Velký Čech/X.

Velký Čech Václav Řezníček
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Podtitulek:	(První díl dějin národa Českého. — Rodinný život u Palackých. — „Co jsme chtěli?“ a „Co nyní chceme?“)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 91–100. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Sledovateli působnosti Palackého počátkem let třicátých skoro by se zdálo, že jest jeho činnost rozptýlena, kdežto byla zatím již úplně soustředěna na sestavování a spisování dějin národu Českého. Jako předběžné ovoce přípravných prací k tomu a spolu také jako výsledek původních svých studiích genealogických vydal Palacký r. 1832. nákladem Matice dodnes hledaný „Přehled současných nejvyšších důstojníkův a úředníků zemských a dvorských ve království českém od nejstarších časů až do nynějška“. Roku pak 1835–6 vyšel první svazek „Geschichte von Böhmen“, pojednávající o dějinách českých od nejstarších dob až do r. 1197. Knihu tuto doprovází předmluva, v níž mezi jiným praví: „Ačkolivěk jsem se od své mladosti studiem českých dějin a literatury zabýval a proto si z archivů a knihoven již značné příspěvky nashromáždil: tak přece poznal jsem záhy potřebu, abych svá bádání na mnohem širším podkladu rozšířil. Třebas že se již mnoho zejména od zasloužilého Dobnera, ve kritickém objasnění pravého stavu nejstaršího období našich dějin stalo; tak přece ukázal se tento díl úlohy stále nedostatečným, a pro vyšetření vnitřních poměrů, starého státního i národního života v Čechách nestalo se doposud jakoby skoro nic. Několik slabých pokusů musilo již proto nešťastně dopadnouti, poněvadž jednak z neúplných a kalných pramenů čerpaly, jednak také rozdílu doby skoro nic nedbaly, jakoby život každého národa nebyl podroben nepřetržitému rozvoji a jakoby státní budova, třebas i při trvání jistých základních stěn a pilířů, s každým stoletím, ano s každým lidským věkem svou tvářnost a zřízení neměnila.

Abych si především hojnější a spolehlivější prameny opatřil, musil jsem si nejprve pracně sebrati všeobecný český diplomatář nejstarší doby až do vyhasnutí rodu Přemyslovců. Navštívil jsem sám každý český archiv a každou knihovnu, kde se písemní památka z oné doby jenom tušiti dala; z Moravy dostal jsem od svého přítele Bočka cenné příspěvky výměnou, ano i v cizině se bádalo a ještě za velkomyslné podpory pánů stavů bádati se bude. Diplomatář ten, jakmile ke větší dokonalosti dospěje, uveřejním.

Ovoce všech těchto namáhání, musím to doznati, zůstalo přece za mým očekáváním. Z nejstarších domácích listin nacházejí se pouze dvě pravé z IX. století ve přepisu na Moravě a dvě z X. století v Čechách, ještě z XI. století nemohou se obě země pravým originálem více vykázati, ač jinak vzácné kusy se vyskytují. Teprve od polovice XII. století jest sbírka listin stále bohatší a pro dějiny vydatnější. Proto pakli teprve o následovních dílech platná slova „ponejvíce dle listin a rukopisů“ již na tomto prvním díle uvádím, tak prosím proto čtenáře o prominutí: dějeť se to jenom k vůli jednotnosti titule.

O zásadách a úmyslech, které mne při sepisování těchto dějin vedou, mám sotva co říci. Neznám žádných jiných, nežli těch, které z nejvyšší zásady historické pravdy a věrnosti samy sebou plynou. Že při tom stojím na stanovisku Čecha, mohlo by se mně jenom potom zazlívati, kdyby mně toto stanovisko činilo nespravedlivým oproti Čechům, jakož i proti jejich odpůrcům. Doufám však, že mne má nejvnitřnější snaha po pravdě, má vážnost ke všelikému božskému i lidskému právu, horlivost pro pořádek a zákon, účastenství se štěstím i bědami všech lidí před tímto hříchem chránila a tento dobrý genius, dá Bůh, že mne také dále povede.

Ostatně jsem daleko vzdálen osobení si víry, že jsem všude pravdu nalezl. Historik, který se to domnívá, ten jistě vážnost bádání nikdy necítil. Srdce a ledví vidí a zná jedině Bůh sám: člověk soudí všude dle zdání, kteréž se na hranolu vášní stokráte láme a proto nás již i při známých součastnících, ano i dokonce u přátel klame. Jak bychom mohli doufati, že jsme nic jiného nežli pravdu nečerpali z kusých v každém ohledu podání pravěku? Poctivé bádání a snažení jest vše, co zde žádati a co dáti lze.

Že jsem se právě tak poctivě a svědomitě, jako pracně a neunavně po pravdě pídil, to pozorní a nepředpojatí čtenáři zajisté uznají. Proto smím také ujistiti, aniž bych se výčitky pokrytectví obával, že každé poučení, každá oprava případných mých chyb, zejména kde se o podstatnou událost jedná, budou mně vítanými a zavážou mne k upřímnému povděku, třebas i byly v nepříjemné roucho zabaleny. Nebudu-li moci náhledy některého učeného badatele sdíleti, tak jsem ochotným, dáti se v debatu ve prospěch vědy. Takové však kritiky, které pouze spisovatelská pýcha, závist anebo špatný rozmar po tuctech časopisům dodává, nechám, jako doposud, naprosto nepovšimnuta, třebas že byly ostatně pro neznalce sebe skvělejšími frásemi ozdobené a sebe vyšší vrstvy laciných citátů obsahovaly. Jáť zajisté chyby a vady svého díla znám lépe, než-li mnohý z těch pánů, kteří se svým úsudkem jsou již hotovi, dříve než-li se k bádání stali způsobilými.

Především nechť si páni znalci pozorněji přečtou poslední kapitolu druhé knihy. Obzvláštní obtíže vylíčení dávného národního života Čechů vyvírají především z různosti živlů, které se v něm zrcadlí: všeobecně slovanského, který původně převládal, německého, který hlavně od X. století stále se rozmáhal, a konečně zvláštního českého, který se smísením se obou prvních utvořil. Napotom musí veliký nedostatek našich starých pramenů nesnáze badatelovy při tom ještě rozmnožovati.“

Předmluva tato datována jest dne 26. srpna 1836 a jest zajisté výrazem vnitrných pocitů, jaké Palacký při vysýlání prvního dílu svých českých dějin choval, a jsou charakteristickými nejenom sebevědomím, že poctivě pracoval, ale i vědomím, že se bude také nelíbiti. Do nevšímání si nepříznivých hlasů o svých pracích se však Palacký dle našeho zdání jenom před širší veřejností nutil. Lehce jich nenesl a že se s každým svým opovědníkem neobíral, toho příčina spočívala v tom, že se nemohl meškati, třebas že ho rozmanité bezdůvodné rány i citelně bolely a — hněvaly.

V rodině žil Palacký šťastně těše se povznášejícímu rodinnému životu, o němž vnučka jeho pí. M. Červinková-Riegrová vypravuje následovně: „V době letní dlíval Palacký s chotí často na statcích Měchurových, zejména v Lobkovicích. Paní Palacká ovšem vzdělána byla dle obyčeje tehdejší doby po německu, a proto, jakkoli česky uměla, zvláště v hovorech vážnějších více užívala němčiny. Srdcem a duchem přilnula však brzy ke snahám a tužbám svého chotě a proto se někdy stávalo, jak Palacký o ní říkával, že „vlastenčila po německu“. Jsouc velmi živého ducha, zajímala se upřímně o všecky literární i vědecké otázky, ráda bavívala se se vzdělanými muži a dovedla soustřediti vůkol sebe vybraný kruh společenský.

Stýkaly se v domácím kruhu Palackých takřka dva různé světy — ta stará Praha, ve které byla vyrostla paní Palacká, a nový svět buditelů a literátů českých, se kterými žil a cítil Palacký. Vedle spisovatelů a vlastenců českých přicházeli také Kašpar Šternberk. Egon Ebert, spřízněné s Měchurovými komtessy Vratislavovy, rodina barona z Astfeldu, starý Jeník z Bratřic, originální to typ posledního Čecha a jemu v horlivosti národní podobný dr. Held, z kruhů duchovních zvláště Fr. Daneš a Fr. Schneider.

Zrození prvního dítěte Jana oslavil Egon Ebert vřele psanou básní, dcerušce Marii (narozené dne 18. dubna 1833) byl kmotrem při křtu starý Jeník z Bratřic.

Palacký podepsav při svatbě revers, že dítky vychovány býti mají ve víře katolické, vždy s velikou úctou a šetrností choval se k náboženskému přesvědčení své choti, jakož i ona navzájem činila, tak že různost vyznání nikdy ani nejmenšího stínu neuvrhla na harmonii jich vroucího duševního svazku — oni dovedli si rozuměti.

Paní Palacká byla vychována v době, kdy v kruzích intelligence a v kněžstvu českém mocně byl působil idealně a mravně zušlechťující vliv velikého ducha Bolzanova. Mnozí přátelé rodiny byli ctitely Bolzanovými, jakož i Teresie Palacká sama; proto také za učitele náboženství své dcerušky zvolila muže, jenž byl jedním z nejhorlivějších stoupenců Bolzanových, Fr. Schneidra.“

Roku 1837 odebral se Palacký do Říma, aby v archivu vatikánském hledal prameny týkající se dějin českých. Během desíti neděl pročetl tam 45.000 listin, z nichž si 400 kusů opsal. Následkem tohoto bádání nabyl známostí o dějinách českých jako nikdo před ním a to ponejvíce v záležitostech a v otázkách, o nichž domácí prameny badatele poučiti nemohly. Obšírné popsání této cesty podal Palacký v Časopise Českého musea na r. 1837 a mimo to vydal o ní zvláštní německý spis „Italienische Reise“.

Palackého život v době tehdejší byl skoro jedinou snahou zjednati si světla o minulosti české a proto také, jak jsme ve předmluvě k prvnímu dílu jeho dějin četli, nepřetržitě jezdil po všemožných archivech a knihovnách, v nichž hledal látku nejen pro práce své, avšak při tom zakládal pevnou budovu dějepisectví národního sbíraje prameny a pomůcky k budoucí jednou potřebě svých následníků. Palacký neopisoval pro svou osobu, avšak on zakládal a sbíral monumentální snůšku dějinných pokladů, opisuje vše, co by se jednou českým historikům hoditi mohlo. Tato Palackým zřízená sbírka zejména listin, týkajících se českých dějin, uložena jest pod jménem „Diplomatář“ v archivu Musea království Českého otevřena a k službě jsouc dnes každému odborníku nebo interesentu.

Všaktě také doba donesla již tehdy Palackého přičinění štědré ovoce a korunovala snahy jeho požehnanými výsledky. Bez odporu stál vedle stařičkého Jungmanna, maje po boku přítele Šafaříka, v čele národního hnutí českého, jež v tehdejších svých mezích vedením Palackého vítězně v před postupovalo, jak on sám při desítiletém jubileu vycházení Časopisu musea českého vykládá a tím všechny své současníky těší a k dalším pracím vzněcuje a povzbuzuje. V Časopise českého Musea na r. 1837 uveřejňuje totiž předmluvu k vlasteneckému čtenářstvu, v níž praví:

„Co jsme chtěli? — Připomeňme sobě stav náš před desíti a více lety. Jazyk český v národu našem zanedbaný, opovržený, z veřejného života, z obcování osvěcencův, ze škol a z kancelařův vyloučený, — celá vzdělanost naše, celý oběh myšlének, každá výměna života duchovního, ba i všecka správa občanská, konaná i sprostředkovaná jazykem jiným, — čtyry pětiny našich spisovatelův pracující na poli cizím, jedni ze zvyku anebo z potřeby, jiní ze zoufání nad mateřtinou, a ta hrstka těch, kteří ještě sobě a národu svému věrni byli zůstali, v necti a v nevládě, ve sporu a na rozcestích.

Staloť se zajisté, že když řeč a literatura česká, pohromou třicetileté války omráčená, po dvě století státi byla zůstala, zatím národové sousední krokem vždy živějším ku předu se snaživše, octli se brzy ve zvláštním a vyšším oboru duchovním, v oboru novoevropské osvěty, jejížto blahodární paprskové konečně také do vlasti naší pronikše, utvořili v ní nový svět ponětí, cílův a myšlének, — avšak to vše již jazykem cizím, literaturou německou. I měliť jsme v Čechách tudíž dvojí obor duchovní, jeden německý a spolu novoevropský, prostranný, živý a kvetoucí, v němžto skvěla se spanile celá osvěta věku našeho, pojíc v sobě i vědeckou důkladnost i besední lahodu; druhý český, starověký, a protož úzký, chudý, potřebám věku našeho na mále hovící, prostonárodní a již téměř jen na láji omezený. Mezera mezi oběma činila se rok co rok větší a nepřestupnější. Čechovi neotvíraly se více brány nauk a umění leda klíčem německým; chtěl-li do nich vstoupiti, musil mateřtinu svou za sebou nechati, jí se odříci, ji zapříti.

V té tak strastné době vlastenci, kteří o nové obživení řeči a literatury české se snažili, dělili se obecně na dvé. Jedni, hledíce především ke stavu řeči na počátku XVII. století, jakožto ke vzoru, tak ji obnoviti a jakoby ustáliti hleděli; hlavní pravidlo a zákon byla jim čistota staré češtiny, kteréžto aby rušiti nemusili, vyhýbali se všemu tomu v novověkém životě duchovním, co by nedalo se vetkati do úzké osnovy její. Chystali nám tedy literaturu pouze a čistě prostonárodní, avšak dle chuti a míry věkův minulých, a protož pro věk náš i nedostatečnou. Jiní zase, kterým potřeba novoevropské literatury, pověcných známostí a vyšších nauk, zdála se býti důležitější, nežli přesnota jazyka ještě nedokonalého a jim nedosti známého, obrátili své zření k oněm, a počali je tlumočili národu slovy nově utvořenými, a protož i často nerozuměnými. Ti tedy připravovali nám literaturu vyšší, a však méně národní a čtenářstvu našemu téměř nedostižitelnou. Obojí strana spisovatelův měla své zvláštní i zásluhy i vady. Onano, starojazyková, pečovala o zachování našeho národního charakteru ve slohu; tato, novovědecká, snažila se odíti vše v roucho české, cokoli Evropa za našeho věku ve vědách, naukách a umách výtečného splodila a vychovala. Avšak ona zadržovala národ vždy pozadu, na chrám vyšší osvěty ani se téměř neohlédajíc; tato pak stavila si tento chrám tak nečesky, v takové výši a mhle neologické, že národ ani zřetelně naň popatřiti, ani kudy povznésti se neuměl. Takž i čtenářstvo strany oné téměř jen na sprostý lid, této jen na malou hrstku stejně smýšlejících učencův omezeno bývalo: jádro národu, jenž jsou vzdělané třídy obyvatelstva, nevšímalo si hrubě, při němčině své, ani jedněch, ani druhých; literatura česká nebyla mu ani bližší ani zajímavější, než-li třebas mongolská. A ku upevnění i rozjítření dvojice takovéto mezi literatory českými přikročily byly ještě jalové avšak tuhé hádky o purismu, prosodii a dobropísemnosti, kteréž uvodily nad to celé snažení naše nejen nepřátelům v posměch, ale tytýž i přátelům samým v ošklivost.

Časopis tento, jemužto záštita jeho, česká společnost musejní, slibovala nad jiné časopisy naše i větší trvalost i větší mezi osvěcenci národu našeho známost a oběh, chtěl hned od prvopočátku postaviti sebe za prostředníka mezi nadřečenými stranami; ne zákonodařením, k němuž se zmocněna býti necítil, ale skutečným nastoupením jistého středocestí, po kterémžby i pravdě obou stran dosti učiniti, i chybám jejich vyhnouti se dalo. Vedouce ledy spis tento, snažili jsme se spojiti v něm i starojazykovou čistotu, i novovědeckou důkladnost; hleděli jsme odstraniti se hádek o literách, slabikách i slovech, kteréž nás za oné doby již již zabíjely, a nešetřiti než ducha, jenž by národ náš znovu obživovati mohl; drželi jsme se dávno zasvěceného kanonu češtiny, ale usilovali spolu rozprostraniti ji a uzpůsobiti k novým potřebám osvěty novoevropské; toho pak nejvíce žádostiví jsme byli, aby literatura naše přestala býti výhradným jměním buďto pouze prostého lidu, buďto jen několika výtečných učencův, ale aby střední vzdělané třídy obecenstva českého k ní se naklonily, ji v ochranu a péči svou braly, přesvědčeny jsouce, že v tom záleží vlastně „životní otázka“ literatury naší.

Stav literatury této, roku přítomného (1837), jistě mnohem již utěšenější jest, než-li byl před desíti lety. Staré hádky o literách a slabikách již dávno mezi námi utichly; ba i novější, ježto mezi tím od jinud se byly pozdvihly, také urovnány býti se zdají. Množství ponětí, slov a názvův, novověké potřeby a novověkého rázu, rozšířilo se již po všech třídách obecenstva českého; staré poklady i nové kořisti jazyka našeho vždy se více mezi sebou přízní, jednotí a vespolek obživují; ono středocestí, někdy tak úzké a téměř neschodné, počíná již býti silnicí, které se nespouští, kdokoli na poli naší literatury chce dojíti přízně obecenstva. Rok od roku množí se počet vzdělancův, ježto nepřestávají uvozovati řeč a literaturu naši do spolkův svých, do obecného a veřejného života národního, do okresův vždy vyšších a širších. Takž pomalu a jako nevidomě tvoří se nový základ, pevný a široký, na kterémž bohdá nezadlouho vystaveno bude nové stavení prostranné dle potřeby a chuti věku našeho.

Marná, zpozdilá i křivá byla by chlouba, kdybychom šťastnou tuto proměnu přičítali sami sobě za zásluhu. Posavad zajisté ne více než-li pouhým toliko počátkem kochati se můžeme, kterýžto, nebude-li i dále hojného přičinění a upřímné setrvalosti, obrátí se opět snadno na zmar. A i to, cokoli se stalo, stalo se přičiněním mnoha ušlechtilých vlastencův, a sice prostředky všelikými; ne toliko námi a časopisem naším. My však tím se honositi smíme, že jsme, pode štítem čestné společnosti, sloužili takovémuto snažení věrně za nástroj a dopomáhali jemu k vítězství. S námi k jednomu dílu spojilo se po těch deset let 70 pomocníkův, více neb méně osvícených a pilných; mezi nimi počítali jsme i přední světla národu a literatury české; a neměvše dosti na přítomných a živých, již od počátku hledali jsme pomoci také u dávno zemřelých, aby toto nové jazyku i literatury vzdělávání konalo se co nejvíce možná veřejně i všestranně. Zabírali jsme se proto do všech oborův slovesnosti, do pole každé nauky a vědy; abychom pak neodstrašili obecenstvo od schůze této s námi, hleděli jsme, pokud možná bylo, odstraniti úrazy přílišného neologismu a očistiti cestu od nešvar nedočeských, starali jsme se všude o rozmanitost, a střídali lahodami po nesnázech i obtížemi po libostkách. Takovýmto úmyslem a počínáním sebrali jsme pomalu do časopisu svého, jako do obecného skladiště, plody rozmanité každého téměř věku, každé chuti a barvy, ač ceny nestejné, jakož pak nám také okolnosti času nestejně hověly.

Co nyní chceme? — Rádi bychom pokročili dále. Posavád předčily ohledy jazykové v díle našem nad jiné; snažili jsme se sprostředkovat slovem a slohem českým ty dva obory duchovní ve vlasti naší, jichžto jsme nahoře podotkli, vyplniti totiž mezeru, která je od sebe dělila, i schodnou učiniti cestu mezi nimi; hleděli jsme tak říkaje staré Čechy uvésti do nové Evropy, a zdomácniti tuto v oněch. Nyní ale, když jsme se, co do jazyka, dostali téměř již na roveň s jinými vzdělanými národy, nastává nám jiná práce a povinnost: abychom totiž obraceli hlavní zřetel svůj k věcem samým a snažili se s těmito národy zároveň a v závod o palmu skutečné osvěty, i vědecké, i krásocitné, i průmyslové. Nyní tedy hleďme již šířiti, velebiti a dokonaliti obor nauk samých a přinášejme čisté a bohulibé oběti své na oltář netoliko vlasti, ale i člověčenstva. Nastala zajisté již ta doba ve všeobecném dějinstvu, že klesají a mizejí vždy více všecky místní hráze v duchovním životě jednotlivých národův, že koná se svobodná, ustavičná i rychlá výměna myšlének, ideí a citův mezi předními národy evropejskými všude, zakládajíc tímto způsobem, ač rozdílnými jazyky, však jen jednu literaturu vyšší, evropskou a někdy také celosvětskou. Který národ nepřináší k výměně této nic vlastního, ten ani v počtu vzdělaných národův se nepočítá, i jest jakoby ho nebylo. Nám jest tedy přičinili se, abychom v tomto ohledu dobyli a pojistili národu svému mezi ostatními místa slušného; a to předně aspoň ošetřením valných mezer ve vědectvu novoevropském, týkajícím se Slovanstva, kterých opravdu nikdo lépe, než-li my sami. vyplňovati nemůže. A jistě, že budeme-li takto hleděti především říše nebeské, t. pravé osvěty, známosti a nauk samých, ostatní všecko, t. láska u obecenstva, i vyšší a stálý prospěch jazyka i národu, přidáno nám bude.

Tentoť jest tedy nový, velebný úkol náš!“

Slova tato charakterisují nejenom dobu, ve které byla pronesena, ale ona jsou také dalším programem národa, který přes malicherné mluvniční hračkáře a dětiny začal toužiti a cíliti dále, nežli bylo vyhledávání jazykových zvláštnůstek. V boji proti tomu byl Palacký o svém vítězství přesvědčen a proto také redakci musejního časopisu za své nepřítomnosti v Praze, meškaje na vědeckých cestách, postupoval příteli Šafaříkovi, jemuž ji r. 1838 úplně odevzdal, věnuje se pracím širším, v národním našem životě intensivnějším a i hlučnějším.