Přeskočit na obsah

Velký Čech/III.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: III.
Podtitulek: (Palacký jako student. — Vychovatelem v domě paní Zerdahely. — Filosofické hloubání. — Palacký ve Vídni. — Úmysly do budoucnosti. — Z literárních poměrů tehdejších. — Odhodlání Palackého věnovati se studiu dějin.)
Autor: Václav Řezníček
Zdroj: ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 22–30.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:František Palacký

Palacký jako student byl jinochem nanejvýš příkladným.

Ve dvacátém roce svého věku sám již učil a sice dovedl poučiti osoby dospělé, maje tolik platných vědomostí, že jiným z nich hojně postoupiti dovedl.

„Škola nikdy nedostačovala Palackému k ukonejšení duševního hladu. Za včas obracel píli svou na jazyky, kteréž jsou jako žebříky, po kterých se vystupuje k vědomostem.“ Ve výše uvedeném vypsání jeho studií v Trenčíně a ve Prešpurku jsme viděli jeho píli. „Již v Trenčíně učil se sám soukromí frančtině a řečtině; na lyceu prešpurském navštěvoval přednášky o jazyku francouzském a anglickém, od srbských spolužáků učil se rozuměti knihám srbským, staroslovanským a ruským a sám přiučoval se italštině a španělštině; i portugalská básnická arcidíla pokoušel se čísti v originále. Klassickými literaturami, řeckou a latinskou, zabýval se s obzvláštní zálibou daleko nad požadavky školy. Ač studie školské byly výhradně latinské, psal tehdáž téměř se stejnou správností a zručností česky, latinsky a německy. S novověkými literaturami západních národů po stránce básnické a krásovědecké obeznámil se tou měrou, jaká u mladíka, čítajícího okolo 20 let, jest vždy a všude neobyčejně řídkou vzácností. Obsáhlé učenosti, založené na širokém podkladě, kterou Palacký již tehdáž si osvojil, musíme se tím více diviti, povážíme-li, že nenáležel k těm šťastným, kteří celý svůj mladý věk až do nastoupení v konečné povolání života mohou věnovati výhradně a bezstarostně svému vzdělávání; muselť Palacký dosti záhy dobývati sobě chleba vzděláváním jiných.“

V ohledu tom byl však nanejvýš šťastným, tak že také místu soukromého učitele dal tehdy přednost před úřadem kazatele v Bílsku. Když mu totiž bílští evangelíci po dva měsíce nedali o sobě ani slova věděti, tu se dlouho za stávajících tehdy pro něho poměrů ve Prešpurce nerozpakoval, kam se obrátiti. „V Prešpurce dospěl vysoce nadaný jinoch studiemi jak ve školách, tak také a zvláště mimo školu, v muže s vědomostmi obsáhlými a bohatými, se soudností zralou a s charakterem ustáleným a již hotovým. Byly to práce veliké, a vnitřní boje přetěžké, kterými v těch letech dospěl k oné zralosti vědecké a mravní.“ Na místě kazatelského úřadu v Bílsku přijal 1. prosince 1817 u paní Niny Zerdahelyové, dcery proslulého druhdy Baloghyho, předního mezi zemany uherskými, který si kdysi s Voltairem dopisoval, místo učitele čtyř slečen. jejích synovkyní a schovanek, jež se jmenovaly Luisa a Jeanetta Baloghyovy, Eva Šreterová a Josefina Dedinská.

Přijetím postavení tohoto nastala v životě Palackého nová doba. Paní Nina Zerdahelyová přestěhovala se do Prešpurka po ztrátě všech svých nadějných dítek, až na jednoho syna, hledajíc tam uklidnění rozechvělé mysli v jeho vychovávání a ve pěstování výše zmíněných čtyř příbuzných slečen.

O sobě k době té vypravuje Palacký takto: „Pohříživ se já předešlého léta do metafysického hloubání, brzy jsem pocítil, že kdokoli opravdově a důkladně mysliti počíná, celou soustavu vědomí svého sám sobě znova založiti a vystaviti musí. I mnou ten daemon jakýsi tak náramně zatřásl, že všecka jistota, víra, vědomost a jestota má v nepochopitelný rum se mi sesuly. Mnoho mě krutý ten boj proti skepticismu stál, ale vítězství mi po zápasu popřáno. Není možná, aby člověk v opravdovém a důsledném skepticismu dlouho setrval: jestota citův našich příliš zřejmě na nás nalehá, než abychom déle o bytu, o nadějích a povinnostech svých pochybovati mohli. Ani o bytu jak předmětenstva, tak i známosti naší předmětné nelze na rozpacích býti: ale jestotné spojení předmětného znanstva našeho s předmětenstvem jest ta otázka, která filosofy mezi sebou věčně rozdvojuje. Já jsem i brzy uvrhl se na zásadu pouhé podmětnosti naší, na čitelnost, za to uznávaje, že ona původním vodištěm jest celého našeho jestotného života. I ohledav se pilně v Kantově kritice, ačkoli mi tato ve všem po mysli nebyla, srozuměl jsem sobě sám o nejdůležitějších pravdách člověčenstva; šťastným jsa v tom, že i znedůvěřiv se náboženství nadpřírodně zjevenému, nábožného zřetele na svět a na život přece nikdy s očí jsem nespustil, anobrž jej za hlavní podmět svého skoumání pokládal. A což se divným zdáti může, ale pravé a přírodní jest, sám Holbachův pověstný systém nátury potvrdil mne co nejvíce v pravdách náboženství; vida já zajisté, na jakových silných a slabých základech celá tato soustava spoléhá, tím ochotněji a mocněji postavil jsem se na pevnou skálu náboženství, naděje a víry.

A výsledek těchto vnitřních zápasů mladého muže byl potom záhy nabytý „souladný názor o světě a pokoj mysli ze stránky theoretické, ze praktické stránky zušlechtění srdce, účinná snaha po dobrém a krásném a nejumělejší a nejvznešenější dílo jednotlivce — vytvoření šlechetného charakteru.“

Takto vzdělán a duchovně povznesen přišel do domu paní Zerdahelyové, již líčí sám takto: „Tato vzdělaná, jemnocitná i dobrotivá osoba brzy na mne byla obzvláště pozorlivou a čím dále tím přívětivější ke mně se stala. Bylať jí před pěti měsíci poslední dcerka její zemřela; pročež chtějíc i vyhnouti se místu onomu, kdež ji vše na ztrátu její upomínalo, i oddati se cele vychování jediného pozůstalého syna svého Zikmunda, zabrala se s ním do Prešpurka. Osud její tím krutější byl, že nezakládajíc víry své na pravdách zjevených vyznání církevního, neměla do sebe tolik samostatné ducha moci, aby dostatečného světla i jistoty o nejdůležitějších pravdách života lidského sama sobě byla zjednala. Obyčejné potěšování a rozumování mnoha vážených osob ji často navštěvujících, bolesti její, jakož mi vyznala, ještě přimnožilo, protože důvodové jejich aneb vážnosti u ní neměli, aneb i jemnosti citův jejích urážlivými byli; tak že posléze ostýchajíc se podobných rozmluv, sama se v sobě zavřela, a bolestně odřekši se všeho, pokoje ducha jen v hojném a častém dobročinění hledala. Já prý první jsem blahodějně v ní působil, nejen přesvědčení své o nadějech člověka důkladně a z plného srdce jí přednášeje, ale i pochyby její tak šťastně a vítězně porážeje, že jakož jsem to potom z jejích úst uslyšel, ona na mne silnějšího spolehši, tím teprve došla doševného pokoje a okřání. Než i já jsem u ní takořka života nabyl. Tato moudrá paní, ana ze všech, co jsem jich kdy poznal, ideálu ženské osobnosti nejblíže se dotýkala, zamilovavši mne neméně, nežli ode mne byla milována, tak že matkou mou nejen se jmenovati, ale i skutkem se prokázati ochotna byla, naučila mne ve světě žíti a ušlechtila i upevnila mužský charakter ve mně.“

Paní Zerdahelyová uvedla mladého Palackého také do vyšších kruhů společenských, v nichž vzdělanost byla domovem, a zkušenosti, jichž tady mladý ten muž nabyl, vysoce se mu v dalším životě jeho zúrokovaly. „Uvykl si uhlazeným způsobům v obcování s lidmi, rozhled jeho ve společnosti lidské se rozšířil, a mravní charakter jeho upevnil se a dovršil zkouškami v životě skutečném.“ A vedle tohoto předůležitého zisku mohl při tom pokračovati ve svých studiích školských i soukromých.

Po dokonání studií svých ve Prešpurce přijal Palacký dne 3. března 1818. k radě a žádosti paní Zerdahelyové u katolické její přítelkyně paní Karoliny Čúzy místo vychovatele dvou jejích synů, kteří právě na prešpurské akademii filosofii studovali. V postavení tomto setrval Palacký až do února r. 1823. Obě paní i rodiny jejich bydlily po nějaký čas v témže domě. Když pak povrchnost škol prešpurských k lepšímu se neměnila, tu Palacký zavedl r. 1820. svěřence své na universitu vídeňskou, při čemž sám velice mnoho nabyl, neboť při příležitosti té mohl také sám sebe nanejvýš platně vzdělávati, čehož on pilně používal. Studoval tehdy ve dvorní knihovně, navštěvoval různé kabinety a obrazárny a stýkal se osobně s mnohými učenými muži, zejména s Josefem Dobrovským, kterýž tenkráte právě ve Vídni vydával své „Institutiones linguae slavicae“, s Kopitarem, s malířem Tkadlíkem, od něhož se dal tehdy vypodobniti, s hudebníkem Doležílkem atd., což svědčí, že mladý Palacký dovedl si zjednati místa ve společnostech takových, v nichž mohl jenom mnoho získati. To také povahu jeho charakterisuje, že vždycky od mladosti své vyhledával kruhy, jež ho povznášely.

V létě r. 1821. vrátil se se svými svěřenci do Uher do vsi Čúzu, kde jal se českým jazykem spisovati „Krásovědu“, jež však zůstala v rukopise nedokončena. Jenom zlomky z ní vyšly v „Kroku“, a sice r. 1821. „Povšechné zkoumání ducha člověčího v jeho činnostech“ a r. 1823. „Přehled dějin krásovědy a její literatury“.

V duši Palackého totiž odbýval se tehdy zápas o otázku dalšího života. A sice přemítal a rozhodoval mladý muž ten o své budoucnosti uvažuje, má-li přední snahy svého života obrátiti ke krásovědě a ku kritice krásoumy, anebo má-li se věnovati bádání v dějinách národa svého. Jedno ani druhé však nepodávalo mu dostatečné záruky, že si tím zjedná jistého postavení chlebového. Když neměl chuti věnovati se kazatelství, k čemuž nepřímo se přiznal, tu jako protestant neviděl tehdy žádné pravidelné kariéry před sebou a proto zvolil budoucí své povolání zatím jenom dle hlasu svého srdce. Umínil si totiž, že po ukončení svého vychovatelského úřadu, jež mu také maličký kapitálek zjednalo, navštíví Prahu, kde hodlal asi dvě léta studovati prameny dějin válek husitských a teprve potom chtěl si hledati postavení budoucí, a sice kdekolivěk.

Avšak již v době té požíval v literárních kruzích nemalé na svůj věk vážnosti, neboť r. 1821. požádal ho výše zmíněný Bart. Kopitar, kustos dvorní knihovny a spoluredaktor „Wiener Jahrbücher der Literatur“, o recensi Palkovičova česko-německo-latinského slovníku a Sychrovy knihy „Versuch einer böhmischen Phraseologie“. Poněvadž za tehdejších poměrů ve „Wiener Jahrbücher“ o českém jazyku a české literatuře doposud pojednáno nebylo, poslal Palacký Kopitarovi při této příležitosti v prosinci 1822 v Uhrách o tomto předmětu sepsaný obšírný článek, kterýž stav českého jazyka a české literatury za tehdejší doby obšírně vypisoval.

Osud článku tohoto velice pěkně zobrazuje tehdejší poměry, a proto také se o něm zde šíře zmiňujeme.

Palacký totiž ve příčině té psal dne 28. února 1823 svému příteli Ant. Virozilovi do Pešti následovně: „Pan Kopitar mně můj článek velice přátelsky vrátil pravě, že se rozpakuje předložiti ho censuře, poněvadž jest sepsán v duchu, který jest sice pravdivý a každého dobrého muže důstojný, ale naší vládě byl by nyní velice závadným. „Erzultra“ hrabě Sedlnický dal by prý ho jistě nejen potlačiti, ale dal by také jeho spisovatele, který dobrému novému před starým špatnějším přednost dává, blíže střežiti. Kopitar doznal, že proto sám nedávno v nemilost upadl — on, tak opatrný a obezřelý muž — že si prý však z toho nic nedělá. Pro literaturu nemá se prý nyní docela nic díti, poněvadž nelze si tak počínati, aby se podezření nevzbudilo. Brzy musí se však prý i to změniti, neboť jest nemožno, aby toto mimořádné umlčení déle trvalo. Mně radil, abych „výborný“ ten článek uveřejnil v některém časopise zahraničním. Toho ovšem že neučiním. Češi, obzvláště skuteční Češi a čeští spisovatelé, jsou tak bedlivě a úzkostlivě pozorováni, že by můj revolucionářský článek (u nich by za takový platil) pokládán byl za smýšlení většiny a že by mohl ze strany tmářů ošklivou reakci vyvolati.

Prostřednictvím jednoho ze svých přátel, hudebníka Doležílka, poznal jsem zde trochu blíže jistého úředníka tajné policie. Tito lidé (sem tam je mezi nimi také člověk) zasluhují daleko více soustrasti nežli nenávisti. Kamkolivěk některý z nich zavítá, tam ihned umlkne i nejnevinnější radost; kam se posadí, tak ihned osamotní, neboť se jim každý vyhýbá: oni a lidská společnost jsou dvě neslučitelné věci. Tento obstarožní pán, druhdy přítel mladých časů mého přítele a jemu i vzdor svému úřadu také i nyní milý, jakž toho i ostatní jeho povaha zasluhuje, radil mně, bych co možná nejméně pozornosti vzbuzoval jak v životě, taktéž i v literatuře. Češi jsou nyní, pravil, bedlivěji střeženi, každý jejich pohyb hledí se nějak vykládati, a bohužel jest vykladačství tajné policie takové, že všecko raději černě maluje. Ve Vídni naučil jsem se vůbec mnoho znáti a své náhledy o životě ve mnohém jsem opravil a rozšířil“ — —

K uvedeným Kopitarovým výrokům později Palacký dodatečně poznamenal, že se jim musí rozuměti cum grano salis. Kopitar byl totiž sám censorem, a „Wiener Jahrbücher“ ostatně censuře — nepodléhaly —

Zkušenosti takovéhoto druhu ovšem že měly pro Palackého nemalou cenu. Naučily ho především záhy lidem do duše nahlížeti, ku kteréžto opatrnosti dospívá člověk mnohdy po tom nejdražším výkupu, t. j. po ztrátě a uplynutí své mladosti. Ovšem že případ tento uvedli jsme hlavně k naznačení vzduchu, v jakém Palacký rostl a růsti musel a kterým se v žádném směru zmásti nedal.

Studie krásovědné měly na povahu jeho účinek nanejvýš zušlechťující a trvalý. Ony zdokonalily ducha Palackého v každém ohledu a zejména založily nejmocnější podstať jeho charakteru, který se vždycky vznešenými myšlénkami obíral. Jak Palacký na život již jako mladý muž pohlížel, toho dokladem jest výměr, kterým tehdáž vyjádřil své mínění o filosofii. Tu praví: „Filosofie jest nauka idejí čili správa člověckého života k božnosti; božnost pak. čili srodnost a podobnost Bohu jest obsah všech konečných účelův života duchovního. Filosofie učí nejen poznávati byt náš a jeho účely, ale i spravovati živobytí jak člověka jednotlivého, tak i celých národův podle oučelův těchto. Máť tedy význam pro celý život náš a tak tedy nejen pouze skumný, ale i konavý.“

Historii pak definoval výměrem: „Pokrok k božnosti jest vlastně, ač v nekonečných stupních, obsahem veškerého dějinstva, jak člověčenstva tak i jednotlivců.“

A takto na duchu zralý a určitý zahajoval Palacký svůj mužný věk odhodlávaje se oddati se studiu dějin, v něž se ponořil s úsilím nejenom jako historik zjišťovati, co bylo a co jest, ale vždy a všude hleděl také jako člověk a vlastenec své doby působiti, aby příště bylo lépe, tak že „spatřujeme Palackého netoliko dějiny minulosti zkoumati a psáti, ale i ke zjednání lepší budoucnosti všemi silami se přičiňovati.“