Veršované pohádky/Zima a Vesna

Veršované pohádky Bohumila Klimšová
Tři perly	Zima a Vesna	Bohumila Klimšova

Údaje o textu
Titulek:	Zima a Vesna
Autor:	Bohumila Klimšová
Zdroj:	KLIMŠOVÁ, Bohumila. Veršované pohádky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1890. s. 43–46. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pod chmurné oblohy
větrnými krovy
vystavěl kouzelník
palác démantový.

Třpytivým sloupením
ozdobil v něm sály,
spěchal vše oslonit
na blízko a v dáli.

Pravil si: „Pokořím
slávou svojí Vesnu,
anebo překonán
s výše trůnu klesnu!“

A hned si nahradil
zpevnou droboť ptačí:
do znaku nad vchodem
vtesal křídla dračí.

Na místo blaživé
jarních květů vůně
ambry si nalovil
v pěnách mořské tůně.

Na oknech ze stříbra
květy se mu stkvěly,
na cestě do zámku
drobné hvězdy chvěly.

Lesk lily měňavý
na daleké míle
po cestě jako prach
labutečky bílé.

Čarovně zámek plál
jako září luny,
ve stěnách hrály mu
bouřně tajné struny.

Mistrovsky dařil se
palác bělem stkvoucí,
kouzelník vtělil v něm
vši svou touhu žhoucí.

Vesel si ruce mnul,
usmíval se milo,
jak vložil v kamení,
o čem se mu snilo.

Sám sebou opojen
dívá se a dívá:
Vesnu jen vynajíť
a ji soudiť zbývá.

Slýchával o Vesně
čarami jak hrá si,
a její bydliště
zvali vzorem krásy.

Slýchával o panně
v dáli na ostrohu,
předoucí zlatou niť
na vřetánku z hlohu.

Spěchal jí vyhledat,
a jak byl by ptákem
vydal se na cestu
nesen severákem.

Ve větru vlas mu vál,
letěl divým spěchem,
vše pod ním ukřehlo,
oč zavadil dechem.

Vše před ním uvadlo,
oč zavadil okem,
země se otřásla
každým jeho krokem.

Zlatou zář uviděl,
z temen hor se lila,
ráz a ráz v temnotu
přede ním se skryla.

„Hoj,“ žasnul zimy pán,
„takto-li se tratí
přede mým příchodem
pableskové zlatí?“

Zasmušil obrví,
uvolnil krok chvíli
a se skryl v roklinách
s utajenou pílí.

Za horou devátou
stanul v boku skály:
zahnať se Vesnu bál,
hleděl na ni z dáli.

Růže se klonily
k tváři Vesny smavě,
skromně se třpytily
sedmikrásky v hlavě.

Z lehounkých záhybů
květované řízy
vláčela hebký len,
předouc zlatou přízi.

Postanul kouzelník
v těžkém černém hávě,
pomyslil, zahučel:
„Cože, sedí v trávě?“

A zřel, jak kalina
tulí se jí k boku,
líbezné pomněnky
jak jí kvetou v oku.

Ptáky zřel laškovně
na ni větví kývať,
Vesna svou písničkou
učila je zpívať.

Kouzelník zarazí
patře na tu děvu:
co jemných půvabů
září v jejím zjevu!

Ve srdci zatvrdlém
žas a závisť cítí:
co vábné čerstvoty
stkví se v lučním kvítí?

Co sladkých rozkoší
tajemně se skrývá
v prostinké písničce
jak ji Vesna zpívá?

Živý květ ovíjí
lesknoucí vod tůni,
Vesna si usedla
ve violek vůni.

Vše se k ní tlačilo
po pažitě v břehu,
bystřiny snášely
z lučin rajskou něhu,

včeličky bzučely,
motýli se hřáli,
beránci pásli se,
drobné děti smály.

Popošel kouzelník,
v duchu povídá si:
„Hoj, zdali nevidím
očima vzor krásy?“

„A přec to pažit jen?“
sporně hlavou kroutí,
že se mu se šíje
bílé vlasy hroutí.

A co jej do srdce
nejživěji kleplo:
nemá on takové
na svém zámku teplo!

Nechápal, nevěřil,
co se s ním tu dálo,
údy se rozchvěly,
u srdce mu tálo.

Dvé vlažných krůpějí
s očí se mu svezlo,
s dojetím podával
Vesně krásy žezlo.

„Chtěl jsem tě překonať,
prohrál marnou sázku,“
děl, „můj lesk nestojí
za tvou sedmikrásku!“

U tebe travina
s violenkou spiata
vábí víc nežli hrad
z démantův a zlata.

Nad ambru, nad jantar
voní tvoje kvítí,
umírám, vida tě —
nemohu dél žíti!

Však jsem víc uviděl,
než kdy srdce tuší —“
klesnul k ní do trávy,
rozloučil se s duši.

A Vesna korunku
nad hlavou mu spletla
z viol a sedmikrás,
zlatých nitek světla.

Dvě jasné pomněnky
jak dvě očka v boučí
na mýti rozkvetlé
přivila k nim roučí.

Skropila perlami
čisté ranní rosy,
ke zpěvu pozvala
pěnice a kosy.

S jásavým hlaholem
pěli v šeři klonů
písně jak zvonečky
tisícerých tonů.

Pěli mu nad hrobem,
co jim srdce pělo,
v každém jich zapění
plesání se chvělo.

„Umřel nám zimy král,
síla jeho tříští;
Vesno, v tvých kadeřích
koruna se blýští.

Něhou ty kraluješ,
sypeš na nás kvítí,
že stačíš okrášliť
každé živobytí.

Žij, Vesno spanilá,
svět tě v lásce slaví,
do růží rozkvítej,
zůstaň u nás v zdraví!“

Vesna se usmívá,
Vesna k nim se kloní,
voní květ v lučině,
v klonech ptáci zvoní.