Veršované pohádky/Bohumila Klimšova

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bohumila Klimšova
Autor: Stanislav Řehák
Zdroj: KLIMŠOVÁ, Bohumila. Veršované pohádky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1890. s. 47–55.
Licence: PD old 70
Související: Bohumila Klimšová
Související články ve Wikipedii:
Bohumila Klimšová

Ačkoli Klimšova nenapsala knih mnoho, přece zná ji ta naše četbychtivá mládež tuze dobře. Zná ji zejména z knih: Z jara do léta, Kniha báchorek, Paleček a Malenka, Z ráje, Rodinná skřínka a j., a pak z různých časopisů pro mládež, do nichž velice pilně přispívá. Její práce vesměs děti naše rády čítají, poněvadž skutečně vynikají vším, čeho se na dobré četbě žádá. Však Klimšova také pracuje s láskou, pracuje opravdově vážně a nevydá nic na světlo, co by důkladně nepodrobila soudu svému i soudu jiných. A to právě dodává jejím prácem té pravé ceny. Nuže seznammež se se životem této tiché a skromné pracovnice, seznammež se i s jejími pěknými spisy.

Klimšova narodila se 7. dne měsíce prosince roku 1851. v Poličce. Otec její byl dosti zámožným a váženým měšťanem, měltě v Poličce dům a byl dlouhá léta členem obecního zastupitelstva, ba i městským radním. Při domě měli Klimšovi zahrádku. Něžná matka Bohumilčina milovala totiž velice květiny a při tom lnula také velikou láskou ku zvířatům. Byla dobra, o vše, ale zvláště o děti své starostliva, při tom pilna, šetrna a skoro až příliš skromna. Podobala se, zvláště v pozdějším svém věku, na vlas těm prostosrdečným a milým paním, ženám i stařenkám staročeským, o nichž nám často naši povídkáři tak rádi a živě vypravují. A tu lásku, tu dobrotu, tu skromnosť a všechny ostatní pěkné vlastnosti své vštěpovala do útlých a vnímavých srdéček svých děti. Aby na př. naučily se děti Klimšovy milovati květinky, ptáky a vůbec přírodu a práci v ní, vodívala je matka do přírody a okazovala jim ty divy i seznamovala je s nimi; v zahrádce pak dala každému malý záhonek, jehož pilně bylo jim dbáti, jej osazovati, zalévati a čistiti.

Tato zahrádka byla jim zároveň pravým rejdištěm, na němžto v létě mnohé chvíle prodlely, tužíce své údy a pookřívajíce na duchu ušlechtilými hrami. Rodiče pečovali nejenom o ducha svých milých dítek, ale i o tělo. Dopřávali jim zvláště při hrách úplné volnosti. Říkávaliť: Dětem jest třeba proskočiti se na čerstvém vzduchu. A této zásadě hověl zejména otec Bohumilčin. A Bohumilka zase ráda se touto zásadou otcovou řídila. Hra byla jí vším. Při ní zapomínala i na jídlo. A přece domnívali se ještě mnozí, že jest Bohumilka tichou dívčinou, abych tak řekl beránkem; neboť mnohá děvčata a zejména chlapci na venkově jsou pravými divochy. Oproti nim byla ovšem Bohumilka beránkem, ale proto přece spínali by v Praze ruce, vidouce, jak to tiché děvčátko, ten učiněný beránek umí se baviť.

Každá doba poskytovala Klimšové mnohých a zajímavých her. V létě ovšem bylo jich nejvíce, ale ani v zimě nebylo o ně nouze. Inu nedivme se tomu: vždyť klouzal se s ní a s jinými ještě dětmi na rybníce pan učitel Jeřábek, a říkalo se přece o něm, že jest hodný a rozumný! Doma pak hrávali s dětmi Klimšovými i sami rodiče, a hrávali neškrobeně, volně, veselíce se upřímně.

Scházívaliť se k nim děti i z jiných domů, zvláště družky starší sestry Bohumilčiny, která jest provdána za spisovatele a okresního tajemníka v Karlíně p. Františka Zákrejsa, a která, mimochodem řečeno, byla ještě veselejší a společenštější než sama Bohumilka. S loutkami, vozíky a drobnými věcmi hrála si naše Klimšova do čtrnácti let. Tedy hodně dlouho. Nyní by se za to dívky styděly, ba i lidé měli by to tak velikým dívkám za zlé. Ale nikoli po právu. Hra jest i dospělým prospěšna, tím více dětem, zvláště takovým, jež přetíženy jsou učením.

A ovšem Klimšova nemohla si jen hráti, neboť této zábavě předcházela vždy dívce jiná povinnosť, nad jiné důležitější, vykonati totiž své úkoly školní a domácí. Sama matka důrazně k tomu přihlížela a úkoly zejména z ručních prací svým dceruškám ukládala. Zvláště hodin, v nichžto bylo jim učiti se ve škole ručním prácem, měly dívky, jak to tehdy bylo zvykem, o mnoho o mnoho více než nyní, jenom že, jak sama Klimšova podotýká, činily tehdy dívky v ručních pracích pokroky poměrně k nynější době malé; neboť kdo chtěl, chodil, kdo nechtěl, zůstal doma. Většina dětí — a to se děje i dnes — vytratila se vezdy ze školy, jakmile se dověděly, že paní učitelová již jde. Nebylo ovšem tehdy užito při vyučování těmto ručním pracím dobré methody. Dostalať každá z dívek práci jinou, a nebylo rozhodně možno, aby učitelka všem dětem řádně věc mohla okázati; neboť se ani k tomu nedostávalo potřebného času. Mimo to věnovalo se tehdy mnoho času vyšívání různého druhu a to vyšívání namnoze bezcennému, na tak zvané kanavě. Doba toho ovšem tehdy vyžadovala, ale na škodu veškerému učení; neboť se zanedbávaly věci mnohem důležitější, pro život potřebnější. Ještě štěstí, že bylo dovoleno vtipnějším a pracovitějším dívkám chopiti se práce jiné, bylo-li jim dlouho čekati na práci od paní učitelové. Jenom že nebylo zase nikoho, kdoby pilné a o učení dbalé dívce ukázal, jak si má při podobné práci počínati, jak do ní vniknouti. U Klimšové bylo však jinak. Tu učívala doma vždy matka, a to důkladně, důmyslně, všechno řádně okazujíc, vysvětlujíc a příkladem předcházejíc. K tomu ke všemu vypravovala matka dceruškám svým při práci pohádky a vhodné příběhy ze života. Jak se to krásně pracovalo, můžete si snadno pomysliti. Zvláště když vypravování bylo milé, líbezné a tudíž velice roztomilé.

Tak se vedlo naší Klimšové doma. Ve škole vedlo se jí rovněž tak. Mělať učitele vesměs hodné a rozumné. A poněvadž sama byla horlivá, není divu, že učení jí šlo samo.

když dospěla a měla jíti poprvé do školy, tu nemohli ji tam živou mocí dostati. Ale pan učitel Nápravník usmál se na ni a oslovil ji tak vlídně, že za žádnou cenu nebyla by zůstala již doma a vždy těšila se na školu nesmírně. Týž pan učitel měl s dětmi velikou, abych tak řekl „nebeskou“, trpělivosť, a dovedl si nakloniti žactvo zvláště vypravováním pohádek. A to bylo zvláště pro Klimšovou jako voda na její mlýn. Škoda jen, že pan učitel Nápravník brzy zemřel.

Nebude nezajímavo, zmíním-li se, jak to tehdá ve školách chodilo. Prvá třída, do nížto Klimšova chodila, obsahovala vlastně dvě oddělení; dívky v prvém oddělení učily se „slabikovati“ (teď se ovšem hláskuje), ve druhém učily se již čísti. Zkoušky bývaly tehdy dvě do roka, při nichžto za víření bubnů se čítaly ze „zlaté knihy“ premiantky, t. j. takové žákyně, jež se nejlépe učily; také se přednášelo, pak trocha počítalo, četlo a zpívalo. Vysvědčení čili zpráv žáci a žákyně do rukou nedostávali.

Při jedné takové půlletní zkoušce vyvolal pan učitel Nápravník Klimšovou, když kterási „velká“ žákyně čísti neuměla, by četla za ni; zajíkala se, zajíkala, ale četla a dobře četla, a proto ji pan učitel přesadil mezi čtenářky. I pobyla v té třídě jediný jen rok, tak že již druhým rokem jala se choditi do třídy druhé ku panu učiteli Matěji Kmoníčkovi. Pan učitel Kmoníček měl dobré oko u Klimšové již před tím, poněvadž byl upřímným přítelem páně Nápravníkovým, a ona o tom dobře věděla. I přilnula k němu takou láskou jakou lnula ku panu učiteli Nápravníkovi. Doma vždycky o něm říkávala, že je sice přísný, ale přece moc hodný a dobrý.

Ve čtvrté třídě vyučoval Klimšovou pan učitel Jeřábek, o němžto Klimšová povídá, že byl nad jiné snaživý, a že zvláště o to se staral, aby žáci a žákyně jeho učili se poznávati život a jeho potřeby; vyučoval a vychovával totiž pro život praktický, poukazoval často a rád na život rodinný a k úkolu hospodyň. Předčítával svým žákům říkadla, pravidla, průpovídky a všechno užitečné a vhodné, co obsahoval časopis „Škola a život“, tak že žákyně nejvíce se téšívaly, když jim oznámil, že zase dostal „Školu a život“.

U pana učitele Jeřábka dostala Klimšová velikou chuť ku kreslení, a často z pouhé záliby kreslila celé nedělní odpoledne, kdežto jiné žákyně se bavily. Předlohy mohly si žákyně zvoliti samy, dle své vůle, a odtud snad vysvětliti lze si ten obrovský úspěch, jakého se žákyně jeho dodělaly.

Klimšové velice prospělo, že pan učitel Jeřábek zavedl do své třídy tehdy nepovinný předmět „český dějepis“. Učíval mu vezdy v hodině, ježto určena byla čtení. Že by se panu učiteli Jeřábkovi zle vedlo, kdyby se toho dověděl pověstný tehdy školní rada Mareš, rozumí se samo sebou. Ale nedověděl se toho, a pan Jeřábek probouzel ve srdcích svých žáků a žákyň cit vlastenecký dále. Učiloť se tehdy sice ještě mluvnici německé, zpívaly se německé písně (ač s nechutí), ba i kniha zeměpisná byla pouze německá (poněvadž české nebylo), ale přes to přese všechno bylo vyučování celkem české, poněvadž mnozí učitelé byli již nadšenými horliteli pro věc českou, poněvadž národní vzkříšení všude slavnostně již se ohlašovalo.

K těm vlasteneckým učitelům náleželi všickni učitelé Bohumily Klimšové, ale z nich nejhorlivějším byl přece jen p. učitel Jeřábek, jehož Klimšová také nejvděčněji vzpomíná. Vzpomíná ho nejčastěji také zvláště proto, že jím položen jakýsi základ ku její nyní tak blahodárné činnosti spisovatelské. Přál on velice slohu a s velikou pílí probíral zejména Bíbovo Navedení ku písemnostem, často dával úkoly a dbal při nich krásné řeči a pravopisu. Naváděl zejména ku práci samostatné, ku vlastnímu přemýšlení a ku pěknému vyjadřování se myšlének. A ejhle! Klimšova na tomto základě vystavěla si pěknou a pevnou budovu, kterouž nižádný živel již nesboří.

Klimšové bylo dvanáct let, když vyšla ze školy obecné. Tenkráte nebylo ještě v Poličce vyšších tříd. I stýskalo se jí velice po škole, po milých učitelích a spolužačkách. Než netrvalo dlouho a bylo se jí zase učiti, a to jazyku francouzskému a hře na klavír. Jazyku francouzskému učil ji známý ředitel a bývalý c. k. okresní škol. dozorce V. Podhajský, i naučil ji jazyku tomu tak, že mohla se oddati i vykládání z něho na jazyk český, což také se zdarem činila.

Kromě toho ovšem pomáhala doma matce a učila se šíti. Hudba však netěšila jí valně, a proto brzy učiti se jí přestala a věnovala za to více času jazyku francouzskému a jala se zvláště horlivě, ba, jak sama praví, vášnivě z něho vykládati na jazyk český, když vrátila se z Jihlavy, kde trávila jistou dobu v soukromém ústavě za tou příčinou, aby se zdokonalila v ženských pracích ručních. Po návratu z Jihlavy nezůstala Klimšova stále doma, ale pobyla nějaký čas brzy tu, brzy zase onde. Tak byla delší dobu v Českých Budějovicích u sestry Neubergerové, ve Štýrském Mariboru u sestřenice matčiny a j., až konečně r. 1873. vrátila se domů a připravovala se ku svému nynějšímu povolání. Roku 1874. podjala se zkoušek z ženských ručních prací v Praze pro školy obecné i měšťanské a již v lednu r. 1875. stala se industrialní učitelkou v Praze.

Jak horlivě Klimšova působí, vysvítá z toho, že již r. 1876. obdržela za svoje působení pochvalný dekret. Zvláště v prvých létech svého působení obětovala veškeré síly svému povolání, vypomáhajíc na škole u sv. Ducha a vyučujíc také na ústavě Fr. Tesaře. Roku 1883. byla vyslána jakožto znalkyně do Lipska a do Berlína, aby tam poznala methodu, kterou se tam vyučuje ženským pracím ručním, a podala o vyučování ženským pracím ručním vůbec svůj úsudek. Roku 1889. stala se industrialní učitelkou se stálým platem na obecných školách v Praze a působí nyní při měšťanské škole novoměstské a při obecné u svatého Tomáše.

Toť život Bohumily Klimšové!

Jakožto učitelka indnstrialní ženských ručních prací neobmezila Klimšova činnosť svou pouze na tento odbor svého povolání, ale jala se při tom pilně spisovati knihy jak pro dospělé tak i pro děti.

Nuže přistupmež k vylíčení této literární její činnosti.

Činnosť ta jest ovšem rozmanita, rozsáhla a při tom velice záslužna. Jak jsme již pravili, pobádal Klimšovou ku činnosti literární její švakr, zasloužilý to spisovatel František Zákrejs, a ona uposlechnuvši jeho rady, jala se nejprve překládati z francouzského jazyka, ale později odhodlala se též, rovněž ku jeho podnětu, i samostatně psáti práce původní. První překlady její přinesly „Národní listy“ ve zábavné části a kalendář „Posel z Prahy“ (r. 1876.), kdež nalézá se také (r. 1878. otištěná) první její básnička nazvaná „V domově“.

Vedle překladů z jazyka francouzského uvésti dlužno také překlady její z německého jazyka. První takový překlad spadá do roku 1874. Byla to Wilbrandtova veselohra „Malíři“, která vyšla ve „Sbírce spisů dramatických“. Téhož německého spisovatele humoreska „Náš právní cit“ byla rovněž Klimšovou zdařile přeložena a v kalendáři „Posel z Prahy“ uveřejněna. Do Hurbanova almanahu „Nitra“ podala Klimšova pěkné ukázky svých básní, totiž „Západ“ a „Probuzení“ (r. 1877.)

Různých prací, jež byly uveřejněny v časopisech, má Klimšova vůbec velmi mnoho. Tak přispívala do „Osvěty“, „Koledy“, almanahu „Kytice“, do „Budečské zahrady“, „Světozora“, „Ženských listů“, „Zábavných listů“, „Palečka“, „Jitřenky“, „Besídky malých“, „Malého čtenáře“, „Štěpnice“, „Lady“, „Paedagogických rozhledů“ a jiných a jiných listů. Mnohé z prací těch zasluhují pro svou důkladnosť a důležitosť zvláštního povšimnutí. Jsou to zejména: „Kalendářík našeho národního života“, „O našich venkovských domácnostech“, „Z duševní dílny dětské“, „Dítě v národním životě našem“ a mnohé jiné.

Práce, jež ve zvláštních knihách Klimšova vydala samostatně, jsou: „Kniha báchorek“, „Paleček a Malenka“, „Z jara do léta“, „Z ráje“, „Turnovské povídky“, „Původní bajky české“ (jež vyjdou v „Pokladnici mládeže“), „Rodinná skřínka“ a pak „Veršované pohádky“, jež vyšly v „Obrázkové knihovně pro mládež“ s podobiznou a životopisem jejím, z překladů dlužno uvésti, a to z německého veselohru „Malíři“, a z francouzského veselohru „Jiskra“, jež vyšla i s „Turnovskými povídkami“ v „Ústřední knihovně“.

Tím nevyjmenoval jsem ještě všechny práce Klimšové, naopak mnoho a mnoho jest jich ještě roztroušeno, zejména po časopisech, ale i z uvedených tu prací lze si utvořiti zcela správný úsndek o literární její činnosti, kterýžto úsudek zajisté bude pochvalný. Zvláště však jest mi tu upozorniti na spisy, jež Klimšová napsala našim dětem, totiž: „Knihu báchorek“, „Palečka a Malenku“, „Z jara do léta“, „Z ráje“, „Původní bajky české“, „Rodinnou skřínku“ a „Veršované pohádky“. Jak patrno, jsou to větším dílem báchorky čili pohádky, a to ještě k tomu pohádky z větší části veršované, čímž ovšem mají ještě větší cenu a spisovatelka větší o literaturu zásluhu. Jest totiž Klimšova básnířka vynikající, vládnoucí velice plynnými a jasnými verši. Zvláště veršované pohádky a drobné písničky daří se jí výborně; těmi podala našim dětem četby zdravé a nanejvýše poutavé. Kdo přečte si pohádku o „Palečku a Malence“, jížto provívá zároveň ryzí vlastenecký duch, ten jistě mi přisvědčí.

Básnickou činnosť Klimšové, zvláště tu, při níž měla spisovatelka zřetel ku dětem (jsou to tudíž zejména její báchorky), cením nejvýše, do druhé řady teprve vřadil bych její rovněž krásné práce psané mluvou prostou čili prósou. K těmto druží se pak hlavně překrásná kniha i co do výpravy i co do obsahu „Z jara do léta“. Je to devět velice pěkných povídek mravoučných, jež vynikají zejména líčením prostým, ale lahodným, něžným a vroucím. Jaká to v nich znalosť dětského života! Jaké to v nich přirozené, nezfalšované povahy dětské! Jaká trpělivosť a láska k dětem! Ty vlastnosti nalézají se u spisovatelů společně po řídku.

„Z ráje“ jest sbírka báchorek veršovaných i neveršovaných. Co do obsahu nezůstávají pozadu za spisem „Z jara do léta“, „Palečkem a Malenkou“, ale ovšem co do úpravy nikterak se jim nevyrovnají, majíce toliko dva obrázky. Totéž říci lze o „Rodinné skřínce“, pohádce veršem, jež vyšla v Urbánkově „Ústřední knihovně“, a která by zasluhovala věru lepší úpravy. „Pohádky veršem“, obsahující tři roztomilé práce a podrobnější črtu životopisnou, ozdobeny jsou dvěma velmi pěknými obrázky Thumovými a podobiznou spisovatelčinou.

Práce Klimšové náležejí vůbec k těm lepším a jsou literatuře naší opravdu ke cti.

Kéž by jich bylo jen víc!

Ku konci této črty podotýkáme, že podobiznu a stručný životopis Klimšové přinesl také časopis pro mládež „Zlaté mládí“.