Vita Caroli (překlad Karel Hrdina)/Kapitola VI.

Vita Caroli Karel IV.
Kapitola V.	Kapitola VI.	Kapitola VII.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola VI.
Autor:	Karel IV.
Zdroj:	vydání Jana Laichtera, edice Žeň z literatur, Praha 1911 citanka.cz
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Hrdina
Licence překlad:	PD old 70

Spolek Lucemburků s legátem papežským. - Porážka vojsk jejich u Ferrary. - Karel obležen v Cremoně. Ztráta Pavie.

---

Potom otec náš jel do Bologně ke kardinálovi z Ostie, jménem Bertrandovi, tehdy legátu a latere apoštolské stolice v Lombardsku, jenž v těch časích vládl nad městem Bolognou i mnohými jinými městy, totiž Piacenzou, Ravennou, nad veškerou Romagnou a markrabstvím anconským, i vyjednal s ním, že uzavřel s námi spolek a stal se nepřítelem našich nepřátel; neboť již dříve byl nepřítelem vladaře ferrarského pro při, kterou měla s ním církev svatá i on sám; bylť tento spolčen s nepřáteli, jsa hotov jim býti ku pomoci a oni jemu. I dal nám řečený kardinál na pomoc lid i peníze a postavil vojsko i tábor proti nepřátelům v předměstí města Ferrary; velitelem jich byl později hrabě d' Armagnac.

Potom téhož roku po letnicích otec náš sebral veliké vojsko a poslal nás napřed do města Cremony z Parmy přes Pad s 500 jezdci, kteří pak byli posláni před hrad Pizzighettone, který odpadl od nás i od města svého kraje Cremony a stál ve službách Pavijských a Milánských. I zůstali jsme v městě sotva s 20 jezdci. Tu náhle naši nepřátelé dostali posilu i rostl denně jich počet, takže ti, kteří byli před hradem, musili se ohraditi příkopy očekávajíce naši pomoc. Toho času náhle Mantovští a Ferrarští vyslali lodi své po Padu před Cremonu a potopili všechny lodi území cremonského na Padu, takže otec náš nemohl nám se vším lidem svým přijíti na pomoc, ba ani poslati nějakého posla, protože všechny lodi a mlýny potopili. A my sami dlejíce v Cremoně s tak skrovným mužstvem jsme byli každého dne v nebezpečenství, že ztratíme město i lid, pro rozlehlost města, které bylo v oněch dobách pro války téměř opuštěné. A když jsme byli postaveni ve velikém smutku, poněvadž ani otec nám nemohl pomoci ani my otci ani kdokoli z nás těm, kteří leželi před hradem, rozbroj povstal mezi nepřáteli našimi, kteří oblehli řečené město nad řekou Padem, že zbivše se vespolek vrátili každý do svého domova.

Otec náš dověděv se o tom přijel z Parmy s vojskem svým po řece Padu a dal vytáhnouti lodi ze dna řeky a tak se přeplavil s nečetnými druhy do města Cremony. A druhého dne se spojenými vojsky vytrhli jsme na pomoc těm, kteří byli před hradem Pizzighettone. A tak jsme byli s pomocí boží sesíleni, že jsme byli silnější než všichni naši nepřátelé, byloť nás úhrnem 3000 jezdců. Seznavše, že před tím hradem nic nepořídíme, chtěli jsme táhnouti na pomoc hradu Pavii, o němž se stala dříve zmínka. To zvěděvše nepřátelé naši poslali vyslance své a lstně jednali s otcem naším i ujednali s ním příměří s tou podmínkou, že ustoupí s pole a že bude moci zásobovati hrad Pavii v době příměří potravou, ujištujíce, že nepřátelé nebudou tomu brániti, a slibujíce mu mnoho krásnými a pochlebnými slovy. A tak jsme ustoupili s pole, vojsko své rozpustivše po městech a krajích svých. Nepřátelé však potom nezachovali příměří a smluv a tak ztracen byl hrad Pavia, neboť nepřátelé nedopustili zásobovati jej potravinami, jak slíbili. Tím se otec náš s lidem svým pro jejich pochlebná slova a klamné sliby octl v nedostatku peněz i potravy; když pak nastala zima, nemohli ani polem ležeti. A tak se osvědčilo na nás přísloví: Co můžeš učiniti dnes, neodkládej na zítřek.

Toho času pak Ferrarští, Veronští, Mantovští a Milánští nabyvše posily zajali hraběte d' Armagnac, velitele legátova, ležícího v předměstí ferrarském, mnohé z vojska jeho pobili, jiné utopili v Padu a vojska jeho tak ztenčili, že si legát nemohl již nového opatřiti ani se utkati v boji s nepřáteli, až konečně vypuzen ze země.

Potom vida otec náš, že se mu nedostává prostředků a že nemůže vésti válku, rozhodl se odejíti ze země a zůstaviti ji domácím šlechticům, a to Parmu Rossiům, Reggio pánům da Fogliano, Modenu Piům, Cremonu Ponzoniům. Tito všichni dali kdysi města ta otci našemu v moc a proto se rozhodl jim je vrátiti. Lukku však nechtěl prodati Florentským, nýbrž poslechnuv rady naší a svých rádců odevzdal ji Rossiům, jimž i Parmu dříve svěřil.