Veliké dni/Část první/XIII.

Veliké dni – Část první Rudolf Medek
XII.	XIII.	XIV.

Údaje o textu
Titulek:	XIII.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Nazítří ho probudil praporčík Rybář.

Spal patrně velmi dlouho, neboť před budovou čekali osedlaní koně a šikovatel Horáček, Březa i Skála.

Zastyděl se, vyskočil hbitě a když vypil horký Sezimův čaj, vyslechl první instrukce Rybářovy. Velmi se podivil, když slyšel, že pojedou na poslední punkt koňmo. Nikdy neseděl na koni.

„Nelze nic dělati, milý příteli,“ řekl praporčík. „Všichni jedou, to znamená, že i ty musíš jeti. Ostatně jsme ti vybrali, tušíce tento „ouraz“, dobrého, to jest úplně hloupého a dobráckého koně. Neshodí ani myš, natož tebe.“

Nyní přišli před školu i ruští důstojníci. Mezi nimi byl malý suchý stařík, jemuž všichni prokazovali zřejmé pocty.

„Generál,“ řekl Rybář.

Generál přistoupil k českému důstojníkovi a srdečně se s ním pozdravil.

„Nu, Igore Ivánoviči, znám váš úkol, znám. Dobrého pořízení. Hle, zde plukovník Sorin, velitel dělostřelectva, půjde s vámi. Dojedete z prava pod Mohylu, tam kde divise se stýká s Finlandci, tam sestoupíte s koní a potom již pěšky. Do zákopů! A kde že je váš Čech?“

Představili mu Budecia.

„Nu, ládno! Všem dobrého pořízení. A vy, práporčíku, mně potom podrobné hlášení o všem napíšete, pravda?“

„K službám, vaše prevoschoditělstvo,“ řekl Rybář, salutuje.

„Mnoho jste národa vzali s sebou,“ podotkl ještě generál. „Aj, jak jsou zvědaví tito Češi! Nu, jinak — molodci! molodci!“

Něstěrov a esaul Morgunov též zde byli. Vzpomínali na včerejšek. Dlouho do noci popíjeli a vzdychali po znamenitých časech v donském kozáckém pluku. Oči měli nevyspalé; zato měli znamenitý humor a stíhali ostrým vtipem celé své okolí, zejména plukovníka Sorina.

Plukovník Sorin byl znamenitý ruský dělostřelec. Celý ryšavý jako iškariotský Jidáš, neobyčejně zahloubaný do své dělostřelecké vědy, velmi okázale pohrdající všemi ostatními druhy zbraní, i kozáctvem.

„Nezná nás. Nezná nás, Donců!“ říkal neustále Morgunov. „Oh, těžce my jsme ve čtrnáctém roku jeho artilerii proháněli. Stále ku předu! A oni, sukyny děti, za námi se svými soudečky jako markytánky… Škytali a naříkali, ubožáci. Proč prý tak letět? Každý z nich souchotiny ulovil. I plukovník Sorin!“

„Ó, kdybyste nebyl generálův milec, já bych vás ještě prohnal,“ odvětil přísně Sorin.

Vsedli na koně.

Budecius se namáhal očividně, aby zachoval důstojnost chvíle. Jinak se vážně obával, že spadne.

Vyjeli z Darachova.

Plukovník Sorin, esaul Morgunov, za nimi podesaul Něstěrov a práporčík Rybář — vždy první. Jeli mírně zasněženou krajinou, kde slabý poprašek jen zlehka pocukroval hnědou, hlinitou a blátivou zemi.

Blížili se ruským zákopům.

Jejich cílem bylo, dojeti do třetí linie zákopů — a odtud pěšky celou frontou po úseku červené brigády.

Potkávali ruské vojáčky, někteří z nich byli ranění, jiní jeli s kuchyněmi patrně již pro oběd do zadních stanovišť.

Konečně přijeli k houštinám, značně vysokým, kde jim vyšli vstříc nějací noví důstojníci.

„Jsou to důstojníci štábu 3. finské divise. Připojí se k nám. Na jejich úseku vy jste přeběhl,“ obrátil se Morgunov k Budeciovi. „Mají na vás vlastně větší právo, než my. Ale my se už nějak s nimi bratrsky rozdělíme, pravda?“

Zde seskočili s koní, jež převzali vojáčkové, zde bloumající, do zatímní ochrany. Spojili se v jediný průvod s důstojníky finské divise, z nichž jeden se přitočil k Budeciovi a řekl mu:

„Hrabě Galen vás pozdravuje…“

Stoupali všichni po východním úbočí vrchu Mohyla. Přešli již několikeré reservní zákopy, až konečně vešli do první linie.

Jediným pohledem ven ze střílen Budecius poznal, že má zase naproti sobě burkanovský les a úsek 88. pěšího, již rakouského, již i formálně nepřátelského pluku.

Bylť v uniformě ruského vojáka!

Plukovník Sorin se ho nyní plně zmocnil. Vodil ho s jednoho pozorovacího bodu na druhý, od periskopu k periskopu, dělal si poznámky a zakresloval na mapě. Ach, ano, zde je kulometné hnízdo, zde, zde jsou i vrhačové plamenů, vrhačové min, zde jsou vlčí jámy, zde nešťastná minová pole, přes něž mu bylo jíti, ježto v tehdejší situaci nebylo jiné cesty.

Strašlivá pouť nedávné noci vyvstala opět před jeho očima.

Všecky mátohy, halucinace, bědný Perný!

A nyní vidí, jak táž cesta za denního světla připadá prostou a lehce proveditelnou.

Tam naproti tedy sedí hejtman Kohout, kadeti Macek, Matějček, poručík Novák, tam u vedlejší kumpanie strachem se tetelí kadet Blažek.

Ó, zdaž by nebylo nyní spravedlivé, vychrliti všechen oheň a všechnu síru sem, na toto hnusné a prokleté místo, kde je soustředěna nejpustší mravní špína světa?

Mluvte mi cokoli o kamarádech, o dobrých lidech, o „také“ Češích, pomyslil si Budecius hněvivě. Nestojí to vše za řeč. Dovedl bych všecky Čechy tam na té straně a v té prokleté armádě, kteří opravdu ještě dnes uléhají či vstávají ve svých „dekunkách“ s myšlenkou, bíti se „poctivě a čestně“ — za Rakousko, obětovati za jediného, i toho nejposlednějšího hocha, jehož jsem včera viděl. Jaký to byl krásný večer! Bylo něco krásnějšího v mém životě?

A nyní se teprve pustil s opravdovou chutí do práce. Jako prostý voják neměl valných zkušeností — pociťoval to těžce.

Ale přece mohl říci leccos zajímavého. Několikráte změnili úsek, přecházeli občas s pravého na levé křídlo. Také s 81. plukem se střídali v obsazení posic. Zná tedy, na štěstí, celý úsek červené brigády. Ač z hlubiny duše nenáviděl vše vojenské, co tam naproti se dělo, přece měl oči otevřeny a pozoroval celou řadu důležitých podrobností, dnes tak vzácných a cenných, jak viděl.

Plukovník Sorin naslouchal mu bedlivě a pozorně.

Budecius ihned i o něm si učinil dobrý úsudek jako o skvělém frontovém či bojovém ruském důstojníkovi.

„A nyní učiníme malou zkoušku,“ řekl po chvíli Sorin. „Zastřelíme se na některé body. Poznáme ihned, co tomu Rakušané říkají.“

„Nuže, na příklad kryt hejtmana Kohouta. Bude jistě tam, není-li ovšem někde v zákopech a netýrá-li svých lidí. Hle, zde!“

Budecius označil místo křížkem v dělostřeleckém dalekohledu.

„Myslím, že už z pohnutek psychologických bude správné, poslati mu tam granát. Snad se odstěhuje — ale kde najde ihned tak skvělý úkryt, jako má nyní. Bude každému jinému nedůvěřovati. Celý týden, dokud kumpanie neodejde do reservy na oddych, budou míti ti chudáci od něho pokoj. A on bude jistě velmi sklíčený.“

„Zařídím to!“ řekl plukovník Sorin. „Vám pro radost. Jsme vaši dlužníci. Dělá-li vám potěšení tato malá splátka dluhu — s radostí.“

U pozorovacího bodu dělostřeleckého byla telefonní stanice. Spojili ihned plukovníka Sorina s baterií.

Několik cifer, heslo, povel — a zazněl výstřel.

Na protější straně, právě tam, kde Budecius označil kryt hejtmana Kohouta, dopadl těžký granát. Vše bylo v jediném okamžiku.

Viděti bylo nyní mohutnou explosi, geysir hlíny a kouře.

„Těžká,“ řekl s gustem Morgunov.

„Plná rána. A cíl, zdá se mi, dobře zasažen!“ liboval si Sorin, jenž tímto výkonem plně získal srdce Budeciovo.

„Nebudete litovati ještě několika nábojů?“ zeptal se ho šťastný zajatec.

„Je to již nepoměrně lepší, než bývalo v Karpatech,“ usmál se ryšavý plukovník. „Nábojů nyní máme zase, co srdce ráčí. Je ovšem přikázáno, šetřiti jimi. Ale pro vás velitel divisního dělostřelectva učiní vše.“

„Nuže zde, zde a zde jsou kryty důstojníků. Také Čechů. Bijte, prosím, do nich. Nešetřte jich. Bijte, prosím. Zde je kryt kadeta Macka. Pošlete tam třeba dvě — pro jistotu!“

„Oj, jaký krvežíznivý,“ podivil se Morgunov.

„Ano, je-li nutno, i krvežíznivý. Je-li nutno vésti válku, tož válku. Je-li nutno býti i krvežíznivý, tož krvežíznivý. Jaké tu v celku rozdíly?“

Budecius okoušel podivného citu a podivné slasti, jíž dříve neznal: msty.

Ano, je nutno, aby se lidé v této válce dovedli i mstít. Vidím, že bude nutno kromě renaissančních ctností vzbuditi i některé renaissanční vášně. Nebylo by bez nich energické vojny — a tudíž nebylo by bez nich vítězství.

Msta! To je konečně krásné a spravedlivé slovo, nechť si cokoli žvatlají pacifističtí žvanilové.

Msta! Slovo, jež rozněcuje a jež vtiská do ruky zbraň.

A je konečně, za co se mstíti.

Včera večer zpívali ti hoši naivně vlastenecky:

Za Bílou, za horu
pomstu nepřátelům svým…

Nuže, pomstu nepřátelům svým! Je to jasné, je to logické — je to nakonec spravedlivé. Neboť co je to pomsta? Trest. Zasloužený a spravedlivý.

Plukovník Sorin dal opět příslušné rozkazy.

Vyšlo několik ran, nyní ostrých, zlých, jako myšlenky, jež je vyvolaly.

A polozdivočelý Budecius viděl opět na druhé straně, na místech, jež tak dobře znal, znamenité, smrtící geysiry, z nichž se radoval jako dítě.

Březa pozoroval jeho obličej. Velmi se mu líbil.

Hle, člověk, který by mohl u nás hráti vynikající úlohu! Hle, člověk veliké koncepce. Hle člověk velikých vášní. Kdybychom mu svěřili vedení armády, jež by měla obsaditi Čechy, tu by on v čele svého vojska přišel do země a vládl by krví a železem. Hořela by nehodná města, spaloval by nehodné lidi. Hlásá odklon od gotické ponurosti duše středověku, ale jak je sám přísný. Sní o renaissančních condotierech, ale je sám gotický. Nechce býti Husitou, ale co z Husitů ožívá v něm krve a ducha! Kdo z nás je takto nadán? Nejsme ve své většině sklonni, dávati presenty svým nejstrašnějším nepřátelům, abychom dokumentovali světu hloupou lež, jíž sami vnitřně nevěříme, že jsme stoupenci prvokřesťanského „odpusťte nepřátelům svým“. Nuže, odpusťme Habsburkům! Odpusťme Němcům! Odpusťme Maďarům! A co z nás zbude nakonec? Odpustíme všem — a všichni nás budou požírati znova!

Budecius nyní je vedl na úsek proti 81. pluku. I to znal zde dobře od nedávna. Ano, zde jsou kulometná hnízda, zde jsou „dekunky“ důstojníků, mužstva, dělostřelecké pozorovací body, jež buďtež smeteny. V tomto směru za burkanovským lesem jsou baterie, i tam možno něco poslati. Jsou tam příliš dobře a příliš na trvalo zařízeni, než aby se stěhovali již dnes či zítra jinam. A dnes je možno je zničiti.

V Budeciovi se ozývaly nyní jakési nové, dosud nepoznané pudy velitelské a vládčí. Cítil, že je tu pánem. Věděl, že ovládá i při svých nicotných vojenských znalostech a zkušenostech situaci.

Stále ho něco nabádalo, aby udělil rozkazy na pravo či na levo. Ó, moci tak uvésti tato ruská vojska v pohyb, ku předu!

Domýšlel se, značně naivně ovšem, že po zničení dělostřeleckým ohněm všech krytů důstojníků i dělostřeleckých stanovišť, projde ruská armáda nějakým parádním pochodem prostranství mezi svými a nepřátelskými liniemi, vezme hravě a snad bez krve první čáru rakouských zákopů — a snad skončí tak válku.

Díval se nyní napiatě na druhou stranu.

Tam byl — na tuto dálku — ovšem klid. Ani puška se neozvala — bylo by to ovšem také zbytečné, neboť by střílela výhradně do vzduchu.

Nyní — byť jen na několik okamžiků, si přál tam zase býti. Projíti známým zákopem okolo „šíšart“ čtvrtého „cuku“, motati se kolem ohromných travers a slyšeti pojednou podivné volání, v němž by vlastně ani nebylo nijakého smutku, spíše utajená radost:

„Hejtman Kohout — mrtev! Hejtman Kohout už to má vodbytý. Hejtman Kohout už je na hadry, na dranc, na cancoury. Tak už si ho Pánbú povolal.“

A potkal by Liebermanna, jehož kapička na nose by se slastně chvěla jako ranní rosa. A Liebermann by mu řekl:

„Tak, teď bude náš dobrý pan hejtman Kohout uvazovat andělíčky v nebi!“

Anebo… by nebyl zabit. Ale vyletěl by celý zčernalý a trochu potrhaný od úlomků granátu z kouřícího se dekunku a volal by zoufale:

„Vojáci… vojáci… berouňáci… cihláři…!“

A jeho bratr by bledl hrůznou představou, že ho čeká něco obdobného. Krve by’s se na něm nedořezal!

„Nu, půjdeme dnešní noci na rozvědku,“ řekl práporčík Rybář. „Pokusíme se něco chytiti — a dovíme se, jak to působilo. Sdělte nám ze štábu armády svou adressu, abychom vám mohli napsati. I proklamace jim tam hodíme. A sdělíme jim tam, že takto budeme rozbíjeti každého dne jejich nedobytné důstojnické dekunky! Poděsíme je aspoň, svoloč!“

Poděsíme! pomyslel si Budecius. Zničíme je! To je jediné slovo, jež jim lze poslati.

Skončili takto svoji dnešní dopolední missi.

„Soudím,“ řekl plukovník Sorin, když opouštěli zase první linie ruských zákopů a sestupovali ke svým koním, „že jsme pozorovali i pracovali dobře. Kdyby zůstalo něco zdrávo, odpověděli by nám z děl. Takto asi ani nemohli. Škoda, že není v plánu postup na tomto místě. Kdybychom mohli jíti v pěší útok, jistě bychom získali slušné úspěchy. Hle, aeroplán!“

Nad jejich hlavami skutečně zavrčel aeroplán.

„Opozdil se poněkud — jako vždy, tito milostpánové aviatikové,“ zabručel Morgunov.

„Bude moci ještě leccos zjistiti,“ namítl Něstěrov, jenž poznal stroj ze štábu armády.

Pozorovali let aeroplánu, jenž plul dosti nízko nad rakouskými zákopy. Tu a tam ojedinělý výstřel z pušky, vzdálený kulomet zaštěkal proti němu. Ale marně. Když přišli ke svým koním, vracel se již neporušen a majestátně do svého stanoviště stále na východ.

Vsedli na koně a v několika minutách byli zase v Darachově.

Budecius zde poobědval zase mezi přáteli a bratry a s těžkým srdcem vsedal po obědě opět do automobilu vedle podesaula Něstěrova, aby odjel do Husiatyna.

K přísnému plukovníku Medvěděvovi.

Bratři, rozvědčíci stáli tu shromážděni všichni. Byl tu i Březa a Skála. Práporčík Rybář zvolal za ním, když vůz se již pohnul, živé a srdečné Na zdar!

Březa i Skála byli nějak zkormouceni. A pohnuti.

Všichni zvolali za ujíždějícím autem mohutně:

Zdar! Zdar! Zdar!