Velký Čech/XXIII.

Velký Čech Václav Řezníček
XXII.	XXIII.	XXIV.

Údaje o textu
Titulek:	XXIII.
Podtitulek:	(V letech 1863, 1864 a 1865. — Schmerling padl. — Císařská odpověď na adressu českého sněmu v lednu 1866. — Vypuknutí války. — Příhoda z doby okupace.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 247–260. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Vylíčivše poměry v Čechách, na něž měl Palacký počátkem let šedesátých buďto vliv anebo v nichž měl i účastenství, pohleďme také na události v říši, které měly na prospěchy nebo škody národa českého rozhodný účinek.

Centralisační politika neblahého otce únorovky Schmerlinga záhy prokázala, že zdar výsledkem její nebude, a proto nad očekávání brzy odsouzena byla i vlastními přáteli. Avšak v této době předůležité změny nikdo nevěděl, kdo bude dědicem Schmerlingovým, zdaž totiž ovládne v říši rozhodující kruhy zásada dualistická anebo federalistická.

„Bázeň před obratem federalistickým a před Slovany mocně působila ve kruhy německé. Začínaliť již Němci zoufati nad tím, že by centralisticko-poněmčovací soustavu mohli ve skutek uvésti přes společný odpor Maďarův a Slovanův, a jali se tedy přemýšleti o tom, jak by povolíce autonomii pro Maďary mohli alespoň snáz ovládati živly slovanské v ostatním Rakousku.

Z počátku r. 1863. než ještě došlo k rozhodnému kroku vystoupení z rady říšské, přetřásala se mezi důvěrníky českými otázka, neměl-li by se státi pokus o dohodnutí s Uhry na základě historického práva obou království, Uherského a Českého. Největší nedůvěru ku krokům podobným osvědčoval v klubu českém muž, jehož přímé povaze a mocnému citu pro pravdu a právo ovládajícímu celou bytost jeho příčilo se všecko nejasné pološero a tajné záhyby cest diplomatických a jenž ničím nechtěl se dáti zviklati ve svém přesvědčení, že národu našemu z jednání s Maďary nic dobrého vyplynouti nemůže — František Palacký. Když pak dr. K. L. Klaudy chtěl sám se pokusiti o jednání s Deákem, Palacký tomu odporoval, aby Klaudy jednal jako plnomocník českého klubu. Rieger byl pro to, aby se to zkusilo. Jediné, k čemu, ač nerad, Palacký přivolil, bylo obsaženo ve slovech: „tedy ať jde, ale ať neříká, že jde od nás.“

Palacký v záležitosti této již předem správně soudil, jak další průběh a vývin její dosvědčily.

„Dr. Klaudy navštíviv Deáka, shledal ho v myšlénce federativní a sblížení s Čechy mnohem přístupnějším, nežli se byl nadál. Konečným výsledkem rozmluvy bylo, že Deák slíbil ve příští řeči své prohlásiti se způsobem, kterýž by připouštěl možnost i žádoucnost, sblížiti se se stranou naší a dohodnouti se na základě myšlénky federalistické a historického práva. Když však Deák v nejbližší řeči své nepronesl prohlášení dříve slíbeného, upomenul jej dr. Klaudy na tento slib a byl odkázán až k řeči budoucí, avšak i tentokráte marně.

Nesnadno ovšem o tom souditi, byla-li ochota, s jakou Deák na pohled přicházel v ústrety federalistickým snahám našim, toliko diplomatickou formou nebo byly-li napotom úmysly Deákovy zvráceny vlivy a okolnostmi jinými. Neníť pochyby, že již tehdáž v zákulisních poradách připravovalo se sblížení strany německé a maďarské a zasévaly do myslí dřívějších centralistů zárodky snah dualistických. tak že potom Maďarům nevidělo se býti více potřebným přátelství Čechův, kteříž ovšem nikdy nepřáli směru dualistickému.

Naskytuje se nám tu bezděčně myšlénka, který spolek byl sám sebou přirozenější a bližší, zda-li spolek maďarsko-český, či maďarsko-německý? Neúprosná logika dějin dala nám odpověď.

Maďaři a Čechové bojovali té doby pod stejnými hesly, pod stejným praporem historického práva — ale nebojovali za stejným cílem. U Němcův a Maďarův heslo a prapory se různily — ale cíl byl stejný: panovati nad Slovany. A zdaž nezdává se dvěma útočníkům býti výhodnějším, děliti se o kořist, než spokojiti se skrovnějším podílem rovného práva?“

Jak budou Maďaři v této otázce voliti, to Palacký již dlouho předem předvídal a proto měl jednání s nimi za zbytečné. Boj ze strany české proti dualismu vedený byl na ten čas marným, neboť dualismus docházel podpory na místech, kde by toho byl nikdo neočekával. Český tisk byl proti přesile, jízlivosti a škodolibosti přátel dualismu bezmocným, když „Národ“ pérem zetě Palackého dne 9. listopadu 1864 mezi jiným předpovídal: „Zavedení dualismu potáhlo by časem za sebou mocí neodvratnou konvulse veliké. Neboť zajisté nelze mezi dvěma polovicemi způsobiti absolutní rovnováhu a tudíž i pokoj — vždy jedna váha druhou převáží, ba i vyvrátí, a lehčí vidouc nezbytí, bude přívažku odjinud hledati. Boje občanské, vměšování se cizích prostředkovatelů — osud polské někdy říše — jsou pak vyhlídky naše. Pustiti od jednoty říše jest tolik, co pustiti od její celosti.

My Čechové stojíme zajisté upřimně a rozhodně o zachování jednoty Rakouska, avšak nechť nezapomíná nikdo, že nebezpečí dualismu je pro Rakousko mnohem větší než pro nás. Čechové zajisté dlouho před Rakouskem byli, ba slavně byli — a dovedli by bohdá i po něm býti.“

Článek tento ovšem že přátele a podporovatele dualismu nanejvýš popudil, tak že jej tisk jejich nazval „manifestem Palackého a Riegra“ zahrnuje jej spoustou jedu.

Česká politika tehdy jako doposud neuznávala hranic národopisných, nýbrž hájila hranice historické, stála na stanovisku státoprávním, které se zejména v této době u nás vykrystalisovalo a v srdce lidu českého mocně vžilo.

„Publicistiku v letech 1864—1865 mohli bychom věru nazvati dobou programův a projektův. Nejistota poměrův ústavních a tušení blízkých převratů pudily politické činitele, aby vyslovením svých myšlének a snah přispěli k vyjasnění poměrů veřejných. Vydánoť množství politických brožur a programových článků a v dubnu 1865 počala v „Národu“ vycházeti závažná enunciace Palackého: „Idea státu rakouského“, ve kteréž přesnými, velkolepými rysy jako v mramor vtesanými naznačil základní myšlénky soustavy federalistické.“

A v době tohoto varu a kvašení náhle zazářilo nad zeměmi koruny České slunko blahých nadějí. Žel však, že opět záhy těžký mrak shonu událostí nám nepříznivých je zahalil. Jak značnou úlohu v době té hrál Palacký a jeho zeť dr. Rieger, to nám dovodí vylíčení nastalých v létě r. 1865 událostí.

„Koncem června rozletěla se zvěst — slovanskému světu veleradostná — že Schmerling žádal za své propuštění, a žádosti této vyhověno. Vůbec pokládán a naznačován byl hrabě Richard Belcredi za nástupce Schmerlingova, ale krise vlekla se dlouho, nemohouc dospěti konečného rozhodnutí, a obrazotvornost obecná měla tím větší zvůli v bájení. Německé listy pospíšily si roztrušovati pověst, jíž mohlo se vydatně používati k útokům i ke znepokojování myslí německých, že Palacký vyjednává s Belcredim, a že Rieger má za ministra obchodu povolán býti. Rieger psal o těch klepech Palackému z Prahy do Malče dne 2. července: „Lituji Vašeho nepříchodu zvláště proto, že hodlám k vyzvání mnohých svolati na zítra nebo pozítří důvěrníky k poradě o držení našem v této době a chtěl jsem s tím čekati na úterý večer: „Bohemia“ měla včera telegram z Vídně, že jsem povolán za ministra obchodu, a pak list několika kandidátův ministerských, kde jsem též jmenován v této důstojnosti. Tamtéž je zpráva, že Jste ve Vídni, a že vyjednáváte s Belcredim o ministerstvo. Ani mi to nikdo nechtěl věřiti, že Jste v Malči. Zkrátka, řečí plno — a nic jistého.“

„Poslanci moravští, vystoupivše po dlouhém váhání koncem r. 1864 z říšské rady složením mandátův svých, sblížili se skutkem tím těsněji se soudruhy českými. Rozhodný okamžik přibližující se nutkal tím více ke vzájemné shodě a užšímu přilnutí. 5. a 6. července dr. Pražák a dr. Mezník na vyzvání Riegrovo přijeli do Malče k poradám o politické situaci. Po odjezdu jejich Palacký a Rieger odebrali se do Prahy, kde 9. července v důvěrné schůzce u Braunera čteno memorandum, jež Rieger chystal se podati Belcredimu. Když Belcredi v těch dnech navštívil Prahu, přijat jím 13. července Rieger a Bělský ve slyšení.

Že jednání Riegrovo s Belcredim skončilo dobrou shodou, je vidno z listu, jejž Belcredi dne 31. července, tedy krátce po svém nastoupení do ministerstva, psal Riegrovi. Pravil v něm: „Neopomenu ona formulovaná přání při vhodné příležitosti Jeho Veličenstvu přivésti k vědomosti a zajisté že též já sám co nejpečlivěji budu uvažovati myšlénky a přání mužův úctyhodných pro blaho země a národa nadšených, zachovávaje při tom stále právní a nejvážnější zřetel pro zájem veškeré říše.“

Krise ministerská došla konečného rozřešení teprve při uzavření říšské rady. Dne 27. července r. 1865 propuštěni byli ministři Schmerling, Plener, Lasser, Hein, Mecséry a Burger, a místa jejich zaujali hrabě Richard Belcredi, hrabě Jan Larisch, Komers a hrabě Haller.

Hned první skutky nového ministerstva, udělení panovníkem amnestie politickým odsouzencům a oběžník Belcrediho k úřednictvu, prodchnutý duchem důstojné spravedlnosti a nesoucí se směrem autonomistickým, vzbuzovaly ve kruzích národních dobré naděje.

„Rieger počátkem srpna zajel do Vídně, aby tam s různými osobnostmi pojednal a pohovořil. Byloť zajisté té chvíle třeba součinnosti všech přátel federalismu, aby vyváženy byly útoky, jež v zákulisí se děly spojenými silami maďarskými a německými na nové ministerstvo. Agitace takové stávaly se tím nebezpečnějšími, že souvisely tajnými nitkami s vysokými kruhy dvorskými. Proto na české šlechtě žádáno, aby agitovala ve Vídni proti dualistickým tendencím Maďarův.“

„Zdálo se, jako by snahy dualistické ustupovaly vítězící myšlénce federalistické, když 20. září 1865 vydán památný manifest a patent císařský, jímž ministerstvo Belcrediho zahájilo důležitou akci politickou a jímž zastavena dočasně platnost ústavy únorové. Patentem tím navrátila se vnitřní politika rakouská opět k základnímu kameni říjnového diplomu, uznávajícímu historický základ říše a sebeurčení národův a pronesen v něm zdrcující soud nad nezdarem snah centralistických.

„Nesplnil se úmysl můj,“ pravil Jeho Veličenstvo, „na němž dosud trvám beze změny, aby totiž prospěchům veškerého státu dostalo se bezpečného rukojemství takovým ústavním zřízením právním, jež by sílu a význam svůj mělo ve svobodném účastenství všech národův.“

Manifest ohlašoval, že diplom říjnový a patent únorový mají se předložiti sněmu uherskému a chorvátskému ke schválení, a když by usnesení zástupců království východních obsahovala v sobě změny zákonů, že tyto mají býti předloženy řádným zástupcům ostatních zemí, „abychom slyšeli a uvažovali výrok jejich rovně vážný“. Poněvadž pak není možno, aby v jedné části říše rokovalo se o zákonech v jiné části říše závažně platných, zastavuje se na ten čas platnost zákona o zastupitelstvě říšském.

„Svobodna jest dráha,“ končí manifest, „kteráž hledíc k legitimnímu právu vede ke srozumění, jestliže, jakož se plně naději, obětovná a smířlivá mysl, jestliže zdravý rozum říditi bude rozvahy mých národů.“

Bylo toho želeti, že kníže Karel Schwarzenberg odmítl místodržitelství v Čechách, jež mu tehdáž nabízeno. Byl by se zajisté úsilností a rázností svou stal mocnou oporou své strany. Nebylo právě příznivým svědectvím o pevné rozhodnosti vládních orgánů, že, když v Čechách vydání manifestu oslavováno bylo po veškeré zemi skvělými nadšenými slavnostmi, a když purkmistr pražský dr. Bělský učinil vyzvání k osvětlení Prahy v den 20. října, správce místodržitelství hrabě Ant. Lažanský uznal za dobré uděliti mu poučení, že část obyvatelstva neuznává osvětlení za vhodné a že tedy nikdo nemá k osvětlování nucen býti. A tak když národ v nadšení jásal díky mocnáři, projevovaly úřady péči, aby jásot nebyl příliš hlučnou demonstrací; když národ chtěl oslaviti veliký čin, jímž nové ministerstvo započalo činnost svou — všecky úřadní budovy zůstaly — neosvětleny! Ze strany německé pak počal již soustavný boj proti ministerstvu, jemuž přezdíváno bylo „Sistierungsministerium“.

Avšak většina národů s nadšením přivítala manifest císařský, a především sněmu království Českého nastával veliký úkol, aby dal příslušný a důstojný výraz citům a přáním národa Českého ve příčině jeho budoucna — —

Sněm český zahájen dne 23. listopadu 1865 a zasedal do 23. března 1866, scházeje se „tentokráte za podmínek a poměrů zvláště příznivých úspěchů našich národních snah a nadějí.“

„Hned v první schůzi sněmu podán byl návrh hraběte Nostice, aby sněm adresou věrnosti a oddanosti odpověděl k císařskému manifestu ze dne 20. září. Ve druhé schůzi podal dr. Herbst návrh mnohými podpisy opatřený, jenž čelil proti manifestu císařskému, aby totiž sněm zvláštní resolucí se vyslovil o potřebě brzké obnovy říšského zastupitelstva, a tedy proti zastavení ústavy únorové. Návrh Herbstův byl ve čtvrté schůzi sněmu, dne 30. listopadu, zavržen.

Do komise adresní zvoleni z kurie obcí venkovských Palacký, Rieger a Sladkovský. V den 12. prosince počalo na sněmu rokování o adrese, jejíž osnova byla sepsána zpravodajem většiny, hrab. Lvem Thunem ve shodě se zástupci českého klubu. Adresa vyslovovala netoliko dík sněmu za císařský manifest, ale zároveň politický program většiny sněmu českého. Sněm vyslovoval Jeho Veličenstvu svou důvěru, že „všichni národové v říši stejně blízci jsou otcovského srdce Vašeho a že každé království, a každá země nadíti se může stejného uznání práv svých a stejné nejvyšší ochrany.“

„Blahostným pak znamením zdařilé obnovy té bude nám Čechům korunování, odvěké to v království našem zjevení, vzájemné rukojemství a nejvyšší zasvěcení zabezpečeného stavu právního. Protož toužebně hledí věrně poslušný sněm radostnému dni tomu vstříc, kde spočívati bude staroslavná koruna česká na posvěcené hlavě Františka Josefa Prvního.“

„Po dlouhém řečnickém zápasu v adresní debatě, do něhož obě strany sněmovní vyslaly nejlepší své síly, zamítnut byl 118 hlasy proti 97 návrh Plenera (otce) na přechod k dennímu pořádku a přijata navržená adresa, nejvyššímu pak maršálkovi uloženo podati ji Jeho Veličenstvu.“

V první schůzi po svátcích, 8. ledna 1866, oznámil maršálek sněmu odpověď císařskou, která přijata s nadšením, jež v řadách českých způsobila zvláště tato slova její: „Radostně pozdravím okamžik, ve kterém zdar velikého díla přivede Mne do Mého staroctihodného hlavního města Prahy, abych tam uprostřed Mých věrných Čechův po právu a svaté zvyklosti vykonal akt korunovace.“

„Zvěst o této odpovědi císařské sněmu Českému roznítila na všech stranách živé pohnutí. Hněv, jímž soptily listy německé, zdál se podávati svědectví, že naděje české blíží se uskutečnění svému. Sama pak ministerská „Debatte“ psala: „Provincie Čechy, toto ohnisko palčivé nespokojenosti, tato horká půda polozralých přání a cizokrajného toužení, tento Tantalus mezi autonomisty, byla ovšem „krvavou ranou“ v srdci Rakouska: avšak království České jí nebude. Dostane-li se Českému království, což jeho jest, podá zajisté i ono říši, co jí patří.“

Přání a tužby českého lidu zdály se státi co nejblíže svému uskutečnění, práce pak jeho vůdců, především Palackého nesla blahé ovoce, po němž národ již sahal.

Avšak přemíra těžkých jeho zkoušek a trpkých protivenství nebyla ještě naplněna — —

Prozřetelnost uložila Českému lidu vypiti kalich nejrozmanitějších utrpení do poslední kapky a v době, kdy doufal dosahovati vrcholu svých nadějí, šlehla přes širošírý domov metla boží veškerou svou šíří i tíží — —

Místo hlaholu radostného plesu všeho lidu nad splněnými přáními zavyla po Čechách lítice války, ozval se žalostný nářek matek, žen a milenek vyprovázejících drahé své do vojny, jejíž jevištěm staly se především Čechy.

Příčinou války té „byly zahraniční zápletky, do kterých se Rakousko bylo vlastní vinou přivedlo, míchajíc se v záležitosti, do kterých říši nic nebylo, a dadouc se strhnouti ke zbytečné válce po boku tak pochybného spojence, jakým bylo Prusko, odvěký jeho nepřítel. Následky toho nepřirozeného spolku nedaly na sebe dlouho čekati; sotva bylo malé Dánsko spojenému úsilí dvou velikánů, Rakouska a Pruska podlehlo a roku 1864 v míru vídeňském ku postoupení Šlesviku a Holštýna přinuceno, stala se válečná kořist tato Eridiným jablkem mezi oběma dosavadními přáteli a spojenci. Čím dále, tím jasněji se ukazovalo, že Prusko bylo válku tu podniklo ve vlastním prospěchu k rozšíření svého území, k čemuž krátkozraké Rakousko stalo se mu bezděčným pomocníkem.

Diplomatické vyjednávání mezi oběma středoevropskými velmocmi vleklo se od smlouvy gastýnské až téměř do polovice června r. 1866, a válka stávala se vždy nevyhnutelnější. Obě strany zbrojily co nejpilněji, vytýkajíce to sobě na vzájem jako důkaz zlé vůle, a každá žádala na druhé, aby sama dříve počala s odzbrojováním, až posléze nedůstojná ta komedie vzala konec přetržením od Rakouska diplomatického spojení s Pruskem a odvoláním rakouského vyslance z Berlína.

Prusko zjednalo si za spojence Italii, čekající jenom na vhodnou příležitost, vyrvati Rakousku také ještě království benátské, poslední to jeho državu vlašskou; Italie neváhala spolčiti se s Pruskem a napadením Rakouska na jihu přinutiti je, aby svou moc válečnou rozdělilo. Byloť Rakousko dříve jednou hrdě zamítlo učiněný mu návrh, aby dobrovolně zřeklo se Benátska za přiměřenou náhradu peněžitou anebo na jiném území. Kdyby tak bylo v čas učinilo, bylo by odňalo Italii všelikou záminku k nepřátelství a mohlo pak obrátiti všecky síly své proti zrádnému Prusku, které snad beze spojence ani by se nebylo odvážilo k boji proti Rakousku dvakráte tak silnému. Že nemělo Rakousko z ohledů vždy jen malicherných dostatečné odvahy k tomu kroku, ta nerozhodnost se mu nyní citelně mstila.

Po celý čas od té doby, co již nebylo žádné pochybnosti o tom, že mezi oběma soupeři o panství v Německu musí rozhodnouti meč, národ Český jak v Čechách tak i na Moravě nepřestával osvědčovati králi oddanost svou vlasteneckými projevy, deputacemi, adresami věrnosti a ochotností k zřizování obrany zemské a sborů dobrovolnických, ale v této poslední příčině odporovala vláda z důvodů úzkoprsých každé samočinnosti národa v hájení vlasti, rozhodně zamítajíc všeliké návrhy v tom směru jí činěné.

Dne 17. června vydal císař František Josef provolání k svým národům, které prohlašovalo pověstnou „válku Němců s Němci“, a jehož nevýslovně trpký dojem na národ, volaný do zbraně za interesy jemu docela cizí, kterým ani porozuměti nedovedl, doposavad v dobré paměti jest. Jedna však okolnost při tom byla, která poněkud smiřovala Čechy s válkou tou, že nastávající boj byl boj proti odvěkému úhlavnímu nepříteli koruny české, kterou v nezapomenutých ještě neblahých dobách zrádně byl oloupil o nejdražší její skvost. Svitalať naděje spravedlivé odvety — — V tom smyslu vyslovovaly se jednosvomě všecky orgány národní, povzbuzujíce vlasteneckou horlivost Čechů k svrchovanému napjetí všech sil proti nenáviděnému arcivrahu.

Ale sebe ohnivější vlastenecké nadšení, i kdyby se bylo ve skutky proměnilo, nebylo by napraviti mohlo, co napřed již pokazila svrchovaná neschopnost vojevůdcův rakouských.“

Průběh a konce války této jsou šíře známy a nám jde zde především o to, abychom dolíčili, jakým způsobem byl v událostech doby tehdejší súčastněn František Palacký.

Za válečných dnů ve hradeckém kraji, který byl takřka celý pokrvácen, dlel Palacký s rodinou Riegrovou na Malči. Dr. Rieger byl tehdy členem zemského výboru, ve kteréžto hodnosti před válkou opatřil v bezpečnost zejména fondy a hotové jmění zemské, dopraviv je do Lince, kde je odevzdal v opatrování zemskému výboru hornorakouskému a pak s největšími nesnázemi protloukl se vozem přes Jindřichův Hradec, Pelhřimov a Německý Brod do Malče k rodině.

„V Praze ve kruzích národních mnozí reptali na nepřítomnost Riegrovu, nepováživše, jak těžko tomuto bylo opustiti rodinu na venkově a veškeré jmění v krutých svízelích, pokud pochod nepřátelského vojska trval (jediné dne 9. července prošlo Malčí 38.000 Prušáků) a když často třeba bylo se brániti proti surovosti a zjevnému násilí nepřátel.

Když hlavní proud okupační ustal, vyjel Rieger s Palackým dne 17. července časně z rána z Malče na voze o jednom koni — bylť mu ze sedmi potahů zbyl jediný pár. V Kutné Hoře opatřil si Rieger od pruského komanda průvodní list, a tak ubírali se ku Praze. Když odpoledne dojeli do Radešovic u Uhříněvsi, setkali se s tlupou pruského vojska. Hejtman von Wedelstädt dal vůz zastaviti, a chtěl Riegrovi násilím vzíti koně.

Rieger vykázav se pruským průvodním listem, z počátku zdvořile vysvětloval hejtmanovi, že se ubírá do Prahy v záležitostech zemských jakožto referent zemského výboru, jelikož měl učiniti opatření pro stravování káranců v káznici zemské jeho řízení svěřené, a že téhož dne ještě mu doraziti do Prahy.

Hejtman odpověděl, že může do Prahy mašírovati pěšky; Rieger na to, že kdyby i on se k tomu odhodlal, nemůže toho žádati na jeho soudruhu, sedmdesátiletém muži, slavném zemském historiografu Palackém. Hejtman nabídl tedy, že dá mu mizernou, právě rekvirovanou herku. Rieger odvolávaje se na pruský pas, dostal se do prudkého sporu s hejtmanem a když tento chtěl koně odebrati násilím, pravil Rieger: „Pakli, pane, chcete užiti násilí, pak můžete mně vzíti nejenom koně, ale také mou hotovost,“ a při tom vyndal z náprsní kapsy svou tobolku, jakoby ji chtěl podati hejtmanovi.

Tím popuzen rozpřáhl se Wedelstädt ranou přímo na tvář mířenou, ale Rieger rychlým obratem zachytil ránu pěstí.

„Co, vy se opovažujete královského pruského hejtmana ve službě urážeti? To si odpykáte!“ křičel rozlícený Prušák.

Rieger odpověděl, že ho uraziti nechtěl a pakli jej urazil, že jest hotov mu podati satisfakci, kterou čestný muž dáti může. Zuřící voják odpověděl k tomu vyzvání: „Cože, vy se opovažujete chtíti se s královským pruským hejtmanem měřit?“ a doložil slova ta hrubými nadávkami. Dal Riegra zatknouti a vězniti v pokojíku hostince, před nímž postavena stráž s nasazenými bodáky. Před večerem vyslýchán Rieger auditorem, jenž byl náhodou Polák, a znaje Palackého, varoval hejtmana před dalším pokračováním v násilí. Rieger ztrávil noc na prkně v místnosti hostinské.

Ve tři hodiny z rána zazněl vojenský reveille a Rieger znova veden k výslechu zároveň se svědky. Hrozba, že bude postaven před vojenský soud, měla jej skloniti k tomu, aby žádal hejtmana za odpuštění. Rieger poukázal k tomu, že cestoval v důvěře v pruský pas, vylíčil událost podle pravdy a žádal, aby byl eskortován do Prahy a tam vyslýchán. Dostal za odpověď, že ta věc patří před komando pluku, i žádáno, aby podepsal protokol. Rieger odepřel podepsati, protože výpovědi pruských vojáků svědčících proti němu byly vesměs nesprávny.

„Ale vy musíte podepsati!“ zvolal pruský důstojník.

„Ano, když pravíte, že podepsati musím, potom podepíšu: z přinucení podepsal dr. Rieger.“ Od takového podpisu hejtman upustil, a Rieger protokolu nepodepsal.

Nyní vzat do řady vojáků a s nimi bral se ostrým pochodem do Černého Kostelce, kdež mělo býti vojenské velitelstvo. Cestou při zastávce několik důstojníků nabídlo zákusku zajatému, jenž byl 24 hodin téměř ničeho nepožil. Kdo zná procedury vojenských soudů v zemi obsazené, může si pomysliti, že postavení Riegrovo bylo velmi kritické.

Rieger předveden konečně při zastávce delšího marše před komandujícího, jímž byl podplukovník von Röhl, ale také hejtman Wedelstädt již tu byl, chtěje proti Riegrovi své svědky vésti. Rieger vypravoval prostě celou událost, při čemž komandující několikráte hněvivým zrakem změřil hejtmana. „Ostatně,“ končil Rieger svou obranu, „jsem panu hejtmanovi řekl, jestli jsem jej urazil, že jsem ochoten mu dáti satisfakci, kterouž čestný muž dáti může.“

„Cože? Vy jste toto řekl?“ pravil komandující překvapeně a pohlédnuv bystře a přísně na Wedelstädta, jenž se zarděl rozpaky, obrátil se k Riegrovi, pozdravil po vojensku a řekl se zdvořilou úklonou: „Dobře, pane, jste svoboden!“

Tato odvaha Riegrova nabídnouti pruskému hejtmanovi satisfakci, zachránila Riegra u veliké nesnázi. Hejtmanu Wedelstädtovi dostalo prý se pak ještě pokárání nejen pro surovost, s níž si počínal, ale též za to, že prohřešil se proti zákonu vojenské cti, nepřijav nabídnuté mu satisfakce.

Rieger propuštěn jsa, odebral se do hostince, kde sedělo právě za stoly několik občanů, patrně zámožných rolníků, kteří asi Riegra znali, ba možno, že některý z nich také podpisoval adresy se zvučnými hesly „až do těch hrdel a statků“, ale žádný nejevil ochoty půjčiti Riegrovi koně na cestu nutnou do Prahy a vydati je takto v nebezpečí rekvirování. Sehnav stěží mizernou herku hokynáře, odjel Rieger odpoledne 18. července do Prahy.

Tam byli již všickni přátelé ve velké úzkosti nad Riegrovým osudem. Palacký, jemuž byl po osudné příhodě v 10 hodin večer kůň a vůz vrácen, přenocovav v Uhříněvsi, vydal se časně z rána na cestu, a doraziv do Prahy, odebral se hned s purkmistrem Bělským na Hradčany k pruskému veliteli žádat o propuštění Riegrovo. jenž však tou dobou byl již vyslýchán v Kostelci a propuštěn.“

Uvádíme tuto zajímavou episodu ze života Palackého dle vylíčení životopisce Riegrova také jako jednu z nejvážnějších a nejtrapnějších příhod slavného našeho historiografa.