Velký Olomouc/Naše průmyslové závody

Velký Olomouc
Národnostní problém olomucký	Naše průmyslové závody	Doslov

Údaje o textu
Titulek:	Naše průmyslové závody
Podtitulek:	Informace o jeho přítomném stavu a jeho významu
Autor:	anonymní
Zdroj:	Velký Olomouc, nákladem hlavního města Olomouce, 1924
Licence:	PD anon 70

POŽIVATINOVÝ PRŮMYSL

Solné mlýny, společnost s r. obmez. v Olomouci

Vítězstvím silné vůle a národního uvědomění byly skončeny bezpočetné bědy a útrapy světové války a položen základ pro samostatný stát československý. Nabytou samostatností politickou položila si republika i základy svého obrození hospodářského.

Bohaté poklady přírodní, jež tvoří důležitou složku v hospodářství národním, byly podstatně rozmnoženy slibnými ložisky solných dolů v Marmarošské Solotvině, na území Podkarpatské Rusi, která na základě dobrovolného připojení dle smlouvy v St. Germainen Laye stala se nedílnou součástí Československé republiky.

Sůl, jedna z nejdůležitějších přírodnin, měla a musila se státi významnou složkou československého průmyslu a obchodu. Jak hospodářská, tak zvláště finanční situace státu nutila přímo k soběstačnosti v této důležité složce našeho národního hospodářství, neboť ročně stamilionové obnosy putovaly za hranice na úkor naší měny. Rationelní zužitkování získaného solného bohatství stalo se nejaktuelnější otázkou hospodářského problému zrodivší se republiky.

Myšlena tato uskutečněna v roce 1921 založením společnosti s r. o. „Solné mlýny“ v Olomouci za společenství „Čechoslavie“ imp. a exp. spol. s r. o. v Olomouci a Banky československých legií. Společnost tato vystavěla velké solné mlýny v Holici u Olomouce, kdež zahájen provoz 2. ledna 1924. Centrální svojí polohou byl Olomouc v naší republice předurčen pro produkci soli, neboť postavení mlýnů v blízkosti dolů by nebylo prozíravé, jak dokumentoval vpád Maďarů na Slovensko v roce 1920.

„Solné mlýny“ jest podnik velkých rozměrů, skládající se z několika budov, má vlastní vlečku, odstavnou kolej a vlastním nákladem vybudovanou silnici, vlastní dílny a 2 obytné domy a několik skladišť obrovských rozměrů, kde jest uloženo přes 20.000 vagonů kusové soli. Jest to jedinečný podnik toho druhu v republice, vyzbrojen nejmodernějšími stroji a zařízením a nemá sobě rovna v celé střední Evropě.

Denní výkonnost mlýnů při 8 hod. době pracovní jest asi 40 vagonů a umožňuje krýti každou i sebe větší spotřebu, takže zásobování soli nemůže nikdy váznouti. V případě poruch dopravy neb pod. možno ke mletí použíti zásob soli, uložené ve skladištích.

Pohon strojní děje se výlučně elektřinou a tento obstarává 13 motorů o výkonnosti 417 Ks. Ze strojního zařízení zasluhuje zmínky hlavně drtič „Titan“ kladivové rotační konstrukce, který drtí kamennou sůl v kusech až 250 kg těžkých na velikost ořechu. Materiál pro „Titan“ přichází po železném transportéru 150 m dlouhém, na nějž jest sůl vykládána přímo z vagonů, při jehož pojíždění se kusy nečisté soli vybírají.

Z výsypky u drtiče přichází sůl do třídícího bubnu a propad tohoto vede se železným šnekem do nádrže, z níž padá do 3 mlecích válcových stolic. Semletá sůl vede se šneky do 3 prosévacích bubnů a propad těchto pouští se na prosévače rovinné, kde prochází jemnými síty drátěnými a hedvábnými a třídí se na 4 druhy: „granulát“, nejlepší produkt jemného zrna, odpovídající číslu 0, přepad s práškem č. I a druhy hrubší č. III a IV. K odssávání prachu, množství kteréhož se vyvíjí hlavně při přesypávání jemné soli, slouží sběrací šneky a vyssávač prachu. Roztříděná sůl žene se transportními šneky do reexpedice a sype se volně do vagonů, nebo jde do sil a pomocí automatických vah se pytluje.

Při větším dovozu kusové soli vede se drcená sůl k uskladnění do skladiště, kteréž může pojmouti 5.000 vagonů rozdrcené soli.

Má-li se sůl denaturovati, převede se potrubím do denaturace, kde přimíchává se denaturační přísada a sůl se buď pytluje neb sype volně do vagonů.

Celý mlýn i s přilehlými budovami jest vyzbrojen stroji nejmodernější soustavy, jest tudíž dbáti pečlivé obsluhy strojů a zařízení, zvláště zde, při možnosti vnikání solného ničivého prachu. Stroje jsou proto obedněny a ostatní zařízení pokud možno obklopeno isolačním obalem.

Poněvadž sůl jest hygroskopická a přejímá každou sebe menší vlhkost vzduchu, čímž se spéká a pozbývá sypkosti, musila býti otázce topení věnována obzvláštní péče. Za nejlépe vyhovující uznáno topení parní o nízkém tlaku a zavedeno do všech místností mlýnských, expedičních a denaturačních. Vytápění musí se díti nepřetržitě a teplota zde přesahuje teplotu místností obytných.

V celém závodě jest co nejpřísněji dbáno čistoty, obzvláště při vykládání kusové soli z vagonů. Strojní zařízení jest tak dokonalé, že po zmizení soli v drtiči se jí ruka dělníka vůbec nedotkne. Vzdor tomuto automatickému zpracování soli zaměstnává podnik 120 dělníků a 15 úředníků.

Jakost soli jest velmi dobrá, neboť obsahuje až 99.75% chloridu sodného, zatím co německá v nejlepším případě 95% a dosti značné množství sádry a jiných zemitých součástek.

Bohatství soli v Podkarpatské Rusi jest ohromné a odhaduje se asi na 60,000.000 tun, což stačí pro obyvatelstvo celé republiky přibližně na 200 let, čímž všechny obavy do budoucna, pokud se týká nedostatku soli, jsou rozptýleny.

Zpracování soli děje se za státního dozoru důchodkové kontroly a prodejní ceny určuje správa solného monopolu při ministerstvu financí.

Jak z uvedeného vidno, jedná se zde o podnik obrovských rozměrů a netřeba podotýkati, že vybudování mlýnů vyžadovalo mnoho úmorné práce a velkých finančních obětí. Jen cílevědomá vytrvalost mohla na sebe vzíti a uskutečniti projekt tak obtížný, dovésti ho do konce, posíliti tak český průmysl kraje olomuckého a rozmnožiti náš jinak bohatý průmysl opět o jeden krásný a důležitý průmyslový podnik, na který může býti naše republika hrda.

Poněvadž jedná se zde o jedinečný podnik toho druhu v republice československé a provoz jest v počátcích, přirozeně, že teprve po získaných zkušenostech se výroba zdokonaluje a správa Solných mlýnů se stará všemožně v každém směru o další zdokonalení. Snahy tyto se jí utěšeně daří a jest již pozorovati velký pokrok jak ve vzhledu tak i v kvalitě umleté soli.

Správu Solných mlýnů provádí jednatelský sbor s dozorčí radou a nynější sestavení jest následující: Jednatelé: pan Čeněk Kudla, předseda, Olomouc, pan Josef Šišma, místopředseda, Olomouc, pan Alois Kožušníček, Olomouc, pan Josef Sláma, Olomouc, pan Josef Khýn, Praha, pan dr. Josef Bech, Praha. — Dozorčí rada: pan Vítězslav Růžička, Olomouc, pan Vincenc Procházka, Praha, pan Jan Novotný, Olomouc, pan František Smrček, Olomouc.

Podnikem tímto vytvořen v naší republice nový průmysl a stali jsme se v tomto oboru a této důležité složce našeho národního hospodářství soběstačni a nezávislí na státech sousedních. Zřízení jeho má ohromný význam pro náš státní organismus, neboť jedná se zde o zpracování jedné z nejdůležitějších přírodnin, pro život lidský naprosto nepostradatelné.

Akciové rafinerie rolnických cukrovarů v Olomouci

Většina rolnických akciových cukrovarů na Moravě získala v r. 1917 do svého téměř výhradného majetku rafinerie cukru v Přerově. V r. 1923 byla kancelář této rafinerii přeložena do Olomouce, rafinerie převedena ve výhradný majetek rolnických cukrovarů a zde dán vznik nové akciové společnosti, jíž se súčastnily rolnické akciové cukrovary v Brodku, Drahanovicích, Dřevohosticích, Malých Prosenicích a Vrbátkách za účelem společného zpracování suroviny v rafinerii přerovské a společného prodeje svých produktů.

Společnost tato získala ještě v r. 1923 cukrovar v Pohořelicích u Brna z majetku Herbersteinova, jakož i rozsáhlou ekonomii devíti dvorů a mlýn a většinu v rafinerii a surovárně v Háji ve Slezsku.

Rafinerie přerovská nestačila za tohoto stavu zpracovati veškeru surovinu vyrobenou v súčastněných závodech a proto vyvinula společnost snahu získati ještě další hodně výkonnou rafinerii. Snaha tato byla v únoru 1924 korunována skvělým výsledkem a do majetku Akciových rafinerií roln. cukrovarů v Olomouci přešla většina akcií rafinerie v Hrušovanech u Brna. S tímto podnikem přešly do spoluvlastnictví jmenovaných závodů ještě dva mlýny, jeden dvůr, vzorná elektrárna a pila, jakož i kamenouhelný důl „Láska Boží“ u Zbejšova na Moravě. Mimo to participují Hrušovany převážnou většinou akcií na cukrovaru ve Šlapanicích, jenž se tak stává součástkou olomuckého koncernu.

Dnes jsou tedy na Akciových rafineriích rolnických cukrovarů v Olomouci súčastněny, případně jsou jejich majetkem: Rolnické akciové cukrovary v Brodku, Drahanovicích, Dřevohosticích, Malých Prosenicích, Vrbátkách, Pohořelicích a Šlapanicích, rafinerie v Přerově, Hrušovanech a smíšený závod v Háji, dvory ve Cvrčovicích, Kopařovicích, Dolních Kounicích, Mělčanech, Němčicích, Vranovicích, Nové Vsi, Vlasaticích a Pasohlávkách u Pohořelic, Pošt. dvůr (Hrušovany), dva mlýny v Hrušovanech, jeden mlýn v Nové Vsi, elektrárna a pila v Hrušovanech a kamenouhelný důl ve Zbejšově.

Akciové rafinerie rol. cukrovarů v Olomouci jsou největším rol. cukrovarnickým koncernem v naší republice, zabývají se společným prodejem suroviny i bílého zboží v tuzemsku i v cizině, jsouce ve finančním spojení s Pražskou úvěrní bankou a Agrární bankou československou.

Společný rolnický akciový cukrovar a rafinerie v Holici u Olomouce

Založení našeho cukrovaru spadá do doby, kdy Bismark na francouzských bojištích dovršuje ideu spojení německého národa, kdy staví se německé hospodářství v českých zemích vědomě na stranu německého imperialismu, jemuž má býti pevnou oporou nejen v provádění germanisačních plánů u nás, nýbrž snad i o evropský primát německý. Němci se těmito snahami netajili a projev silné německé vůle měl vliv i na naše myšlení, kteří jsme se počali hlásiti hospodářsky k životu a stáli před prostým faktem: když nepodařilo se Němcům zadržeti našeho jazykového postupu, šlo o to, abychom se nemohli rozvinouti hospodářsky a hospodářským oslabením uvedeni byli v závislost. A vědomí našeho sedláka, jak důležitá jest hospodářská nezávislost pro naše osvobození národní, bylo tehdy jednou ze složek, jež daly vzniknouti prvním našim hospodářským závodům průmyslovým. Mimo to vznikl holický cukrovar z potřeby celého olomuckého kraje, pro nějž byly tenkráte jen dva cukrovary: ve Velké Bystřici a v Unčově.

Původně měl býti náš cukrovar postaven v Příkazích; ukázalo se však, že místo to pro nedostatek vody a železničního spojení (dnešní lokální dráha tehdy ještě nebyla) jest nevhodné, a tak zakoupen pozemek u hlavního nádraží, tam, kde stojí dnes Liechtenštejnův sklad dřeva, a 24. září 1869 ustaven výbor „Rolnické továrny na cukr v Olomouci“. Ani tu však stavba neměla býti uskutečněna. Pozemek totiž ležel v obvodu bývalé pevnosti olomucké a k stavbě bylo třeba povolení ministerstva vojenství, jež — dík německé konkurenci — postavilo se zásadně projektu v cestu. Po delším vyjednávání pozemek ten tedy odprodán a zakoupen jiný ve výměře 11 jiter v Holici.

V prosinci 1870 byla svolána valná hromada „Společného rolnického akciového cukrovaru u Olomouce (v Holici)“, na níž rozhodnuto bylo o stavbě, jež zahájena 1. dubna 1870 a 2. září téhož roku byla dokončena. Základní kapitál činil K 556.400˙—. Dne 26. listopadu 1870 zahájena pak první kampaň, v níž zpracováno 72.400 q řepy. Toto množství stouplo již v příští kampani na 217.280 q.

Prvá léta cukrovaru byla neobyčejně krušná. Na akciový kapitál splacena jen malá část, ostatní kapitál vypůjčen na směnky, úřednictvo téměř nezkušené, jakost řepy špatná a cukr levný. Situace přiostřena ještě všeobecným úpadkem po vídeňské výstavě v roce 1873. — Jedině dík zasloužilému prvnímu předsedovi cukrovaru J. Vysloužilovi z Příkaz a krajní obětavosti správy závodu i akcionářů, že nedošlo tehdy ke konkursu. Teprve čtvrtá kampaň znamená radostný obrat, ziskem přes 60.000 zl. Od toho roku nastává již utěšený rozvoj a od kampaně 1877–78 rozděluje se již pravidelně dividenda. Pak přichází ještě pověstná kampaň cukrovarská 1894–95, jež pohltila sice všechny tehdejší úspory, ale otřásti existencí závodu již nebyla s to.

Další pak léta znamenají neustálý rozvoj závodu a stálé úsilí, býti technicky na výši doby. — V roce 1920 vydána druhá emise akcií. Na každé dvě staré vydána jedna nová à 600 Kč, takže dnes má závod 3000 akcií za 1,200.000 Kč. V roce 1922 zařízena po rozsáhlých předchozích rekonstrukcích rafinace, založená na výrobě cukru v kostkách různého balení. Znění firmy tím pozměněno na: „Společný rolnický akciový cukrovar a rafinerie u Olomouce (v Holici)“.

Jelikož rafinace podmiňuje čištění cukerních šťáv filtrací přes odbarvovací reagencie, rozhodl se náš závod, vybudovati stanici na odbarvování na základě moderních výzkumů v oboru tom a používá k tomu účelu karborafinu, vegetabilního uhlí, vyrobeného destilací dřevěných pilin za určitých předpokladů Ústeckou chemickou továrnou. Práce tato zkoušena byla dříve pokusy laboratorními a výsledek jejich byl, že závod zařídil se na způsob této práce i v hlavním provozu. Práce tato jest velmi výhodna, neboť podmiňuje menší investice pro strojní zařízení a snazší práci v manipulaci. Poslední dobou konaly se pokusy s novým vegetabilním uhlím, t. zv. „Noritem“, který vyrábí se v Holandsku a má jisté přednosti před karborafinem, takže uvažuje se o používání tohoto filtračního media.

Závod zaměstnává 15 úředníků a 700 dělníků v době kampaně, mimo kampaň 100 dělníků. Loni zpracováno 500.000 q řepy a vyrobeno 75.000 q bílého zboží. Vyrobené zboží prodává se prostřednictvím bank i soukromých komisionářů s jedné třetiny do tuzemska, se dvou třetin se exportuje do Švýcar, přes Hamburk a Terst; největší kvantum však odchází do Rakouska, odkud jest reexportováno do Levanty, Rumunska, Řecka a jinam.

Po známce holického cukrovaru HC, kteráž jest označena na každém obalu výhradně zákonem chráněnou živnostenskou známkou, jeví se velký zájem a poptávka, takže veškerá vyrobena kvanta cukru HC jsou vždy v krátké době po kampani úplně rozprodána.

Hejčínský cukrovar, lihovar a drožďárna bratří A. a H. May-ů v Olomouci-Hejčíně

Podnik obsahuje cukrovar, lihovar, drožďárnu, sladovnu a hospodářství. Byl založen roku 1851. Původně bylo zdejší hospodářství spojeno s hospodářským lihovarem, který později byl rozšířen na drožďárnu. Roku 1862 byl postaven cukrovar, spojený s rafinerií.

Cukrovar zpracuje dnes denně asi 10.000 q řepy, vyrobí asi 1700 q suroviny a zpracuje denně asi 2400 q suroviny na bílé zboží; vyrobí tudíž denně asi 2000 q rafinovaného cukru všech druhů, jako jsou homole, kostky, moučka, křišťál a j. a činí jeho roční výroba přibližně až 150.000 q bílého zboží. Cukrovar má řepní splavy o kapacitě asi 100.000 q řepy, kterou skládá z vagonů vodou pomocí „Elfy“. Cukrovar zpracoval loni asi 600.000 q řepy; v době předválečné byla však též léta, kdy zpracoval cukrovar i přes 1,000.000 q řepy. Cukrovar má kapacitu strojů 690 HP a vyrábí si též potřebnou elektřinu.

Lihovar i drožďárna mají elektrický pohon a dodává jim potřebný proud cukrovar. Lihovar i drožďárna jsou o 557 HP s výkonností 410 KW. Lihovar vyrábí na moderních přístrojích přímo čistý, jemný líh nejlepší jakosti, průměrně 97 procentní. Denní kapacita lihovaru a drožďárny jest asi 100 q droždí denně, ročně asi 12.000 až 15.000 q droždí a lihovar na 5.000 až 8.000 hl lihu. Výroba lihu jest toho času však zákonem omezena. Lihovar má 2 destilační přístroje soustavy „Guillaume“ o výkonnosti 200 hl za hodinu.

V sladovně zpracuje se normálně 120 až 150 vagonů ječmene na slad.

Závody zaměstnávají asi 50 úředníků, asi 250 celoročních zaměstnanců a v dobu řepní kampaně asi 1500 mimo celoročních dělníků. Dále zaměstnává naše hospodářství o výměře asi 1200 ha během roku značný počet lidí.

Odbytiště pro naše výrobky jsou následující: Asi ¹/₃ naší výroby cukru spotřebuje se v tuzemsku, kdežto zbytek vyvezen býti musí do ciziny. Našeho lihu používá se pro výbornou jeho jakost výhradně v tuzemsku při výrobě nejjemnějších likérů. ⁹/₁₀ droždí spotřebuje se v tuzemsku a ¹/₁₀ vyvážíme do Polska.

Zora, akciová továrna na cukrovinky a čokoládu v Olomouci

Podobně jako ze skromných počátků vzala svůj vznik česká menšina olomucká, aby neochabující prací obětavých jednotlivců sílila, rostla do hloubky i šíře, tak i podniky „Zora“, majíce svůj ideový vznik právě v tomto probuzeneckém hnutí českého živlu, počaly růsti z poměrů a prostředků zcela malých, ba nepatrných. Téměř dva roky uplynuly v přípravách a akcích několika jednotlivců z kruhů obchodnických, než došlo v dubnu roku 1898 k vydání zvláštního provolání, zvoucího k upisování podílů nového podniku pro výrobu cukrovinek a čokolády. Konečně na valné hromadě dne 25. listopadu 1898 ustaveno společenstvo pro výrobu cukrovinek pod firmou „První společná moravská továrna na cukrovinky a čokoládu v Olomouci“ s kapitálem zl. 30.000˙—. Zvolenému ředitelstvu a výboru uloženo, aby připravil vše potřebné, zejména místnosti provozní a kapitál, aby výroba mohla býti započata v čase nejkratším. Když konečně k výrobě upraveny byly místnosti za roční nájemné zl. 1850˙— získané, zahájena byla dne 12. června 1899 slavnostním způsobem výroba a práce nového podniku s 20 zaměstnanci. Jako skoro každý podobný na svépomoci založený podnik, bojoval s počátku s různými překážkami, nedostatkem kapitálu, který musel výpůjčkou býti doplněn, nepochopením vlastních lidí, nepřízní německé radnice, avšak výrobky závodu razily si potěšitelně cest k zákazníku i konsumujícímu obecenstvu a výroba byla na pozvolném, ale stálém vzestupu. Teprve od roku 1902 počínajíc provázeny byly úspěchy obchodní, dík opatrnému hospodaření, také zdarem finančním. Svou hospodářskou potencí stal se podnik důležitým článkem české menšiny olomucké a její oporou.

Na valné hromadě společnosti, konané 13. června 1907, usneseno změniti dosavadní útvar v akciovou společnost a tak již 1. června 1908 podnik byl převzat novou společností pod firmou „Akciová továrna na cukrovinky a čokoládu v Olomouci“, mající počátečního kapitálu K 400.000˙—, upsaného po většině obchodnictvem. Zásoby surovin a hotového zboží převzaty byly tehdy v ceně K 30.842˙06˙, výrobní zařízení a inventář v ceně K 13.664˙86. Personálu převzato bylo celkem 51 osob s měsíčním služným K 796˙— a týdenní mzdou K 403˙64. Poněvadž nové společnosti, na širším podkladě založené a vedené, dosavadní výrobní místnosti nepostačovaly, rozhodnuto postaviti novou tovární budovu. Tehdejší radniční správa, českému podnikání krajně nepřátelská, donutila správní radu zajistiti stavební místo mimo obvod města, a to získáno na místě zvlášť příznivě položeném při železniční trati, kde po zlomení tuhého odporu germanisující severní dráhy postavena byla r. 1909 velká, stylově ladně, vnitřním uspořádáním po stránce výrobní i zdravotní účelně a vzorně vyřešená tovární budova s příslušnými kancelářskými a hospodářskými budovami. Již z jara r. 1910 započato bylo s výrobou v této nové továrně, která rozšířena byla na obory, jichž výroba v dřívějších najatých místnostech provozována býti nemohla. Novostavba továrny, jakož i strojní a ostatní zařízení pohltily zcela původní akc. kapitál a poněvadž rychlým rozšířením výrobků mladého podniku rostla i finanční potřeba pro nákupy surovin, pro úvěr zákazníků atd. zvýšen během r. 1910 akc. kapitál na K 800.000˙—.

Výrobky, nesoucí od r. 1908 slovní značku „Zora“ byly drobným sice, ale v nejširších masách obecenstva všech vrstev rozšířeným důkazem zdravého českého podnikání a hospodářské svépomoci. Naděje skládané ve šťastné výsledky a radostné úspěchy podniku vyjádřena měla býti tímto symbolickým slovem „Zora“ — znamenající nám jitřenku nové, lepší budoucnosti. Počátkem r. 1914 pojato bylo jméno „Zora“ do firmy a zaregistrováno, stalo se však ve válečných letech, kdy o přídělu nezbytných surovin rozhodovaly centrální úřady a průmyslové organisace vídeňské, záminkou k hospodářské persekuci podniku našeho, projevivší se zejména když nevyhověno bylo nátlaku, aby odiosní nám, ale také mile znějící slovo „Zora“ bylo z firmy vypuštěno a ze všech tiskopisů odstraněno.

Zdravé jádro podniku mohlo plně vyrůsti v mohutný, plodný strom, když doba popřevratová potvrdila starou pravdu, že svoboda politická znamená pro národ pracovitý také posílení hospodářské. Dík té okolnosti, že i v době krutého nedostatku požívatin všeho druhu zůstali jsme věrni své zásadě „vyráběti dobře a levně“, nedadouce se svésti příkladem jiných na scestí chvilkových zisků a pamatujíce více na budoucnost, byly výrobky naše v době popřevratové tak hojně a rády vyhledávány, že již r.˙1920 objevila se naléhavá nutnost velkou přístavbou rozšířiti a novými stroji vybaviti stávající továrnu. Každým následujícím rokem opakovala se potřeba dalšího rozšíření místností výrobních i rozmnožení strojního zařízení, za kterouž příčinou zvýšen byl akc. kapitál na Kč 1,200.000˙— a později pak na Kč 2,400.000˙— při značném agiovém zisku. Vedle toho však z důvodů rozumné hospodárnosti věnována byla každoročně největší část bilančních zisků na investice, které ve svém úhrnu několikanásobně převyšují zvýšený akc. kapitál. Tím docíleno toho, že tovární objekt, velmi značně zvětšený, jeví se dnes jako velkozávod ve svém oboru prvého řádu budovami a místnostmi požadavkům výrobní techniky i hygieny vzorně vyhovující, se strojním zařízením nejnovějších a nejpraktičtějších soustav, vesměs zcela nově zařízený, počínaje od zdroje páry a pohonné síly dávající 350 k. sil vedle elektrické energie až po ony stroje, které zcela hotový výrobek anebo hotovému výrobku poslední úpravu dávají. Až na 750 osob bývá zaměstnáno při obsluze těchto strojů, při výrobě, výpravě a odbytu všech těch sladkých a milých předmětů známých pode jménem „Zora“ a působících všude radost, kde se objeví. Mimo toho zaměstnává závod 59 úředníků, obchodních zástupců a personálu filiálek, které jako representační prodejny a vzorkovny zřízeny jsou v Olomouci, v Praze, v Brně, Košicích a Luhačovicích. V ohledu sociálním měla správa závodu vždy plné porozumění pro potřeby všech svých zaměstnanců a také v otázce bytové přispěno k ulehčení tíživých poměrů aspoň části zaměstnanců postavením dvou obytných domů, skýtajících příjemné, zdravé a levné bydlení 45 osobám.

Dovoz surovin k výrobě potřebných domácích i zámořských děje se po vlastní vlečce až do nádvoří továrny ve vagonových zásilkách několika se vagonů ročně vedle ostatního materiálu, docházejícího porůznu. Rozesílání a rozvážení hotového zboží do všech krajů státu děje se vagonovými zásilkami rovněž po vlastní vlečné dráze, třemi vlastními nákladními auty, dvěma páry koní a jedním koníkem a proto ve všech krajích a místech, kam Vás náhodou cesta zavede, kyne Vám radostně na pozdrav v krámě či ve výkladci milá známá „Zora“ a Vy neodoláte, abyste vzpomínku na její „rodiště“ nezpříjemnili sobě jejím lahodným požitkem. Avšak také za hranicemi naší vlasti není „Zora“ neznámá, bohužel putování její do ciziny téměř úplně již znemožnily jednak nepříznivé valutární poměry dotyčných států, jednak nedostatečně skýtaná ochrana našími obchodními smlouvami.

Rozvoj a postup továrny nejlépe osvětluje srovnání stavu a hodnoty výrobního zařízení z r. 1908 s dnešním stavem a pak ten fakt, že celoroční výroba čokolády a čokoládového zboží z r. 1911 rovná se asi dvoutýdenní výrobě dnešní. Avšak vývoj podniků „Zora“ stále ještě není ukončen, jak dokazuje právě započatá přístavba dlouhého třípatrového křídla a velkého přízemního sálu, ve kterýchžto místnostech postaveny budou také další nové stroje.

Historie podniku jest důkazem, kolik zmůže snaživá, cílevědomá, prozíravá podnikavost a jest jen na naší veřejnosti, aby uvědomila si kolik národní síly tkví v hospodářském rozmachu a aby svou účastí přispěla k jeho zmnožení.

Josef Mikšovský, továrna na čokoládu, kakao a cukrovinky, Olomouc-Pavlovice

Počátky výroby a zavedení dnes všeobecně známé výživné potraviny, čokolády, v kruzích širší veřejnosti u nás na Moravě jsou nadmíru zajímavé a zasluhují v paměť do budoucna dnešních záznamů. Kolem r. 1887 byla povětšině z ciziny dovážená čokoláda nabízena v olomuckých časopisech ke koupi v lékárnách. Tehdejší obchodník nezabýval se totiž ještě prodejem čokolády, jako se děje dnes. V Olomouci samém nespornou zasluhu o poznání a zavedení čokolády má p. Josef Mikšovský, který již r. 1887 založil si po delší praksi v továrně na cukrovinky dílnu na výrobu čokolády v Pavlovicích u Olomouce. Za tehdejších dob, kdy, jak vpředu uvedené, drobný lid ještě vůbec čokolády neznal, byly to začátky těžké, neboť bylo potřebí obchodníky i konsumenty takřka učit čokoládu znát, učit ochutnávat a poukazováním na její výtečné vlastnosti výživné také skutečně požívat. Zakladatel podniku ve snaze, aby co nejširší kruhy spotřebitelů upozorněny byly na dobré vlastnosti čokolády, účastnil se všech výstav, které v tehdejší době měly veliký význam pro náš život hospodářský. Byla to v r. 1892 průmyslová a živnostenský výstava v Olomouci, kde byla mu přidělena stříbrná medaile a diplom, r. 1893 výstava průmyslová, hospodářská, národopisná a umělecká v Přerově, kde obdržel na vystavené výrobky pochvalné uznání a zlatou medaili. Jak podnik se svými výrobky zdokonaloval, je vidět z toho, že již v r. 1902 odvážil se obeslati i mezinárodní výstavu v Londýně, kde obdržel první vyznamenání se zlatou medailií, a téhož roku konanou mezinárodní výstavu v Paříži. Na této poslední bylo mu přiděleno též nejvyšší vyznamenání, čestný řád a zlatá medaile. Uváží-li se, že tehdejší průmysl výroby čokolády byl u nás proti zemím západním ještě takřka v plénkách, byla vyznamenání těchto světových výstav velice cenným dokladem zakladateli firmy o tom, že jde s duchem času, jakož i že výrobky jeho stojí na výši doby.

Samozřejmě, že zboží tohoto druhu získávalo si u nás stále větší okruh konsumentů a podnik musil proto býti rozšiřován z malých začátků na stále větší a větší podnik. Této oblibě zboží v nemalé míře napomáhalo i naprosto solidní a reelní jednání firmy se svými zákazníky, neboť zakladatel již tehdy se v obchodě řídil heslem: „Náš zákazník — náš pán“.

Aby vyhověti se mohlo četným objednávkám a pak aby strojní zařízení k výrobě mohlo býti zdokonaleno, přikročeno bylo r. 1910 k postavení nové moderní tovární budovy, jejíž pracovní místnosti zaujímají plochu 1800 m². Budova postavena dle nejnovějších vymožeností techniky, t. j. ze železobetonu. Tím dosaženo nejen výtečného osvětlení množstvím oken, ale i ideální čistoty, neboť ze železobetonu zhotoveny stropy i podlahy ve všech poschodích. Roku 1912 počato s výrobou čokolády v této nové budově na nových nejmodernějších strojích, které stále až do dnešní doby, podle pokroku strojní techniky, jsou doplňovány resp. zdokonalovány. Podle posledních poznatků má totiž na jakost i chuť čokolády vedle dobrých zralých bobů kakaových hlavně zpracování na četných speciálních zjemňovacích, dělících a chladících strojích nesporný vliv, mimo celé řady balících strojů, které zase mají význam úsporný a hlavně hygienický. Jmenovaná firma v tomto ohledu nikdy nešetřila a používá dnes k výrobě kolem 70 strojů, takže čokoláda a kakao její, vyrobené na základě dlouholetých zkušeností a na nejmodernějších strojích, vynikají nejen velmi lahodnou chutí, ale i lácí. — Firma vyrábí veškeré druhy čokolády, počínajíc čokoládou k vaření až do nejjemnějších druhů čokolád vanilkových, též různé druhy jemných desertů, pralinek, pastilek, plněné a oříškové čokolády atd. Největší popularitě těší se mimo to značky: Impo, Hořká, Miko, Mléčná, Mokka, Koruna, Pomeranč, Dagmar, Kosmos, Saturn, Radio, Magnet, Švýcarská mléčná a j.

Union, továrna na čokoládu, cukrovinky a poživatiny v Olomouci, spol. s obm. ručením

Starý tento závod přešel v roce 1918 koupí do majetku nynější společnosti, jejíž podílníci jsou přední osobnosti města Olomouce a okolí. V druhé polovině roku 1919 byl uveden v chod a vyrábělo se v něm 400—500 kg čokolády denně. Stálá snaha vyráběti zboží co nejlepší a levné z dobrých a úplně uzrálých bobů kakaových, měla za následek stoupající poptávku ze všech oblastí republiky československé, kteréž nemohlo býti pro malou výrobu vyhověno. V důsledku toho byla továrna při nepřetržité výrobě během roku 1923 přestavěna, přikoupeny samočinné stroje nejmodernějších soustav, takže dnešní výkonnost stoupla na 3500 kg čokolády a jiných výrobků denně. Splacený kapitál kmenový obnáší 1,560.000 Kč a zaměstnává se nyní 70 dělníků, 7 úředníků, 3 zřízenci a 6 cestujících. Pohon parní a elektrický o 160 HP jest k dispozici. Závod byl během celého loňského a letošního roku plně zaměstnán a lze totéž doufati i do budoucnosti, obzvláště bude-li v dohledné době umožněn vývoz do starých odbytišt v Polsku, Jugoslavii a Uhrách, kamž bylo dříve značné množství zboží vyváženo. Cílem firmy „Union“ zůstává heslo „Jakostí k úspěchu“.

Průmysl karlovarských oplatků

Některá města v československé republice jsou známa určitým druhem průmyslu, jenž je znám tradičností výrobků nejen v republice, ale i ve všech státech zahraničních, kam se zboží po mnoho desítiletí vyváží a kde se těší hojnému odbytu. Dnešní světový hospodářský stav nedovoluje však mnohým podnikům tohoto druhu, aby se plně rozvinuly a využily všech svých sil k uplatnění na zahraničním trhu.

Podobnou tradici výroby má také město Olomouc se svým okolím a to výrobu cukrovinek a cukrovinkového zboží. Ve Velkém Olomouci je několik větších průmyslových závodů tohoto druhu, jediný však z nich, zabývající se speciální výrobou jemných karlovarských oplatků, je továrna „Toko“ spol. s ruč. o. v Olomouci-Pavlovicích. Firma „Toko“ je první moravská továrna na karlovarské oplatky, piškoty, suchary, čajové i zákuskové pečivo a cukrovinky a byla založena roku 1877 panem T. Zelinkou. Zakladatel závodu budoval podnik z malých poměrů a dopracoval se svojí energií, pílí a přičinlivostí již před válkou takových výsledků, že zaměstnával až přes 30 dělníků. Závod súčastnil se v roce 1901 mezinárodní výstavy v Nizze a byl na obou těchto výstavách vyznamenán první zlatou cenou a diplomy. Po smrti zakladatele byl závod rozšířen přístavbou nového továrního traktu v roce 1913, ve kterém se však počalo pracovati až před vypuknutím světové války v roce 1914. V době války pracoval podnik ve velmi omezené míře. Příčinou toho byl nedostatek cukru a jiných surovin a nedostatek odborných pracovních sil. Po válce počal však podnik pracovati úspěšněji a zaměstnával již v roce 1921 8—10 dělníků. V tomto roce byla přeměněna firma ve společnost s ručením obmezeným a změněno také její jméno. Dnešní název společnosti je „Toko“ společnost s r. o. první moravská továrna na karlovarské oplatky, piškoty, suchary, čajové i zákuskové pečivo a cukroviny v Olomouci-Pavlovicích.

Od této doby byl závod zmodernisován, a uveden do předválečného chodu, takže nyní zaměstnává 85 dělníků a úředníků. Je to podnik jediný svého druhu v československé republice, neboť zaměstnává se na prvním místě výrobou světoznámých a renomovaných karlovarských oplatků, všech druhů oplatkového plněného zboží, čajového i zákuskového pečiva, sušenek, perníků, sucharů, piškotového zboží, orientálských cukrovinek, drageé a kanditů. Dobrá pověst podniku datuje se již z dob mírových a bylo již tehdy známo, že továrna v Pavlovicích vyrábí zboží jen nejlepší jakosti. Je toho důkazem, že závod dodával svoje výrobky do celého území bývalého Rakouska Uherska, Rumunska, Bulharska i Ameriky. Lze proto výrobky závodu „Toko“ všemu konsumujícímu obyvatelstvu co nejlépe doporučiti. Dobrou jakost výrobků s ochrannou značkou „Toko“ dokazuje velká obliba jak v obchodech cukrářských, tak také v obchodech lahůdkářských, vinárnách, kavárnách a restauracích.

Hanácké továrny poživatin a nápojů „Klas“, akc. spol., v Olomouci

vlastní parní mlýn se sušárnou, továrnu na výrobu kávových náhražek a sladové kávy ve Slatěnicích a pivovar se sladovnou ve Velké Bystřici. Firma tato má 5 milionů Kč akciového kapitálu a jest jednou z největších jednotek hospodářských na Olomucku a v oboru poživatinovém největší na Moravě vůbec. Jmenované závody této firmy jsou nejmoderněji vybaveny a zařízeny. Parní mlýn má výkonnost cca 5 vagonů denně, má vlastní skladiště železo-betonová za účelem skladování obilí, kteráž s reservoiry ve mlýně pojmou asi 140 vagonů obilí. továrna na kávové náhražky má vlastní sušárnu a výrobky její v oboru cikorky uváděny jsou na trh pod značkou „Hanačka“, obilné kávy pak pod značkou „Olomucká sladová, žitná káva“ atd. Továrny vyrábějí a obchodují i polotovary pro jiné továrny z tohoto oboru. Pivovar, kterýž vlastní tato firma, nalézá se ve Velké Bystřici u Olomouce a má též svoji sladovnu, ve kteréž vyráběn slad nejen pro spotřebu vlastní, nýbrž i pro export. V pivovaře je též menší výroba likérů a sklad vína. Závody tyto přes to, že vybaveny jsou nejmodernějšími stroji, k jichž obsluze zapotřebí jest velmi málo lidské síly, zaměstnávají asi 150 dělníků a zřízenců.

Hanácký akc. pivovar rolnický se sladovnou v Olomouci

Kdo by neznal Hanácký pivovar v Olomouci? Každý návštěvník z Čech na Moravu a Slovensko a opačně každý návštěvník se Slovenska a Moravy do Čech, jedoucí dvojkolejnou tratí Přerov—Olomouc, jest příjemně překvapen před samými branami Velkého Olomouce nádherně vybudovaným pivovarem a sladovnou, jež postaveny jsou na nejživější přímo tepně komunikační celé republiky.

Není to suchoparná fabrika, ale účelně a moderně, se vzornými výrobnami a znamenitými sklepy, uměle a dokonale chlazenými, vybudovaný akciový pivovar s rozsáhlou sladovnou, při jejichž stavbě pečlivě dbáno i architektonické úpravy, takže celý podnik i se svým okolím, parkem, rybníky a ostatními souměrně a účelně položenými závod. budovami tvoří překrásný celek.

Hanácký akciový pivovar rolnický se sladovnou v Olomouci založen byl sdruženým úsilím rolnického venkova s městskou inteligencí olomuckou v roce 1896 jako podnik svépomocný. V tehdejších dobách byly to hlavně německé pivovary, které zaplavovaly svým výrobkem zámožné obce naší Hané, což pociťovali přirozeně naši národní a národohospodářští pracovníci jako veliké pokoření.

Akciový kapitál společnosti obnáší 1,000.000 Kč. Válečnými poměry byl pivovar, jako každý jiný, ve výrobě své značně obmezen, přes to však po dvouleté volné soutěži pivovar již v kampani 1923–24 dosáhl předválečné výroby.

„Hanácké pivo“ stalo se oblíbeným a hledaným a nalezlo velká nová odbytiště: Nové sklady v Novém Jičíně pro celé Kravařsko, ve Velkých Kunčicích nad Ostravicí pro Mor. Ostravsko a Těšínsko, v Kateřinkách pro Opavsko a Hlučínsko, mimo exposituru ve Slatině pro Bílovecko a moravské enklávy. Ostatní dříve stávající sklady v Dolanech, Kroměříži a Zábřehu v nejkratší době poválečné zreorganisovány a uvedeny do bezvadného chodu, takže může se směle říci, že Hanácký pivovar v Olomouci je mezi prvními pivovary na Moravě, který právě docílil, ba dokonce převýšil svou výrobu předválečnou. Okolnost ta svědčí nejlépe jak o výborné jakosti hanáckého piva, tak o finanční síle podniku.

V pobočném pivovaře v Dolanech, který zakoupen byl v roce 1903 od tehdejšího knížete Liechtensteina, zřízena byla mimo sklad piva výroba sodovek, limonád a likérů, kdežto výroba piva a sladu koncentrována byla do Hanáckého pivovaru v Olomouci.

Stejně jako hanácké pivo těší se i hanácký slad, vyrobený v naší sladovně z hanáckých ječmenů, nejlepší pověsti, jak doma, tak i v pivovarských kruzích cizozemských.

Hanácké-rolnické akciové závody: pivovar se sladovnou, parní mlýn a lihovar v Těšeticích u Olomouce

Závody postaveny v roce 1594 řádem premonstrátů, staly se později majetkem rodiny Liechtensteinů, a pak firmy Bratří Kubelkových. Tento do té doby německý majetek koupen byl v roce 1898 dnešní akciovou společností a sice tehdy na záchranu českých záložen, které u veliké důvěře financovaly firmu Kubelkovu a tím dostaly se i se jmenovanou firmou na pokraj úpadku. Akciový kapitál obnášel původně 480.000 K, dnes činí 960.000 Kč.

O existenci těšetického pivovaru jsou mnohé historické zmínky a ve spisu dra d‘Elverta z r. 1870 uvedeno jest, že těšetické pivo a skrbeňské (dnes již zrušený pivovar) vynikalo již r. 1804 na celé Moravě svojí jakostí nad jiné. V Těšeticích nacházejí se dodnes staré, dobré, na původní dobu velmi prostorné a nádherné sklepy ležácké a kvasírny, dosud až na jedno rozšířené a zvýšené oddělení v původním stavu. Postupem času byl tento starý pivovar a sladovna přestavován a rozšiřován. Zejména po požáru v roce 1911 byly závody rozšířeny a náležitě renovovány po stránce budov, strojního zařízení a umělého chlazení, a postaveny na výši doby, takže lze docíliti prvotřídní jakosti piva i sladu.

Před válkou vařeno ročně 33.000 hl piva a sladováno 110 vagonů ječmene, vedle čehož ve zvláštním oddělení vyráběno 1600 hl likérů. Přilehlý mlýn, zařízený nyní na pohon vodní a elektrický, zaměstnán jest selským mletím pro okolí. Při normálním provozu zaměstnáno 7 úředníků, 64 dělníci. Dnešní všeobecný konsum piva oproti předválečnému jest asi poloviční, dle čehož jsou také pivovary přibližně zaměstnány. Těšetický pivovar v běžící kampani stoupl oproti loňsku v odbytu piva o 31 procent, normálním způsobem. Správa závodu nežene se za překotně vzrůstajícím odbytem piva za každou cenu, nýbrž získává pouze rentabilní odbytiště, hledíc při tom v první řadě k tomu, aby solidarita mezi českými závody byla zachována, jakož i aby výrobek byl prvotřídním, za kterýmžto účelem nelituje žádných nákladů na investice a nákup prima surovin, kterážto taktika potkává se s dobrým výsledkem jak ve příčině obliby výrobku, tak také důsledně ve příčině finanční prosperity závodu samého. Závody byly vždy slušně rentabilními, a v poslední kampani platily 15 procent dividendy z kapitálu v roce 1921 schválně zdvojnásobeného, a hleděly vždy svým národním povinnostem dle své možnosti dostáti v míře nejvyšší.

Pravovárečné měšťanstvo města Olomouce nást. A. R. Zadražil

Pivovar bývalého pravovárečného měšťanstva, maj. A. R. Zadražil, je nejstarší podnik nejen na Moravě, ale i v celé republice i bývalého Rakousko-Uherska. Podnik ten požíval již výsady od Přemyslovců a jejich předchůdců. Mimo pivovar jsou přičleněny ještě jiné podniky a to: starý pivovar, dvě sladovny, lihovar a různé jiné reality.

Pivovar je zařízen na výrobu 120.000 hl a sladovny mají roční kapacitu 500 vagonů sladu, lihovar vyráběl dle dřívějšího kontingentu asi 3000 hl lihu. Pivovar má též vlastní stroj na výrobu ledu a denní kapacitou 150 q ledu, vyrábí piva světlá a tmavá 10°, 12° a 15°, slady typu plzeňského a vídeňského.

Nejstarší stávající historické dokumenty datují se z roku 1050. Závody tyto patřily 348 měšťanům města Olomouce a byly rozděleny na 348 domů a tyto pravovárečníci byli majiteli těchto podniků asi 1000 let, a přešly veškeré podniky prodejem v únoru 1922 na nového majitele A. R. Zadražila, který je zároveň majitelem pivovaru v Brně.

Pivovar vyráběl ještě před válkou 60–70.000 hl piva ročně, po čas války následkem nedostatku suroviny a omezené výroby klesla výroba na 20.000 hl. Sladovny pracují s kapacitou asi 400 vagonů ječmene.

Kmenový kapitál za objekty zaplacený činil v roce 1922 8,000.000 Kč. Z toho připadlo každému jednotlivci na pravovárečné právo Kč 10.000˙—.

Pivovar a sladovny zaměstnávají nyní 9 úředníků a 47 dělníků a při normálních poměrech lze zaměstnati dvojnásobný počet těchto sil.

Pivovar vystavuje svá piva v Olomouci a okolí, poněvadž bývalý vývoz piva do Polska, Rakouska a Německa následkem nynějších valutárních poměrů jest nemožný.

Sladovna v Lafayettově ulici vyrábí slad pro vlastní potřebu a pro prodej v republice.

Druhá sladovna v Sokolské třídě má hlavně vývoz do ciziny, který jest vázán na sladový syndikát.

První olomucká a hanácká továrna na kysané zelí Ant. Neoral v Olomouci

Majitelem a zakladatelem podniku, který jest v tomto oboru jedním z nejstarších a toho času největším na Moravě, jest p. Ant. Neoral.

Roku 1888 založena malá továrna na výrobu olomuckých syrečků, která dosti dobře prosperovala, takže byla již roku 1895 přesídlena do nové výstavné továrny, jež po několika letech opět zvětšena a konečně roku 1900 přeložena její činnost hlavně na výrobu kysaného zelí. Podnik tento byl toho času jediným v celé severní a střední Moravě. S počátku setkával se tento tovar s menšími překážkami v odbytu, jelikož téhož času známo bylo jen zelí brněnské (modřické), které ovládalo téměř celý kraj. Však následkem výhodného položení továrny a hlavně zásluhou výborné jakosti tovaru získána velmi rychle půda a za několik let bylo „Neoralovo zelí“ hledáno v celém bývalém Rakousku ba i za hranicemi. Mezi touto dobou bylo však též pilně dbáno výroby syrečků, které byly vyváženy do téměř celé Evropy a velmi často též za moře. Asi r. 1907 přikročeno k otevření dalšího oddělení a sice k výrobě hořčice. Tuto výrobu, ač dosti dobře prosperovala, bylo nutno již na počátku války zastaviti. V té době počala se v oboru zelařství činiti konkurence a tak zřízena konkurenční továrna v Kroměříži a v Olomouci. Však všechny tyto podniky, ač stejného rázu, se dosti dobře snášely, neboť spotřeba kysaného zelí byla tehdy značná a odbyt byl veliký. S válkou, která se r. 1914 dostavila, přišla i morová rána na průmysl zelařský. Ježto kysané zelí bylo velmi hledaným, počaly růsti zelárny, možno-li je tak nazvati, jako houby po dešti. Kde jaký krmník a stodola nesla nápis továrny na kysané zelí. A tak dobrá jakost tohoto známého moravského výrobku trpěla ovšem nemálo a to přičiněním novopečených výrobců kysaného zelí, kteří o tovární výrobě tohoto artikulu neměli ani ponětí. Nutno podotknouti, že v témže čase byla zastavena výroba syrečků, neboť se setkávala s nepřekonatelnými obtížemi. Po převratě nastala krise, jež se dala očekávati. Mnoho zeláren, malý odbyt, obtíže s vývozem a konečně veliké valutové rozdíly okolních států. V poměrech předválečných zaměstnávala továrna v době kampaně asi 50 dělníků a 4 úředníky, nyní zaměstnává v době kampaně jen asi 15 dělníků a 3 úředníky. Výroba kysaného zelí neobnáší ani čtvrtinu co v době předválečné. Jest si dlužno přáti, by se zlepšily poněkud poměry v Polsku, kde by se našlo opět výborné odbytiště pro náš výrobek. Letošní odbyt kysaného zelí do Německa byl pouze přechodný a to následkem tamější neúrody. Též Rakousko by potřebovalo větší kvanta toho výrobku, však i tam jsou poměry posud neurovnané. Posledního roku zavádí se v podniku nové odvětví a sice nakládání okurků. Ježto se zkouška z roku minulého setkala s dobrým výsledkem, možno doufati, že toto odvětví bude též prosperovati alespoň průměrně.

Olomucký tvarůžek

Jako má Brno svoje sukna, Praha šunky, Ostrava železo a uhlí, Pardubice perník, má Olomouc své tvarůžky.

Jste-li daleko za hranicemi, ať už na kteroukoli světskou stranu, kde lidé ani nevědí, do které země umístiti správně Olomouc, každý přece Olomouc zná dle toho, že se tam vyrábějí olomucké tvarůžky.

A jelikož „nemo profeta in patria“, není ani olomucký tvarůžek ceněn tak u nás doma, jako cení jej naši zahraniční sousedé, čehož dokladem jest, že téměř tři čtvrtiny výroby odcházejí za hranice a zároveň se slovenskou brymzou tvoří dva speciální výrobky sýrařské naší republiky, vyvážené do všech téměř zemí.

Olomucký tvarůžek a slovenská brymza jsou naše originály v oboru sýrů, ostatní výrobky, ať už roqueforty, romadoury atd., jsou jen napodobeniny originálních sýrů francouzských, holandských, nebo švýcarských.

Původ olomuckého tvarůžku jest prastarý, neboť již švédské pluky za 30tileté války pochutnávaly si v kraji olomuckém na zvláštním druhu sýra „prodávaného v malých, oblých kouscích.“

V kraji olomuckém bylo sýrařství již ode dávna rozšířeno a výrobky odtud těšily se znamenité pověsti pro svou specifickou jakost. Původem této dobré jakosti byl jednak chov dobytka, jsoucí na Olomucku na vysokém stupni vývoje, jednak chemické složení půdy, takže dobytek s potravou i pitím přijímá zvláštní látky pro jakost mléka a tudíž i sýru důležité, konečně pak, že systémy výroby přenášely se v rodinách s pokolení na pokolení.

Na střední a severní Moravě vyráběly se různé druhy i jiných sýrů, ale vývojem převládal přirozeně výrobek speciální, t. j. olomucký tvarůžek. Bylo hojně pokusů, pravé olomucké tvarůžky napodobiti, ale obecenstvo samo odmítlo ty různé „olomucké tvarůžky“ z Liberce, České Lípy, Brna nebo Ostravy, ježto z originálních olomuckých tvarůžků měly pouze tvar a více nikoli.

Vážné pokusy napodobení olomuckých tvarůžků děly se v některých státech, kde mají nadbytek dobré tučné suroviny, mléka i tvarohu. V první řadě je to Maďarsko a Jugoslavie. Mlékárny a sýrárny maďarské přeplatily nejlepší síly odborné našich sýráren a pokoušely se zavésti týž systém výroby jako je na Olomucku. Ale pokusy tyto končily nezdarem, ježto jednak jejich surovinám scházela ona chemická součástka, kterou obsahuje surovina severomoravská, jednak systém výroby je komplikovaný a dokonale zná ho pouze vždy člen rodiny a ne síla zaměstnaná, která ovládá vždy pouze jednu část výroby.

Výroba olomuckých tvarůžků jest provozována v 72 závodech, z nichž 19 jest větších. Sídlem závodů jest Olomucko, Prostějovsko, Lošticko a Litovelsko. Roční výroba jest značná a skonsumuje se asi s jedné třetiny na trzích domácích a se dvou třetin za hranicemi. Kapacita vývozu jest průměrem týdně dva vagony. — Ze zahraničních trhů přichází v úvahu v prvé řadě Rakousko, pak Jugoslavie, Italie atd. — není však také řídký údaj, že Olomouc posílá svůj vonný pozdrav do Paříže, Marseille, Londýna, Kaira, Alžíru — a také za Oceán ke „strýci Tomu“. — Na dalekou cestu musí býti ovšem olomucký tvarůžek jinak vyroben i vypraven, než na krátkou cestu po republice, nebo do Vídně.

Na blízký export balí se olomucký tvarůžek pouze do pergamenu, ale na daleké cesty vypraven je nádherněji, ve staniolu a i s pentličkou v národním vzorku.

Závody sýrařské z kraje olomuckého, ze severní a střední Moravy sdružily se ve „Svaz sýráren severomoravských a středomoravských“ se sídlem v Olomouci, jemuž v čele jest R. Hrabě z Olomouce, J. Dubský, K. Pivný a S. Ekstein z Loštic, J. Schindler a F. Filip z Hněvotína a L. Burian z Prostějova.

Olomucký tvarůžek chtě nechtě zůstane v cizině pro Olomouc legitimací, neboť zůstane pro cizince vždy spjat se jménem Olomouce a kdybychom měli v Olomouci památnosti nevím jaké, ozve-li se v Italii, Jugoslavii, ve Francii jméno našeho staroslavného města, ozve se ihned všetečná otázka cizincova, „zdaž je to tam, kde vyrábí tvarůžky“, při čemž i nejzavilejší nepřítel Němců v Italii, nebo Francii použije ultraněmeckého přísloví „stinkt, aber gut“.

Aby pak malý, zlatožlutý olomucký tvarůžek representoval v cizině svou metropoli dobře, o to starati se jest povinností Svazu.

*

Jak už řečeno všech závodů na výrobu tvarůžků v našem kraji jest 72, z toho v Olomouci 2 větší a 3 menší, v Hněvotíně 5 větších a 31 menších, v Lošticích 7 větších a 16 menších, v Prostějově 2 větší a 3 menší, v Litovli 2 menší a v Mohelnici 1 menší.

KOVOPRŮMYSL

Moravské ocelárny a železárny, akc. spol. v Olomouci

poutají na sebe pozornost svými pěti vysokými komíny továrními ve čtvrti Řepčíně na obvodu Velkého Olomouce ve směru od Prahy.

Podnik založen téměř před 20 lety na místě bývalé Brochovy továrny na spodium a kostní klih, kterou v r. 1905 koupil Fr. Pospíšil a zařídil v původních budovách strojírnu na běžné práce strojnické a výrobu hospodářských vidlí a vozových náprav. Podnik o několik let později se rozšířil o slevárnu šedé litiny, nově vystavenou budovou „Leopoldina huť“. V r. 1909 stává se majitelkou podniku Mor. agrární a průmyslová banka v Brně a ustavuje spol. s r. o., která přebírá podnik i s dřívějším výrobním programem. V r. 1910 přeměněna forma společnosti na akciovou společnost s kmenovým kapitálem ½ mil. korun, původně převzatá výroba rok od roku zvětšována a přibírána další nová odvětví výroby. V r. 1912 zavedena výroba kujné litiny v nově postavené budově, o rok později začato se stavbou závodní elektrické centrály a stavbou budovy ocelárny, která pak v r. 1914 zahájila provoz. Přiměřeně tomuto zvětšení závodu zvýšen byl akc. kapitál vydáním nových akcií na 1 milion korun. Do období světové války vstoupil podnik v důsledku tehdejší průmyslové stagnace ne zplna zaměstnán, byl ke konci roku 1914 zabrán vojenskou správou a výroba upravena byla pro vojenské účely. Rozšířený provoz vyžádal si v r. 1917 zvětšení elektrické centrály a dalších investic a s tím spojeného zvýšení akciového kapitálu na dva mil. korun. Podnik dále rozšířen přístavbou ocelárny a započato v témž roce s výstavbou budovy pro nové pracovní odvětví. Stavba tato, v r. 1918 přerušená, byla dokončena v roce 1920 a současně zvýšen v r. 1919 akciový kapitál na 4 mil. korun. V době popřevratové ukončená válečná výroba byla přeměňována na výrobu normální, k jejímuž všestrannému rozšíření snažil se podnik co nejúčinněji pracovati a se zřetelem na dobudování připravovaného nového výrobního odvětví zvýšen v r. 1920 akciový kapitál na 10 mil. korun čsl. V r. 1920 byl podnik plně zaměstnán, ale pociťoval již blížící se všeobecnou hospodářskou krisi a průmyslovou stagnaci, která v r. 1922 dolehla na náš podnik stejně jako na celý hospodářský život republiky a vystupňovala se v prvé polovině r. 1923. Ustálení hospodářských poměrů v druhé polovině téhož roku přineslo pozvolné zlepšení poměrů výrobních, které v roce 1924 pokračuje stále zvýšenou měrou. Podnik jest nyní téměř plně zaměstnán, v některých odděleních dokonce zakázkami na mnoho měsíců napřed zásoben a počtu dělnictva, který činí nyní 700, stále přibývá. Podnik může zaměstnati celkem 1000 dělníků.

Továrna jest vystavěna na rozloze 70.000 m² a umístěna v devíti továrních budovách. Spotřebuje ke svému provozu měsíčně 120 vagonů uhlí a k pohonu závodu 800 koňských sil, vyráběných ve vlastní pohonové ústředně.

Podnik sestává z ocelárny se dvěma Siemens-Martinskými pecemi a náležitě vypravenou hutní laboratoří, sleváren šedé litiny, kujné litiny a slitin kovů, zařízených zvláště na hromadné a přesné strojní formování, s přidruženou specielní výrobou fittingů (trubkových spojek) z kujné litiny a kujné mosazi a příslušnými modelárnami pro výrobu potřebných modelů z dřeva i kovů. Dále z kovárny vyzbrojené parními a četnými transmissními buchary a lisovny s hydraulickými a vřetenovými lisy, zařízených na přesné hromadné kování a lisování zápustkové, jakož i ze strojírny s bohatě obráběcími stroji vypravenou soustružnou a zámečnickou dílnou. Kromě toho obsahuje závod dvě oddělení specielní, nápravárnu a vidlárnu, vypravené vesměs specielními strojními zařízeními na přesnou a hromadnou výrobu příslušného zboží.

Továrna vyrábí veškeré volně i v zápustkách strojně kované neb lisované odkovky a veškeré ručně i strojně formované odlitky z ocelolitiny Siemens-Martinské, z tvrdé oceli, manganové oceli, z šedé litiny strojní ohnivzdorné, hutné amoniakové, tvrzené skořepové, z kujné litiny, z mosazi, bronzů, červené litiny, kujné mosaze a kujné bronzi, hliníku, jakož i veškerých specielních slitin kovů. Zvláště vyrábí veškeré odlitky a výkovky pro strojírny, továrny na hospodářské stroje, továrny na elektrické stroje a zařízení, továrny na zámečnické zboží, vagonky, zbrojovky, železnice, polní a úzkokolejné dráhy, kolečka a dvoukolí všech druhů pro vozíky důlních a polních drah. Dále vyrábějí závody veškerý železniční materiál jako nárazníky, nárazníkové koše, brzdové špalky, vagonová ložiska obyčejná i válečková, lokomotivní hvězdice, součásti výhybek a křižovatek, srdcovky, hrotnice, pokladnice, brzdové špalíky a veškerou drobnou vagonovou armaturu kovanou neb z kujné litiny. Zvláštní výrobu tvoří fittingy (trubkové spojky) všech druhů a velikosti, hladké, neb obrubové, černé i zinkované, surové i s řezaným závitem a to pro vodovody, plynovody a veškerá parní potrubí a parní neb vodní topení. Tato výroba fittingů byla zavedena teprve před několika roky, aby čsl. republika i v tomto zboží byla soběstačná a nebyla odkázána na drahé zboží, hlavně švýcarské neb německé. Výroba tato jest nyní v plném provozu a na bezkonkurenční výši situace. Další specielní výrobu tvoří výroba veškerých náprav vozových i kočárových všech tu- i cizozemských druhů, specielních náprav, veškeré druhy vojenských náprav pro vozy, polní kuchyně, kovárny, pekárny, pontonové vozy atd. V této specielní výrobě jest náš závod jediným v čsl. republice, který vyrábí veškeré druhy náprav. I v této výrobě bylo docíleno s úspěchem osamostatnění čsl. republiky proti dřívějšímu ovládání našich trhů výrobky štyrskými, jež naše nynější výrobky provedením značně předčí. Výrobky naše mimo domácí odbyt jsou v značné míře exportovány nejen téměř do všech států evropských, ale i do zámoří. Specielní výrobu tvoří konečně výroba vidlí hospodářských i průmyslových veškerých tu- i cizozemských druhů. I v této výrobě jsme tak zařízeni, že veškerý odbyt čsl. republiky pro nás nestačí a naše výrobky mimo na domácím trhu nalézají uplatnění exportem téměř ve všech státech Evropy i ve státech zámořských.

Ač hospodářské a výrobní poměry se v poslední době značně zlepšily, přec nedosahuje zaměstnanost závodu dosud plně jeho kapacity. Domácí odbyt proti předešlým rokům značně stoupl, ale nedosahuje dosud normální výše. Mimo to byl závod svými výrobky pevně a v značné míře zaveden na trzích zahraničních, v dnešní době však nepříznivými poměry valutárními a ostrou konkurencí hlavně Rakouska a Německa je export velmi oslaben a ceny velmi stlačeny.

Závod náš snaží se jako celý ostatní průmysl čsl. uhájiti si všemi svými silami zahraniční odběr, musí však býti tato snaha našeho průmyslu státem ještě důrazněji podporována, aby při obchodních smlouvách se sousedními státy nebyly vývozní podmínky našeho průmyslu oslabovány k prospěchu průmyslu těchto států sousedních.

„Kosmos“, výroba kamen a železárny, akc. spol. v Olomouci

Tento závod založen byl r. 1907 kapitálem 200.000 Kč, jenž postupně zvýšen na 3,000.000 Kč. Počátkem zaměstnáno bylo přibližně 70 dělníků, který počet stoupl za válečných let na více než 400 dělníků. Nyní zaměstnává závod 300 dělníků.

Podnik se skládá ze slévárny šedé litiny a kovů, strojírny a kamnárny s příslušnými pomocnými dílnami.

Hlavní výrobky jsou: šedá litina, mosaz a bronz pro vlastní potřebu, jakož pro jiné strojírny, kovové galanterní zboží atd.; strojky na maso a na housku, mlýnky na mák a mandle, plynovařiče, líhové vařiče, strojky na zmrzlinu, universální strojky pro domácnost, kuchyňské váhy, hmoždíře, elektrické žehličky, plynové žehličky, americké žehličky, žehličky leštící, žehličky na uhlí a pražiče kávy; irská kamna stáložárná, americká kamna stáložárná, Meidingerova kamna, regulační kamna násypná, kamna pro otápění dřívím, pilinová kamna, kamna lidová a různá kamna plechová. Sporáky pro domácnost všech velikostí a provedení, vložky do kamen, kostry ke kamnům kachlovým, prsa a představné plotny ke kamnům kachlovým, dvířka ke kamnům kachlovým, předložky ke kamnům a veškeré druhy kbelíků na uhlí.

Vývoz: Strojky na maso a žehličky uhelky do Polska, Rumunska, Maďarska, Jugoslavie, Bulharska, Turecka, Syrie, Egypta, Tunisu a Francie. Šedá litina do Rakouska, Uherska a Rumunska.

Vývoz obnáší toho času asi 15–20% celkové výroby a zvýšil by se ihned, kdybychom mohli zřizovati v cizině konsignační sklady a poskytovat cizozemským zákazníkům úvěr. Další překážka obchodu s cizinou je nedostatek smluv o právní ochraně. Toho času je silná poptávka po našem zboží hlavně ze západních států a to z Francie, Anglie a od hamburských vývozců.

Závod pracuje touto dobou plně až na kamnárnu.

Olpa

K zvláštnostem olomuckého průmyslu náleží plným právem „Olpa“ továrna na zboží kovové v Olomouci, majitel Adolf Pospíšil. Firma založena v r. 1921 pro ruční výrobu se 6 dělníky na zhotovování tvořítek na čokoládu. Během dvou roků rozšířen závod na zařízení strojní tak, že dnes zaměstnává 30 dělníků a jest s to vyrobiti ca 2500 tvořítek na čokoládu během jednoho pracovního dne. Počet tento bohužel doposud dosažen nebyl, ač poptávka a možnost odbytu stává. Nedostatečné místnosti brání přibrati potřebné pracovní síly k adjustaci a konečnému ručnímu dohotovení forem a postavení dalších menších strojků, k dokončení nutných.

Mimo tvořítka na čokoládu vyrábí se: Formy na obuvnický vosk, mýdlo, formy pro různé zboží lékárnické, pečící plechy na patience a piškotové zboží a tvořítka na malířské barvy vodové.

Veškeré zboží shora uvedené bylo k nám po většině z Německa dováženo, dnes však potřebu vnitrozemskou kryje uvedená firma a mimo toho počíná i s exportem do Francie, Polska a Dánska.

ELEKTROTECHNICKÝ PRŮMYSL

„Telektra“

Tato továrna firmy „Akciová společnost pro výrobu telefonů a telegrafů“ je význačným podnikem v průmyslovém obvodu olomuckém a lze ji dnes řaditi k prvořadým podnikům pro výrobu přístrojů na slabé proudy.

Podnik tento byl v dnešní oblasti československé republiky první v tomto oboru a založen v roce 1904 v malém měřítku dvěma olomuckými obchodníky a sice pro specielní výrobu galvanických článků mokrých a suchých.

V roce 1906 zakoupil tovární objekt Robert z Liebenů a přístavbou značně jej zvětšil. Mimo dosavadní výroby galvanických článků bylo započato též s fabrikací telefonních přístrojů, zvonků, tlačítek, přepínačů atd., určených výhradně pro export.

V roce 1910 byla továrna Liebenova přičleněna koncernu firmy „Telefonfabrik A. G. vorm. J. Berliner“ v Hanoveru a pracovala jako filiální továrna vídeňské továrny jmenovaného koncernu a měla tou dobou asi 120 zaměstnanců.

Po převratu byla v roce 1919 firma společnosti přeměněna a založena za účasti tuzemského kapitálu samostatná akciová společnost, která přizpůsobením se novým poměrům započala s výrobou telefonních přístrojů, telefonních ústředen a jiných pomocných přístrojů pro potřebu státní a během krátké doby kryla část nejnutnější potřeby různých ministerstev.

Již v době předválečné byl podnik důležitým činitelem na světovém trhu v průmyslu slaboproudovém a racionelní výrobou, solidním jakož i levným provedením svých výrobků úspěšně konkuroval s průmyslem říšsko-německým a dociloval značných obratů v dřívějším Rusku, na Balkáně, v Turecku a Belgii. Též ve Francii a Anglii i v zemích Skandinávských, kde slaboproudný elektrotechnický průmysl již tehdy byl značně vyvinut, byly tovary olomucké továrny oblíbeny a ve značném množství kupovány. Značný vývoz byl též do zámoří, hlavně do jižní Ameriky.

Vývoji podniku přispěli technikové, jichž jména jsou ve výrobě telefonů proslulá. Dřívější majitel tohoto podniku, Robert z Liebenu, a jeho spolupracovník ing. Reisz byli vynálezci původní audionové lampy, bez kteréž (ovšem ve změněné formě) jest dnes radiotelegrafie a telefonie nemyslitelna. Velká část zapracovaných odborníků slaboproudého oboru elektrotechnického byla v továrně olomucké vychována a zaujímá dnes namnoze velmi čelná vedoucí postavení.

Společnost snaží se — namnoze s úspěchem — navázati dřívější zahraniční styky a vyváží opět, ovšem v poměrně malém množství, svoje výrobky do Turecka, Rumunska, Řecka a Číny. Do Jižní Ameriky a Anglie bylo taktéž dodáno mnoho desetitisíc náhlavních sluchátek pro radio-telefony a dává se těmto výrobkům pro jejich výbornou jakost proti levným výrobkům říšsko-německé konkurence přednost.

Pro státní telefonní správu byly v továrně vyrobeny meziměstské ústředny pro Karlovy Vary a Teplice-Šanov.

Od 1. ledna 1924 přešly veškeré akcie společnosti do českých rukou. Zároveň byla zřízena ústřední a prodejní kancelář v Praze I., Perštýn 6.

V továrně, jejíž pracovní plocha obnáší 5600 m², nalézají se dobře organisovaná jednotlivá výrobní oddělení jako: nástrojovna, lisovna, soustruhárna, brusírna, niklovna, lakovna, truhlárna, výroba galvanických článků, montáž aparátů a telefonních ústředen jakož i různá jiná administrativní a provozní oddělení.

Strojové zařízení továrny vyhovuje všem požadavkům a výkonnost inteligentního odborného dělnictva dosáhla téměř předválečného stupně.

Společnost zaměstnává nyní celkem 220 zaměstnanců, z nichž mnozí pracují výhradně na zdokonalení výrobků a lze se nadíti, že i v době budoucí zůstane podnik průkopníkem našeho slaboproudého elektrotechnického průmyslu.

Lze předpokládati, že v dohledné době bude opět postupně získán dřívější odbyt v plném rozsahu jak v tuzemsku tak i v cizině.

Křižíkovy závody

„Českomoravské elektrotechnické závody Fr. Křižík, akc. spol. v Praze-Karlíně“ byly založeny r. 1884 drem h. c. Ing. Frant. Křižíkem, vynálezcem první řiditelné obloukové lampy elektrické, oceněné zlatou medajlí na světové výstavě pařížské roku 1883 a patentované ve všech státech. Z malých počátků v tak zvané „Staré Daňkovce“ v Karlíně, kam přenesl Křižík v tomto roce svoji pokusnou elektrotechnickou dílnu z Plzně, vyrostla první česká nejvýznamnější elektrotechnická továrna v Praze-Karlíně, v níž začaly se vyráběti elektrické stroje pro výrobu elektrické energie k osvětlování a později pro přenos síly závodů průmyslových, podniků soukromých, měst a celých krajů. Touto firmou byla též v roce 1888 postavena a zařízena první větší městská elektrárna na Žižkově. V roce 1891 dodaly závody Křižíkovy elektrické osvětlení a elektrický pohon pro různá průmyslová odvětví na výstavě této zastoupená a rovněž známá světelná fontána této výstavy byla projektem a dílem Křižíkovým, právě tak jako první pokusná trať elektrické dráhy v Čechách, jež vedla z Letné Oveneckou třídou na výstaviště. V 5 letech nato následovalo zařízení pouličních elektrických drah v Praze. V březnu 1896 zahájena doprava na elektrické dráze z Karlína do Libně, postavené a vedené ve vlastní správě Křižíkově. Prvou elektrickou hlavní dráhu mezi Táborem a Bechyní postavily závody tyto roku 1903 spolu s vlastní elektrárnou pro pohon dráhy k zásobování města Tábora elektrickou energií. V následujících letech postaveny v řadě měst v Čechách a na Moravě vlastní elektrárny, z nichž uvésti sluší na př. Pardubice, Horažďovice, Klatovy, Vys. Mýto, Hradec Králové, Hořice, Polička, Chotěboř, Skutč, Česká Třebová, Hořovice v Čechách, Trávník v Bosně, Sisak v Chorvatsku, Petrině, rovněž v Chorvatsku, jako i celá řada elektráren na Moravě: Prostějov, postavena již v roce 1897–8, Litovel v r. 1909–10, Luhačovice v roce 1910–11, rozšíření velké družstevní elektrárny ve Věrovanech, rozšíření elektrárny města Přerova, postavení nové městské elektrárny v Hodolanech v letech 1911–12, Tovačov ze mlýna p. Ing. Přečka, pro město Telč třífázová elektrárna v roce 1914. Pro využitkování vodní síly řeky Moravy postavily a zařídily závody Křižíkovy hydroelektrárnu třífázovou o vysokém napětí pro firmy Hubert Plhák v Háji u Mohelnice v roce 1912, jakož i nové hydroelektrárny pro firmu Radomír a Karel Plhákové, rovněž v Háji a pro Miroslava Plháka v Nových Mlýnech u Litovle v letech 1919–22. Zejména po zřízení Československé republiky súčastnily se závody Křižíkovy velmi čile elektrisačního ruchu na Moravě a provedly celou řadu rozvodných sítí vysokého napětí pro zemědělské elektrárny Plhákovy, jež později získány akciovou společností Severomoravských elektráren v Zábřehu. V letech 1919 a dalších zařídily závody tyto rozvodny velkého slohu ve velkoelektrárně akciové společnosti Středomoravských elektráren v Přerově, v jichž obvodu prováděly a provádějí dosud celou řadu rozvodných sítí vysokého i nízkého napětí. V poslední době provedly Křižíkovy závody též zařízení velké nové rozvodny pro vysoké napětí v městské elektrárně v Prostějově. Dály podobným způsobem súčastnily se na elektrisaci obvodu akciové společnosti Moravsko-slezských elektráren v Mor. Ostravě, kdež dodaly a provedly hlavně též zařízení transformačních stanic při jamách „Karolina“ a „František“, dále řadu sítí vysokého i nízkého napětí s elektrisací měst Místek a Frýdek. Rovněž v obvodu akciové společnosti Západomoravských elektráren v Brně s ústřední elektrárnou v Oslavanech provedly Křižíkovy závody celou řadu významných zařízení s transformačními stanicemi a místními rozvodnými sítěmi. V letech 1919–1923 provedly Křižíkovy závody úplné elektrické zařízení jedné z největších hydroelektráren v našich zemích „Na Strži“ v Kroměříži na řece Moravě, kde prozatím postaveny jsou dvě „Kaplanovy“ turbiny přímo spojené s vertikálními alternátory Křižíkovými pro výkon as 2000 KS s úplnou rozvodnou pro vysoké napětí; hydroelektrárna tato pracuje od července 1923 do sítí Středomoravských elektráren v Přerově.

Závody Křižíkovy přeměněny roku 1918 na akciovou společnost s kapitálem 30 milionů Kč, jež téhož roku zakoupila Bergmannovy závody v Podmoklech. V letech 1920–22 přestavěna úplně karlínská továrna. Roku 1922 zvýšen akciový kapitál na 40 milionů Kč za účelem získání měďáren a mosazáren Chaudoirových kovodělných závodů v Podmoklech. Koncem roku 1923 zaměstnávaly Křižíkovy závody 1550 dělníků, 555 úředníků, výkon instalovaných strojů obnášel 6860 KS, zastavená plocha 47.800 km². Za normálních poměrů by mohlo býti zaměstnáno o polovinu dělnictva více.

Závody Křižíkovy sestávají nyní z elektrotechnických strojíren v Podmoklech a v Karlíně, k čemuž v roce 1923 přistoupila dřívější továrna bří Hamplových „Elektra“ v Přerově, kabelovny, továrny isolačních trubek a z měďárny v Podmoklech a dodávají nyní následující vlastní výrobky: elektrické stroje všeho druhu, přístroje, elektroměry, instalační materiál, svítidla, jeřáby, kladkostroje, elektrické nákladní vozíky, isolované dráty, šňůry a lana, kabely a vodiče všech druhů, isolační trubky s příslušenstvím; desky, plechy, pasy, tyče kulaté a profilové dráty, trubky, teple lisované části z mědi, cinku, hliníků a mosazi.

Od roku 1909 zřídily Křižíkovy závody inženýrskou kancelář s elektrotechnickým závodem pobočným pro Moravu a Slezsko v Olomouci-Hodolanech, která zároveň spravuje továrnu přerovskou, jež nyní slouží hlavně jako správkárna všech elektrických strojů a přístrojů a hlavní zásobovací skladiště pro Moravu a Slezsko. V nejbližší době zahájí se v přerovské továrně výroba elektrických malomotorů, jež až dosud ponejvíce dováží se z ciziny, hlavně z Německa. V roce 1920 zřídily Křižíkovy závody též inženýrskou kancelář v Brně.

Veškeré závody Křižíkovy jsou nyní opatřeny moderními stroji a používají nejnovějších výrobních metod; jich výrobky se v každém směru vyrovnají nejlepším výrobkům zahraničním. Vyváží-li závody v poslední době pouze málo svých výrobků do zahraničí, jest to hlavně následkem nepříznivých podmínek pro export v sousedních zemích. Výrobky strojíren, kabelovny a továrny isolačních trubek exportovaly se do Polska, Jugoslavie a Bulharska; výrobky měďárny do Německa, Rakouska, Italie, Norska, Finska a Švédska.

JINÝ PRŮMYSL

Českomoravský průmysl provaznický Josef Steipe ml. v Olomouci-Chvalkovicích

je nejstarší závod tohoto druhu v československé republice vůbec. Podnik byl založen již roku 1647 Tobiášem Steipem, a trvá tedy již 277 let. S krátkým přerušením udržela se tato firma v rodě Steipů až do dnešních časů, kdy nynější majitel Josef Steipe a jeho otec přivedli závod do značného rozkvětu, takže může se řaditi ve výrobě lan, provazů, motouzů a popruhů k největším závodům v republice. Nynější majitel firmy získal v cizině bohatých zkušeností a přispěl k největšímu zdokonalení výroby, ohlásil v tomto oboru celou řadu patentů, mezi jiným spojku pro lana, patentní konická transmisní lana, patentní rychlospojky pro hadice a jiné a jiné. Firma Steipe má vlastní mechanickou přádelnu na konopí, sisal a manilu, která je vybavena nejmodernějšími stroji anglickými a německými. Firma má dále vlastní tkalcovnu na výrobu hadic, popruhů a hnacích řemenů, velkovýrobu povřisel, motouzů a prádelných šnůr. Kromě toho má ještě ruční provazárnu, ve které se zhotovují veškeré provaznické potřeby pro zemědělce. V nejnovější době vyrábí firma ve své ruční tkalcovně manilové koberce. Tyto koberce se s počátku zaměňovaly s koberci kokosovými a když obecenstvo seznalo, že jsou lepší jakosti než koberce kokosové, zvýšil se odbyt a kobercové výrobky firmy se hledají jak pro obchod domácí, tak také pro vývoz. Všechny výrobky továren firmy Steipe těší se u svých zákazníků mimořádné přízni a jsou odebírány podniky našeho domácího velkoprůmyslu a zvláště také podniky státními. Přehled výrobků firmy Steipe je tento; Hnací lana, vorová lana, nekonečně hnací řemeny tkané z konopí, manily a bavlny, vrtací lana, nekonečně hnací řemeny tkané s konopí, manily, bavlny a velbloudí srsti, motouzy všech druhů z konopí, sisálu a manily, utahovací provazy, prádelní šnůry, popruhy k výtahům a transportérům, hadice průmyslové a hasičské, motouz pro samovazače a lisy, jakož i všechny provaznické výrobky pro hospodářství, mimo uvedenou již výrobu koberců. Závod zaměstnává střídavě více než 120 dělníků a je poháněn elektrickým proudem.

Čechoslavie, dovozní a vývozní společnost s r. o. v Olomouci

Čechoslavie, dovozní a vývozní společnost s o. r. v Olomouci založena byla v r. 1918 českými obchodníky, kapitálem 736.000 Kč, který byl v r. 1920 zvýšen na 5,000.000 Kč. Členů má Čechoslavie přes 50, z nichž jest 90 proc. obchodníků. Zabývá se dovozem a vývozem různého zboží, čímž snaží se po převratě vyplňovati v ohledu národohospodářském svoje národní poslání.

Státním převratem byla naše, tehdy ještě mladá republika rázem odříznuta od všech nákupních pramenů soli (Ebensee, Hallein, Wěliczka, Bochnia, Marmar. Sihoť).

V zápětí dostavil se nedostatek soli, který nepodařilo se povolaným kruhům v tehdejších rozvrácených poválečných poměrech překonati, tak že sůl stala se přes noc spekulačním objektem. Ceny soli stoupaly každým dnem. Správa monopolu, aby zabezpečila nerušené dodávání soli a uchovala si vliv na její ceny, rozhodla se nákup a dovoz soli svěřiti dvěma tuzemským českým firmám, z nichž jedna byla Čechoslavie. Obě firmy uzavřely s cizími solivary dodávkové smlouvy, za přímého dozoru čs. vlády, která dodnes provádí dozor na solný obchod a stanoví prodejní ceny. Risiko tehdejšího obchodu soli bylo nemalé, když uvážíme, že nestávalo po převratě legálních poměrů mezi čs. republikou a cizími státy. Že Čechoslavie zhostila se úkolu nerušeného zásobování soli občanstva republiky přímo pozoruhodným způsobem, dokazují četné projevy z míst povolaných, ba dokonce od samého ministerstva financí dostalo se Čechoslavii v tom směru pochvalného uznání.

V roku 1921, kdy těžba vlastní československé soli zdokonalena tak, že mohl solní monopol spoléhati na soběstačnost v zásobování naší solí a kdy v Olomouci soustředěny hlavně z důvodů politických značné zásoby kusové soli, počalo se na popud Čechoslavie uvažovat o zřízení Solných mlýnů. Čechoslavie pak pověřena stavbou provisorních mlýnů v Olomouci-Kl. Hradisku. Tento provisorní mlýn vystavěla Čechoslavie svým nákladem a dle svých vlastních návrhů. Provisorní mlýn, v němž získány cenné zkušenosti pro další rozvinutí solného průmyslu vzhledem k povaze naší čs. soli, byl v republice prvním. Výkon mlýna byl značný, 30—40 vagonů denně.

V té době po bedlivém studiu stavby definitivních solných mlýnů v Olomouci, k níž vyšel popud rovněž z Čechoslavie, zřízena společnost Solné mlýny se základním kapitálem 10,000.000 Kč.

Společnost Solné mlýny tvoří stejným dílem Čechoslavie a Legiobanka. Solné mlýny v Holici vystavěny v r. 1922–23 a zahájily činnost 2. lednem 1924, kterýmžto dnem zastaven provoz ve mlýnech provisorních.

Z uvedeného vysvítá, že Čechoslavie v těžkých dobách hospodářského rozvratu, který byl přivoděn důsledkem dlouholeté války světové, a v době rodící se naší čs. republiky plně stála na svém místě co národní a hospodářský činitel. Čechoslavie prokázala dobrých služeb státním úřadům co osvědčený organisátor důležité části vlastního národohospodářského života.

Pro český olomucký život a snažení znamená Čechoslavie nesporné plus. Podporuje dle svých finančních sil veškeré české a humanní instituce a korporace. Čechoslavie dala zářný příklad v otázce péče o školní mládež svými velkými vánočními nadílkami. Za dobu svého trvání věnovala již na půl milionu Kč zmíněným účelům. Menšině v Mar. Údolí, kterou vzala pod svou ochranu, vystavěla obytný dům pro 4 rodiny.

*

Vedle shora popsaných závodů jsou v Olomouci a okolí ještě továrny, které níže uvádíme (české i německé):

Továrny cukrovinkové

F. J. Svoboda, továrna na čokoládu a cukrovinky, Olomouc-Pavlovice.

F. Deutsch, továrna na cukrovinky a čokoládu, Olomouc.

Továrny na poživatiny

Nakládal a Zajíček, továrna na chléb v Olomouci.

Singer a Hamburger, drožďárna, Olomouc-Pavlovice

Bratří A. & H. Mayové, drožďárna, Olomouc-Hejčín.

E. Zorn, závod na poživatiny, továrna na kyselé zelí, rybí konservy, Olomouc-Chvalkovice.

Hugo König, továrna na rybí konservy, Olomouc.

Theodor Schnitzler, továrna na kysané zelí.

Lihovary

Společnost moravských cukrovarů, lihovar a továrna na potaš, Olomouc-Hodolany.

Cukrovary

Sdružení rolnických cukrovarů, Olomouc.

Spolek moravských cukrovarů ústředí, Olomouc.

Továrna na cukr spolku moravských cukrovarů, Velká Bystřice.

Akciová společnost drahanovického cukrovaru, továrna na cukr surový, Drahanovice.

Sladovny

Heřman Brach, sladovna, Olomouc-Bělidla.

Hynek a Vilém Briess, sladovna, Olomouc-Pavlovice.

Ed. Hamburger a syn, sladovna, Olomouc-Nová Ulice.

Kláštero-hradištská vývozní sladovna, spol. s r. o., Olomouc-Klášter Hradisko.

Sami a Leopold Groag, sladovna, Týneček.

Wolf a Neumann, sladovna, Olomouc.

Fr. Langer, sladovna, Olomouc-Hodolany.

Markuse Zweiga synové, sladovna, Olomouc-Lazce.

Heller a Husserl, sladovna, Holice.

Jakob May a synové, sladovna, Náměšť.

Haas & Fleischmann, sladovna, Nedvězí.

Společná akciová sladovna, Příkazy.

Likérnický průmysl

Aloise Fleischmanna vdova, továrna na likéry, Olomouc.

S. Heikorn, továrna na ocet, Olomouc.

Mlynářský průmysl

Karel Kadlec, parní a vodní mlýn, Olomouc.

H. & M. Passinger, parní mlýn, Olomouc.

Rolnický mlýn družstevní, Horka.

Alois Weiser, parní mlýn, Olomouc Lazce.

Bratří A. & H. Mayové, umělý mlýn, Olomouc-Hejčín.

L. Fromowitz, parní mlýn, Olomouc-Chvalkovice.

Kovoprůmysl

Středomoravské kovodělné závody akciová společnost, Olomouc.

„Moravia“ akciová společnost, továrna na železné zboží. Mar. Údolí.

„Moravia“ akciová společnost, továrna na hřebíky, Hluboček.

Bratří Sigmundové, továrna na čerpadla, Lutín.

Rudolf Synovec, továrna lustrů a kovového zboží, Olomouc-Hodolany.

Inž. Adolf Salivar, továrna na stroje a slévárna, Olomouc-Hodolany.

K. Klik a společnost, strojírna, Olomouc-Hodolany.

Raimund Nietsche, strojírna, Olomouc.

Jakub Jellinek, slévárna mosaze a továrna na armatury, Olomouc.

I. Kremer, tov. na klece a zboží kovové, Olomouc.

A. Jelínek, továrna na armatury, Olomouc-Povel.

Elektrotechnický průmysl

Wagner a spol. elektrotechnický závod, Olomouc.

Elektrosa spol. s r. o., Olomouc.

Elektrárny

Městská elektrárna, Olomouc.

Městská elektrárna, Olomouc-Nová Ulice.

Společenská elektrárna, Olomouc-Hejčín.

Roln. družst. elektrárna, Horka.

Obecní elektrárna, Olomouc-Hodolany.

„Moravia“ akc. spol., elektrárna, Hluboček.

Provaznický průmysl

R. & K. Schulhof, mechanická provazárna, Olomouc-Povel.

W. Mayer, velkoprovazárna, Olomouc-Nová Ulice.

Dřevařský průmysl

Akc. spol. pro obchod dřívím, parní pila, Olomouc-Bělidla.

B. Číhal, parní pila a výroba dřevité vlny, Olomouc-Bělidla.

J. Frodl, továrna na dveře a okna, Olomouc-Nová Ulice.

Fr. Kašpařík, továrna na dřevěné zboží, Olomouc-Pavlovice.

Stavební průmysl

O. Rosenberk, cementárny, Olomouc.

L. Obranský a spol., továrna na osinkovou krytinu (Primalit), Olomouc-Novosady.

I. L. Urban, průmysl kamenický, Olomouc-Hodolany.

I. Kouřil, výroba krycí lepenky a cementového zboží, Olomouc-Chvalkovice.

Inž. Jaroslav Jadrný, parní cihelna, Samotišky.

Inž. Jaroslav Jadrný, parní cihelna, Toveř.

Fr. Král a spol., parní cihelna, Loučany.

Olomucké cihelny a keramické závody „Durit“, parní cihelna, Bystrovany.

Olomucké závody průmyslové, kruhová cihelna, Kyselov.

Inž. Jaroslav Jadrný, parní cihelna, Slavonín.

Jan Smital, kruhová cihelna, Křelov.

M. Sonnenschein, parní cihelna, Slavonín.

Cihlářská společ., kruhová cihelna, Velká Bystřice.

Kožařský a obuvnický průmysl

Leopold Mayer, továrna na úsně, Olomouc.

A. Hejtmánek, továrna na obuv, Olomouc-Nová Ulice.

Knihtiskařský průmysl

Arcibiskupská knih- a kamenotiskárna, Olomouc.

Hugo Groák, knihtiskárna, Olomouc.

B. Knechtl a spol., knihtiskárna, Olomouc.

Kramář a Procházka, knihtiskárna, Olomouc.

Edmund Kramář, knihtiskárna, Olomouc.

Vavřinec Kullil, knihtiskárna, Olomouc.

Albert Klamt, kamenotiskárna, Olomouc.

Leopold Lachnik, tiskárna, Olomouc.

Lidová tiskárna, Olomouc.

Erste Olmützer Vereinsbuchdruckerei, Olomouc.

J. Špaček a spol., knihtiskárna, Olomouc.