestu!“ odbyl jej ale starý krátce a příkře.

„Na jakou cestu?“ divil se Antonín.

„Pojedeš se mnou domů.“

„Přihodilo se doma něco?“ ptal se mladík tónem starostlivým.

„Aby se zde nic více nepřihodilo,“ řekl starý důrazně — „proto se mnou pojedeš.“

„Já se zde ničeho nebojím.“

„To věřím. Komár se také hořící svíčky nebojí, až si křídla popálí. Já ti chci okázati, že jsem pečlivý otec, a zbavím tě nebezpečenství.“

„Nebezpečenství? — já nepochopuji, v jaké důmínce to vězíte — a co vás sem tak náhle za mnou přivedlo!“

„Neptej se. Na to je dost času, až budeme míti Prahu za zády.“

„Ale vždyť ještě čas nevypršel, který jste mi dovolil mimo dům ztráviti.“

„Kdybych se byl mohl nadíti, že mé otcovské slabosti takovým způsobem nadužiješ — ani toho bych ti nebyl poskytl.“

„Jak jsem jí nadužil?“ ptal se Antonín, hlas i čelo poněkud povýšiv. „Vy jste mě na radu mých učitelů vypravil do světa, abych v davu jeho sesílil. Já se do něho pustil, a cítím, že se teď ve svém živlu nacházím. Já užívám tedy jenom práva svého, a nepožádal jsem až podnes k jeho vyvedení od vás více prostředků, nežli kterých mi vůle vaše poskytla.“

„Já ti ale neporoučel všechen čas v Praze proměřit!“

„Já viděl také kus jiného světa, ale srdce moje zůstalo v něm jako na poušti a nenalezlo rozkoší, až se uchýlilo do Prahy; zde cítilo, že není v cizině — ale že je ve vlastním domově.“

„Tím spíše pojedeš tedy se mnou — to budeš v nejvlastnějším domově.“ řekl starý zpurněji, než posud rozprávěl. „Dělej — chystej se na cestu!“

„To nejde tak na kvap, milý otče!“ omlouval se Antonín. „Já stojím v rozličných poměrech, mám známosti a spojení —“

„Vím, vím — ale právě ty se musí náhle přetrhnout.“

„Já vás v několika dnech navštívím —“

„Ty pojedeš hned a na vždy!“

„To nemohu!“

„Chceš, abych ti pomohl? Víš, kdo ti poroučí?“ zvolal nyní starý, a postavil se těsně před syna.

„Otec“ — řekl tento mírně, ani dost málo v tváři se nepohnuv, „který si ale také na mysl uvede, že s děckem nemluví, a kterému bych rád zpomínky na tuto chvíli nemilé ušetřil. Já si při svém vstoupení do světa umínil, že si z každého kročeje oučty složím — a protož nemohu Prahu opustit, dokud nevím proč.“

„Chceš tedy, abych ti to pověděl?“

„To bych si přál. Alespoň by se mi snad ledaco vysvětlilo, co až dosud živou mocí pochodní rozumu svého proniknouti nemohu.“

„Ty tedy chceš?“ ptal se starý ostře, a zraky jeho zapnuly se ve tvář jeho jako hladové pijavky — „ty tedy chceš mermomocí, abych ještě jednou o věcech mluvil, které mi již včera žlučí zamíchaly? Anebo myslíš, nezvedený, že nevím, do jakých osidel jsi padl?“

Po těch slovech přistoupil ke stolu, udeřil na knihy, a obrátiv se ke stěně, okazoval holí po obrazech. — „Co je to? — a co je to?“ ptal se při tom.

„To jsou díla některých českých básníků,“ řekl Antonín pokojně — „a toto vůbec podobizny našich učených.“

„Co je ti do českých básníků? — kdo je to? jací jsou to lidé? kdo jsou ti učení? Poslal jsem tě proto do světa, abysi mi s lidmi se přátelil, kteří jsou u moudrého člověka v posměchu?“

„Ale co pak vám napadá?“

„Mlč! Anebo myslíš, nezdárníku, že nevím, že — vlastenčíš?“

Na vzdor mrzutosti, ježto v něm při nehodném a nespravedlivém dotýkání se cti jeho povstávala, musel se Antonín usmát podivné důležitosti, s jakou otec poslední slova pronesl.

„A proto se horšíte?“

„A není to, zaslepený, k spravedlivému hněvu dosti veliká příčina? Neupadl jsi právě proto lidem do rukou, kteří na tvé zkáze pracují? Tito přátelé — ta svodná ochechule… i bodejž do toho všickni živí…! já si na to nesmím zpomenouti, jak ta čeládka včera o mém domě mluvila. Ale já jí zmatu počty, že se po čertech omejlí.“

Antonín začal netrpělivě po pokoji přecházet. Krev se začínala v něm bouřiti, a v takovém případu měla pak jeho povaha mnoho podobnosti s otcovou.

„Nemluvte o věcech, o kterých žádného přesvědčení nemáte,“ řekl poněkud již nakvašen.

„I ty ničemo! Chceš mi zdravé smysly moje upříti? Neviděl jsem a neslyšel jsem? Můžeš mi říci, že nevlastenčíš?“

„Ale pro živého Boha! — což je vlastenčení, o němž vám bez pochyby někdo tak zamotanou pohádku pověděl, že nevíte, kde je konec a kde začátek… je toto vlastenčení jediná příčina horlení vašeho, jemuž nerozumím? Nevíte nic jiného?“

„A není míra poklesků tvých ještě dost veliká? Je mi třeba ještě něco věděti?“

„Nu, to ať vám tedy jiný člověk rozumí,“ řekl Antonín s propukávající nevrlostí — „já nevím, co myslíte. Vlastenčení, jak vy to nazýváte — je ten nejskvostnější poklad, který z davu světa pod tichou střechu domova přinesu, a přál bych si, abyste vy sám, jediným paprskem blahozářivého plamene jeho osvícen a roznícen, mysl a srdce ještě na něco jiného upoutal, nežli jenom… na chlévy a stodolu.“

„Jakže, nesmyslný? Ty se opovažuješ, poctivé, zachovalé jméno moje káleti důmínkou takovéto pošetilosti? Vyzul jsi se již tak ze všeho studu a počestnosti, že na sebe samého zapomenuv, i mne chceš do proudu strhnouti, který tě mezi smeť a plevy odnáší? — Mlč, mlč! — a chystej se na cestu. Doma ti vlastenčení zaženu!“

„Můžete-li mi duši z těla vytrhnouti,“ řekl Antonín poněkud příkře — „tedy se o to pokuste. Za jedno ani nevíte, o čem se tu jedná — a za druhé neumím i nechci se tak přetvařovati, abych vás utišil nadějí, že zanechám věci, která novou záři do temnice života mého vpustila. Já děkuji nebesům, že mi ještě dosti časně zraky otevřela a skvostnou, libě páchnoucí květinu vlastenectví nalezti dala, kterou nyní jako divotvorný amulet ve skrýši srdce svého ukrývám. Teď teprva vím, k čemu na světě jsem a jakou cenu život má… teď teprva rozumím hlasu božímu, jenž s námi přepodivným jazykem mluvívá.“

„Mlč — a nerouhej se, nesmyslníku!“ vzkřikl starý Podhajský, zapomenuv, že byl přišel, aby s ledovou myslí všecko dle vůle své v pořádek uvedl a natrženou nit mezi dvěma srdci s pevnou rozvahou zacelil. Krev se mu valila do tváří… pohoršení otcovské sršelo z celé jeho bytosti. „Třebas by se byl jazykem hýbati naučil,“ mluvil dále — „moje lebka je předce, Bohu díky! tuze tvrdá, abysi ji tím ohebným strojem svého rozoumku provrtal. Uším a očím v této své lebce věřím více, nežli velikému hejnu řečí tvých — a teď toho mám také do syta! Delších slov nemohu dělati! Chystej se — ještě dnes jedeme.“

„Dnes… nemohu!“ řekl syn jeho pevně.

„Ty se mi chceš zpouzeti?“ zvolal na to tvrdohlavý ekonom, a v povýšený hlas jeho mísil se názvuk hořkého smíchu.

„Já chci jen marným řečem zabrániti, které by snadno o mně povstaly, kdybych tak náhle, beze všeho připravení odtud odešel,“ řekl Antonín, pevně oči své do zraků otcových potápěje.

„Do toho ti nic není — to se děje za tebou — tebe se to nedotkne — tvůj svět a tvoji lidé budou nyní mezi mezníky našeho domova — a tam půjdeš hned… anebo mi více na oči nepřijdeš.“

„Myslíte mi tím důkaz otcovské lásky poskytnout?“ zvolal Antonín s názvukem trpkosti, a srdce i hlava jeho vřely divým plamenem; „nebo se chcete přede mnou svým otcovským právem zaskvívat? Já ctím oboje a přijedu domů, jakmile si tu věci potřebné spořádám… ale to vám pravím napřed, pouhou hračku ze sebe již dělati nenechám, sice bych musel nad cenou života svého zoufati.“

„Nuže tedy zoufej, nevděčný kluku!“ zkřikl otec, jako v hlubinách své podivné bytosti poraněn. „Já nechci o tobě slyšeti! Roztrhej úvazek poslušnosti — já zdrtím pouto péče otcovské. Ty nejsi můj — já nejsem tvůj!“

S těmi slovy se hnal ke dveřím, jakoby chtěl uniknouti z plamene, který ho z jádra bytosti jeho užíral.

„Otče! otče!“ volal syn, tímto převratem celého vyjednávání náhle zdrcený, a kvapil za ním a chopil jej záruku. „Stůjte, otče! — a nedejte hněvu a hořkosti tak velikého místa v srdci svém, aby tam ani jiskry náklonnosti k synovi nezbylo. Já se podrobím, pokud vůle vaše…“

„Budeš poslouchat?“ obrátil se k němu otec s rychlou otázkou. „Svlekneš se sebe nynějšího člověka? Budeš, jako jsi býval? — volný, ohebný nástroj v rukou mých? Zahodíš všechny přívěsky ze své nešťastné pouti?“

„Ne, ne! to nemohu!“ zvolal Antonín, při těchto otázkách otcových pořád víc a více bledna. „Já nemohu nic slíbiti, co se veškeré mé duši protiví a co splniti nemohu. Na své pouti světem nabyl jsem teprva jistoty a pevnosti — nyní teprva vím, jak budoucí dny své rozměřiti, aby žádaný užitek vydaly. Já jsem a zůstanu synem poslušným — ale buďte jen také laskavým otcem.“

„Budeš poslušný bez výminky?“ ptal se otec příkře a zamračeně.

„Otče!“ prosil Antonín s rostoucí zaníceností — „otče — to nemohu! — já tě znám a vím, co budeš požadovati! Ale ne kvůli sobě — k vůli tobě samému zaklínám tě, nepožaduj ode mne více, nežli co moudrá otcovská láska žádati může. Pomysli na svět — pomysli na matku — pomysli na svědomí —“

„Mlč!“ rozkřikl se starý hlasem náramným, a plamenné oči jeho chtěly syna zničiti. „Mlč, a hleď, abysi od této chvíle sobě samému dobré naučení dával! Ty opovrhuješ útočištěm, které ti moje péče podává — tedy stůj sám, a chraň se sám a živ se sám. Práh mého domu je pro tebe bodláčím zarostlý, a na stráži stojí tam kletba otcovská!“