Vita Caroli (překlad Karel Hrdina)/Kapitola V.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Kapitola V.
Autor: Karel IV.
Zdroj: vydání Jana Laichtera, edice Žeň z literatur, Praha 1911
citanka.cz
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Hrdina
Licence překlad: PD old 70

Vítězství u San Felice. Upevnění panství v Lukce. Podivnou náhodou zmařené spiknutí proti Karlovi. Francouzské vojsko na pomoc Janovi.


Tehdy sebrali spojení nepřátelé silné vojsko a leželi s ním šest neděl před městem naším Modenou; byli to vladař milánský, veronský, ferrarský a mantovský. Po uplynutí šesti neděl, zpustošivše území a hrabství měst Modeny a Reggia, ustoupili a položili se s mocí a vojskem svým před hradem San Felice v území modenském. A když tam dlouho vojsko stálo, oblehaní na hradě ujednali s nimi, že se s hradem vzdají; nepřijde-li do měsíce, totiž do dne sv. Kateřiny - neboť toho dne se končila ta lhůta pomoc od nás. Tu Parmští, Cremonští, Modenští a Reggijští uslyševše to spojili svou brannou moc a přistoupili k nám řkouce: „Pane, braňme se zničení svému, dříve než budeme docela zničeni.“ Poradivše se vyšli jsme do pole a rozbili tábor, i dorazili jsme z Parmy ke hradu na den sv. Kateřiny, kdy měl býti vydán do rukou nepřátel. A s 1200 jezdci a 6000 pěších asi o druhé hodině jsme se dali do boje s nepřáteli, jichž bylo jistě také tolik nebo ještě více. Bitva trvala od dvou hodin ještě po západu slunce. Na obou stranách skoro všichni oři byli pod jezdci zabiti a několik jiných koní; i byli jsme skoro poraženi; i oř, na kterém jsme seděli, byl zabit. Zdviženi byvše od našich a když jsme stáli a rozhlíželi se, viděli jsme, že jsme skoro přemoženi, a již skoro jsme upadli v zoufalství. A hle, v tu hodinu nepřátelé se dali na útěk se svými prapory, nejprve Mantovští, potom za nimi jiných více. A tak s boží milostí dobyli jsme vítězství nad svými nepřáteli, 800 jezdců na útěku zajavše a 5000 pěších pobivše. A tak tímto vítězstvím byl hrad San Felice osvobozen. V bitvě té jsme obdrželi s dvěma sty statečnými muži hodnost rytířskou. Následujícího pak dne jsme se vrátili s velikým veselím do Modeny s kořistí a zajatci. Rozpustivše lid svůj vrátili jsme se do Parmy, kde jsme měli tehdy dvůr svůj. Potom jsme odejeli do Lukky v Toskánsku, zařídili přípravy k boji proti Florentským, vystavěli hrad krásný s městečkem ohrazeným zdmi na vrcholu hory, jež jest vzdálena deset mil od Lukky směrem k Valdinievole a dali jsme mu jméno Monte Carlo. A potom jsme se vrátili do Parmy, svěřivše vladařství panu Šimonu Filippi z Pistoje, jenž již dříve od nás byv ustanoven tam vladařil, město Bargu [1] v Garfagnaně na nepřátelích dobyl a mnoho jiných dobrých věcí za své vlády učinil. Když však jsme přišli do Parmy, byli jsme od nepřátel na všech stranách silně tísněni. Ale krutá zima nám pomohla, která dostoupila takové výše, že nikdo nemohl v širém poli obstáti.

Toho času Veronští počali jednati jednak s našimi nepřáteli, jednak s Marsigliem de' Rossi, Ghibertem da Fogliano, Manfredem de' Pii, mocnými to šlechtici v Parmě, Reggiu a Modeně, kteří byli spolu vladaři těch měst. Tito se sešli potom s hlavními členy rady veronské v jednom kostelíčku biskupství reggijského a umlouvali se proti mně, aby mě zradili a sami vstoupili v jednotu. I dali si sloužiti mši, chtíce přisahati při tělu Kristově, že se chtí těch smluv pevně držeti. I přihodilo se, že když kněz tělo boží posvětil, po pozdvihování nastala v kostele ohromná tma a zároveň se strhl veliký vichr, takže byli všichni poděšeni. A když se rozjasnilo, kněz nenašel před sebou na oltáři těla Kristova. Všichni stáli smutně a v úžase a jeden pohlížel na druhého; tělo Páně nalezeno u nohou Marsiglia de' Rossi, jenž byl hlavou a vůdcem toho jednání. A tu zvolali všichni jedním hlasem: „Co jsme se rozhodli činiti, nelíbí se Bohu.“ A tak se rozešli a každý se vrátil do svého domova. Kněz pak, který sloužil mši, šel do Reggia a oznámil biskupovi, co se stalo. Biskup poslal ho ke kardinálu z Ostie, tehdy legátu Lombardska, dlejícímu v Bologni. Legát pak s biskupem to vzkázali náměstku mému v Reggiu, Jiljímu de Belarer, rodem Franeouzu, aby mě varoval před těmito spiklenci. Avšak tito mužové, kteří chtěli proti mně jednati, želeli toho a stáli věrně dále na mé straně a vytrvali pevně při mně jako bratří neskrývajíce ničeho v srdcích svých. Jednoho dne Ghiberto da Fogliaro, sedmý z nich, pravil: „Nikdy bych nemohl vesel býti, kdyby se bylo tělo Páně nalezlo u nohou mých jako u nohou Marsiglia de' Rossi, a dobře nás Bůh varoval, abychom to nečinili, a spíše chtěli bychom zemříti, než abychom to byli učinili.“ Já však jsem tu věc mlčením pominul, jako bych o tom nic nevěděl.

V ty časy otec můj uslyšev o útiscích, jichž jsem zakoušel od nepřátel, učinil spolek s mnohými pány ve Francii, mezi nimiž v popředí stáli: biskup v Beauvais, hrabě d' Eu, komoří království francouzského, hrabě de Sancerre a velmi mnoho jiných hrabat a šlechticů. Jeli z Francie do Savojska, pak přes Alpy až do markrabství montferratského a z markrabství dojeli přes Lombardii do Cremony a z Cremony do Parmy.

Jezdců, kteří nám přišli na pomoc, bylo úhrnem asi 1600. Potom otec náš táhl s vojskem sebraným na pomoc hradu Pavii, který se ještě držel proti městu stoje při nás. I rozbili jsme tábor a oblehli město Pavii; bylo nás dobře na 3000 jezdců. I zbořili jsme předměstí a kláštery na předměstích a zásobili jsme hrad, jemuž jsme přišli na pomoc, potravinami i lidem davše jej opraviti. Ale města s hradu nemohli jsme dobýti, protože měšťané vystavěli příkopy a věže mezi městem a hradem, takže nebylo k nim přístupu, a sami též měli 1000 jezdců milánských ku pomoci. A když jsme tam leželi deset dní, ustoupili jsme odtud, a položivše se táborem blíže Milána, poplenili jsme silně hrabství a území milánské. A odtud táhli jsme proti Bergamu, kde jsme měli smluveno s některými přáteli svými, že nám otevrou jednu bránu městskou. I ujednáno bylo tak; že na úsvitě má vejíti nějaký díl vojska našeho a potom má za nimi přijíti ještě jeden veliký voj a město držeti, až přijde otec náš spolu s námi i všechno vojsko téhož dne. A tak se i stalo. Přátelé naši v městě Bergamu, totiž páni de' Colleoni, otevřeli bránu, i vešli první naši. Avšak druhý zástup nechtěl jich následovati, nevím z jaké pohnutky, a tu ti první, kteří toho času stáli v městě, vyšli z města, protože sami nemohli odolati nepřátelům, i mnozí naši přátelé s nimi unikli, ostatní však; kteří zůstali - bylo jich přes 50 - byli zajati a pověšeni na hradbách. Když otec náš a já jsme přišli, vidouce, co se stalo a co bylo omeškáno, zarmoutili jsme se velice i veškeré vojsko naše. Po několika dnech přešedše řeku Addu jsme se vrátili územím cremonským do Parmy.


  1. Barga, hrad a m. v Toskánsku, sev. od Lukky