Velký Čech/XXV.

Velký Čech Václav Řezníček
XXIV.	XXV.	XXVI.

Údaje o textu
Titulek:	XXV.
Podtitulek:	(Pouť přes Petrohrad do Moskvy.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 272–283. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

„Když o národu Českém bez něho rozhodnuto bylo, že se má státi příslušníkem jakési Cislajtanie, o kteréž nikdy před tím nebylo slýcháno, zmocnil se všech vřelejších srdcí vlasteneckých cit nesmírné trpkosti. Jakkoli dle starodávné zkušenosti nebyli Čechové zvyklí očekávati něco dobrého z Vídně, nicméně tento tak ohromný nevděk za tolik obětí a tolik oddanosti byl přímo do nebe volající, i nebylo by divu bývalo, kdyby národ byl zoufal nad svou budoucností.

Tu nenadále naskytla se příležitost, jejíž použití bylo způsobilé posilniti sklíčené srdce české balšámem útěchy, prýštícím se z vědomí, že není na světě opuštěno, nýbrž že tisíce sbratřených srdcí k němu lne s upřímným soucitem.“

„V národě ruském, jenž ovšem ve vlastním svém státu při ohromném svém počtu sám sobě vystačí, probudila se myšlénka slovanského pokrevenstva později než u ostatních Slovanů. Avšak učenci ruští přese všecko byli již pěstovali tuto myšlénku a připravovali jí půdu. A když ruský národ přikročil k výstavě národopisné v Moskvě, aby světu objevil bohaté látky národopisné, z nichž ruský stát se skládá, a vzácné národopisné vlastnosti, jimiž ruský národ se honosí, tu se nemohla ruská věda obejíti bez toho, aby nevzala zřetele ke všemu, co se živlem ruským jest ve přirozené styčnosti. A tak kruh ruský rozšířen byl na kruh všech národův národu ruskému příbuzných, na kruh slovanský. A vyzvání učiněno bylo k veškerým Slovanům, aby čelní jejich mužové navštívili výstavu moskevskou, aby z blízka poznalo se celé pokrevenstvo a uzavřevše svazek vzájemného bratrství a lásky všichni pracovali společně k oslavení celého Slovanstva. A co národ pohostinný učinil národ ruský vyzvání své způsobem nejpohostinnějším. Sestoupil se v Moskvě a v Petrohradě výbor, jenž učinil sbírky, aby cesta předních Slovanů děla se na náklad hostitelův ruských, i aby na týž náklad po čas jejich pobytu poskytnuty byly hostům slovanským veškeré příjemnosti cestování. A vyzvání národa ruského padlo na půdu úrodnou. Slované mimo Rusko a zejména Čechové uneseni byli myšlénkou, že netřeba jim snad co chudším bratřím dovolávati se pokrevenstva bratra bohatšího, ale že k vyzvání jeho mohou uskutečnit, o co ode dávna byli usilovali. Ze všech zemí slovanských přihlásili se všichni čelní mužové, k nimž bylo došlo pozvání, avšak i mimo tyto odhodlalo se mnoho jiných, aby konali cestu na své náklady. Ruský národ arci po té i těmto prokázal pohostinství právě tak, jako všem zejména pozvaným.“

Z Čech vydala se na pouť do Moskvy celá řada předních mužů národa s Palackým, Riegrem a Braunerem v čele. „Ta cesta vykládána byla Čechům od protivníků jejich co velezrádná politická demonstrace“ a nedá se. upříti, že za tehdy daných a výše vylíčených politických okolností politického významu nepostrádala. Sjezd Slovanů západních a jižních k národopisné výstavě do Moskvy se ubírajících položen do Přerova na Moravě, kde se účastníci pouti dne 15. května 1867 sjeli, a odtud 16. května o 2. hodině ráno nastoupena společná cesta na Rus.

A zrovna v tyto dny, kdy političtí vůdcové čeští ubírají se přes Petrohrad do Moskvy, položeno předůležité státoprávní jednání ve Vídni, jemuž čeští předáci ujíždějí, aby odbytí a skoncování jeho přečkali na půdě ruské.

„Dne 20. května zahájena byla ve Vídni říšská rada od Čechů neobeslaná, které předloženo hotové již vyrovnání s Uherskem, ujednané bezprostředně mezi korunou a říšským sněmem uherským, k nutnému přijetí.

Práva koruny uherské došla tím nejúplnějšího uznání; o koruně České nebylo ani zmínky. V příčině financí dohodly se obě polovice říše, Uhersko a Cislajtanie, v ten způsob, aby po deset let Uhersko přispívalo na společné potřeby říše ročně 30 %, na úroky státního dluhu nezměněnou sumou 29,188.000 zl. a na splácení kapitálu 1,500.000 zl.; po deseti letech měla se státi nová úmluva. Ústava, nyní pouze pro Cislajtanii platná, proměněna jest v některých kusech, jak toho vyžadovaly zjinačené státoprávní poměry říše, a tak povstal nový, základní zákon státní ze dne 21. prosince 1867, tak zvaná prosincovka. Jako dříve již pro Uhersko, tak i nyní pro Cislajtanii jmenováno zvláštní ministerstvo s knížetem Karlem Auerspergem v čele. Mezitím dal se byl císař dne 8. června korunovati v Budapešti na království uherské, čímž dualismus došel svého spečetění.“

Zatím, co se tehdy tyto veškeré, dalekosáhlé a pro Maďary a Němce nanejvýš blahé události ve Vídni a Budapešti odbývaly a konaly, tak zástupcové slovanských národů v Rakousku, zejména však vůdcové čeští dali se v Petrohradě a Moskvě objímati ruským národem a vítati samotným carem a jeho rodinou, čemuž dal dne 20. května dr. Brauner při příjezdu slovanských poutníků do Petrohradu při společné večeři výraz k hostitelům pronesenými slovy: „Nám je to úkaz drahocenný, vidoucím tuto bratrskou lásku vaši, s kterou Slované setkávají se na vaší půdě slovanské a tož právě v době, kde po tisíciletém a posud trvajícím zápasu našem živel nepřátelský za všechny služby od věků námi jemu prokázané chce odměniti se nám tím, že nás chce přitlačiti ke zdi; vy, bratři naši, přitlačujete nás k srdci svému!“

Cesta slovanských poutníků od hranic říše ruské do Čenstochové, Varšavy, Grodna, Vilna — kde se k nim přidali z Paříže ze světové výstavy přijíždějící Palacký a Rieger — Ostrova a Pskova až do Petrohradu byla jakoby vítězoslávou, byla všeobecným plesem nad shledáním se členů jedné rodiny, nad shledáním se pokrevných bratří. „Všude přicházela hostům vstříc místní představenstva v průvodu velikého množství lidu a podle obyčeje staroslovanského podávali jim chleba a soli. Posádky vojenské očekávaly je rozestavené v parádě s hudebními sbory a vzdávaly jim čest.

V Petrohradě, kde počet slovanských hostí dostoupil 74 osob, navštěvovali chrámy a veřejné ústavy, jmenovitě knihovny a musea všude jsouce co nejsrdečněji vítáni a prováděni, a na počest jim pořádány skvělé slavnosti a zábavy. Mezi těmito bylo slavnostní divadelní představení „Žízni za carja“ v Mariinském divadle. Obecenstvo vědouc o tom, naplnilo sál od dola až nahoru dávno před počátkem představení. Zraky všech obráceny byly na prázdné lože v prvním patře pro hosti vyhražené. Pět minut před vyhrnutím opony tyto lože počaly se plniti. V právo v druhé loži od veliké lože císařské objevil se Palacký, ozdoben řády, mezi nimiž byl ruský řád Vladimíra; Rieger ozdoben řádem Annenským. Za nimi následovali druzí Slované, zajímajíce skoro polovici prvního patra a tři lože poboční. Jelikož nevstoupili do loží všichni rázem, tož obecenstvo přes patrné přání své nemohlo uvítat je při vstoupení. První jednání opery minulo v jakémsi napnutém očekávání. Když opona spadla, všicci vstavše, obrátili se k ložím Slovany zaujatým. Prošla minuta a náhle rozlehlo se jednodušné a hřímavé volání „Sláva!“ Slované vstali a počali se klaněti… Volání zdvojnásobnilo se: k němu připojilo se tleskání, mužští mávali klobouky, dámy šátky. Po tomto obecném uvítání rozlehlo se: „Palackému sláva!“ Vůdce Čechův nachýlil se kupředu a klaněl se obecenstvu.“ Též tak uvítán Rieger.

„Hned na to rozlehlo se volání: „Hymnu! hymnu!“, a orkestr zahrál „Bože, carja chrani!“ Opona pozvedla se a všichni členové opery spojili hlasy své s hudbou. Hymna zpívána dvakráte.“ Ovace pak, zejména Palackému, stále se opakovaly. V divadle představení tomu přítomni byli velkoknížata Konstantin a Mikuláš.

Dne 22. května dopoledne navštívili Palacký a dr. Rieger rakouského vyslance hraběte Reverteru, který je přijal a „pravil, že při nadšení, s jakým Petrohrad příchodu jejich hleděl vstříc, také on má právo očekávati je.“

„Hlavní událost celé pouti byla dne 26. května návštěva slovanských hostí u caře. Hosté slovanští odjeli do Cařského Sela o 10. hodině po dráze železné. V nádraží cařskoselském očekávala hosti deputace města Cařského Sela s chlebem a solí. V paláci cařském, vynikajícím velkolepostí a okázalostí zevně a nesmírnou skvostností, bohatstvím, nádherou a přepychem uvnitř, hosté slovanští byli uvítáni od ministrů, generálů, pobočníků cařských a jiných dvořanů, načež uvedeni byli do cařské kaple, kde odbývala se bogosluženija. Po té, když odzpíváno „Anjel vopijaše“ (zvolal), vešli do vedlejších sálů dvorce. Deputace 23 Slovanů, t, j. Srbův z knížectví srbského, Bulhara Bogarova a rakouských poddaných — postavila se v sále vedle církve; ostatní Slované přející sobě spatřit cara v sále vedle dvorcového divadla. (Z Čechů v deputaci byli: Palacký, dr. Rieger, dr. Hamrník, dr. Brauner a K. J. Erben.) Car vešel do sálu, kdež ho deputace očekávala, provázen jsa carovnou a nejjasnějšími dětmi. Vyslanec rakouský hrabě Revertera představoval jednotlivé členy deputace z Rakouska carovi. Jeho Veličenství obrátil se s několika blahosklonnými slovy ku každému z deputace. Obraceje se tímto způsobem ku každému ze představovaných, když přistoupil k Palackému a Riegrovi, řekl zástupcům české deputace, „že mu zvlášť příjemno, viděti i je mezi ostatními.“

„Neviděli jsme se spolu v Praze?“ tázal se Palackého.

„Nikoliv, Vaše Veličenství,“ odvětil Palacký, „ale měl jsem čest viděti vás v Římě.“

Car podotkl na to, že skutečně si vzpomíná, že ho viděl za svého pobytu v Římě, jsa ještě nástupcem trůnu.“

Po představení deputace obrátil se car do sálu, kdež byli ostatní Slované. Jejich hlučné „sláva“ a „živio“ jeho příchod radostně uvítalo. Car pak k nim pronesl: „Buďtež vítáni, pánové! Vítám vás, rodné slovanské bratry na rodné slovanské zemi! Doufám, že budete spokojeni s připraveným pro vás přijetím, jak zde, tak v Moskvě. Na shledanou!“

Car představil deputaci také nejjasnější své dítky a carová se členy deputace blahosklonně rozprávěla. Zejména nějakou chvíli mluvila s Palackým. „Bavila se s ním hovorem o české literatuře a o tom, že jsou Čechové puristé co do jazyka a nepřipouštějí do něho cizích slov. Carová podotkla, že to činí čest Českému národu. Dále J. V. vyslovila litování, že všecka slovanská plemena neužívají jedné abecedy a jednoho pravopisu. Zmínivši se v hovoru o Praze, carová pravila, že Praha velice podobá se Moskvě. Na to stařičký dějepisec český řekl, že ještě r. 1835 provázeje velkoknížete Michala Pavloviče s chotí při ohledání Prahy, slyšel to samé porovnání Prahy s Moskvou od nebožtíka velkoknížete, dívajícího se na Prahu s hradčanské věže.“

Po skončeném slyšení byli představující se pozváni na snídani ve dvorních komnatách.

Z Petrohradu odjeli slovanští hosté dne 27. května odpoledne do Moskvy, kamž dojeli dne 28. května o 10. hodině večer, vítáni jsouce nesčetnými davy lidu, vítajícími je ohlušujícím a nekonečným „sláva“ a „urá“. Gorodskij golova moskevský kníže Ščerbatov uvítal přijíždějící ruskou řečí a podal Palackému jménem města na stříbrné míse chléb a sůl. Za toto poděkoval Palacký slovy: „Srdečné uvítání a bratrské účastenství naše naplňuje srdce naše radostí. Děkuju Bohu, že dopřál mně, abych, ač ve vysokém již věku svém, přece uzřel matičku Moskvu. Vyslovuji vám naše nejsrdečnější uznání za vaši lásku k nám a ubezpečuji vás o vzájemné lásce a bratrství našem.“ Den 29. května věnovali slovanští hosté první návštěvě národopisné výstavy a „dne 30. května slavily slovanská věda a slovanské umění ve starožitném sídle rusko-slovanského národa velkolepou a ve svém způsobu první slavnost, slavnost prvního všeslovanského sjezdu zástupců nauky a vědy. V síních všeučeliště moskevského shromáždili se o polednách zástupcové university moskevské a sedmnáct učených a uměleckých společností moskevských, aby ve středu svém uvítaly hosti slovanské. V síni zasedací nacházelo se četné vybrané obecenstvo ze vzdělaných kruhů moskevských obojího pohlaví. První promluvil rektor university moskevské Sergej Ivanovič Baršev:

„Milí bratři Slované! Přijměte srdečné uvítání od členů ruského všeučeliště v Moskvě, jakož i od učených společností v Moskvě sídlících. Od spolku přírodovědeckého vyšla úrodná myšlénka zřízení národopisné výstavy, jakož i myšlénka, aby k výstavě této byli pozváni všichni sourodí kmenové slovanští. Této myšlénce jsme také zavázáni za to, že vidíme nyní v shromáždění tomto zástupce vědy slovanské. Jsouce všichni děti jedné matky, nemůžeme nemilovati druh druha. Češi, Moravané, Horvaté, Bulhaři, Srbové, Slovenci, Rusi: všichni přišli sem do Moskvy k společné schůzi, k slavnosti nauky slovanské. Kéž tento duch sjednocenosti potrvá i po výstavě a po sjezdu našem. Nám především potřebí, abychom se dorozuměli, tudíž musíme myslit i mluvit v duchu sjednocenosti, a proto jest nám nutností jednota myšlénky a mluvy. Jménem tohoto jedinství vítáme vás dávno očekávané bratry slovanské a provoláváme vám „sláva!“ „živili!“ „Da zdravstvujetě mnogaja leta!““

V řečnění vystřídala se zde celá řada vynikajících osob. Proslavený historik S. M. Solověv ve velice obratně přednesené řeči své vzdal poctu přítomnému nejstaršímu ze současných dějepisců slovanských Fr. Palackému, což uvítáno bylo s nejbouřlivější pochvalou. Pěvecký sbor zapěl Palackému „mnogaja leta“ a když dozpíval, celé shromáždění volalo Palackému „mnogaja leta! mnogaja leta!“

Po ovacích ještě i jiným ze přítomných hostí věnovaných ujal se slova Palacký a pronesl za všeobecné pozornosti tuto dojemnou řeč:

„Pánové! Přijměte srdečné díky, ku kterým jsme vám všichni zavázáni. Já jsem z té příčiny žádal za povolení ke mluvení, že po celé zasedání ozývalo se v pronešených zde řečech: nauka slovanská. Pánové! blahořečím Hospodinu, že jsem dožil se okamžiku, kde tak slavné shromáždění zástupců vědy, nauk a umění slaví první všeslovanský sjezd svůj. Sestárnul jsem, pánové, ve studiích nauky slovanské; znal jsem prvopočátky těch, kdo vzdělávali ve vlasti mé nauku slovanskou v dobách ne velmi příznivých. Je tomu právě 50 let, co jsem poprve od patriarchy Dobrovského byl uveden na pole věd slovanských; je tomu právě půl století, co jsem poprve sešel se se Šafaříkem a stal se s ním nerozlučitelným přítelem a vzdělavatelem role slovanské nauky opět v dobách nevelmi příznivých. Nemohl jsem, pánové, odolati tužbě, abych vyvolal památku jak učitele tak i přítele svého Dobrovského a Šafaříka. Doba, v které Šafařík pracoval, byla nepříznivá. Šafařík pracoval a obětoval vše, co měl, pro vědu slovanskou, a Šafařík, pánové, byl duch bohatý a vzácný; obětoval vědění a jmění své Slovanstvu a byl, abych tak řekl, mučeníkem vědy slovanské. V době nynější, kde věda slovanská zde slaví první triumf svůj, měl jsem za svou povinnost, vzbuditi památku tohoto vzdělavatele nauky slovanské.“

„V následujících dnech hosté dílem účastnili se ještě rozličných jiných schůzí, dílem prohlíželi památnosti Moskvy, jmenovitě staroslavný Kreml a okolí. Nad míru skvělá i hlučná byla hostina pro 800 osob v parku Sokolníky zvaném blíž Moskvy. Tam měl Rieger známou svou řeč, ve které přimlouval se za mír mezi Poláky a Rusy.“ Dne 8. června po dojemném rozloučení odjeli hosté z Moskvy nazpět do Petrohradu, kamž dorazili dne následujícího. Strávivše zde několik dní navštívili také velkoknížete Konstantina Nikolajeviče, kdež představeni byli též řeckému králi Jiřímu, a jeho nevěstě velkokněžně Olze Konstantinovně. Dne 13. června navštívili nejznamenitější pevnost na světě, proslulý Kronstadt, a dne 15. června o půl druhé odpoledne po vroucím rozloučení opustili Petrohrad.

Český národ ovšem že každý krok svých poutníků na Rus s účastí sledoval a i na různých místech telegraficky je s nadšením pozdravoval.

„Tato pouť Slovanů do Rus nemálo pobouřila veškeré plémě německé, obzvláště pak proti Čechům uváděna od nepřátel jejich co patrný důkaz jejich panslavistických snah po politickém spojení s Ruskem. Ale pro národ Český měla následky velmi dobročinné. Skvělé přijetí, kterého se v Rusku Čechům dostalo, vynikající úloha, jakou tam hráli před ostatními slovanskými hostmi, uznání historické a kulturní důležitosti národa Českého co předního vzděláním mezi kmeny slovanskými, to vše v nemalé míře zvyšovalo sebevědomí a povznášelo národní hrdost každého Čecha, poskytujíc mu více než plnou náhradu za pohrdání a potupu, jakou doma byl zvyklý snášeti od roztahujících se Němců.

Teprv na Rusi přesvědčil se Čech, že není tím povrhelem, na jaký jej snížiti usilují jeho protivníci: tam viděl sebe vážena, tam seznal, že ovšem něco platí ve světě, postaven jsa ve vysoké úctě u velikého, mocného národa.

S druhé strany viděl se národ Český zbavena trapné obavy o budoucnost svou positivními sliby, učiněnými jeho vůdcům od nejvyšších vládních kruhů ruských, že nadále nebude dopuštěno Němcům přisvojiti si ani o píď více půdy slovanské. Měli totiž Čechové dobrou příčinu báti se další hrabivosti pruské. Jest vůbec známo, kterak vojáci pruští, opouštějíce Čechy po uzavřeném míru pražském, jednohlasně se chvástali, že za nedlouho nás opět oblaží svou návštěvou, což bylo zajisté v souhlase s dalšími plány hohenzollernskými: známo jest, kterak při vyjednávání míru pražského prostředkující diplomacii jen s velikou tíží podařilo se odvrátiti Prusy od choutek na země koruny české; obavy tím vzbuzené byly zmíněnými sliby úplně zaplašeny a národ Český mohl ukonejšiti se v bezpečnost alespoň před cizím nepřítelem. A skutečně nedlouho po navrácení se slovanských poutníků z Rus obíhala novinami zpráva o vyjednávání aliance mezi Ruskem a Pruskem.

Při tom prý diplomacie ruská naléhala na to, aby Prusko určitě formulovalo další nároky své na země německé. Jedna z podmínek ruských prý byla, aby Prusko vypustilo z programu svého země koruny České a obmezilo výbojnost svou na země čistě německé. Prusko podmínku tuto přijalo.

Ruskou poutí národ Český znamenitě okřál na duchu, zpružilť a posilnil se k dalšímu boji, který jej očekával. Ruské sympatie dostoupily tou dobou u něho výše nebývalé, ruské mluvnice odbylo se několikeré vydání jako na dračku, ze všech stran ozývala se ruská hymna, i ty kolovrátky až k omrzení ji odkvíkávaly, tak že policie měla s ní práce plné ruce.“

Nějakého potěšení českému lidu bylo za vlády Beustovy nezbytně třeba, neboť jak se tehdy oproti němu nastupovalo, o tom napsány jsou celé kroniky, a jakými způsoby se to dělo, to mu nepamětníci toho snad ani věřiti nebudou.