Veliké dni/Část první/XIV.

Veliké dni – Část první Rudolf Medek
XIII.	XIV.

Údaje o textu
Titulek:	XIV.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Od té doby, kdy se s ním Březa i Skála rozloučili v Darachově, nedostali od něho již nijakých zpráv. Ani o něm podstatně nic nezvěděli. Práporčík Rybář jim přinesl zprávy, že ve štábu 7. armády nastaly nějaké změny. Medvěděv byl snad přeložen na nějaké vyšší místo, Něstěrov odešel kamsi jako náčelník divisního konvoje k štábu některé divise na frontu, ježto prý, jak říkal Morgunov, nelíbí se mu život v hlubokém zápolí a touží stále po vavřínech.

I oni dostali v polovici ledna rozkaz, odejíti do Karpat k jiné divisi. Měli jíti nejdříve ke Stanislavovu, později do hor na pomezí bukovinském.

Rybář nosil zprávy o chystané ofensivě. Ve štábu jihozápadní fronty horečně se připravuje veliký, grandiosní útok. Duší nového ruského jara, jež zvěstovalo rok 1916, bylo velké jméno:

Generál Brusilov.

Když v konci měsíce května, v okamžiky nejvyššího opojení vítězstvím, kdy jako obrovitá kořist ruské jihozápadní armádní fronty generála Brusilova se valily do Ruska mohutné stotisícové proudy rakouských zajatců, rozvědčíci odpočívali ve městečku Kozova u Tarnopole, popíjejíce pivo, jež ukořistili v opuštěné rakouské důstojnické jídelně, tu přišel k nim večer praporčík Rybář a odevzdal jim polní poštu. Několik lístkův od chlapců z jiných rot, něco od známých z Kyjeva a dopis pro Březu.

Dopis pro Březu!

Myslivec byl velmi překvapen. On — dostal dopis! Od koho? Nemá v Rusku přece pranikoho. Na konec mu však napadlo, že by to mohl býti dopis od Budecia. Nemýlil se ovšem.

Skála prohlížel zvědavě obálku:

„23. pěchotnaja divizija. Štáb. Čechu dobrovolcu Březa. Dějstvujuščaja armija.“

„Správně to napsal. Jak se vyzná! A prosím, půl roku o něm ani vidu, ani slechu. Nejkrásnější dny vojny, jež nyní prožíváme, tráví ďas ví kde,“ huboval jinoch.

Prohlíželi ještě obálku, razítko… Rozluštili jméno „Ufa“.

„Co je to? Z Ufy píše? Kde je to?“

„Někde na Urale. Blízko hranic Sibiře a Ruska.“

„Kam jej tam čert… Nu čtete, čtete. Posloucháme všichni.“

I praporčík Rybář se k nim připojil. Březa přistoupil k oknu a četl:

Město Ufa 15. května 1916.     

Milý Březo a ostatní bratři!

Je mi stydno i smutno zároveň, že Vám v těchto velikých dnech musím psáti odkudsi z hloupé, prašné, nečisté, polomusulmanské Ufy. Jsem tu jako přivázané zvíře na řetěze, marně štěkám a marně se vztekám. Za městem, plným Tatarů, běženců Poláků, rakušáckých důstojníků, v bývalém bordelu, v dřevěnném domku, za nímž se táhne nekonečná step, na níž Baškiři pasou koně a vyrábějí kumys, v hnusné boudě, plné jakéhosi minulého, zůstavšího zde od nedávna zápachu — sedím, sedím a čekám. Čekám a žaluji, hořekuji. Již jsem přečetl celou ruskou literaturu, celého Puškina, Turgeněva, Dostojevského, Tolstého, Čechova, Gorkého, Andrejeva a Merežkovského, už jsem četl Bloka, Bělého, Gippius — ba i Davida Burluka; ale vidím, že to vše nemá pro mne nejmenší ceny a že bych to vše dovedl ihned zapomenouti pro okamžik, kdy se mi řekne, že mohu jít — k Vám, ovšem. Ale praporčík Klotze — — to je jméno, co? Klotze! Klotze. Franz Adolfovič. Ruský důstojník! Nuže, praporčík Klotze mi toho neříká a neříká. Chodívá sem i praporčík Ivanov. Rovněž důstojník, jenž má na starosti nás, zajatce. Neboť jsem stále ještě zajatcem.

Nuže, vím, že máte málo času a hojnost krásné, záviděníhodné práce v těchto znamenitých dnech, proto budu stručný. Ale to, co Vám zde budu vypravovati, je stejně příšerné pro mne i při veškeré zkratce a ironii, neboť zde sedím jako troska všeho, čím jsem ještě nedávno tak prudce žil. Zatracené Rusko!

Odjel jsem tedy v oněch nezapomenutelných a pro mne dosud nejkrásnějších vánočních dnech s dobrým chlapíkem Něstěrovem zpět do štábu 7. armády. Celou cestu mi něco říkalo, že to není dobře, že jedu pryč od Vás. Byli jste přístavem i majákem příliš bezpečným a vše vůkol bylo mořem příliš neznámým a nejistým. Ve štábu armády jsem přes to pobyl nějaký čas, kde mi plukovník Medvěděv svěřil vypracovati obšírnější spis o stavu Rakouska-Uherska a jeho armády. Při tom jsem i pomáhal při výslechu zajatců. Měl jsem po ruce neustále „mundur“ rakouského lajtnanta, do něhož jsem se oblékal, bylo-li třeba kamarádským „podfukem“ přiměti některého hrdého Rakušana k větší sdílnosti. Naši čeští lidé — důstojníci v četných případech vedli si ovšem hůře než Němci — jako vždy. Nejsdílnější bývali Maďaři. Za planý slib, že se jim v zajetí povede dobře, řeknou-li, co vědí, pověděli rytířští Maďaři na svoji vlast a na svoji armádu všecko.

Nebyla to právě delikátní práce, daleko by se mi bývala lépe líbila práce Vaše — ale konal jsem ji, poněvadž mi Medvěděv stále sliboval, že mne co nejdříve pošle do Kremenčugu či do Kyjeva do záložní roty československé.

Ovšem, osud mne zle vyplatil za to, že jsem již jednou oblečený ruský šat vyměňoval za rakouské hadry — proklaté! Lajtnantský mundur stal se mi osudný. Jednoho dne zmizel z oddělení Něstěrov a za nedlouho i Medvěděv. Zvěděl jsem jen, že jsou přeloženi. Ani rozloučiti se s nimi jsem nemohl. Přišli nějací noví důstojníci. Dívali se na mne jako na balast. Můj spis plukovník Medvěděv odvezl ovšem sebou někam do štábu fronty, nezanechav svému nástupci nijakých instrukcí, týkajících se mne. Mladý důstojník, jemuž jsem byl přidělen, si mne valně nevšímal. Bylo to přirozené. Co chtěli ode mne vědět, věděli. Byl jsem jim nyní artiklem zbytečným. Nepřestával jsem je prositi, aby mne poslali do Kyjeva. Četl jsem tehdy již o slavné rozvědce Syrového v ruských novinách. Vše mne pálilo v tom štábním, ruském „hajzlíku“. Konečně přišli — že pojedu ihned, ještě téhož dne večer. Prosil jsem, aby mi ponechali ruskou uniformu, v níž jsem byl u vás a již jsem si tolik zamiloval. Ne! Byl jsem nahý v místnosti, vedle mne ležela rakouská lajtnantská bluza a kalhoty. Pouze beranici — byla, jak víte, krutá zima — mi ponechali. Přišel voják s bodákem, a úplně mi neznámý, patrně odkudsi z oddílu, jenž hlídal zajatce. Chytal jsem zoufale známé písaře na chodbě, křičel jsem o pomoc jako utopenec, bylo mi, jako když mne vedou na popravu. Pochopil jsem nyní vše: noví pánové nevěděli si se mnou patrně rady a řekli si: Rakušák jako Rakušák! a posílají mne nyní k ostatním zajatcům. Co se mnou bude? Konečně jsem se stal resignovaným. Co lze činiti? Kdykoli jsem se dožadoval promluviti s tím neb oním důstojníkem, dostal jsem notnou ránu pažbou ručnice od svého hlídače, jenž mne zase vedl ze zámku v lese nad Husiatynem do městečka, přes řeku, okolo známé pohraniční budky. Zdálo se mi, že mne celý Husiatyn zná a posmívá se mi. Vidíš, Rusům sloužil a vysloužil si. Zrádce. I nepřítel pohrdá zrádcem. Tak se mi i zdávalo někdy, když mne nový důstojník, přišlý za Něstěrova, občas uštědřil dvě slova. Nevím proč, pohrdal mnou — a snad i pohrdal pomocí, již jsem přinesl. A přece můj wallenrodismus byl tak jiný a zvláštní, než obvykle! Bývalo mi přehořko!

Nyní mne položili v mé lajtnantské bluze, s níž jsem ovšem uřezal odznaky, i v mé ruské čepici jako nějaké krojové monstrum jakéhosi austrorusismu, do špinavé díry polorozbité fabriky husiatynské mezi špinavé Maďary a Rakušáky. Byl jsem zcela v moci svého konvoje a naprosto odříznut od všeho ostatního světa. Věru jsem chvílemi nevěděl, mám-li se zlobiti na ty Rusy nebo na sebe, na vás všecky, na celý národ. Ale ruská nechápavost a stupidnost přece jen mne přiváděla v zoufalství. Vždyť jsem jim přece jen mohl býti nějak užitečný. Plukovník Medvěděv sváděl ovšem všechnu nynější nedůvěru Ruska k Slovanům na Bulhary! Zatracení Bulhaři! Ejhle, prý vděčnost osvobozených Slovanů Rusku! Hle! A vy Češi, prý, dnes tak — a kdož ví, co z vás bude zítra? Prokletí Bulhaři! Zdiskreditovali společně s polskými legiony slovanskou solidaritu v této válce sakramentsky!

Situace byla v podstatě táž, jako v Chorostkově, kde bědný Perný, jenž již dávno mi zmizel s obzoru a s nímž jsem se od svého rozloučení před cestou k Vám již nespatřil — uvidím-li ho snad ještě? — se troufale rval s „cimrkomandantem“ Němcem a s ostatní všivou holotou „austrovengerskou“. Ale tentokráte našel jsem tu několik fysiognomií, jež byly celkem velmi zajímavé. Hned jak jsem vstoupil, překvapil mne takový zvláštní obraz: zajatci seděli nad ohromným plechovým škopkem, v němž bylo cosi jako polévka. Plavaly v tom rybí hlavy, kosti, jakási kaše: vše možné! Zajatci nejedli — „žrali“ tu hrůznou „pišču“^[1] plnými ústy, ústy vyhladovělými a okoralými žízní i hladem. Nad nimi dřevěnou lžící ve stoje lovil svoje skromná a nicotná sousta jakýsi honvéd, již starší, se sporou bradkou, jednoroční dobrovolník. Jeho měkký, zřejmě slovanský výraz, budil můj zájem. Spustil jsem na něj armádní němčinou. Zeptal se nejdříve, než začal mluviti, odkud jsem. Z Prahy. Čech? Čech! Začal česky. Je Slovák, z Martina. Slovenský spisovatel. Čechy a Slovensko, pomyslil jsem si. Stali jsme se přáteli. Již bylo lépe. Nazítří přivedli ještě několik zajatců, úplně čerstvých. Byli vesměs od 100. regimentu — Slezáci. Mluvil jsem s nimi. Byli mezi nimi dva pozoruhodní hoši: Švéda a Vlček. Švéda, dobrý mládeneček milého vzezření, připomínající trochu Jiřího Skálu, vysedával po celý den u okna. Zde viděl, kterak táhnou ruské maršbataliony, maršbaterie, maršeskadrony a sotně na frontu. To je vojska! To je vojska! opětoval neustále. Šly opravdu tehdy nekonečné řady nových vojáků ruských na frontu. Šly se zpěvem, s hlaholení, široké tváře mužů byly rozesmáté, veselé. Tu jel celý pluk kozácké jízdy napřed s hudbou na bílých koních, za hudbou pak vybraní zpěváci z celého pluku, zpívající mnohohlasně překrásné ruské písně. Hned bych šel s nimi, hned bych šel s nimi, neustále opakoval mladý modrý vojáček. A Vlček, rváč odkudsi z Ostravy, mladý, ale nebezpečný hoch, záhy ovládl celou zajateckou společnost. Fackoval kde kterého Maďara a Němce, svým ostrým a laxním humorem získal ruskou stráž, jež se ho nakonec již docela obávala. Půjdu také mezi Rusy, přizvukoval Švédovi, a budu řezat, řezat, řezat! To tak! Bráti ještě Němce a Maďary do zajetí, krmit je — kurva pala! Všecky je zapíchnout, pěkně po řadě, z kurvy syny! Jeden byl takový snivý a měkounký hošík, druhý úplný ohař — líbili se mi a začal jsem důvěřovati v české lidi. Viděl jsem prostou diagnosou naší sociální struktury toto: úřednické děti = 0, intelligence: slabost a zbabělství, rovněž organisovaní, tak zvaní uvědomělí stranníci politických, zejména socialistických stran — slabost a zbabělství; plno výkrutů, výmluv, theoretického žvanění; dobří jsou pak vesměs lidé apolitičtí, to jest ti, kteří nebyli zpravidla angažováni stranicky, četli třeba jen Národní Politiku, ale aspoň odtud čerpali trochu národní víry. Špatní byli Pražáci: samá legrace a samé ulejváctví. Dobří lidé venkované a horníci, zejména lidé ze severních Čech a z východní Moravy. Takové byly moje zkušenosti s českými zajatci v Husiatyně a konečně i později všude, kde jsem se s nimi sešel. Byli jsme tedy již čtyři, kteří tvořili jádro nečisté světnice.

Dali k nám posléze i nějakého kadeta aspiranta honvédského pluku, jenž o sobě tvrdil, že je Slovák, učitel, absolvent paedagogia. Jmenoval se Zapšalka. Občas, slyším ho dodnes, zpíval:

Ej, na čo mi je, na čo, mlada žena,
keď ja mám zo sebú dosť trapenia…

Naučil jsem se této písničce od něho. Hodila se pro mne znamenitě. Ale když jsem mu jednou řekl, že Slovensko bude samostatné a že se děti budou ve školách učiti slovensky, podíval se na mne s ohromným údivem.

„A na gymnasiích také?“

„Také!“ řekl jsem rozhodně.

„To nejde! To ne! To ne! To by bylo sprosté! Takovým sprostým jazykem sa učit!“

A zanevřel na mne a mluvíval raději s Maďary.

Konečně pro nás přišli. Bylo to dopoledne. Již ani nevím, jakého dne a data. Dny a data neměly již pro mne nejmenšího smyslu.

Seřadili nás „po četyre a četyre“, jak říkával vůdce stráže. Dovedli nás na husiatynské náměstí, kde nás přehlížel etapní velitel ruský, kapitán Stein, pokřtěný Žid. Ale křti Žida! Prohlížel si nás malýma černýma očima, jeho veliké rudé uši, z nichž vyrůstaly chomáče černých chlupů, se jemně zachvívaly. Blahosklonně promluvil s tím, oním Němcem, Maďarem. Kolem Čechův a Slováků přešel, pln jsa zajisté „slovanské rozpačitosti“.

„Všem vám bude v Rusku dobře. Budete tam pracovati a i peníze můžete vydělati. Přeji vám, abyste se brzo vrátili do své vlasti!“ Tak promluvil na rozloučenou německy. I vyšli jsme za Husiatyn na kopec, odkudž jsme se táhli zvolna na východ. Překročili jsme staré ruské hranice. Byli jsme v Rusku. Cesta uplývala pomalu. K poledni jsme dorazili do jakéhosi městečka, kde jsme dostali oběd. O něco lepší, než v Husiatyně. K večeru jsme dorazili do vsi, kde nás několik bylo ubytováno u jakéhosi sedláka. Doma byl stařec, jenž ihned nás překrásně pohostil, jeho žena i máslo a vejce přinesla — a raněný syn — s rozbitou nohou.

Kde se vám to stalo, ptám se ho.

Kde? Na frontě. To vaši… to vaši mi udělali.

My! Naši! Otřásl jsem se tehdy hrůzou. A dobrý ruský junec seděl mezi námi a povídal. Šli jsme k večeru spáti. Stařík, vidím, lehá si na slámu a sám mi, patrně jako nejstaršímu, ukazuje na postel.

To by byl pořádek, povídám. Vy budete ještě nepřátelům lepší lože nabízeti a sám budete spáti na zemi? Za to, že vám syna ranili?

A jací nepřátelé, povídá stařík. Všichni jsme lidé. A vojna je zlá věc. A vy jste dnes celý den šli — a já — co já? nic jsem nedělal.

To je Rusko.

Ráno jsme opět vyrazili. Přišli jsme již dosti pozdě odpoledne do městečka Gorodku, městečka výlučně židovského. I nás se Zapšálkou ubytovali u jednoho Žida. Žid byl překvapen, slyše, že nemluvíme německy mezi sebou. Páni Poláci? tázal se. Nikoli. I odešel rozmrzele. Za to přišel za okamžik ruský důstojník, již starší muž s mohutným knírem. Jsou tu prý nějací důstojníci, ptal se rusky v předsíni Žida.

Hauptman von Hart, představil se Zapšalkovi, jenž byl velmi šťasten. Vedli spolu hovor o tom, že „už to dlouho nemůže trvat,“ že bude brzo mír, i Rusko prý už toho má dost…

Nazítří, na cestě do Proskurova, pohádal jsem se velmi zle s dobrým Švédou. Nikterak nechtěl připustiti, že ruská carevna je Němka. Na konec mi vyspílal, že jsem Germanofil, že nemám rád Rusy, že o nich mluvím jízlivě a že jsem beztoho Žid. A Vlček se při tom na mne krvežíznivě podíval.

V Proskurově nás umístili do místní „ťurmy“, věznice. Tam jsme přespali. A na druhý den nás vlak odvážel ke Kyjevu. Byl to jakýsi hrozný nákladní vlak. Krutá zima — ale ani jediný vůz nebyl vytopen. Lidé zoufalí již z nesnesitelného mrazu, pobíhali, pokud místo stačilo v těsných dobytčích vozech, z rohu do rohu nebo přeskakovali s nohy na nohu. Ve Vinnici konečně nás vyklopili a dali nám přespati opětně v místní věznici. Tak jsem aspoň poznal pověstné ruské ťurmy. Bylo zde vždy s námi množství různých vojenských delikventů: sběhů — těch nejvíce — zlodějů erárního majetku — téměř co sběhů, těch, kdož si dobrovolně prodloužili dovolenou, vojáků ze severní fronty od Rigy, hledajících v těchto končinách své pluky, celé zmatené, negramotné a spodní Rusko, srdečné, bezelstné a líné. Mnozí zde fatalisticky se vyvalovali již kolik týdnů a bylo jim lhostejno, co s nimi dále bude. A bylo jim lhostejno, budou-li zdejší hrůznou stravu jísti třeba celý život.

A střídavě tu znívalo po celý večer, i pozdě do noci:

„Na peredněj Stěňka Rázin
oběvavšis, sidit s kňažnoj,
svaďbu novuju spravlajet,
vesolý on i chmělnoj…“

Bassy pak „podchvátily“ refrain, ale tu již někdo z kouta mohutně, jakoby ji lovil z hlubin bytosti, zanotoval píseň:

„Sónce vzchódit i zachódit,
a v ťurmě mojej těmno.“

A ty, Vasko, nevíš, že je zakázána teď v čase války? zahučel odkudsi hlas. Eh, málo-li co zakázali, odpovídá druhý. Vodku také zakázali — i páni pijí. Tož zazpívám tuto:

„Ej, začem já na svět rodilsa?
Začem máť meňa rodila?
Dla tovo, čto by tuť siděl v odinočkě,
v odinočkě, v sibirskoj ťurmě.“

V sibirskoj, povídá, v sibirskoj ťurmě, rozhlaholili se v nehorázném smíchu mužíci — zemláci.

I poznal jsem tedy ruské ťurmy i ruské lidi. Nikterak na tolik, abych mohl z toho všeho dělati národněfilosofické závěry — kdo kdy znal dobře Rusko — ale přece aspoň z části jsem vnikl do rozsáhlého, bezhraničného světa, jenž se jmenuje Rusko.

Konečně jsme přijeli na kyjevské nádraží.

Nuže, Kyjev byla moje Mekka. Zde, domníval jsem se aspoň, se tato komedie končí. Zde se vyjasní konečně toto nedorozumění. A zde jsou čeští krajané. Mají zde jistě silnou a vlivnou organisaci. Promluvím s nimi. A bude konec nesmyslné hlouposti, již prožívá, konec pitomému utloukání energie a času. Vše se vysvětlí. Ale vysvětlilo se takto: Na nádraží přišel časně ráno, kdy jsme za tmy ještě přijeli, jakýsi bleďoučký praporčík, mdle a beze slova přehlédl řady zajatců, napsal cosi na papírek doprovázející nás stráži a odešel. Pobyli jsme v nádražní čekárně nevím, ne-li desáté třídy, asi hodinu, načež nás s hlučným povykem zase hnali do vagonů.

Tehdy, milí bratři… eh, darmo vzpomínat!

Jeli jsme do Dárnice. Tam prý je koncentrační tábor zajatců. Dobře. Snad to tak musí býti. Není to daleko od Kyjeva. Snad to půjde odtud. Snad i tam jsou Češi. Můj bože, koncentrační tábor všech zajatců! Tam bude jistě i znamenitá propagační kancelář československá, jedno z nejdůležitějších agitačních ohnisek hnutí!

Pravda, byli v Dárnici Češi. Několik písařů, bázlivých, opatrných, bezmocných. Velitelem tábora byl ruský lékař, slabý, nejapný člověk. Zde vládl de facto jiný člověk. Byl to hladce vyholený Žid Waisman z Kyjeva, ruský jednoroční dobrovolník, jenž úlisností, chytráctvím a čilostí získal zde plný a nepodvrátitelný vliv. Poznal jsem ihned na něm všecku podstatu bytosti, když nás přijímal. Poznal to nějak i Zapšalka, jenž tu poprvé hlásil se jako Maďar a byl odměněn za to vlídným úsměvem Waismanovým, jenž ho upozorňoval, že patrně v jeho papírech slovo Slovák se octlo omylem.

Omylem, omylem! horlivě svědčil Zapšalka.

Nyní jsem ovšem pochopil, že jsem ztracen.

Bylo tomu tak. Tábor byl cele v německých rukách. Waisman navštěvoval rozsáhlý barák, v němž byli umístěni důstojníci, a kamž dali také nás, jednoroční dobrovolníky. Bylo to úžasné, nepochopitelné, těžké pokoření pro mne. Nespal jsem opět jako kdysi na rakouské frontě, zajíkaje se hnusem a žalem, blízek zoufalství. Když jsme vešli do baráku, tu Zapšalka se „meldoval“ nejvyšší šarži, zde přítomné. Byl to major Franck, Chorvat, Žid, Maďar, Němec — co chcete, ale jistě nějaký záhřebský Žid. Přistoupil ke mně a pravil mi: Vy nevíte, co se patří? Odvrátil jsem se od něho. Stál tu i Waisman. Řekl jsem mu klidně rusky: Napomeňte toho pána, ať mne nechá na pokoji. Waisman se rozpačitě a ironicky usmál. Byl to týž úsměv, jaký jsem vídal u pražského Žida Singra, když mluvíval o slovanské politice. Byl to týž úsměv Singrův, jenž volal o políček. Nuže, my vás naučíme, co se patří, zařval opět pan major. Vy český pse a velezrádče! Tady pan kadet mi o vás povídá pěkné věci. Pánové, nařizuji vám všem bez rozdílu národnosti, kteří máte čest rakouského důstojníka nebo aspiranta, abyste tomuto ničemovi nikdo nepodával ruky a vždy důsledně ho boykotoval. A já si ho ovšem zapíši, abych po návratu domů, mohl učiniti příslušné kroky… Řekněte mu, že plivám na jeho kroky i na něho, řekl jsem Waismanovi, tentokráte německy, aby tomu všichni dobře rozuměli. Strhla se bouře. Nemůžeme zde trpěti národnostních třenic, řekl mi Waisman resolutně a odvedl mne z „oficírsbaráku“. Usadil mne mezi nejbědnější a zcela negramotné Transsylvanské Rumuny, kteří neuměli ani maďarsky a s nimiž jsem se vůbec nesmluvil. Většina z nich byli lidé, stižení cholerou. V baráku bývali dříve choleričtí — a nebyl prý potom vůbec desinfikován. Tehdy jsem byl již polomrtev. Neboť co horšího mne ještě mohlo potkati?

Přece však po nějakém dnu se mi podařilo promluviti aspoň dvě tři slova s některým českým písařem. Jeden se nabídl, že mi pošle dopis do Kyjeva. Zaopatřil i papír a tužku. Psal jsem tedy českým lidem do Kyjeva. Prostě jen fakta — bez okras a bez sentimentality. Zdá se mi však, že právě na tyto sentimentality si tam více potrpěli než na fakta. Zůstal ovšem bez odpovědi. Co je to?

Jaké je to vlastně československé hnutí? A je to vůbec pravda, že jsem vás viděl tam daleko na frontě proti Burkanovu? Je vůbec české vojsko?

Snad mne přece trochu znají z literární činnosti z Čech? Snad to nejsou výlučně kupci a živnostníci, snad se tam najde někdo, kdo má nějaký živý kulturní a politický vztah k současným Čechám?

Mluvil jsem ještě potom s písařem, jenž se vrátil z Kyjeva a jenž tam prý mluvil s nějakými pány o mně.

Ne, nevědí nic. A dobrovolníků se prý hlásí mnoho. Je nutno prý býti opatrnými, obezřetnými; nutno vyzkoušeti u každého jeho přesvědčené slovanství. Raději prý malou armádu, ale ocelovou.

Pamatuji se stále, jak se mi tehdy udělalo nevolno. Myslil jsem, že je to již cholera. A pochopil jsem, že v Kyjevě sedí snad dobří strejčkové, ale naivní vůdcové hnutí a dětinní representanti organisace.

Bylo po všem.

Nyní jsem již jen pobíhal každého dne okolo svého cholerového baráku, nejvíce proklínaje ležérního Medvěděva, jenž způsobil všecku tuto moji bídu; pobíhal jsem, přeskakuje s nohy na nohu, abych nezmrzl. A teprve za noci jsem si šel sem lehnouti, do temného, strašného baráku, abych se přikryl pláštěm, jenž byl zase už plný vší.

Skončilo se to však pojednou kuriosně.

Přišel Waisman, vytáhl mne odtud, a odvedl mne před kancelářskou budovu. Zde stáli v řadě nějací noví zajatci, i několik důstojníků mezi nimi.

Viděl jsem, kterak se všichni na mne dívají s jakousi účastí. Vypadal jsem asi hrozně. Byl jsem opět zarostlý a cítil jsem, kterak tyto vousy smutně visí na mých vyschlých tvářích. Tiše jsem se postavil do řady. Přiznávám se vám, bratří, že jsem byl již značně otupělý. Kdyby mne a nás všechny tehdy připravovali pro guillotinu, bylo by mi to bývalo asi lhostejno. Nějaký šedivý Maďar, hejtman, dal směšný německý povel. Byl asi od honvédů, znal špatně německy. Řada se nemotorně otočila a šli jsme. Tábor dárnický byl těsně u dráhy, nedaleko od nádraží. Zde stál na reservní koleji připravený vlak. Vlezli jsme do něj. Umístili mne mezi nějaké Němce z Tyrol. Když se vlak hnul, Němci začali zpívati píseň o Ondřeji Hoferovi a velmi se divili, že jí neumím.

Kam jedeme?

Nikdo nevěděl. Jeli jsme a jeli. Na konec snad přece se někomu podřekl velitel stráže, jež doprovázela vlak. Jedeme prý do Penzy. Dny míjely s úděsnou jednotvárností. A před okny vlaku nebylo nic než sníh, sníh a sníh. Na stanicích jsme nesměli vystupovati, většími nádražími jsme projížděli vesměs v noci. Jeli jsme již deset dní, když jsme dojeli do Penzy.

Zde se mne již zmocnila zvláštní horečka a hloupá chorobná představivost. Neopouštěla mne myšlenka, že vlak, jenž nyní míjí Penzu a veze mne dále k hranicím Sibiře, projede celou Sibiř a Mandžurii, načež mne vyklopí na poušti Gobi. A viděl jsem poušť — hrůznou, jak jen může žíti v představách vysíleného mozku.

Za čtyři strašné dny a za čtyři strašnější noci přijeli jsme do Čelabinska. Tam se stala divná věc; vyběhl jsem pojednou bez svolení stráže i bez pláště v divém sibiřském mrazu na perron, i pobíhal tam jako nepříčetný. Konečně ruský důstojník, jenž nás provázel, pochopil, že jsem nemocen. Pochopil to teprve tehdy, když jsem mu to nakonec sdělil německy. Byl to Němec.

Odvedli mne do města do nemocnice.

Byla v jakémsi klášteře. Jejím chefem byl doktor Herz, Němec. Ordinujícím lékařem byl dr. Braunschweig, Žid. A když mne přivedli do světnice, kde jsem měl ležeti s ostatními zajatci, viděl jsem, že jsou to vesměs němečtí a maďarští Židé, kteří zde na rozhraní Asie a Evropy, našli skvělý asyl. Moje nemoc byla silná angina. Dr. Herz vyhodil mne odtud ovšem ihned, jakmile jsem se mohl postaviti na nohy. Měl k tomu také jinou příčinu. Došla mi konečně potvrzenka mé formální přihlášky do vojska, podepsaná Klecandou. Přinesl mi ji a ptal se, co to znamená. To znamená, že jsem československý voják, řekl jsem mu. Spojenec vaší armády. Ba, její součást. Díval se na mne velmi podivně. A to je přípustno? Srovnáváte to se svým svědomím? Zraditi svého panovníka a svoji vlast a jíti sloužiti nepříteli? Vysvětlil jsem mu ovšem, co je moje vlast. I vysvětlil jsem mu, co je naše zrada. Myslím, že mne v té chvíli upřímně nenáviděl. Odpoledne mne odvedl voják k místnímu vojenskému veliteli. Jak se jmenuje, zeptal jsem se již s úzkostmi písaře, který psal v jeho předpokoji. Baron Morgenstern. Oh, baron Jitřenka, řekl jsem si. Co to asi bude znamenat? A tu se stalo něco neobyčejného. Pojednou přišel ke mně mladý, světlovlasý důstojník, jenž byl pobočníkem baronovým. Vyptával se mne na to a ono. Divil se, že vidí před sebou československého vojáka-dobrovolníka. Byl Latyš a jmenoval se Petross. Vypravoval mi o latyšských střeleckých plucích, organisovaných obdobně jako naše vojsko. Tyto pluky stojí pod Rigou. Byla to krásná rozmluva. Konečně jediný člověk v celém Rusku, jenž mi porozuměl. Těžko s ním bylo ovšem hovořit o Slovanstvu. Byl však ruský patriot a sliboval si mnoho pro svůj národ od vítězství Ruska. Staré Rusko nadržovalo baltickým německým baronům, u nichž žilo původní obyvatelstvo latyšské a estonské v úplné nevoli. Válka Ruska s Němci pomůže Latyšům ke školám i k větší svobodě. Vítězství Německa znamená smrt latyšskému lidu, jehož jediná budoucnost jest v Rusku. Tak asi mluvil. Posléze přišel baron Morgenstern. Neříkejte mu nic, nedrážděte teutonského býka, řekl mi. Udělal by vám jistě nepříjemnost. Já vše zařídím. Baron sotva na mne pohlédl. Poručík Petross vzal moje papíry, něco na ně napsal a dal mu k podpisu. Podepsal — a já jsem jel do Ufy. Nuže — a nyní jsem v Ufě. Je nás tu několik znamenitých dobrovolníků. Zacházejí s námi všelijak. Praporčík Klotze ničemně, praporčík Ivanov vlídně. Když jsem sem přijel, poslali mne nejdříve, patrně omylem, do velikého domu na náměstí. Tam prý jsou shromážděni zajatí důstojníci Češi. Na nádvoří se procházel jakýsi generál rakouský. Čech? pomyslil jsem si. Ritter von Komma z Přemyslu, řekl mi kdosi z kuchařů, již tu stáli v hloučku. Generál přišel až ke mně, zastavil se a díval se chvíli na mne. Warum grüssen Sie nicht? Odvrátil jsem se bez odpovědi. Stařec patrně ztrnul. Křičel na mne nakonec česky, kdo že vlastně jsem. Jsem přece rakouský jednoroční dobrovolník? Nikoli, to je omyl, řekl jsem mu. Jsem československý dobrovolník. Nebožák odešel do altánu, kam se ihned shromáždili zajatí důstojníci „Češi“. Oficiersversammlung! Tam mne prokleli, patrně i odsoudili k smrti. Důstojníci pak chodili husím pochodem okolo mne a každý na mne naplil. Připadalo mi, že vidím velmi známé tváře z Prahy i odjinud. Většina z nich byli důstojníci záložní, tedy čeští profesoři, advokáti, inženýři, učitelé! Nu, budiž! Bylo jich tam však dvě stě. Dvě stě! Dvě stě — ničemného odpadu z těla národa, inteligentního odpadu. A politicky jistě mladočeši, realisté, socialisté! Ruští vojáci tupě se dívali na tuto komedii, ani jediný z nich nezakročil. Na konec přišel Klotze a Ivanov. Klotze navrhoval, abych zůstal zde. Ivanov vyvedl mne za město a usadil mne zde, v bývalém bordelu. Přes dvůr od nás odděleni žijí zajatí Němci a Maďaři. Vyplazují na nás jazyk z oken. Nedávno se naši lidé s nimi pobili. Znamenitý náš poručík Zemek vhodil tenkonohého maďarského Žídka, jenž od rána do večera nás provokoval, do záchodu. Bylo to krásné a symbolické. Od té chvíle je pokoj — což znamená, že podobné methody, třeba drastické, jsou u těchto lidí jediné účinné.

A nyní, drazí bratři, znáte vše. Dnes mohu o tom psáti s úsměvem. Ale uvěřte, že to bylo k zbláznění. Dnes však je tomu konec. Přišel právě Ivanov a oznámil nám, že z Orenburgu došel rozkaz, jímž se ihned transportujeme do Kyjeva. Pojedeme tedy zítra nebo pozítří. Ivanov nám gratuloval — a Zemek totéž již od rána křičí do protějšího okna na Maďary a slibuje jim, že si pro ně přijde a bude z nich vařit guláš.

A já jsem sedl, abych vám vypsal svoje osudy a abych Vám řekl, jak se nesmírně těším do Kyjeva. Pochopil jsem jednu věc v Rusku: vše jde sice nesmírně pomalu, ale jde přece. A já již býval v některých okamžicích na pokraji zoufalství — jak se říká! Usmiřuji se nyní se vším. Chci se na vše dívati prostě a lidsky. A chci býti co nejdříve u vás. Neboť vás všecky miluji více, než sebe!

Váš                              

Jan Budecius,      

československý dobrovolník.

Březa dočetl. Všichni poslouchali napiatě a vážně. Skálovi zvlhly oči, rovněž praporčík byl červený zvláštním pohnutím.

Posléze však přerušil mlčení a řekl shromážděným chlapcům:

„I já vám mohu sděliti novinu. Mám převzíti rotu z nových rozvědčíků; pojedu do Kyjeva ihned po hlavních bojích. A píší mi z velitelství pluku, abych si přivedl několik vhodných instruktorů pro své nováčky. Výcvik bude v Kyjevě. Záložní rota je již na Pečersku, kam se odstěhovala před nedávnem z Moskevské ulice. Půjdeme si tedy do Kyjeva pro Budeciusa. Já si mnoho slibuji od nových lidí i nových sil. My starodružinníci musíme vyrůsti ze své starodružinnické idylly. Čeká nás práce většího měřítka. Březo, boj, veliký boj náš čeká. Jak ty říkáš: bataliony, pluky, divise… Půjdeme si pro nové hochy do Kyjeva!“

„A pluky, divise, sbory…“ řekl Březa zamyšleně.

„A půjdeme si pro posily!“ hlaholili „kluci“.

„A otevříti zajatecké tábory! Však my si vybereme mezi statisíci zajatci několik tisíc dobrých lidí.“ Dobrovolníci se rozhovořili a horlivě debatovali o dnešním dopise.

Skála zůstal u praporčíka, i když už všichni odešli.

Bylo mu dnes nějak zapotřebí teplejší duše i sladšího srdce, než mu mohl skytnouti Březa.

Seděli tedy spolu dlouho a vypravovali o Praze.

Konec I. části.

---

1. Pišča — strava.